ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2916.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2916/2022-469
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně K + M TRANS spol. s r. o. , se sídlem v Chlumčanech č. p. 59, identifikační číslo osoby 25025937, proti žalované TC Sped s.r.o. , se sídlem v Lounech, Pod Nemocnicí 2503, identifikační číslo osoby 28698517, zastoupené Mgr. Patrikem Bauerem, advokátem se sídlem v Chomutově, Chelčického 97/1, o zaplacení 12 426,48 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 28 C 181/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 5. 2022, č. j. 17 Co 25/2021-446, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky ve výši 12 426,48 EUR s příslušenstvím jako plnění za provedené mezinárodní přepravy z titulu rámcové smlouvy o přepravách v rámci EU ze dne 14. 5. 2010 a na ni navazujících dílčích přepravních smluv.
Okresní soud v Lounech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 10. 2020, č. j. 28 C 181/2014-401, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 12 426,48 EUR s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 4 445,17 EUR od 16. 4. 2011 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 3 946,32 EUR od 16. 4. 2011 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 3 822,34 EUR od 17. 5. 2011 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 212,65 EUR od 16. 6. 2011 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, v níž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku ve výši 12 213,83 EUR s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 4 445,17 EUR od 16. 4. 2011 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 3 946,32 EUR od 16. 4. 2011 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 3 822,34 EUR od 17. 5. 2011 do zaplacení (výrok I napadeného rozsudku), a změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, v níž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku ve výši 212,65 EUR s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 17. 5. 2011 do zaplacení tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl (výrok II napadeného rozsudku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV napadeného rozsudku).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v rozsahu výroku I dovoláním. V dovolání žalovaná namítla, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku absolutní neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 10. 6. 2011 uzavřené mezi žalobkyní jako postupitelem a společností FORUS CZ, a.s., jako postupníkem, na jejímž základě došlo k postoupení pohledávek z přepravní smlouvy. Dle žalované je postupní smlouva absolutně neplatná pro neurčitost a pro obcházení zákona, neboť předmětem smlouvy nebylo postoupení pohledávek na společnost FORUS CZ, a.s., nýbrž pouze závazek společnosti FORUS CZ, a.s., pro žalobkyni pohledávku vymoci a následně jí vyplatit vymožené plnění. Z obsahu dovolání se podává, že přípustnost dovolání stran této otázky žalovaná spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žalovaná dále namítla, že vzhledem k neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 10. 6. 2011 nebyla společnost FORUS CZ, a.s., aktivně legitimována k uplatnění příslušného nároku v soudním řízení, v důsledku čehož ani nemohlo „platně“ dojít k zahájení soudního řízení a s tím spojenému stavení promlčecí doby. Žalovaná tak měla za to, že nárok žalobkyně byl promlčen v jednoleté promlčecí době dle článku 32 odst. 1 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě, publikované jako vyhláška ministra zahraničních věcí ze dne 27. 11. 1974 pod č. 11/1975 Sb. (dále jen „Úmluva CMR“), přičemž s ohledem na nedostatek aktivní legitimace společnosti FORUS CZ, a.s. nedošlo ke stavení promlčecí doby ve smyslu §402 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), ani k jejímu prodloužení dle §405 odst. 2 obch. zák. Ve vztahu k této námitce žalovaná spatřovala přípustnost dovolání v tom, že se jedná o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, případně v tom, že se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaná měla za to, že se §405 obch. zák. neuplatní v případě, kdy příslušné řízení zahajuje subjekt, kterému „nárok ani právo podat žalobu nepřísluší“. Dle žalované je nárok žalobkyně promlčen a žaloba měla být zamítnuta; v dovolání žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že nesouhlasí s námitkou žalované, že smlouva o postoupení pohledávek ze dne 10. 6. 2011 je absolutně neplatným právním úkonem, jelikož má veškeré náležitosti dle §524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), je dostatečně určitá a nevzbuzuje pochybnosti o úmyslu smluvních stran, přičemž společnost FORUS CZ, a.s., se na jejím základě stala aktivně legitimovanou k vymáhání postoupené pohledávky. V důsledku zahájení soudního řízení společností FORUS CZ, a.s. došlo podle žalobkyně ke stavení promlčecí doby a po zpětvzetí žaloby k jejímu prodloužení dle §405 odst. 2 obch. zák., a k promlčení nároku žalobkyně tak nedošlo. Žalobkyně z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Stran námitky žalované týkající se absolutní neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 10. 6. 2011 dovolací soud konstatuje, že dotčenou otázku posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V otázce neplatnosti právního úkonu pro neurčitost projevu vůle je judikatura dovolacího soudu ustálena na závěru, že sankce neplatnosti právního úkonu dle §37 odst. 1 obč. zák. se váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, tj. – mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle – když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Vůle vtělená do smlouvy (zde do smlouvy o postoupení pohledávek) je svým projevem určitá (a srozumitelná), je-li výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li typický účastník tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 775/2004).
K obligatorním náležitostem smlouvy o postoupení pohledávky dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu vedle vlastního označení účastníků (postupitele a postupníka) patří identifikace postupované pohledávky, která musí zahrnovat řádné označení postupitelova dlužníka a popis pohledávky co do její výše a skutečností, na nichž se zakládá. Postupovaná pohledávka musí být identifikována dostatečně určitě – tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem, a aby mezi smluvními stranami nevznikaly pochybnosti o tom, jaká pohledávka, jak a kdy byla postoupena (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 523/2005, a ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98).
Z hlediska určitosti je tedy smlouva o postoupení pohledávky platná, je-li v ní jednoznačně určena převáděná pohledávka, zejména vymezením předmětu plnění, osoby dlužníka, případně právního důvodu, a to natolik nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem postoupení, a aby ji nebylo možno zaměnit s pohledávkou jinou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 654/2003, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 775/2004).
V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že postupní smlouva obsahuje veškeré náležitosti dle §524 a násl. obč. zák. a současně vůle stran směřovala k postoupení pohledávky, nikoliv pouze k fiduciární cesi (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 389/2014, uveřejněný pod číslem 51/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Při posuzování dané otázky se tak odvolací soud v souladu se shora uvedenou judikaturou zabýval náležitostmi smlouvy o postoupení pohledávky, stejně jako určitostí vůle smluvních stran, kterou podrobil výkladu, a námitka žalované tak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalované, podle níž je postupní smlouva neplatná pro obcházení zákona. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že důsledkem smlouvy bylo postoupení pohledávek žalobkyně za žalovanou na společnost FORUS CZ, a.s., nelze smlouvu považovat za absolutně neplatnou pro obcházení zákona, neboť smlouva nesměřovala k výsledku zákonu odporujícímu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4607/2017, a ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1430/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 505/2002). Ostatně ani žalovaná v dovolání blíže neuvádí, v čem konkrétně obcházení zákona v daném případě spatřuje.
Ze shora uvedeného je patrné, že otázku absolutní neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 10. 6. 2011 posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalovanou vznesená námitka tak nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. pak nezakládá ani navazující námitka žalované, že odvolací soud pochybil při řešení otázky promlčení žalobou uplatněného nároku.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že Úmluva CMR je svou povahou komplexní úpravou, která řeší závazkové vztahy založené smlouvami o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, pokud místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem Úmluvy CMR. Úmluvou CMR jsou tedy řešeny i otázky nároků na přepravné a odpovědnostních nároků, a to včetně promlčecích dob, v nichž je nutno nároky uplatňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3034/2018, jakož i v něm citovanou judikaturu).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu se dále ustálila také v závěru, že úprava promlčecí doby obsažená v Úmluvě CMR se uplatní i u práva na zaplacení ceny přepravy (přepravného), prováděné v režimu Úmluvy CMR (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 767/2001, uveřejněný pod číslem 56/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 32 Odo 53/2002, jakož i v něm citovanou judikaturu).
Z judikatury dovolacího soudu se dále podává, že ve věcech, na něž se vztahuje Úmluva CMR, je vnitrostátní právo použitelné pouze pro řešení takových otázek, na které Úmluva CMR nedopadá nebo pro které Úmluva CMR na vnitrostátní právo přímo odkazuje; srov. např. znění čl. 32 odst. 3 Úmluvy CMR (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 31 Cdo 1570/2015, uveřejněný pod číslem 15/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1702/2017).
Závěr učiněný odvolacím soudem, který s odkazem na článek 32 odst. 3 Úmluvy CMR a §405 odst. 2 obch. zák. uzavřel, že v důsledku podání žaloby společností FORUS CZ, a.s. (jejíž aktivní legitimaci se žalované zpochybnit nepodařilo; k tomu viz výše) dne 3. 8. 2011 bylo zahájeno řízení ohledně uplatněného práva, přičemž po zpětvzetí žaloby a zastavení řízení došlo k prodloužení promlčecí doby k jeho uplatnění o jeden rok ode dne skončení soudního řízení, tj. do 10. 1. 2015, jsou tak v souladu se shora uvedenou judikaturou dovolacího soudu. Odvolací soud tedy nepochybil, jestliže uzavřel, že k promlčení uplatněného práva nedošlo, neboť žaloba v projednávané věci byla podána již 23. 3. 2014, tedy před uplynutím promlčecí doby. Ani tato námitka žalované tudíž není způsobilá založit přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 3 a §146 odst. 3 o. s. ř. a dle §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně jakožto nezastoupený účastník za jeden učiněný úkon (vyjádření k dovolání) právo na paušální náhradu ve výši 300 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. 7. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu