ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2832.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2832/2022-315
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně INEKON GROUP, a. s., se sídlem v Praze 7, Holešovicích, U průhonu 773/12, PSČ 170 00, IČO 63998076, proti žalované STOLICHEN ELEKTROTRANSPORT EAD se sídlem 193 Maria Luisa Blvd., 1233 Sofie, Bulharsko, zastoupené JUDr. Barborou Urbancovou, Ph.D, advokátkou se sídlem v Praze, K Roztokům 364/23, PSČ 165 00, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 17/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2022, č. j. 4 Cmo 62/2019-253, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2022, č. j. 4 Cmo 62/2019-253, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2018, č. j. 2 Cm 17/2018-181, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 12. 2018, č. j. 2 Cm 17/2018-181, zrušil rozhodčí nález ve věci žalobkyně společnosti INEKON GROUP, a. s., proti společnosti Stolichen Elektrotransport EAD o zaplacení částky ve výši 21 734,28 EUR s příslušenstvím, vydaný dne 7. 1. 2016 rozhodci Stanislawem Soltysinskym, A. Banyaiovou a A. Bělohlávkem (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Rozhodčí žalobou ze dne 3. 5. 2010 se žalobkyně INEKON GROUP, a. s., po žalované domáhala částky 10 873 370,97 EUR s příslušenstvím. Dle rozhodčí žaloby uzavřela žalobkyně jako objednatel se společností TRAMCAR EAD jakožto zhotovitelem smlouvu č. 34/06/S ze dne 12. 4. 2006; žalovaná v roce 2008 v důsledku fúze převzala všechna práva a povinnosti společnosti TRAMCAR EAD. Společnost TRAMCAR EAD (potažmo žalovaná) nikdy žalobkyni nedodala žádnou ze sériových tramvají, jak bylo dohodnuto ve smlouvě. Žalobkyně se rozhodčí žalobou domáhala předmětné částky za náklady, které musela vynaložit v souvislosti s přenesením výroby ze společnosti TRAMCAR. Nálezem Mezinárodního rozhodčího soudu při Mezinárodní obchodní komoře ze dne 16. 11. 2011, ve věci č. 17110GZ, (dále jen „rozhodčí nález ICC“), byla žaloba zamítnuta s odůvodněním, že byl-li žalovaný v prodlení s plněním své smluvní povinnosti, mohla by žalobkyně uplatňovat smluvní pokutu za toto prodlení, což v tomto rozhodčím řízení neučinila, neboť se domáhala úhrady za údajné neplnění žalovaného, tj. vícenákladů, které žalobkyni vznikly tím, že nechala dílo realizovat třetí stranou před ukončením smlouvy.
Dne 30. 4. 2012 podala žalobkyně rozhodčí žalobu, kterou se domáhala po žalované zaplacení částky 21 734,28 EUR s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty podle článku 26.2 všeobecných smluvních podmínek smlouvy č. 34/06/S uzavřené dne 12. 4. 2006. Rozhodčím nálezem vydaným dne 7. 1. 2016 rozhodci Stanislawem Soltysinskym, A. Banyaiovou a A. Bělohlávkem byla rozhodčí žaloba odmítnuta (zamítnuta). Rozhodčí senát dospěl k závěru, že žaloba musí být odmítnuta (zamítnuta) z důvodu překážky rei iudicatae v širším slova smyslu, jak je vykládána v mezinárodních rozhodčích rozhodnutích. Uvedl, že ačkoli nárok na smluvní pokutu představuje z čistě formálního klasifikačního hlediska jiný žalobní důvod, než nárok zamítnutý v rozhodčím nálezu ICC z roku 2011, oba nároky vychází ze stejného porušení stejné smlouvy, tedy prodlení s dodáním dohodnutých tramvají. Vzhledem k tomu, že podle rozhodčího nálezu ICC z roku 2011 žalovaná výhradně odpovídá za porušení a následné ztráty vzniklé žalobkyni, není žalovaná odpovědná za stejné údajné porušení. Jediný rozdíl podle rozhodčího soudu byl ten, že přesně totéž porušení totožné smlouvy vede k různým nárokům.
Při právním posouzení věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že byl naplněn důvod zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, (dále také jen „ZRŘ“). Soud prvního stupně předně podotkl, že považuje za irelevantní, zda byl v rozhodčím nálezu užitý anglický výraz dismissed ve smyslu odmítnutí či ve smyslu zamítnutí žaloby; vzhledem k tomu, že podle §30 ZRŘ se užijí na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. s. ř.“), odkázal soud na §104 o. s. ř. a vycházel při hodnocení výroku rozhodčího nálezu z jeho obsahu. K důvodu zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) ZRŘ soud uvedl, že tento důvod musí být procesního charakteru, musí se týkat postupu rozhodčího soudu při projednávaní sporu. Přijetí rozhodnutí o nedostatku podmínek řízení spočívajícím v překážce věci rozhodnuté je dle soudu procesním rozhodnutím, tudíž se citované ustanovení zákona o rozhodčím řízení na toto rozhodnutí vztahuje. Soud prvního stupně uzavřel, že závěr rozhodčího senátu o existenci překážky věci rozhodnuté je nesprávný, neboť nárok uplatněný v rozhodčím řízení, v němž byl vydán nález ze dne 7. 1. 2016, je odlišný od nároku, o němž bylo rozhodnuto rozhodčím nálezem ICC v roce 2011. V pozdějším rozhodčím řízení žalobkyně uplatnila nárok na smluvní pokutu, naopak v rozhodčím řízení před ICC uplatnila nárok na náhradu škody odpovídající vícenákladům vynaloženým žalobkyní v důsledku plnění závazku ze smlouvy jiným subjektem. Soud poukázal na to, že v rozhodčím nálezu ICC rozhodčí soud výslovně uvedl, že žalobkyně mohla uplatnit smluvní pokutu, což v onom řízení neučinila. Uzavřel tedy, že v dané věci byl předmětem rozhodčího řízení jiný nárok, než jaký byl uplatněn v předchozím rozhodčím řízení.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. 3. 2022, č. j. 4 Cmo 62/2019-253, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Odvolací soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které důvod ke zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) ZRŘ míří především na ochranu dodržování základních procesních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení a uvedl, že v řešené věci jde právě o tuto situaci, neboť postupem rozhodců a jejich extenzivním posouzením otázky procesního práva došlo k zásahu do základních procesních práv účastníků. Odvolací soud sdílel názor soudu prvního stupně o tom, že v daném rozhodčím řízení, o jehož zrušení rozhodčího nálezu se nyní jedná, byl předmětem jiný nárok (nárok na smluvní pokutu) než jaký byl uplatněn v předchozím rozhodčím řízení před ICC (nárok na náhradu škody spočívající ve vícenákladech vzniklých žalobkyni), byť šlo o nároky vyplývající z téhož smluvního vztahu. Odvolací soud uzavřel, že v rozhodčím řízení nebyla žalobkyni postupem rozhodců poskytnuta možnost věc projednat, neboť rozhodčí řízení sice trvalo několik let, bylo konáno ústní jednání a došlo i k výslechu svědků, avšak ukončeno bylo procesním rozhodnutím poté, co rozhodci uzavřeli, že je v dané věci dána překážka věci rozhodnuté. Přes délku řízení tak žalobkyně nedosáhla postupem rozhodců konečného rozhodčího nálezu, který by byl odůvodněn závěrem o meritu rozhodčí žaloby.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a také na řešení otázky procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. První otázka se týkala rozsahu přezkumné pravomoci soudů v řízení o zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) ZRŘ a odvolací soud se dle dovolatelky při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, na jejichž konkrétní rozhodnutí odkázala. Podle dovolatelky důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) ZRŘ může být pouze procesní postup rozhodčího soudu, v jehož důsledku dojde k zásahu do procesních práv strany řízení s ohledem na rovnost stran; naproti tomu je vyloučeno, aby soudy v řízení o zrušení rozhodčího nálezu přezkoumávaly právní posouzení učiněné rozhodčím soudem, včetně právní kvalifikace skutku. Pro hodnocení překážky věci rozhodnuté je dle dovolatelky nutné posouzení, jaký právní nárok žalobkyně uplatňovala a rovněž posouzení, v jakém rozsahu byl již tento nárok projednán v předchozím řízení, tedy právní hodnocení skutku, jehož přezkum soudům v nynějším řízení nepřísluší.
Druhá otázka se vztahovala k tomu, zda je dána překážka věci rozsouzené v případě, že v jednom řízení mezi stejnými účastníky ve sporu z téže smlouvy dospěl rozhodčí soud k závěru, že došlo ke změně dodacích termínů, a ve druhém řízení byl veden spor mezi stejnými stranami ohledně nároků žalobkyně za údajné nedodržení stejných dodacích termínů. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně posoudil i samotnou otázku existence překážky věci rozsouzené, čímž se měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98. Právní posouzení odvolacího soudu ohledně překážky věci rozsouzené je dle dovolatelky nesprávné i proto, že odvolací soud nevzal v úvahu, že se v dané věci jednalo o mezinárodní rozhodčí řízení, které má svá vlastní pravidla, mezinárodní praxi a judikaturu, kterou rozhodčí senát zohlednil. S tím souvisí třetí otázka týkající se použití mezinárodní rozhodovací praxe rozhodci a vliv tohoto zohlednění pro řízení o zrušení rozhodčího nálezu, která podle dovolatelky dosud nebyla v rozhodovací praxi vyřešena. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud zodpověděl otázku, zda přiměřená aplikace občanského soudního řádu na řízení před rozhodci (§30 ZRŘ) znamená, že v případě mezinárodního rozhodčího řízení mohou rozhodci rovněž zohlednit rozhodovací praxi a výkladová stanoviska vztahující se k mezinárodnímu rozhodčímu řízení (za předpokladu jejich souladnosti s kogentními ustanoveními českého procesního práva).
Čtvrtá otázka se týkala toho, zda je soud v řízení o zrušení rozhodčího nálezu oprávněn přezkoumat způsob, jakým rozhodčí senát rozhodl, tj. zda rozhodl ve věci nebo procesním rozhodnutím. Dovolatelka namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3025/2011, když dospěl k závěru, že rozhodčí senát o nárocích nerozhodl, což dovodil z odůvodnění rozhodčího nálezu, i přes výrok rozhodčího nálezu o zamítnutí nároků žalobkyně. Dovolatelka poukázala na to, že podle judikatury platí, že stranám rozhodčího řízení musí být umožněno věc projednat; avšak z judikatury nelze dovodit, že by možnost projednání věci měla vazbu na určitý způsob rozhodnutí ve věci. Poslední otázka dovolatelky mířila na to, zda by soudy dospěly k závěru o tom, že straně nebyla dána možnost věc projednat i v případě, že by rozhodčí senát vydal procesní rozhodnutí o zastavení řízení a předtím dal oběma stranám možnost se v řízení dostatečně vyjádřit ke všem vzájemným návrhům. Odvolací soud se dle dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, na jejíž konkrétní rozhodnutí odkázala, neboť dospěl k závěru, že žalobkyni nebylo umožněno věc před rozhodci projednat, ačkoli se mohla dostatečně vyjádřit ke všem návrhům žalované a předkládat vlastní tvrzení a vlastní důkazy. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je přípustné a důvodné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda lze pod důvod zrušení rozhodčího nálezu upravený v §31 písm. e) ZRŘ, tj. že straně nebyla poskytnuta možnost věc projednat, podřadit i případ, kdy soud dospěje k závěru, že rozhodčí soud nesprávně posoudil existenci překážky rei iudicatae.
Podle §31 písm. e) ZRŘ soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat.
Nejvyšší soud se otázkou odnětí možnosti věc před rozhodci projednat jako důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu zabýval v řadě svých rozhodnutí. Konkrétně v rozsudku ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4968/2010, shrnul Nejvyšší soud závěry rozhodovací praxe tak, že důvod ke zrušení rozhodčího nálezu soudem upravený v §31 písm. e) ZRŘ míří především na ochranu dodržování základních procesních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení vyjádřenou v §18 ZRŘ; účastníkům musí být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Při posuzování otázky, zda byla straně poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, musí soud zkoumat, zda v konkrétním rozhodčím řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem případu byla straně poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jejích procesních práv a rovněž zda se procesním postupem rozhodčího soudu jedna ze stran nedostala do nerovného postavení vůči druhé straně. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, či rozsudek ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007, rozsudek ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4386/2011, a rozsudek ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2950/2010).
V rozsudku ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3749/2008 , Nejvyšší soud uvedl, že krom možnosti dostatečně v rozhodčím řízení argumentovat a vyjádřit se k tvrzením protistrany je dalším nezbytným požadavkem (pro zachování rovného postavení stran v rozhodčím řízení), aby straně byla poskytnuta nejen možnost navrhnout důkazy, ale je i provést, nejsou-li pro dané řízení zcela zjevně nepodstatné. K tomu viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3744/2009 .
Při aplikaci výše shrnutých judikatorních východisek na projednávaný případ je třeba dospět k závěru, že ustanovení §31 písm. e) ZRŘ upravující zrušení rozhodčího nálezu z důvodu, že straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, směřuje k ochraně procesních práv stran rozhodčího řízení, konkrétně k zachování rovnosti stran. Z výše uvedených závěrů tak nelze dovodit, že by bylo možné pod „poskytnutí možnosti věc před rozhodci projednat“ zahrnout nárok účastníka, který podal rozhodčí žalobu, na to, aby o jeho věci bylo rozhodčím soudem meritorně rozhodnuto. Nejvyšší soud se v tomto ohledu ztotožňuje s argumentací dovolatelky, podle které z judikatury k důvodu zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) ZRŘ nelze dovodit, že by možnost projednání věci měla vazbu na určitý způsob rozhodnutí ve věci. Odvolací soud se svým závěrem, že žalobkyni v rozhodčím řízení nebyla dána možnost věc projednat, neboť rozhodčí soud její rozhodčí žalobu neprojednal meritorně z důvodu (dle odvolacího soudu nesprávně posouzené) překážky věci rozsouzené, odchýlil od výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu. V projednávané věci, v níž rozhodčí soud věc neprojednal meritorně z důvodu překážky věci rozsouzené (bez ohledu na to, zda otázku existence takové překážky posoudil správně či nikoli), nedošlo k porušení procesních práv jedné ze stran, která by se takovým postupem dostala do nerovného postavení vůči druhé straně.
Odvolací soud (i soud prvního stupně) dospěl k závěru o naplnění důvodu zrušení rozhodčího nálezu s odůvodněním, že rozhodčí soud nesprávně posoudil otázku existence překážky rei iudicatae. Nejvyšší soud připomíná, že v řízení o zrušení rozhodčího nálezu nejsou soudy oprávněny k přezkumu skutkových či právních závěrů rozhodčího soudu a že všechny námitky vedoucí ke zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) ZRŘ musí být nutně procesního charakteru, musí se tedy týkat postupu rozhodčího soudu při projednávání sporu, nikoli správnosti skutkových nebo právních závěrů učiněných rozhodčím soudem. Institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu nemůže sloužit jako opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 32 Cdo 953/2009, dále rozsudek ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007, či rozsudek ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4542/2016, nebo usnesení ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2273/2007). Jestliže soudy v projednávané věci přezkoumávaly závěr rozhodčího soudu o tom, zda byla naplněna překážka věci rozhodnuté, jednalo se o přezkum právního závěru rozhodčího soudu. Soudy se tak odchýlily od uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Co se týče zbývajících otázek formulovaných v dovolání, dovolací soud dospěl k závěru, že zabývat se druhou a třetí otázkou pozbylo vzhledem k výše uvedenému smysl. Druhá otázka se totiž týkala samotného právního posouzení existence překážky rei iudicatae v řešené věci. Vzhledem k tomu, že dovolací soud dospěl k závěru, že v nynějším řízení o zrušení rozhodčího nálezu nebylo na místě, aby soudy přezkoumávaly právní posouzení rozhodčího soudu ohledně existence překážky věci rozsouzené, není ze stejného důvodu na místě zabývat se v dovolacím řízení otázkou týkající se samotného posouzení překážky věci rozhodnuté. Třetí otázka se týkala možnosti aplikace mezinárodní rozhodovací praxe v rozhodčím řízení a ve své podstatě směřovala rovněž k přezkumu, zda rozhodčí soud nepochybil, když překážku věci rozhodnuté posuzoval dle mezinárodní rozhodovací praxe. Dovolací soud se třetí otázkou nezabýval ze stejného důvodu, jako tomu bylo u druhé otázky, tedy proto, že se také vztahovala k právnímu posouzení překážky věci rozsouzené.
Dovolací soud se nezabýval ani čtvrtou a pátou otázkou dovolatelky, neboť napadené rozhodnutí na jejich řešení nespočívá. Čtvrtá otázka se týkala toho, zda je soud v řízení o zrušení rozhodčího nálezu oprávněn přezkoumat způsob, jakým rozhodčí senát rozhodl, tj. zda rozhodl ve věci nebo procesním rozhodnutím. Na řešení této otázky však napadené rozhodnutí nebylo založeno. Odvolací soud neřešil otázku, jakou formou rozhodčí senát v projednávané věci rozhodl; jeho rozhodnutí bylo postaveno na řešení otázky, zda byl naplněn důvod pro zrušení rozhodčího nálezu upravený v §31 písm. e) ZRŘ. Ani na řešení páté otázky napadené rozhodnutí nespočívá, což je zřejmé již ze samotné formulace této otázky dovolatelkou. Otázka je totiž formulována jako hypotetická, neboť se táže na to, zda by soudy dospěly k závěru o tom, že straně nebyla dána možnost věc projednat i v případě, že by rozhodčí senát vydal procesní rozhodnutí o zastavení řízení a předtím dal oběma stranám možnost se v řízení dostatečně vyjádřit ke všem vzájemným návrhům. Je zřejmé, že odvolací soud neřešil a ani nemohl řešit otázku, která se nevztahuje k řešené věci a je formulována čistě hypoteticky. K nezbytnosti formulovat v dovolání otázku, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí, viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013.
Vzhledem k tomu, že se odvolací soud při posouzení otázky naplnění důvodu zrušení rozhodčího nálezu upraveného v §31 písm. e) ZRŘ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (viz rozhodnutí citovaná výše), nezbylo dovolacímu soudu, než jeho rozhodnutí zrušit. Důvody zrušení se vztahují rovněž na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud proto zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Soudy budou v dalším řízení vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); v konečném rozhodnutí bude rozhodnuto také o nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 3. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu