ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3153.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3153/2021-980
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce Mgr. Milana Edelmanna , se sídlem v Praze 5, Petržílkova 2707/38, PSČ 158 00, IČO 66455189, jako insolvenčního správce dlužníka ERPservis s.r.o, se sídlem v Praze 6, Řepy, Makovského 1392/2b, PSČ 163 00, IČO 45789762, zastoupeného Mgr. Jaromírem Kalužíkem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, PSČ 110 00, proti žalované K2 atmitec s.r.o. , se sídlem v Ostravě, Přívoz, Koksární 1097/7, PSČ 702 00, IČO 42767717, zastoupené Mgr. Davidem Fiedlerem, advokátem se sídlem v Praze 9, Litoměřická 834/19d, PSČ 190 00, o zaplacení částky 10 985 093,45 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 Cm 49/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 5. 2021, č. j. 5 Cmo 103/2019-890, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 10. 2018, č. j. 1 Cm 49/2013-455, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 3 679 925,50 Kč s příslušenstvím (výrok I). Dále zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku ve výši 7 305 167,95 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV).
K odvolání žalobce i žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. 5. 2021, č. j. 5 Cmo 103/2019-890, zastavil odvolací řízení o části odvolání žalobce do výroku II, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 875 605,52 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu); potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o zaplacení částky 353 955 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části výroku I tak, že se žaloba o zaplacení částky 3 325 970,50 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 16. 8. 2010 do zaplacení zamítá (výrok III rozsudku odvolacího soudu), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II v napadené části, tj. o zaplacení částky 6 429 562,33 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 1. 9. 2009 do zaplacení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok V rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, a to konkrétně proti výrokům III, IV a V. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, příp. některé právní otázky dosud nebyly v rozhodovací praxi vyřešeny.
Dovolatel namítal, že odvolací soud při stanovení výše odškodnění obchodního zástupce podle §669 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obch. zák.“), přistoupil k aplikaci §136 o. s. ř., k níž však lze přistoupit toliko tehdy, pokud lze výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi či pokud nelze výši nároků zjistit vůbec. Odvolací soud se nevypořádal s otázkou, zda byly splněny podmínky pro užití úvahy stanovení v §136 o. s. ř. Hypotéza této právní normy nebyla podle dovolatele naplněna. Určení výše nároku na odškodnění nebylo nemožné, nýbrž záviselo na posouzení skutečnosti, k nimž bylo třeba odborných znalostí. Soud měl postupovat podle §127 o. s. ř. a ustanovit pro určení základu odškodnění znalce. Zpracování jednoho znaleckého posudku nelze považovat za nepoměrně velké obtíže už vzhledem k obsáhlému dokazování provedenému před soudem prvního stupně. Znaleckým posudkem by navíc mohla být stanovena i délka trvání výhod plynoucích žalované z dlužníkem uzavřených obchodů, jakož i zcela konkrétní míra migrace zákazníků žalované. Soud nemůže zcela libovolně dovozovat tato kritéria ovlivňující výši odškodnění, to platí o to více, že se jedná o objektivně zjistitelné veličiny. Navíc nelze tyto skutečnosti dovozovat z obecných závěrů německé literatury či z údajů, které jsou příkladmo uvedeny ve zprávě Evropské komise z roku 1996 bez zohlednění konkrétních okolností daného případu. Vzhledem k tomu, že základ odškodnění mohl být objektivně zjištěn znaleckým posudkem, nebyly splněny podmínky pro použití úvahy soudu o pravděpodobné délce trvání výhod či o pravděpodobné migraci. Otázka podmínek nutných pro aplikaci §136 o. s. ř. přitom nebyla podle názoru dovolatele ve vztahu k odškodnění obchodního zástupce dle §669 obch. zák., v judikatuře Nejvyššího soudu doposud řešena.
Dovolatel dále namítal, že odvolací soud při určení výše odškodnění postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a SDEU. Podle ní je třeba se při výpočtu odškodnění řídit postupem stanoveným v čl. 17 směrnice Rady 86/653/EHS ze dne 18. 12. 1986 o koordinaci právní úpravy členských států týkající se nezávislých obchodních zástupců, který byl implementován do §669 odst. 1 obch. zák. Tento postup lze podle bodu 19 rozsudku Soudního dvora EU ze dne 26. 3. 2009, Turgay Semen, sp. zn. C-348/07, (dále jen „rozsudek Turgay Semen“), rozdělit do tří fází: 1) vyčíslení veškerých výhod zmocnitele vyplývajících z obchodu se zákazníky, které získal obchodní zástupce, 2) ověření, zda částka, ke které se dospělo v předchozí fázi, je spravedlivá s ohledem na všechny okolnosti případu (zejména s ohledem na provize, které obchodní zástupce ztrácí), a 3) uplatnění výsledné částky podle maximální hranice stanovené v §669 odst. 2 obch. zák.
Odvolací soud však jako základ pro určení odškodnění stanovil součet servisních provizí a outsourcingových provizí za poslední 4 roky trvání obchodního zastoupení. Měl přitom identifikovat a kvantifikovat výhody, které žalovaná získala z obchodů, které jí zprostředkoval dlužník, a které trvají i po skončení obchodního zastoupení. Tyto výhody nelze zaměňovat nebo poměřovat součtem shora uvedených provizí inkasovaných dlužníkem. Trvající výhody zahrnují širší okruh výhod než jen prosté finanční provize dlužníka. Odvolací soud tak podle žalobce postupoval nesprávně, když přesněji neidentifikoval a nikterak nekvantifikoval přetrvávající výhody žalované, ačkoliv jde o nezbytnou součást aplikace §669 odst. 1 obch. zák. při zjišťování základu odškodnění, resp. neidentifikoval nové obchody a ve vztahu k nim pro futuro (prognózou) neidentifikoval a nekvantifikoval výhody, které z nich žalovaná čerpala i po skončení smlouvy, aniž za to musela dlužníkovi zaplatit. Samotné provize, které dlužník ve vztahu k obchodům ztrácí, měl odvolací soud zohlednit až teprve v následujícím kroku (v rámci uplatnění korektivu spravedlnosti).
Dovolatel také namítal, že odvolací soud za účelem posouzení, zda je odškodnění v daném případě spravedlivé, korigoval nesprávně zjištěnou výši základu odškodnění rovněž s ohledem na existenci konkurenční doložky. Konkurenční doložka je jedním z kritérií pro posouzení spravedlnosti odškodnění uvedeným v demonstrativním výčtu kritérií v §669 odst. 1 písm. b) obch. zák. Standardně je existence konkurenční doložky chápána jako důvod pro zvýšení výše základu odškodnění. Odvolací soud však naopak dospěl k závěru, že s ohledem na existenci konkurenční doložky je dán důvod pro snížení odškodnění o 30 %, a to z důvodu údajného porušení konkurenční doložky dlužníkem.
Poslední otázka dovolatele se týkala výkladu projevu vůle. Konkrétně namítal nesprávný výklad sjednané konkurenční doložky provedený odvolacím soudem. Podle dovolatele nelze žádným výkladem dojít k závěru, že se konkurenční doložka vztahuje na veškerou činnost, která by měla soutěžní povahu, pokud bylo ve smlouvě sjednáno, že se konkurenční doložka vztahuje pouze na činnost, která byla předmětem obchodního zastoupení. Dovolatel v tomto směru odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se výkladu projevu vůle. Sjednaná konkurenční doložka podle názoru dovolatele vyjadřovala toliko dvouletý zákaz zprostředkování licenčních smluv s třetími osobami stran užití IS K2 na území ČR. Pokud odvolací soud zaujal výklad konkurenční doložky, který ji rozšiřuje nad rámec toho, co bylo výslovně stanoveno ve smlouvě, a dovodil, že dlužník takto extenzivně pojatou konkurenční doložku porušil, a na základě toho pak přistoupil ke snížení základu odškodnění o 30 %, byl základ odškodnění odvolacím soudem i v tomto ohledu určen nesprávně. Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle odst. 2 dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání žalobce není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení žádné z dovolatelem formulovaných otázek neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Stěžejní část argumentace v dovolání se týkala otázky určení výše odškodnění obchodního zástupce; konkrétně toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. od rozsudku ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 6020/2016) i judikatury SDEU (rozsudek Turgay Semen), neboť přesně neidentifikoval a nekvantifikoval přetrvávající výhody žalované, ačkoliv jde o nezbytnou součást aplikace §669 odst. 1 obch. zák. při zjišťování základu odškodnění.
Podle §669 odst. 1 obch. zák. má obchodní zástupce v případě ukončení smlouvy právo na odškodnění, jestliže a) zastoupenému získal nové zákazníky nebo rozvinul významně obchod s dosavadními zákazníky a zastoupený má dosud podstatné výhody vyplývající z obchodů s nimi, a b) placení tohoto odškodnění je spravedlivé, jsou-li vzaty v úvahu všechny okolnosti, zejména provize, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných s těmito zákazníky; tyto okolnosti zahrnují také použití nebo nepoužití konkurenční doložky ve smyslu §672a.
Podle §669 odst. 2 obch. zák. výše odškodnění nesmí překročit roční provizi vypočítanou z ročního průměru odměn získaných zástupcem během posledních pěti let, a trvala-li smlouva dobu kratší než pět let, musí být vypočítáno z průměru za celé smluvní období.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 6020/2016, vyložil, že zatímco v případě prvého odstavce jde o mechanismus určení spravedlivé výše odškodnění, prostřednictvím kterého je vyrovnána do budoucna trvající výhoda na straně zastoupeného plynoucí z činnosti obchodního zástupce, za kterou by ale zastoupený obchodnímu zástupci v důsledku ukončení smluvního vztahu nemusel zaplatit žádnou odměnu, účelem odstavce druhého je omezit výši odškodnění určitou maximální částkou vycházející z průměru za minulá období, s cílem zamezit tomu, aby byl obchodní zástupce skrze primárně kompenzační, vyrovnávací mechanismus odškodnění uveden ve výsledku do lepší pozice, než v jaké by byl, kdyby smluvní vztah nadále trval; to by se smyslu a účelu tohoto institutu vymykalo.
Ve své ustálené rozhodovací praxi dále Nejvyšší soud opakovaně k tomuto ustanovení uvádí, že vznik práva obchodního zástupce na odškodnění v případě ukončení smlouvy o obchodním zastoupení je podmíněn současným splněním dvou předpokladů; jednak že obchodní zástupce zastoupenému získal nové zákazníky nebo rozvinul významně obchod s dosavadními zákazníky a zastoupený má dosud podstatné výhody vyplývající z obchodů s nimi, jednak že placení tohoto odškodnění je spravedlivé, jsou-li vzaty v úvahu všechny okolnosti, zejména provize, kterou obchodní zástupce ztrácí a která vyplývá z obchodů uskutečněných s těmito zákazníky, a skutečnost, zda byla sjednána konkurenční doložka. První z uvedených předpokladů není splněn již tím, že byl rozvinut významně obchod v důsledku činnosti obchodního zástupce; k jeho naplnění je též třeba, aby zastoupený měl i po ukončení vztahu obchodního zastoupení výhody vyplývající z obchodů se zákazníky, jež obchodní zástupce získal nebo s nimiž významně rozvinul obchod (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3359/2011).
SDEU v rozsudku Turgay Semen vyložil, že účelem směrnice je harmonizovat právo členských států, co se týče právních vztahů mezi stranami smlouvy o obchodním zastoupení. Jejím cílem je tak zejména ochrana obchodních zástupců v jejich vztazích se zmocniteli a stanovení za tímto účelem zejména pravidel upravujících, v jejích v článcích 13 až 20, uzavření a zánik smlouvy o zastoupení (výše uvedený rozsudek Honyvem Informazioni Commerciali, body 18 a 19). Postup stanovený článkem 17 směrnice lze rozdělit na tři fáze. První z těchto fází má především za cíl vyčíslit výhody zmocnitele vyplývající z obchodu se zákazníky, které získal obchodní zástupce, a to v souladu s ustanoveními čl. 17 odst. 2 písm. a) první odrážky této směrnice. Druhá fáze má pak za cíl ověřit, podle druhé odrážky tohoto ustanovení, zda částka, ke které se dospělo na základě výše uvedených kritérií, je spravedlivá s ohledem na všechny okolnosti projednávaného případu, a zejména s ohledem na ztráty provizí, které vznikly obchodnímu zástupci. Konečně ve třetí fázi se na částku odškodnění uplatní maximální hranice stanovená v čl. 17 odst. 2 písm. b) směrnice, která se použije pouze tehdy, pokud ji tato částka, která vyplývá z dvou předešlých fází výpočtu, převyšuje. Vzhledem k tomu, že vzniklé ztráty provizí představují pouze jeden z prvků, které jsou relevantní v rámci posouzení spravedlnosti, je tudíž na vnitrostátním soudu, aby posoudil, během druhé fáze svého hodnocení, zda je odškodnění přiznané obchodnímu zástupci v konečném výsledku spravedlivé, a tedy zda, a případně v jakém rozsahu je třeba s ohledem na všechny okolnosti projednávaného případu toto odškodnění upravit.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2374/2021, podrobně rozebral závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu i SDEU, vycházel rovněž z postupu uvedeného ve zprávě Evropské komise ze dne 23. 7. 1996 o provádění článku 17 Směrnice, vydané na základě čl. 17 odst. 6 Směrnice, „COM (1996) 364: Report on the application of article 17 of council directive on the co-ordination of the laws of the member states relating to self-employed commercial agents (86/653/EEC)“, (dále jen „zpráva Evropské komise“), a uvedl, že postup pro určení výše odškodnění obchodního zástupce lze zobecnit tak, že:
V první fázi je třeba [ve smyslu §669 odst. 1 písm. a) obch. zák.] určit výhody, které zastoupený takto získal a které trvají i po skončení obchodního zastoupení. Za tím účelem je třeba identifikovat „nové obchody“, tj. obchody s novými zákazníky, případně navýšení objemu obchodů se stávajícími zákazníky a ve vztahu k nim pro futuro (prognózou) identifikovat a kvantifikovat výhody, které z nich zastoupený bude moci čerpat i po skončení smluvního vztahu. Identifikace nových obchodů, tedy rozšíření obchodů zástupci, je předpokladem pro další postup, tedy samotné určené výše odškodnění. Při určení výhod se z nových obchodů určí hrubá provize za posledních 12 měsíců trvání obchodního zastoupení. Tato roční provize potom slouží jako základ pro výpočet výše odškodnění. Poté se určí pravděpodobné budoucí trvání výhod na straně zastoupeného v určené délce (obvykle dvou až pěti let). Provize za posledních 12 měsíců se poté vynásobí počtem let budoucího trvání výhod a poníží o předpokládanou migraci zákazníků. Výsledek se pak sníží, aby se vypočítala současná hodnota odškodnění s přihlédnutím k tomu, že dochází k výplatě budoucího příjmu (tzv. diskontování).
V druhé fázi [ve smyslu §669 odst. 1 písm. b) obch. zák.] se základní výše odškodnění koriguje dle kritérií spravedlnosti. Tato korekce může spočívat ve snížení i ve zvýšení odškodnění. V této fázi se zohlední zejména, zda má obchodní zástupce i jiné zmocnitele, míra odměny obchodního zástupce (zda zastoupený nedávno snížil výši provize, např. protože se domníval, že příjmy obchodního zástupce jsou příliš vysoké, nebo zaplatil zástupci velkou částku provizí za smlouvy se zákazníky, které obchodní zástupce zmocniteli nepřivedl apod.), snížení obratu zastoupeného, rozsah výhod plynoucích pro zastoupeného, existence konkurenčních doložek apod. V této fázi se přitom zohledňují provize, o které obchodní zástupce ve vztahu k novým obchodům přichází, resp. které ukončením vztahu ztrácí, což předpokládá, že by je jinak z již uskutečněných obchodů dostával.
V třetí fázi se ve smyslu §669 odst. 2 obch. zák. redukuje maximální výše provize vypočítaná z ročního průměru odměn získaných zástupcem během posledních pěti let, a trvala-li smlouva dobu kratší než pět let, musí být odškodnění vypočítáno z průměru za celé smluvní období.
Při aplikaci výše uvedených judikatorních východisek na projednávaný případ je třeba dospět k závěru, že odvolací soud při určení výše odškodnění obchodního zástupce dodržel výše uvedený postup a neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ani SDEU. Odvolací soud se v první fázi určení výše odškodnění nejprve zabýval identifikací a kvantifikací obchodů s novými zákazníky, příp. navýšeného objemu obchodů se stávajícími zákazníky (konkrétně viz body 103 až 108 napadeného rozsudku). Uvedl, z jakých skutkových zjištění v tomto prvním kroku vycházel (bod 103 napadeného rozsudku), a poté vyložil, které obchody (resp. provize z nich získané) lze zahrnout do výpočtu základu odškodnění. V dalším kroku následně z obchodů identifikovaných v předchozím kroku určil základ odškodnění spočívající v průměrné provizi za poslední 4 roky trvání obchodního zastoupení (viz bod 109 napadeného rozsudku). Odvolací soud rovněž dostatečně zdůvodnil, proč se v tomto kroku odchýlil od postupu upraveného judikaturou, podle které se má základ odškodnění určovat z průměrné provize za posledních 12 měsíců trvání obchodního zastoupení. Následně odhadl pravděpodobnou dobu budoucího trvání výhod a vyložil, proč považoval za přiměřenou dobu trvání budoucích výhod žalovaného dobu 4 let (viz bod 110 napadeného rozsudku). Základ odškodnění vynásobený počtem let trvání budoucích výhod poté odvolací soud ponížil o předpokládanou míru migrace zákazníků; svůj závěr ohledně určení míry migrace podpořil odkazy na závěry německé judikatury i doktríny (viz body 111 a 112 napadeného rozsudku). V souladu s výše popsaným postupem poté odškodnění diskontoval na současnou hodnotu (bod 128 napadeného rozsudku).
Ve druhé fázi odvolací soud korigoval výši odškodnění podle spravedlnostní úvahy, a to tak, že zohlednil zejména existenci konkurenční doložky (bod 133 napadeného rozsudku). Rovněž zohlednil provize, o které dlužník po skončení obchodního zastoupení nepřišel (body 134 a 135 napadeného rozsudku). V tomto kroku dospěl odvolací soud k závěru o nedůvodnosti žaloby, neboť provize, o které dlužník po skončení obchodního zastoupení nepřišel, převyšovaly nárok uplatněný žalobcem; odvolací soud se proto dalšími tvrzenými důvody nespravedlnosti odškodnění nezabýval (bod 136 napadeného rozsudku).
Z výše shrnutého postupu odvolacího soudu při určení výše odškodnění vyplývá, že odvolací soud dostál požadavkům judikatury, neboť postupoval v souladu s jednotlivými kroky popsanými v judikatuře a svoji úvahu vedoucí ke každému dílčímu závěru dostatečně odůvodnil. Dovolateli tak nelze přisvědčit v jeho argumentaci, že se odvolací soud při určení výše odškodnění odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu a SDEU. Dovolatelově námitce, že odvolací soud neidentifikoval a nekvantifikoval přetrvávající výhody žalované a základ odškodnění určil pouze z provize, nelze přisvědčit. Z výše uvedeného vyplývá, že se odvolací soud zabýval identifikací přetrvávajících výhod žalované v rámci prvního kroku při určování výše základu odškodnění. Z odůvodnění napadeného rozsudku (konkrétně viz body 103-108) je zřejmé, že se odvolací soud podrobně zabýval tím, které obchody (resp. zákazníky, s nimiž byly uzavřeny smlouvy) lze zahrnout do základu odškodnění a které nikoli, své úvahy odůvodnil a vyložil, z jakých skutkových zjištění vycházel. Tímto postupem identifikoval a kvantifikoval přetrvávající výhody žalované, od nichž se v dalším kroku odvíjela úvaha ohledně základu odškodnění. Nadto dovolací soud podotýká, že v rozsudku ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2374/2021, Nejvyšší soud mimo jiné poukázal na to, že mezi přetrvávajícími výhodami na straně zastoupeného a ztracenými provizemi obchodního zástupce existuje zpravidla úzká souvislost. Obecně lze předpokládat, že přetrvávající výhody na straně zastoupeného a ztracené provize si zpravidla odpovídají co do výše (srov. bod 45 odůvodnění citovaného rozsudku). Dovolatelova otázka týkající se správnosti postupu při určení výše odškodnění proto nezaloží přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od výše shrnutých závěrů judikatury Nejvyššího soudu či SDEU.
Dovolatel dále namítal, že odvolací soud za účelem posouzení, zda je odškodnění v daném případě spravedlivé, korigoval nesprávně zjištěnou výši základu odškodnění rovněž s ohledem na existenci konkurenční doložky. A ačkoliv je existence konkurenční doložky standardně chápána jako důvod pro zvýšení výše základu odškodnění, odvolací soud naopak dospěl k závěru, že s ohledem na existenci konkurenční doložky je dán důvod pro snížení odškodnění o 30 %, a to z důvodu údajného porušení konkurenční doložky dlužníkem. V souvislosti s touto námitkou žalobce nevymezil, jaký z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. má za naplněný. Z uvedeného navíc ani není zřejmé, jakou otázkou, by se měl Nejvyšší soud zabývat. Tato námitka proto není způsobilá být předmětem dovolacího přezkumu.
Další námitky dovolatele se týkaly podmínek aplikace §136 o. s. ř., konkrétně toho, zda odvolací soud pochybil, když přistoupil k určení výše nároku podle své úvahy.
Podle §136 o. s. ř. lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.
Citované ustanovení míří na situace, kdy je nárok prokázán co do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná nemožnost těchto zjištění jsou spojeny jen s výší uplatněného nároku. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že určení výše nároku podle §136 o. s. ř. není záležitostí volné úvahy nepodléhající hodnocení. Úvaha podle §136 o. s. ř. musí být založena na zjištění takových skutečností, které vycházejí ze souvislostí posuzovaného případu a umožňují soudu učinit určité kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku (srov. např. rozsudek ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 32 Odo 871/2006, a rozsudek ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2030/2007). Pro určení výše nároku podle §136 o. s. ř. musí mít soud k dispozici důkazy umožňující výši nároku kvantifikovat, tj. s jistotou prokázat rozsah určovaného nároku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1069/2011, a ze dne 4. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1994/99).
Jinými slovy soud nemůže výši nároku určit zcela libovolně, ale musí vycházet z okolností posuzovaného případu a vzít v úvahu ty prokázané skutečnosti, které mohou posloužit k učinění kvantitativních závěrů o výši sporného nároku. Aplikuje-li soud ustanovení §136 o. s. ř., musí odůvodnění jeho rozhodnutí obsahovat též zhodnocení skutečností zjištěných při dokazování, z nichž vychází jeho úvaha vedoucí k závěru o určité výši nároku, aby tak byla dána možnost přezkumu správnosti této úvahy soudu (k uvedenému srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 418/2009, ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1669/2012, usnesení ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2474/2011 a ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2810/2014, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 32 Odo 871/2006 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2474/2011, ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2474/2011 a ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1665/2004 a rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2030/2007).
Promítnuto do poměrů projednávané věci je třeba dospět k závěru, že odvolací soud se neodchýlil od výše citovaných závěrů rozhodovací praxe týkající se aplikace §136 o. s. ř. Z kontextu celého odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že podmínky aplikace §136 o. s. ř. byly naplněny, resp. že odvolací soud nepochybil, pokud přistoupil k určení výše nároku podle své úvahy. Při určování výše základu odškodnění podle §669 odst. 1 písm. a) obch. zák. jde mimo jiné o to prognózou pro futuro identifikovat a kvantifikovat výhody, které zastoupený z nových obchodů bude moci čerpat i po skončení obchodního zastoupení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 6020/2016). Vzhledem k povaze určování výše základu odškodnění, při němž soud určuje prognózou přetrvávající výhody, není vyloučen postup podle §136 o. s. ř., neboť často nelze základ odškodnění určit jinak než na základě úvahy soudu tak, jak předpokládá právě citované ustanovení §136 o. s. ř. Samotná úvaha odvolacího soudu ohledně výše nároku je přezkoumatelná a dostojí výše shrnutým požadavkům judikatury na kvalitu odůvodnění určení výše nároku podle §136 o. s. ř. Odvolací soud totiž svůj postup při výpočtu výše odškodnění v jednotlivých fázích důkladně odůvodnil a vyložil, čím se při výpočtu v té které fázi řídil a z jakých skutkových zjištění vycházel. Své závěry podepřel odkazy na relevantní judikaturu SDEU i Nejvyššího soudu, vycházel rovněž ze zprávy Evropské komise a v neposlední řadě také z tuzemské i zahraniční doktríny. Jestliže dovolatel namítal, že znaleckým posudkem měla být exaktně určena délka trvání budoucích výhod žalované i míra migrace zákazníků, dovolací soud k tomu připomíná, že podle výše shrnuté judikatury se uvedené okolnosti při stanovení výše základu odškodnění určují prognózou, odhadem (judikaturou vymezený postup přímo užívá obraty jako „pravděpodobné trvání výhod“ a „předpokládaná migrace zákazníků“, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2374/2021). Odvolacímu soudu tedy nelze vytknout, že uvedené okolnosti určil na základě vlastní (náležitě odůvodněné a přezkoumatelné) úvahy a nezjišťoval je pomocí znaleckého posudku.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud dodržel judikaturou podrobně definovaný postup pro určení výše odškodnění obchodního zástupce, jehož jednotlivé kroky v kontextu řešené věci podrobně rozebral a odůvodnil, nepostupoval v rozporu s §136 o. s. ř. Ani tato otázka dovolatele proto nezaloží přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se neodchýlil od výše shrnuté rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se aplikace §136 o. s. ř.
Přípustnost dovolání nezaloží ani poslední dovolatelova otázka týkající se výkladu konkurenční doložky, neboť odvolací soud se při jejím řešení rovněž neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe.
Odvolací soud vyložil konkurenční doložku tak, že dlužník nesmí v určené době a na určeném území uzavírat licenční smlouvy nebo zprostředkovávat uzavření licenčních smluv pro jiného stran užití jakéhokoliv informačního systému, který je obdobný informačnímu systému žalované. Dovolatel s tímto výkladem nesouhlasil a namítal, že konkurenční doložka měla být vykládána tak, že se vztahuje pouze na uzavírání licenčních smluv na užití produktu IS K2 v České republice.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi k přezkumu výkladu projevu vůle vychází z toho, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, či usnesení ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 772/2022).
Odvolací soud při výkladu předmětného ujednání vycházel z výkladových pravidel, konkrétně odkázal na §266 odst. 3 obch. zák. a uvedl, že za zakázanou konkurenční činnost nelze považovat toliko uzavírání licenčních smluv na užití konkrétního systému žalované (IS K2), neboť takové ujednání by ani nebylo konkurenční doložkou, nýbrž by jen jiným způsobem vyjadřovalo to, že zánikem zastoupení zaniká právo a povinnost dlužníka vyvíjet činnost pro žalovanou. S odkazem na judikaturu, podle níž je konkurenční doložka stanovena k ochraně oprávněných zájmů zastoupeného při jeho účasti v hospodářské soutěži, vyložil odvolací soud předmětné ujednání tak, že se vztahuje na uzavírání či zprostředkování uzavření licenčních smluv pro jiného stran užití informačního systému, který je obdobný informačnímu systému žalované.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud ve své úvaze týkající se výkladu ujednání o konkurenční doložce vycházel z výkladových pravidel a jeho úvaha nebyla nijak nepřiměřená ani zatížena chybou v logice, nepřistoupil v souladu s výše citovanou judikaturou dovolací soud k přezkumu samotného výsledku výkladu projevu vůle, který dovolatel rozporoval.
Z výše uvedeného vyplývá, že žádná z dovolatelem formulovaných otázek nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 3. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu