ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3079.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 3079/2023-249
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Recycling J&F, s. r. o. , se sídlem v Ústí nad Orlicí, Kerhartice, Drážní 211, PSČ 562 04, IČO 02658828, zastoupené Mgr. Martinem Mačkou, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Husova 774, PSČ 562 01, proti žalované SBEKO s. r. o. se sídlem v Praze 10, Strašnice, Třebohostická 1244/12, PSČ 100 00, IČO 28909381, zastoupené Mgr. Martinem Trojanem, advokátem se sídlem v Praze, Nádražní 344/23, PSČ 150 00, o zaplacení částky 474 638,23 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 308/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2023, č. j. 72 Co 331/2022-204, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 520 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 5. 2022, č. j. 46 C 308/2020-161, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 474 638,23 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 474 638,23 Kč od 14. 12. 2019 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky v částce 1 200 Kč, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 1. 2023, č. j. 72 Co 331/2022-204, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Žalovaná napadla rozsudek dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení právních otázek, které podle názoru dovolatelky dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny. První otázka dovolatelky se týkala koncentrace řízení, konkrétně toho, zda je soud povinen s ohledem na §118b o. s. ř. po prvním jednání řízení zkoncentrovat. Dovolatelka poukázala na to, jak je pojem prvního jednání chápán v literatuře a judikatuře, a namítala, že soud prvního stupně nepostupoval správně, neboť první jednání ve věci samé ukončil a věc zkoncentroval až na druhém jednání dva roky po zahájení řízení.
Druhá otázka se vztahovala k poučovací povinnosti soudu a dovolatelka u ní namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, neboť žalovaná nemohla relevantně reagovat na změnu právního názoru soudu na věc, neboť nebyla poučena podle §118a odst. 3 o. s. ř. Namítala, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, podle které je porušením předvídatelnosti rozhodnutí, pokud soud rozhodně na základě neunesení důkazního břemene, aniž by stranu řádně poučil. Konkrétně dovolatelka poukazovala na to, že poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. se dostalo pouze žalobkyni, nikoli i žalované. Dovolatelka v této souvislosti namítala, že soudy zatížily řízení neodstranitelnými procesními vadami a porušily zásadu rovnosti účastníků a dovolatelčino právo na spravedlivý proces.
Třetí otázku pak představovala námitka, že si soud vybral selektivně důkazy podporující jeho právní názor na věc a ignoroval protichůdné důkazy, aniž by se s preferencí určitých důkazů přesvědčivě a logicky vypořádal. Dovolatelka poukázala na judikaturu Ústavního soudu k hodnocení důkazů, z níž vyplývá, že Ústavní soud opakovaně přistupuje ke kasaci rozhodnutí, pokud v nich nebyl postup hodnocení důkazů přesvědčivě a logicky popsán. Dovolatelka namítala, že hodnocení důkazů bylo neúplné, vedeno selektivně a právní hodnocení soudů obou stupňů je nelogické a v příkrém rozporu s provedenými důkazy.
Čtvrtá otázka se vztahovala k jednání za právnickou osobu – podnikatele, konkrétně k tomu, zda podnikatele zavazuje jednání spočívající v odeslání e-mailu (z adresy obsahující doménu této právnické osoby) od osoby, která nebyla nikterak pověřena podle §430 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále také jen „o. z.“), ani nebyla zaměstnancem a nebylo jí uděleno ani žádné konkrétní zmocnění. Dále se dovolatelka tázala, zda lze popsané jednání považovat za jednání za právnickou osobu ve smyslu §430 odst. 1 o. z., případně zda je možné toto jednání považovat za jednání v provozovně zavazující právnickou osobu podle §430 odst. 2 o. z. Dovolatelka namítala, že jednání paní L. F. v kontextu celého případu nemohlo být nikdy posuzováno podle §430 odst. 1 o. z., eventuálně mohlo být posuzováno ve světle ustanovení §430 odst. 2 o. z. Uvedla, že i kdyby tak soudy učinily, nemohly by dospět k závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou došlo k uzavření kupní smlouvy na geotextilii, neboť žalovaná si prostřednictvím L. F. nikdy předmětné zboží neobjednala; e-mail ze dne 2. 10. 2019 z domény obsahující název žalované nebyl návrhem na uzavření smlouvy.
Dovolatelka rovněž namítala, že napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně jsou nepřezkoumatelné, neboť soudy nesrozumitelně a způsobem nevyhovujícím zákonným požadavkům na kvalitu odůvodnění (§157 odst. 2 o. s. ř.) nezdůvodnily své skutkové a právní závěry a odvolací soud se nevypořádal s veškerými námitkami žalované uvedenými v odvolání. Dovolatelka závěrem shrnula, že napadený rozsudek trpí neodstranitelnými procesními vadami a nesprávným právním posouzením věci, nereflektuje platnou právní úpravu ani judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a představuje porušení ústavně zaručených práv žalované. Navrhla, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žaloba se zamítá.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že se plně ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů, podrobně se vyjádřila k jednotlivým námitkám dovolatelky a závěrem navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Co se týče skupiny námitek dovolatelky, u nichž dovolatelka namítala porušení jejího práva na spravedlivý proces, lze s dovolatelkou souhlasit potud, že způsobilým dovolacím důvodem může být i námitka porušení práva na spravedlivý proces, jak ve svém stanovisku uvedl Ústavní soud (viz stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) a v navazujících rozhodnutích reflektoval Nejvyšší soud (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 330/2022, či usnesení ze dne 29. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3164/2022). V nyní projednávané věci ovšem nelze dovolatelce přisvědčit v tom, že se odvolací soud dopustil porušení jejího práva na spravedlivý proces. Dovolatelčina námitka, že soud prvního stupně nezkoncentroval řízení po prvním jednání ve věci, ale až na druhém jednání, nezaloží přípustnost dovolání. Veškerá tvrzení obou stran sporu a označení důkazů po prvním jednání totiž byla učiněna na základě výzvy soudu podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., kterou jim soud dal na jednání dne 31. 8. 2021. Nemohlo tak dojít k zásahu do práva žalované na spravedlivý proces, neboť žádná ze stran neučinila nepřípustné tvrzení či označení důkazů. Obě strany postupovaly v souladu s výzvou soudu podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., která „prolamuje“ koncentraci řízení, neboť podle §118b odst. 1 o. s. ř. soud i po koncentraci řízení přihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli na základě výzvy podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř.
Dovolatelce nelze přisvědčit ani v její argumentaci týkající se překvapivosti rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatelka namítala, že odvolací soud nerespektoval judikaturu týkající se překvapivosti rozhodnutí, neboť potvrdil překvapivé rozhodnutí soudu prvního stupně. Překvapivost rozhodnutí měla dle dovolatelky spočívat v tom, že se jí nedostalo poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř.; že se takového poučení dostalo pouze žalobkyni a když poté soud změnil svůj právní názor, žalovanou již nepoučil. Uvedenou námitku již přesvědčivě vypořádal odvolací soud v napadeném rozsudku. Uvedl, že se soud prvního stupně nedopustil vydání překvapivého rozhodnutí, a to v kontextu závěru nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20, podle něhož zákaz překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí. Znamená však, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat. Účastníkům řízení by mělo být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať už jde o otázky skutkové nebo právní. Je třeba jim umožnit, aby se ke všem těmto otázkám mohli vyjádřit a aby mohli účinně uplatnit své argumenty. Je proto nezbytné, aby soud účastníky řízení poučil, hodlá-li vycházet z jiné právní úpravy, jiného právního posouzení či jiných skutkových zjištění, než mohou účastníci řízení předvídat vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení.
Soud prvního stupně poskytl na závěr jednání konaného 24. 2. 2022 žalobkyni poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř., poté oba účastníky poučil ještě podle §118b odst. 1 a 2 o.s.ř. a stanovil lhůtu pro doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů v délce 30 dnů. Zároveň účastníkům uložil, aby předložili do 30. 4. 2022 závěrečné návrhy v písemné podobě. Na výzvu reagovala žalobkyně podáním doručeným soudu 24. 3. 2022. V něm doplnila svá skutková tvrzení a označila důkazy. Podání žalobkyně soud prvního stupně doručil právnímu zástupci žalované 10. 4. 2022, který tak měl možnost se k němu vyjádřit, což učinil v závěrečném návrhu ze dne 29. 4. 2022. Při jednání dne 10. 5. 2022 soud I. stupně provedl důkazy navržené žalobkyní a přítomný zástupce žalované se k provedeným důkazům vyjádřil. Poté soud prvního stupně vyhlásil napadený rozsudek. Z tohoto shrnutí vyplývá, že rozsudek soudu prvního stupně nemohl být pro žalovanou překvapivý, neboť měla prostor vyjádřit se k podání žalobkyně a rovněž měla možnost vyjádřit se k důkazům provedeným na základě tohoto podání. Odvolací soud, který se tímto způsobem vypořádal s námitkou překvapivosti rozhodnutí soudu prvního stupně, proto nepochybil a neodchýlil se od výše citovaného nálezu Ústavního soudu. Pokud jde o námitku porušení zásady rovnosti stran řízení spočívající v tom, že žalovaná nebyla poučena podle §118a o. s. ř., ačkoli žalobkyni se tohoto poučení dostalo, nelze dovolatelce přisvědčit v tom, že by takový postup představoval zásah do rovnosti stran sporu. Soud má povinnost poučit podle §118a o. s. ř. toho účastníka, který nese povinnost tvrzení a břemeno důkazní (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1043/2012). Porušení zásady rovnosti účastníků sporu tak z povahy věci nemůže představovat skutečnost, že soud dal poučení podle §118a o. s. ř. pouze jedné ze stran sporu (té, u níž měl soud za to, že nevylíčila všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedla neúplně, příp. že nenavrhla důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení či že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru).
Přípustnost dovolání pak nezakládají ani dovolatelčiny námitky týkající se hodnocení důkazů. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vychází z toho, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Čtvrtá otázka dovolatelky týkající toho, zda v řešené věci byly splněny předpoklady aplikace §430 odst. 1 o. z., případně §430 odst. 2 o. z., rovněž nezaloží přípustnost dovolání. Dovolatelka konkrétně namítala, že jednání L. F. nelze přičítat žalované, neboť L. F. nebyla zaměstnankyní žalované, ani její zástupkyní, ani nebyla oprávněna za žalovanou jednat podle §430 odst. 1 či 2 o. z., neboť nebyly naplněny podmínky aplikace citovaného ustanovení. Ačkoli odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že L. F. jednala za žalovanou jako osoba pověřená podle §430 odst. 1 o. z., postavil svůj závěr rovněž na tom, že i kdyby L. F. překročila zástupčí oprávnění či i kdyby vůbec nebyla oprávněna za žalovanou jednat, zavazovalo by i v takovém případě žalovanou její jednání podle §440 odst. 1 o. z., neboť žalovaná minimálně konkludentně jednání L. F. bez zbytečného odkladu schválila tím, že dodané textilie nesporně použila v souvislosti s parkurovou soutěží jako zhotovitelka podle smlouvy o dílo uzavřené s Czech Equestrian Team a. s. Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti odvolání je založen na dvou závěrech (na posouzení otázky oprávnění jednat za žalovanou podle §430 o. z. a na posouzení otázky dodatečného schválení jednání podle §440 odst. 1 o. z.), přičemž posouzení každé z těchto otázek samo o sobě obstojí jako důvod pro závěr o nedůvodnosti argumentace žalované. Žalovaná přitom v dovolání formulovala pouze otázku týkající se oprávnění L. F. jednat za žalovanou podle §430 o. z. a závěr odvolacího soudu o případném dodatečném konkludentním schválení jednání podle §440 odst. 1 o. z. v dovolání nezpochybnila.
Dovolací soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně zastává závěr, dle kterého spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
Co se týče námitky extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, kterou dovolatelka uplatnila ohledně naplnění podmínek aplikace §430 o. z., vztahuje se argumentace předchozích odstavců ke čtvrté otázce i na tuto námitku. Námitka extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními nezaloží přípustnost dovolání, neboť i v případě závěru o nesprávné aplikaci §430 o. z., resp. o nemožnosti jeho aplikace z důvodu neprokázání skutečností představujících podmínky jeho aplikace, napadené rozhodnutí obstojí, neboť odvolací soud založil svůj závěr o nedůvodnosti odvolání na posouzení dvou různých právních otázek, přičemž každá z nich obstojí samostatně a druhá otázka nebyla dovoláním zpochybněna (viz předchozí odstavec).
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka (ne)přezkoumatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (zda odůvodnění napadeného rozsudku vyhovuje požadavkům kladeným na něj ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř.), když potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. O tom, že by jakýkoliv případný nedostatek odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu bránil dovolatelce v uplatnění jejího práva, obsah podaného dovolání zjevně nesvědčí.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalované není přípustné, neboť žádná z námitek dovolatelky nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 12. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu