ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.2091.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 2091/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně PC KONT spol. s r.o. , se sídlem v Teplicích, Školní 605/18, IČ 47308109, zastoupené JUDr. Jiřím Cajthamlem, Dr., advokátem se sídlem v Teplicích, Modlanská 20, proti žalované České republice – Českému úřadu zeměměřickému a katastrálnímu , se sídlem v Praze 8, Pod Sídlištěm 2/1800, o zaplacení částky 827.052,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 9 C 32/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. října 2007, č. j. 12 Co 118/2004-157, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. října 2007, č. j. 12 Co 118/2004-157, ve výrocích, jimiž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba ohledně částky 540.370,- Kč s 4% úrokem z prodlení od 7. 9. 2002 do zaplacení zamítá, a jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. října 2007, č. j. 12 Co 118/2004-157, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 827.052,- Kč s příslušenstvím na náhradě škody, která jí měla vzniknout nesprávným postupem Katastrálního úřadu v Teplicích, který provedl vklad vlastnického práva k nemovitosti v její prospěch, ačkoliv kupní smlouva, jíž měla nemovitost nabýt od Okresního koordinačního centra České komory Teplice (dále také jen „prodávající“) byla absolutně neplatná. Žalobkyni tak vznikla škoda ve výši zaplacené kupní ceny, kterou jí prodávající nevrátil (540.370,- Kč), investic, kterými zhodnotila nemovitost (208.192,- Kč), daně z nemovitosti (38.088,- Kč) a právních služeb (40.402,- Kč).
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 3. 12. 2003, č. j. 9 C 32/2002-103, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 540.370,- Kč s 4% úrokem z prodlení od 7. 9. 2002 do zaplacení, ve zbývající části žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako kupující uzavřela dne 25. 11. 1992 s prodávajícím kupní smlouvu k domu č. p. 605 v Teplicích s účinky vkladu vlastnického práva na základě rozhodnutí Katastrálního úřadu v Teplicích ke dni 4. 1. 1993. Dne 1. 8. 2001 nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 21. 5. 2001, č. j. 13 C 375/92-120, kterým bylo určeno, že nemovitost č. p. 605 na stavební parcele č. 929/1 v k. ú. Teplice je ve vlastnictví České republiky, neboť kupní smlouva ze dne 25. 11. 1992 je absolutně neplatná. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně podle §18 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon“), a dospěl k závěru, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť katastrální úřad nepostupoval podle §5 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, jestliže povolil vklad vlastnického práva k předmětné nemovitosti ve prospěch žalobkyně, ačkoliv převod nemovitosti byl zakázán ústavním zákonem č. 497/1990 Sb., o navrácení majetku Socialistického svazu mládeže lidu České a Slovenské Federativní republiky. Soud dovodil, že škodou je pouze zaplacená kupní cena, neboť její vrácení nemá žalobkyně pro neexistenci prodávajícího u koho uplatňovat. Žalobu ohledně částky 208.192,- Kč představující zhodnocení nemovitosti investičními pracemi neshledal důvodnou proto, že vlastník nemovitosti, který se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, je osobou odlišnou od žalované, označené v žalobě. Náklady žalobkyně na právní služby považoval rovněž za neopodstatněné, neboť žalobkyně žádným z advokátů zastupována nebyla, a škodou podle soudu není ani zaplacená daň z nemovitosti.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 17. 10. 2007, č. j. 12 Co 118/2004-157, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu ohledně 540.370,- Kč s příslušenstvím, ve zbývající části rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a doplnil je o zjištění, že žalobkyně své právo na vrácení plnění z neplatné kupní smlouvy vůči prodávajícímu neuplatnila soudní žalobou. Podle odvolacího soudu okolnost, že katastrální úřad pominul existenci ústavního zákona č. 497/1990 Sb., který zakazoval dosavadnímu vlastníkovi s předmětnou nemovitostí nakládat, a vycházel z údajů v předmětné smlouvě a údajů zapsaných v katastru nemovitostí, tedy že podmínky pro zápis vkladu vlastnického práva byly splněny, nepředstavuje nesprávný úřední postup, neboť k porušení předepsaných pravidel nedošlo. To, že se později ukázalo, že podmínky pro zápis vkladu splněny nebyly, však ve svém důsledku znamená, že příslušný katastrální úřad vydal nezákonné rozhodnutí. I přes tento závěr nepovažuje odvolací soud nárok žalobkyně za oprávněný, neboť v důsledku neplatnosti kupní smlouvy jí právní mocí rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 21. 5. 2001 vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 obč. zák. (zaplacené kupní ceny) proti prodávajícímu. Teprve pokud by se žalobkyně nemohla domoci svého práva na vydání bezdůvodného obohacení na prodávajícím, mohla by se domáhat svého nároku vůči státu podle zákona (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 1985, sp. zn. 4 Cz 110/1984); žalobkyně o tomto svém právu věděla, avšak u soudu jej neuplatnila. Ohledně dalších dílčích nároků odvolací soud vyložil, že nejde o náhradu škody, nýbrž o nároky z bezdůvodného obohacení vůči skutečnému vlastníku nemovitosti, neboť žalobkyně investovala do nemovitosti v době, kdy byla přesvědčena, že je vlastníkem, a později se ukázalo, že jím není.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) o.s.ř., a uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o.s.ř. S podrobným rozborem rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské republiky sp. zn. 4 Cz 110/1984 namítá, že odvolací soud opřel své rozhodnutí zejména o tento překonaný judikát z roku 1985 a o nesprávnou aplikaci použitých hmotněprávních i procesních předpisů. Dovolatelka, aniž formuluje konkrétně otázku zásadního právního významu, spatřuje naplnění podmínek přípustnosti dovolání v řešení otázky, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vytýká odvolacímu soudu, že ze skutkového zjištění o nemožnosti vymožení nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči prodávajícímu vyvodil nesprávný právní závěr, že nárok žalobkyně není po právu a že měla vymáhat nárok na vydání bezdůvodného obohacení soudně včetně exekuční fáze; teprve poté, až by bylo prokázáno, že se svého práva nemůže takto domoci, mohla by se domáhat svého nároku vůči státu. Žalobkyně poukazuje na vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že se odvolací soud nevypořádal s její námitkou, že svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči prodávajícímu uplatnila v řízení vedeném u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 13 C 375/92, okresní soud však o jejím návrhu nerozhodl. Konečně vytýká odvolacímu soudu závěr, že osoba, které byla nemovitost na základě určovacího rozsudku vydána (v tomto řízení žalovaná), jsou dvě odlišné osoby, přestože v obou případech jde o Českou republiku. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo dovolání jako bezdůvodné odmítnuto, případně zamítnuto, neboť je ve shodě s odvolacím soudem toho názoru, že nebyly splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím katastrálního úřadu (rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno a není splněna ani další podmínka příčinné souvislosti mezi rozhodnutím o povolení vkladu a škodou). Pro úplnost žalovaná uvedla, že zápisy právních vztahů v evidenci nemovitostí provedené podle dosavadních předpisů prokazují pravdivost skutečností v nich uvedených, pokud není prokázán jejich opak. Katastrální úřad se nedopustil nesprávného úředního postupu, pokud vycházel ze zápisu v katastru, kde byl prodávající zapsán jako vlastník nemovitosti.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 540.370,- Kč s příslušenstvím, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., je důvodné. Ve zbývajícím rozsahu je pak dovolání směřující proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu nepřípustné. Dovolací soud přitom postupoval vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu závěr, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem lze vůči státu uplatnit tehdy, není-li možno nárok vyplývající ze závazkového právního vztahu uplatnit vůči smluvní straně; podrobuje přitom kritice rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské republiky sp. zn. 4 Cz 110/1984, z nějž tento závěr vyplývá, a to pro jeho tvrzenou zastaralost a nepoužitelnost v současné době.
Citované rozhodnutí je výrazem ustálené judikatury dovolacího soudu, která k obdobnému závěru dospěla i v nedávné době v řadě rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, publikované pod C 3031 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck – dále též jen „Soubor“, či další rozhodnutí, např. 25 Cdo 2601/2010, 25 Cdo 1536/2003, 25 Cdo 953/2003, 25 Cdo 803/2003). I podle současné právní úpravy totiž platí, že vznikla-li poškozenému újma odpovídající pohledávce, kterou má vůči svému dlužníku, může být nárok proti státu z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem veřejné moci uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení z prvotního závazkového právního vztahu. Tento závěr plyne z právní konstrukce odpovědnosti státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci i z občanskoprávního pojetí škody. Škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Poškozený je povinen vznik škody na své straně prokázat a v řízení o nároku na náhradu škody tak na něm leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Aby byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje (i zde totiž platí ustanovení §154 o.s.ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení). To se uplatní zejména tam, kde je odpovědnost státu vztahována k újmě, která plyne ze závazkových vztahů mezi poškozeným a jeho smluvním partnerem. Nastala-li totiž v důsledku výkonu veřejné moci taková situace, že mezi účastníky právního vztahu existují určitá práva a povinnosti, která nejsou plněna, pak újma odškodnitelná podle zákona č. 82/1998 Sb. vznikne teprve tehdy, jestliže v primárním právním vztahu účastníků není možno dosáhnout plnění. Jinými slovy, svědčí-li poškozenému jako věřiteli právo vůči jeho dlužníku, které může úspěšně uplatnit, resp. uspokojit, nevzniká mu dosud nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci vůči státu.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Teplicích bylo pravomocně určeno vlastnické právo České republiky k nemovitosti, za kterou žalobkyně podle neplatné kupní smlouvy zaplatila kupní cenu Okresnímu koordinačnímu centru České komory Teplice. Z toho správně dovodil (dovolatelka v tomto směru námitky nevznáší), že takové plnění představuje bezdůvodné obohacení plněním z neplatné smlouvy a že kupující (v tomto případě dovolatelka) má prvotně nárok na vydání kupní ceny vůči prodávajícímu, jímž bylo podle smlouvy Okresní koordinační centrum České komory Teplice. Nelze však již souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že dovolatelka neprokázala vznik škody, jestliže tento svůj nárok neuplatnila vůči prodávajícímu u soudu.
Pro závěr o faktické nevymožitelnosti nároku od přímého dlužníka, tedy k prokázání vzniku škody, není nezbytné, aby žalobce nejprve vymáhal svou pohledávku vůči dlužníkovi v soudním řízení a aby tak byl znám jeho negativní výsledek, tj. není nezbytné, aby existoval zamítavý rozsudek soudu, u nějž byl nárok uplatněn. Za situace, kdy je z okolností případu zřejmé, že žaloba by nemohla uspět (např. pro promlčení – srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, publikovaný pod C 1721 v Souboru), může soud rozhodující ve sporu o náhradu škody sám jako otázku předběžnou řešit úspěšnost žaloby, aniž by poškozený byl nucen samostatný soudní spor podstoupit. To platí i v případech, kdy je tvrzeno, že povinný subjekt zanikl bez právního nástupce a že tedy není ani proti komu vést soudní spor, jako je tomu v dané věci.
Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu spočívá v otázce vzniku škody na nesprávném právním posouzení věci, a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je tak naplněn; Nejvyšší soud České republiky jej proto ohledně částky 540.370,- Kč s 4% úrokem z prodlení od 7. 9. 2002 do zaplacení zrušil spolu se závislými výroky o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém konečném rozhodnutí o věci rozhodne soud i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Žalobkyně napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku ohledně částek 208.192,- Kč (za zhodnocení nemovitosti), 38.088,- Kč (za zaplacení daně z nemovitosti) a 40.402,- Kč (za zaplacení právních služeb), aniž mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují – srov. §241a odst. 3 o.s.ř.) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že žalobci tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Ačkoli žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, z obsahu dovolání (tj. z vylíčení dovolacích důvodů) se podává, že proti této části rozhodnutí ve skutečnosti nebrojí. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Protože dovolatelka ve vztahu k uvedeným výrokům žádnou otázku zásadního významu neformuluje a nad rámec výhrad, které směřovala vůči měnícímu výroku (a které byly dovolacím soudem vyřešeny v rámci jeho přezkumu výše), nevznáší žádné další námitky, které by se vztahovaly k potvrzujícímu výroku, nelze rozsudku odvolacího soudu přikládat po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř.; dovolání tedy v tomto rozsahu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud proto v této části dovolání podle §243b odst. 5, ve spojení s §218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2011
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu