ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3081.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 3081/2022-625
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Univerzity Karlovy , se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 560/5, identifikační číslo osoby 00216208, zastoupené JUDr. Ondřejem Kochmanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 276/20, proti žalované ATIP, a.s. , se sídlem v Trutnově, Horní Předměstí, Pražská 169, identifikační číslo osoby 25261568, zastoupené Mgr. Monikou Jiráskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá 727/39, o zaplacení částky 2 359 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 106 C 7/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 6. 2022, č. j. 47 Co 168/2019-583, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 8. 2022, č. j. 47 Co 168/2019-593, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 21 828 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala jednak vrácení peněžitého plnění v celkové výši 4 598 000 Kč s příslušenstvím, které žalované zaplatila na základě dvou smluv o dílo, od kterých později pro vady odstoupila, jednak smluvní pokuty v celkové výši 90 400 Kč s příslušenstvím za dobu od uplynutí lhůty pro odstranění vad díla do doby odstoupení od obou smluv. Konkrétně žalobkyně tvrdila, že s žalovanou dne 10. 10. 2014 uzavřela smlouvu o dílo na vytvoření projektové dokumentace – aktualizace urbanisticko-architektonické studie „Kampus UK v Hradci Králové“ za sjednanou cenu 2 359 500 Kč (dále také „Smlouva č. 1“), a dále dne 24. 11. 2015 smlouvu o dílo na vytvoření projektové dokumentace pro změnu územního rozhodnutí o umístění stavby „Kampus UK v Hradci Králové“ za dohodnutou cenu 2 238 500 Kč (dále také „Smlouva č. 2“). Žalovanou zpracovaná dokumentace však podle žalobkyně trpěla vadami, které žalovaná ve lhůtě neodstranila, a žalobkyně proto dne 28. 8. 2017 od obou smluv odstoupila. Za dobu od uplynutí lhůty k odstranění vad do dne odstoupení od obou smluv žalobkyně požadovala na žalované zaplacení smluvní pokuty ve výši 15 600 Kč s příslušenstvím na základě Smlouvy č. 1 a smluvní pokuty ve výši 74 800 Kč s příslušenstvím na základě Smlouvy č. 2. Vady díla spočívaly podle žalobkyně v tom, že urbanisticko-architektonická studie vyhotovená na základě Smlouvy č. 1 a projektová dokumentace zpracovaná podle Smlouvy č. 2 nebyly v souladu s platným Územním plánem města Hradec Králové.
Okresní soud v Trutnově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 7. 2019, č. j. 106 C 7/2018-356, žalobu na zaplacení částky v celkové výši 4 688 400 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 12. 2019, č. j. 47 Co 168/2019-484, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 688 400 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 2. 2022, č. j. 23 Cdo 692/2020-515, zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 12. 2019, č. j. 47 Co 168/2019-484, ve výroku I v části, ve které bylo rozhodnuto o částce 2 359 500 Kč s příslušenstvím, včetně navazujícího nákladového výroku II a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (výrok I) a ve zbývajícím rozsahu dovolání žalované odmítl (výrok II).
V novém rozhodnutí ve věci Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací napadeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 8. 2022, č. j. 47 Co 168/2019-593, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 359 500 Kč s příslušenstvím (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II napadeného rozsudku).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním, v němž namítla, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda nesoulad urbanisticko-architektonické studie s územním plánem představuje vadu díla. Žalovaná uvedla, že odvolací soud nesprávně uzavřel, že zpracovaná urbanisticko-architektonická studie měla mít vlastnosti obvyklé tak, aby ji bylo možné použít podle Smlouvy č. 1 a jejího účelu ve smyslu §1914 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), neboť účastníci se v článku 12.7. Smlouvy č. 1 dohodli, že nad rámec výslovných ustanovení smlouvy nemají být dovozována žádná práva a povinnosti z dosavadní či budoucí praxe zavedené mezi smluvními stranami, ani z obecných či odvětvových zvyklostí. Tím dle žalované došlo k vyloučení aplikace §1914 odst. 1 o. z., přičemž měla mít dotčená urbanisticko-architektonická studie pouze takové vlastnosti, které byly výslovně sjednány ve Smlouvě č. 1. Přípustnost dovolání stran této námitky žalovaná spatřuje v tom, že jde o otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Žalovaná dále namítla, že i kdyby dotčená studie měla mít vlastnosti obvyklé ve smyslu §1914 odst. 1 o. z., nelze soulad urbanisticko-architektonické studie s územním plánem považovat za obvyklou vlastnost studie. Požadavek na soulad urbanisticko-architektonické studie s územním plánem podle žalované nelze dovodit ani z účelu Smlouvy č. 1, ani z obvyklého funkčního určení urbanisticko-architektonické studie. Skutečnost, že zpracovaná urbanisticko-architektonická studie měla sloužit pro účely výstavby bez dalšího neznamená, že musí být v souladu s územním plánem. Takový požadavek dle žalované nelze vyvodit ani z účelu a povahy urbanisticko-architektonické studie, neboť účelem urbanisticko-architektonické studie je analýza možností výstavby v dané lokalitě a slouží zpravidla jako podklad pro další jednání o připravovaném projektu. Na urbanisticko-architektonickou studii pak nelze klást stejné požadavky jako na projektovou dokumentaci, jelikož tím by fakticky urbanisticko-architektonická studie nahrazovala projektovou dokumentaci. Dále žalovaná uvedla, že v době uzavření Smlouvy č. 1 nebylo zřejmé, že zpracovaná studie bude sloužit jako podklad pro zhotovení projektové dokumentace, přičemž s ohledem na to, že Smlouva č. 2 byla uzavřena přibližně s ročním odstupem, nelze považovat obě smlouvy o dílo za vzájemně funkčně provázané tak, jak to učinil odvolací soud. Předmětem smluv o dílo byla dvě samostatná díla bez vzájemné vazby, přičemž až při uzavírání Smlouvy č. 2 projevila žalobkyně vůli zpracovat projektovou dokumentaci dle již zpracované urbanisticko-architektonické studie. Soulad s územním plánem nelze považovat za obvyklou vlastnost urbanisticko-architektonické studie, a proto nesoulad žalovanou zpracované studie s Územním plánem města Hradec Králové nepředstavuje vadu díla. Žalovaná má tedy za to, že žalobkyně od Smlouvy č. 1 odstoupila neoprávněně a nárok na vrácení zaplacené ceny díla jí nevznikl. Žalovaná stran této námitky považuje dovolání za přípustné, neboť otázka, zda je soulad urbanisticko-architektonické studie s územním plánem obvyklou vlastností takové studie, dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že považuje dovolání žalované za nepřípustné, jelikož žalovaná řádně nevymezila, jaké obecné právní otázky by měly být v dovolacím řízení posouzeny. Žalobkyně dále odkázala na řadu ustanovení Smlouvy č. 1 a smlouvy o dílo ze dne 25. 5. 2009, na jejímž základě byla vypracována původní urbanisticko-architektonická studie, a na další skutečnosti, z nichž lze dle žalobkyně dovodit požadavek na soulad zpracované urbanisticko-architektonické studie s Územním plánem města Hradec Králové. Úvahy žalované o vyloučení §1914 odst. 1 o. z. článkem 12.7. Smlouvy č. 1 žalobkyně označila za bezpředmětné a připomněla vzájemnou vazbu Smlouvy č. 1 a Smlouvy č. 2. Dále žalobkyně odkázala na standardy profesních výkonů a souvisejících činností vypracované Českou komorou architektů, z nichž vyvozuje, že posouzení souladu záměru projektu s územním plánem je základním požadavkem na činnost architekta. Požadavky na zpracování urbanisticko-architektonické studie byly vymezeny dostatečně určitě jak Smlouvou č. 1, tak dalšími souvisejícími okolnostmi dané věci. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
Dovolací soud proto zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K námitce žalované, že ujednáním článku 12.7. Smlouvy č. 1 smluvní strany částečně vyloučily ustanovení §1914 odst. 1 o. z., dovolací soud uvádí, že tento právní argument žalovaná uvádí poprvé až v dovolacím řízení. Podle §241a odst. 6 o. s. ř. však v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy, a tak ani dosud v řízení nevznesená právní argumentace není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Pokud účastník svou námitku neuplatní v odvolacím řízení, a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí jen proto spočívat na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto námitkou přichází až v dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 619/2021, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1703/21, ze dne 11. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2067/2021, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 1. 9. 2022, sp. zn. III. ÚS 335/22, ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1761/2022, ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2507/2011, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4409/2014).
Dovolací soud se následně zabýval námitkou žalované, zda je soulad urbanisticko-architektonické studie s územním plánem obvyklou vlastností urbanisticko-architektonické studie, a zda tedy žalovaná měla povinnost zpracovat předmětnou studii v souladu s Územním plánem města Hradec Králové. Dovolací soud se danou otázkou zabýval již v předchozím rozhodnutí v této věci, a to v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 692/2020, v němž uzavřel, že pro posouzení, zda zpracovaná urbanisticko-architektonická studie má vady, je rozhodující konkrétní obsah stranami uzavřené smlouvy o dílo (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1060/2017).
Při posuzování vadnosti zpracované urbanisticko-architektonické studie je třeba vycházet i z toho, že vlastnosti dluhovaného plnění mohou být ve smyslu §1914 odst. 1 o. z. stranami nejen výslovně vymíněny, ale mohou též vyplývat z obvyklého funkčního určení předmětu plnění, případně z účelu smlouvy, je-li stranám znám. Strany smlouvy o dílo tak nejsou nuceny vlastnosti předmětu plnění vždy výslovně vymínit, ale mohou je sjednat i jen tím, že vycházejí z jeho zamýšlené funkce či účelu použití. Buď určité plnění sjednají s tím, že se k němu určitá funkce nebo účel váže obecně z povahy věci (a kdy konkludentně vycházejí z obvyklého způsobu užívání daného typu věci), anebo vymezí (nikoliv nutně výslovně) určitý specifický účel plnění, který se vztahuje jen k danému závazku. Uvedeným přímým či nepřímým způsobem mohou strany ve smlouvě o dílo sjednat i to, že zpracovávaná „urbanisticko-architektonická studie“ má splňovat (určité) vlastnosti vyplývající z požadavků stanovených právními předpisy veřejného práva o územním plánování a výstavbě (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 692/2020).
Pro posouzení, zda dílo označené stranami smlouvy o dílo jako zpracování „urbanisticko-architektonické studie“ má splňovat (určité) vlastnosti vyplývající z požadavků stanovených právními předpisy veřejného práva o územním plánování a výstavbě (včetně požadavků stanovených ustanovením §169 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů), je tak třeba zohlednit, jaké vlastnosti díla si strany smlouvy vymínily, popř. jaké mají být obvyklé vlastnosti tohoto díla, aby bylo možné dílo použít podle smlouvy, a podle stranám známého účelu smlouvy. Nezbytnou součástí takového posouzení proto je rovněž výklad projevu vůle stran smlouvy o dílo o vlastnostech sjednaného díla a účelu smlouvy podle §555 a násl. o. z (srov. shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 692/2020).
Stran výkladu právních jednání je rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálena na tom, že základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení §556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a §556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v §556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení §556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Patří mezi ně nejen praxe zavedená mezi stranami v právním styku, ale i to, co právnímu jednání předcházelo, jakož i následné jednání stran, kterým strany daly najevo, jaký obsah a význam přikládají učiněnému právnímu jednání, je jedním z hledisek, jímž se soudy mají řídit při zjišťování úmyslu (záměru) stran. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 23 Cdo 692/2020, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3359/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2442/2018).
V projednávané věci se odvolací soud zabýval tím, co bylo mezi účastníky dohodnuto ohledně vlastností zpracované urbanisticko-architektonické studie, jaká byla vůle smluvních stran při uzavírání Smlouvy č. 1, stejně jako tím, co bylo účelem Smlouvy č. 1. Jestliže odvolací soud výkladem příslušných ustanovení Smlouvy č. 1 (zejména úvodních prohlášení, předmětu a účelu Smlouvy č. 1 a podmínek provedení díla), s přihlédnutím k funkční provázanosti Smlouvy č. 1 s již dříve uzavřenou smlouvou o dílo ze dne 25. 5. 2009 a především následně uzavřenou Smlouvě č. 2 dospěl k závěru, že účelem a smyslem Smlouvy č. 1 bylo vytvořit urbanisticko-architektonickou studii, která se měla stát podkladem pro zhotovení projektové dokumentace, a v důsledku toho vést k vydání územního rozhodnutí, přičemž žalovaná byla povinna při zhotovení urbanisticko-architektonické studie respektovat požadavky veřejnoprávních předpisů, včetně existujícího územního plánu města, postupoval v souladu se shora uvedenou judikaturou dovolacího soudu. Ani tato námitka žalované tedy nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. 7. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu