ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2835.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2835/2022-398
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobce J. K., se sídlem XY, identifikační číslo XY, zastoupeného Mgr. Martinem Dymáčkem, advokátem se sídlem v Praze, Na Poříčí 1067/25, proti žalované LEGAL Černý advokátní kancelář, s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Dřevná 382/2, PSČ 128 00, identifikační číslo 24164551, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem v Praze, Jugoslávská 620/29, o zaplacení částky 144 957 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 155/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2022, č. j. 39 Co 23/2022-354, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 8 712 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví uvedeným rozhodnutím Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 22. 9. 2021, č. j. 20 C 155/2018-311, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 20 823,97 Kč s úrokem z prodlení, částku 13 095,09 Kč s úrokem z prodlení, částku 35 858,22 Kč s úrokem z prodlení, částku 9 740,50 Kč s úrokem z prodlení, částku 27 535,97 Kč s úrokem z prodlení, částku 5 082 Kč s úrokem z prodlení a částku 32 821,25 Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Tento rozsudek, výslovně ve všech jeho výrocích, napadla žalovaná dovoláním.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“ Dovolání přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání, které ve zde souzené věci může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, či ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1001/2018, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách). Tento závěr se vztahuje na otázku, kterou dovolatelka předkládá jako dovolacím soudem dosud neřešenou, zda lze za výzvu k plnění považovat podání učiněné v rámci smírčího řízení vedeného u České advokátní komory, jestliže se dostalo do dispoziční sféry dlužníka.
Odvolací soud takovou otázku neřešil a neměl důvod řešit. Ve vazbě na tvrzení žalované, uplatněné ve vyjádření k žalobě ze dne 20. 12. 2018, že v rámci smírčího řízení provedla dopisem ze dne 11. 5. 2008 adresovaným České advokátní komoře z procesní opatrnosti zápočet vzájemných pohledávek (srov. č. l. 46 spisu), se totiž zabýval otázkou, zda lze uvedené podání adresované nikoliv žalobci považovat za započtecí právní jednání. Vycházel přitom též ze zjištění, že dopis žalované nebyl žalobci doručen. Platí sice obecně, že soud může přihlédnout k právně významné skutečnosti, kterou účastník netvrdil, leč vyšla v řízení jinak najevo [srovnej např. důvody usnesení ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod č. 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“)], o takový případ se však ve zde souzené věci zjevně nejedná. Tvrzení, s nímž dovolatelka přichází v dovolání, že uvedený dopis obsahoval také výzvu k plnění, nemá v samotném textu dopisu (č. l. 206 spisu) oporu a její argument, že ačkoliv výzva nebyla učiněna výslovně, lze ji ale z obsahu dovodit konkludentně, ve spojení s výtkou, že odvolací soud výzvu k plnění zcela opomenul, pomíjí skutečnost, že soud v civilním řízení sporném ovládaném zásadou projednací a zásadou rovnosti účastníků nad rámec tvrzení a důkazních návrhu účastníků přihlíží jen k tomu, co vyjde v řízení najevo (§132 o. s. ř.), čili k tomu, co je skutečně zjevné. Nakonec nelze též přehlédnout, že započítaná pohledávka byla v uvedeném dopise skutkově vymezena odlišně, než pohledávky započtené v podání dovolatelky ze dne 13. 11. 2020, šlo tedy o jiné pohledávky.
Obdobně je tomu s otázkou, zda „brání skutečnost, že společně s výzvou k plnění byl dlužníkovi doručen také kompenzační projev, zesplatnění předmětné pohledávky“. Na takovou otázku zcela zjevně nepřichází v úvahu jiná odpověď než záporná. Odvolací soud tu však opačný závěr, který mu přičítá dovolatelka, ve skutečnosti nevyjádřil. Uvedl-li, že jestli žalovaná v dopise ze dne 13. 11. 2020 vyzvala žalobce k vydání bezdůvodného obohacení, avšak současně v téže listině učinila jednostranný právní úkon započtení, nemohla se tato pohledávka stát splatnou, pak je přes nikoliv zcela šťastnou formulaci zřejmé, a to i z odkazu na judikaturu Nejvyššího soudu, že neměl na mysli, že se pohledávka nemohla stát vůbec splatnou, nýbrž že se nemohla stát splatnou včas, tj. dříve, než žalobci došlo (současně provedené) kompenzační právní jednání. Řešil tu otázku účinnosti započtení, nikoliv otázku platnosti výzvy k plnění.
K navazující argumentaci, podle níž odvolací soud nezohlednil, že učinila započtecí právní jednání opakovaně, dopisem ze dne 13. 11. 2020 a e-mailem ze dne 20. 11. 2020, a předmětem toho z těchto započtení, které došlo žalobci později, byla tedy již pohledávka splatná na základě výzvy obsažené v přechozím přípisu, dovolatelka nevymezila předpoklad přípustnosti dovolání.
Z předložené otázky, zda „vznese-li účastník řízení před soudem prvního stupně jako obranu proti žalobě námitku započtení, je soud povinen se touto otázkou zabývat“, kterou měl odvolací soud řešit v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, jakož i ze související argumentace je patrno, že dovolatelka buď nechápe správně smysl ustanovení §98 o. s. ř., anebo dezinterpretuje obsah příslušné části svého vyjádření k žalobě ze dne 17. 12. 2018.
Nejvyšší soud k ustanovení §98 o. s. ř. vysvětlil v důvodech rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1475/2020, uveřejněného pod č. 58/2021 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 58/2021“), že výrazy jako „kompenzační úkon“, „kompenzační projev“ nebo „kompenzační projev vůle“, případně „námitka započtení ve smyslu §98 o. s. ř.“, vždy vystihují hmotněprávní projev vůle směřující k započtení pohledávky. Svou hmotněprávní povahu neztrácí takový projev vůle ani tehdy, uplatnil-li jej žalovaný (jako jednostranný projev vůle) podle §98 o. s. ř. na svou obranu až v průběhu soudního sporu, v němž po něm žalobce vymáhá zaplacení své pohledávky; jako uplatněný „procesním podáním“ (podáním adresovaným soudu) v průběhu sporného řízení je takový projev vůle (též) „procesním úkonem“ žalovaného, jehož hmotněprávní účinky se vůči žalobci prosadí (mohou prosadit) od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděl (§41 odst. 3 o. s. ř.). Účelem §98 je stanovit, za jakých podmínek se považuje (ze zákona) hmotněprávní úkon žalovaného (jeho námitka započtení) za vzájemnou žalobu, a kdy jde jen o obranu proti žalobě. Tím samozřejmě není vyloučeno, že žalovaný „procesním podáním“ (procesním úkonem) v průběhu řízení o žalobě, kterou po něm žalobce vymáhá zaplacení své pohledávky, namítne, že vymáhaná pohledávka zanikla započtením, neboť projev vůle, jímž proti této pohledávce účinně započetl svou pohledávku (hmotněprávní kompenzační projev): a/ učinil již před zahájením řízení o žalobě, b/ učinil sice po zahájení řízení o žalobě, avšak mimo soud.
Ve zde souzené věci přitom dovolatelka pod bodem IV vyjádření k žalobě pod rubrikou „Námitka započtení“ uvedla, že „v rámci smírčího řízení dne 11. 5. 2018 provedla z procesní opatrnosti … zápočet vzájemných pohledávek, když uvedla …“, navazuje citací obsahu podání ze dne 11. 5. 2018 a jako důkaz navrhuje mimo jiné „započtení ze dne 11. 5. 2018“. Není žádných pochyb o tom, že tu uplatnila na svou obranu proti vymáhané pohledávce tvrzení, že provedla mimo řízení (před jeho zahájením) zápočet pohledávek, a její procesní úkon hmotněprávní projev vůle směřující k započtení pohledávky neobsahoval. Její procesní obrana tedy nespočívala v uplatnění hmotněprávní námitky započtení v rámci procesního úkonu, nýbrž v uplatnění tvrzení, že uskutečnila neprocesní započtecí právní jednání. S touto její námitkou se odvolací soud vypořádal a od odkazované judikatury se tudíž neodklonil.
Smysl otázky „rozhoduje-li soud dle stavu v době vyhlášení rozsudku ve smyslu §154 o. s. ř., musí procesní námitku započtení ve smyslu §98 o. s. ř. posuzovat dle stavu v době vyhlášení rozsudku“, kterou má dovolatelka za dosud nevyřešenou, popřípadě řešenou odvolacím soudem v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, vyplývá ze související argumentace. Dovolatelka poukazuje na to, že její pohledávka byla zesplatněna nejpozději dopisem ze dne 13. 11. 2020, resp. e-mailem ze dne 20. 11. 2020, a prosazuje názor, že stala-li se v mezidobí (do vyhlášení rozhodnutí soudu) započitatelnou, je nutno tuto námitku posoudit jako opodstatněnou. Odkazuje na komentářovou literaturu, podle níž může v průběhu řízení zaniknout nárok, který je žalobou uplatňován, například z toho důvodu, že žalovanému vznikne vůči žalobci pohledávka, již započte proti pohledávce žalobce, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2091/2008, z něhož cituje, že je možno žalovat nárok z titulu náhrady škody, který počne existovat teprve v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje. Dovolatelka tudíž nevidí rozumný důvod, proč by „procesní námitka započtení“ nemohla být vznesena na počátku řízení i pro pohledávku, která se stane započitatelnou teprve v průběhu řízení. Dodává, že požadavek splatnosti započítávané pohledávky je dovozován z §1987 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“ nebo „nový občanský zákoník), dle kterého jsou k započtením způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem. Lze-li před soudem uplatnit pohledávku, která se stane splatnou teprve v době, kdy soud rozhoduje, je tento požadavek naplněn i v případě procesní námitky započtení u započítávané pohledávky, která se stane splatnou teprve v průběhu řízení.
Především ani takto vymezenou právní otázku odvolací soud neřešil a neměl důvod řešit. Námitka započtení podle §98 o. s. ř. není ve světle R 58/2021 jen procesní námitkou, nýbrž obsahuje vždy hmotněprávní projev vůle směřující k započtení pohledávky. Takovou námitku, jak bylo shora vysvětleno, dovolatelka ve zde souzené věci neuplatnila. V procesním úkonu soudu oznámila (uplatnila tvrzení), že provedla (mimo proces) započtení.
Argumentace skutečností, že vzhledem k ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř. lze u soudu (úspěšně) uplatnit i pohledávku, která se stane splatnou nebo vůbec vznikne teprve po podání žaloby, v průběhu řízení, je ostatně zjevně neopodstatněná, neboť opomíjí, že započtení je hmotně právním jednáním, to i v případě, že je učiněno prostřednictvím procesního podání ve smyslu §98 o. s. ř. Ani citovaný názor komentářové literatury se nikterak nevztahuje k otázce, zda může být nesplatnost započtené pohledávky dodatečně zhojena.
Soudy obou stupňů posuzovaly započtení podle nového občanského zákoníku, a dovolatelka toto posouzení nezpochybňuje, naopak sama ve své argumentaci z tohoto zákona vychází. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4967/2017, při výkladu úpravy započtení v novém občanském zákoníku vysvětlil, že jedním z předpokladů započtení na straně aktivně započítávané pohledávky, jejíž věřitel provádí kompenzační úkon, je její vymahatelnost (§1987 odst. 1 o. z.), a součástí vymahatelnosti je – mimo jiné – splatnost pohledávky (nesplatné pohledávky nelze uplatnit před soudem). Účinky započtení je třeba vyvolat právním jednáním, tj. prohlášením o započtení vůči druhé straně (§1982 odst. 1 o. z.). Okamžiku, kdy věřitel aktivně započítávané pohledávky učiní prohlášení o započtení (kompenzační úkon), musí předcházet (sic!) rozhodný okamžik způsobilosti pohledávek k započtení (aktivně započítávaná pohledávka musí být splatná před kompenzačním úkonem). Názor prosazovaný dovolatelkou, podle něhož může právní jednání, jímž se započítává nesplatná pohledávka, nabýt právních účinků dodatečně, až se započítávaná pohledávka stane splatnou (že lze nesplatnou pohledávku jednostranně započíst pro futuro), ve světle těchto závěrů neobstojí.
Dovolatelka dovoláním brojí proti posouzení odvolacího soudu, podle něhož žalobcem uplatněné pohledávky nezanikly započtením. Toto posouzení spočívá, jak dovolatelka správně vnímá, na dvou vedle sebe stojících závěrech, z nichž každý obstojí sám o sobě, totiž že tvrzená započtená pohledávka dovolatelky nebyla způsobilá k započtení, neboť nebyla splatná, a započtení tedy nemohlo přivodit zamýšlené právní účinky, a zejména že započtená pohledávka ani neexistovala, neboť pokud vznikla, tak zanikla narovnáním.
Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi vysvětluje, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby či naopak k vyhovění žalobě pro nedůvodnost obrany žalovaného, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se totiž při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč., a dále např. usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
Tento závěr se prosadí též ve zde souzené věci. Jestliže se dovolatelce nezdařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu, že i kdyby jí započtená pohledávka v době započtení existovala, nebylo by započtení účinné (nemělo by za následek zánik žalobou uplatněných pohledávek), pak nemá význam, aby se dovolací soud zabýval přípustností dovolání též ve vztahu k otázkám vymezeným k existenci vzájemné pohledávky dovolatelky v době započtení. Dovolání je nepřípustné jako celek.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu též ve výrocích o nákladech řízení, proti takovým výrokům však dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2023
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu