ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3069.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 3069/2022-973
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobců a) H. J., b) A. J. , zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 202/19, proti žalované ELTON hodinářská, a. s. , se sídlem v Novém Městě nad Metují, Náchodská 2105, identifikační číslo osoby 25931474, zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, o ochranu autorského práva, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 14/2016, o dovolání žalobce b) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2022, č. j. 3 Co 60/2021-933, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce b) je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované.
Stručné odůvodnění :
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. 1. 2019, č. j. 16 C 14/2016-679, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby byla žalované uložena povinnost zdržet se užití díla – slovně-grafického provedení slova „PRIM“ v provedení znázorněném v rozsudku soudu prvního stupně, dále aby byla žalované uložena povinnost zdržet se užití díla – slovně-grafického provedení slova „ELTON“ v provedení znázorněném v rozsudku soudu prvního stupně, aby byla žalované uložena povinnost zdržet se užívání slovně-grafické ochranné známky ve znění „ELTON“, č. spisu 43643, č. zápisu 159535, pro výrobky „hodiny, hodinky, časoměrné přístroje, číselníkové úchylkoměry“ ve třídě 14 a aby byla žalované uložena povinnost zdržet se tvrzení, že J. R. dílo – slovně-grafické provedení slov „PRIM“ a „ELTON“ nevytvořil (výrok I), dále pak rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II až V).
K odvolání žalobce b) a vedlejší účastnice MPM – QUALITY v. o. s. (jejíž účast v řízení již skončila) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2022, č. j. 3 Co 60/2021-933, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou potvrdil, ve výrocích III a V změnil rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a správným shledal i jeho právní posouzení věci. Uvedl, že základní podmínkou důvodnosti žalobcem b) uplatněných nároků je prokázání autorství J. R. u slovně-grafického provedení slov „PRIM“ a „ELTON“ (dále také jako „loga“) a dále prokázání, že jeho majetková autorská práva nabyli po jeho smrti žalobci [resp. žalobce b)].
Odvolací soud se nejdříve zabýval tím, zda soud prvního stupně po provedeném dokazování správně uzavřel, že se žalobcům nepodařilo u obou log prokázat autorství J. R. Odvolací soud neshledal žádné pochybení soudu prvního stupně v postupu dle §132 zákona č. 99/1936 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.), a právní závěr učiněný soudem prvního stupně měl za zcela odpovídající zjištěním a skutkovým závěrům. Soud prvního stupně tak dle odvolacího soudu postupoval správně, když uzavřel, že autorství J. R. prokázáno nebylo, a již neshledal potřebu závěry učiněné soudem prvního stupně ohledně dokazování domnělého autorství J. R. dále doplňovat.
Odvolací soud dále uzavřel, že nebylo-li prokázáno tvrzení, že autorem log je J. R., nebyl již dále důvod zabývat se otázkou nabytí majetkových autorských práv žalobci a tvrzením žalobců, že tato práva jsou žalovanou porušována.
Proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce b) dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
První otázkou, která dle dovolatele nebyla v praxi dovolacího soudu dosud vyřešena, je otázka, co lze považovat za autorské dílo v případě grafické úpravy písma, a kdo je autorem autorského díla v případě grafické úpravy písma. Zda ten, kdo návrh grafické úpravy vytvořil, či ten, kdo vytvořený návrh grafické úpravy písma technicky překreslil do podoby využitelné pro masovou výrobu, a zda může být autorem ten, kdo zadal zadání, ale není schopen konkrétní grafickou úpravu písma vytvořit.
Druhá otázka se týkala toho, zda je v případě podání žaloby dle ust. §40 zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon (dále jen „autorský zákon“), soud oprávněn požadovat po žalobci prokázání jednoznačného autorství k dílu jako v trestním řízení („in dubio pro reo“). Dovolatel namítal, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1938/2008.
Třetí dovolatelova otázka se pak vztahovala k tomu, zda může soud v případě pochybností o správnosti znaleckého posudku a po provedení výslechu znalce sám učinit odborný úsudek a rozhodnout ve věci bez toho, aniž by soud nechal znalecký posudek přezkoumat revizním znalcem. Zde dovolatel namítal, že se odvolací soud při řešení dané otázky odchýlil např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, či od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, a stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 1980, sp. zn. Pls 3/80.
Čtvrtá položená otázka je dle dovolatele v praxi dovolacího soudu dosud neřešená, a to konkrétně otázka, zda je osobní přítomnost znalce při tvorbě autorského díla relevantním požadavkem pro zpracování znaleckého posudku či odborného posouzení o autorství díla.
Konečně pátou otázkou, která je dle dovolatelova tvrzení v praxi dovolacího soudu opět neřešená, je otázka, zda je požadavek, aby se soudní znalec osobně znal s autorem díla, relevantním požadavkem pro zpracování znaleckého posudku či odborného posouzení o autorství díla.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila tak, že je navrhuje odmítnout, příp. zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.) a že obsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř., posoudil, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
První dovolatelova otázka týkající se toho, kdo je autorem autorského díla v případě grafické úpravy písma, je otázkou, na které rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Dovolatel Nejvyššímu soudu předestírá obecnou otázku problematiky určení autorství u slovně-grafického díla a prostřednictvím této otázky rozporuje správnost tvrzení žalované o autorství jejího zaměstnance. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu však nezávisí na prokázání autorství předmětných log určitou osobou ze strany žalované (k takovému prokázání ostatně ani nedošlo), nýbrž na nutnosti prokázání tvrzení žalobce o autorství J. R. K nezbytnosti formulovat v dovolání otázku, na jejímž řešení spočívá napadené rozhodnutí srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013.
Druhá otázka, dle dovolatele v praxi dovolacího soudu dosud neřešená, vztahující se k tomu, zda je v případě podání žaloby podle §40 autorského zákona soud oprávněn požadovat po žalobci prokázání jednoznačného autorství k dílu jako v trestním řízení („in dubio pro reo“), rovněž přípustnost dovolání nezakládá. Dovolatel touto otázkou ve skutečnosti zpochybňuje skutková zjištění (resp. výsledky provedeného dokazování) učiněná odvolacím soudem o osobě autora předmětných log. Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání rozhodujících skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilým dovolacím důvodem, a nelze tímto způsobem v dovolání úspěšně zpochybnit ani z nich vycházející právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, či ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017).
Třetí položená otázka, zda může soud v případě pochybností o správnosti znaleckého posudku a po provedení výslechu znalce sám učinit odborný úsudek a rozhodnout ve věci bez toho, aniž by soud nechal znalecký posudek přezkoumat revizním znalcem, rovněž přípustnost dovolání nezakládá. Dovolatel uplatňuje námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání z jiného důvodu přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání tedy nemohou založit samotné námitky proti vadnému procesnímu postupu soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1304/2017, nebo ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2398/2021).
K otázkám čtvrté a páté týkajícím se relevance závěrů znalce při provedeném znaleckém dokazování ke zjišťování autorství díla dovolací soud uvádí, že ani zde se nejedná o otázky, které mohou založit přípustnost dovolání. Dovolatel těmito otázkami napadá správnost skutkových závěrů učiněných soudy na základě provedeného dokazování, resp. napadá způsob, jakým soudy toto dokazování hodnotily. Jak však uvedeno již shora, skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Lze doplnit, že skutkové závěry odvolacího soudu o autorství předmětných log v sobě neobsahují ani žádný extrémní nesoulad ve vztahu k provedeným důkazům, resp. není zde nesoulad ani mezi právními závěry odvolacího soudu a jeho skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem se v tomto ohledu odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v rozsudcích odvolacího soudu a soudu prvního stupně popsaných) důkazů a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
V tomto směru lze k podmínkám hodnocení důkazu znaleckým posudkem soudem v občanském soudním řízení uvést, že soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů vyjádřených ve znalecké posudku, hodnotí jej však jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. 9. 1968, sp. zn. 1 Cz 39/68, uveřejněný pod číslem 4/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, a ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010).
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí podrobně vyložil, z jakého důvodu se ztotožnil s postupem soudu prvního stupně při provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů, a rovněž odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž soud vyložil, z jakého důvodu neměl při hodnocení provedených důkazů za přesvědčivá předložená odborná vyjádření a znalecký posudek znalce Mgr. Ing. Bindera.
Dovolatel proto svojí námitkou, jejímž prostřednictvím vytýká soudům způsob zjištění skutkového stavu v projednávané věci, neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, když pouze provázání tvrzeného zásahu do základního práva nebo svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu §237 o. s. ř. může založit přípustnost dovolání (srov. zejm. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani tím nevymezuje tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny.
Z výše uvedeného vyplývá, že žádná z otázek formulovaných dovolatelem nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání, Nejvyšší soud proto dovolání žalobce b) podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 4. 10. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu