ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3253.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3253/2021-697
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobce V. H. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Ulrychem, advokátem se sídlem v Praze, Letohradská 755/50, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 00006947, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/12, o zaplacení částky 99 580 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 26/1995, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2021, č. j. 4 Cmo 74/2020-656, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví uvedeným rozhodnutím Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 12. 2019, č. j. 45 Cm 26/1995-549, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 24. 2. 2020, č. j. 45 Cm 26/1995-607, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 99 580 000 Kč spolu s úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Tento rozsudek, výslovně v plném rozsahu, napadl žalobce dovoláním.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“ Dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatel zakládá přípustnost svého dovolání v prvé řadě na tvrzení, že odvolací soud řešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2127/2000, uveřejněného pod č. 67/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dostupného též, stejně ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách) otázku, zda smlouva o prodeji podniku uzavřená dle §476 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), která byla uzavřena v rozporu s §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), a ve které byla kupní cena sjednána celkovou částkou bez rozlišení cen jednotlivých složek předmětu převodu (jednotlivých složek podniku), je neplatná v plném rozsahu, nebo jen částečně neplatná v příslušné části týkající se převodu nemovitých věcí, k nimž byl před jejím uzavřením uplatněn a nedořešen restituční nárok dle zákona o půdě.
Odvolací soud měl nesprávně řešit též otázku, kterou má dovolatel za dosud judikatorně neřešenou, zda právním následkem neplatnosti či částečné neplatnosti smlouvy o prodeji podniku uzavřené dle §476 a násl. obch. zák. je vznik odpovědnosti prodávajícího za právní vady podniku podle §486 odst. 4 obch. zák. ve vazbě na ustanovení §433 až 435 obch. zák., namísto právních následků uvedených v §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, tj. nároků z bezdůvodného obohacení.
Konečně pak dovolatel argumentuje ve prospěch názoru, že předmětná smlouva o prodeji podniku je ze zákona, podle §5 odst. 3 zákona o půdě, absolutně neplatná, a odkazuje na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (na rozsudky ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 343/2005, ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2197/2013, ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1347/2009, a usnesení ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4053/2009, a 31. 5. 2004, sp. zn. 28 Cdo 844/2004) a Ústavního soudu (na nález ze dne 22. 2. 1995, sp. zn. II. ÚS 42/94, uveřejněný pod č. 13/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. I. ÚS 243/98, uveřejněný pod č. 19/2001 v téže Sbírce, a nález ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09, uveřejněný pod č. 103/2011 tamtéž).
Byť se odvolací soud v napadeném rozhodnutí vyjadřoval též k otázce důsledků porušení blokačního ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě při uzavření smlouvy o prodeji podniku, jeho rozhodnutí na řešení dovolatelem vymezených otázek nezávisí.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, jaké nároky byly po skutkové stránce žalobou uplatněny (viz rozbor pod body 24 až 34 a bod 38), totiž že původní žalobkyně společnost BERON, spol. s r. o., požadovala náhradu nákladů, které musela vynaložit, aby podnik, který v rámci privatizace převzala, byl provozuschopný. Odvolací soud konstatoval, že vzhledem k ustanovení §440 odst. 2 obch. zák. bylo třeba řešit otázku, zda uplatněné nároky po skutkové stránce odpovídají nárokům, které by bylo lze uplatnit z titulu odpovědnosti za vady podniku, nebo zda jde o tzv. jinou škodu, jejímuž uplatnění omezení obsažené v uvedeném ustanovení nebrání (bod 26), a uzavřel, že nárok tak, jak byl skutkově vymezen v žalobě, včetně jejího rozšíření provedeného podáním ze dne 6. 9. 1995, přiznat nelze, neboť byl uplatněn v rozporu s ustanovením §440 odst. 2 obch. zák. Požadována je totiž náhrada škody, přestože jde skutkově o nároky uplatnitelné z titulu odpovědnosti za vady (body 35 a 40). Nároky, které žalobce uplatnil v dalších podáních a které by mohly být považovány za další škodu (náklady advokáta, ušlý zisk), jsou opřeny o jiné skutkové okolnosti a jde tedy o jiné nároky, ohledně nichž nebyla navržena změna žaloby a nestaly se předmětem řízení (bod 41). Pod bodem 44 pak odvolací soud zdůraznil, že nynější žalobce nebyl smluvní stranou smlouvy o prodeji podniku, jeho právní předchůdce A. nabyl v dražbě konané dne 20. 8. 2009 jen pohledávku uplatněnou v tomto řízení původním žalobcem, která byla posléze postoupena nynějšímu žalobci, a jen v tomto rozsahu je nynější žalobce aktivně věcně legitimován.
Z citovaných úvah je zřejmé, že odvolací soud nárok uplatněný žalobou podanou společností BERON, spol. s r. o., následně vydražený A. a poté postoupený nynějšímu žalobci, rozhodně nevyhodnotil z hlediska skutkového jako nárok spočívající na tvrzení, že zaplacením kupní ceny na základě neplatné smlouvy o prodeji podniku došlo k bezdůvodnému obohacení žalované (jejího právního předchůdce). Posoudil jej jako nárok na náhradu škody a zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil na základě aplikace §440 odst. 2 obch. zák., podle něhož uspokojení, kterého lze dosáhnout uplatněním některého z nátoků vad zboží podle §436 a §437 obch. zák., nelze dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu.
Neposoudil-li odvolací soud uplatněný nárok jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním podle neplatné smlouvy, pak mají jeho úvahy obsažené v bodě 23 napadeného rozhodnutí, s jejichž správností dovolatel polemizuje, zjevně toliko povahu pouhého obiter dicta. Správnost závěrů, na nichž napadené rozhodnutí skutečně spočívá, dovolatel nezpochybnil, natož pak způsobem, jenž by vyhověl požadavkům na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání.
Otázka, na jejímž řešení napadené rozhodnutí nezávisí, kritéria stanovená v §237 o. s. ř. nesplňuje a k závěru o přípustnosti dovolání proto vést nemůže (srov. např. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. 1. 2023
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu