ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3277.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 3277/2023-256
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Hany Poláškové Wincorové ve věci žalobkyně S. B. , zastoupené JUDr. Věrou Ottlovou, advokátkou se sídlem Tyršova 1902, 256 01 Benešov, proti žalovaným 1) P. V., a 2) P. V., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 174/2022, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2023, č. j. 22 Co 111/2023-209, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) usnesením ze dne 17. 7. 2023, č. j. 22 Co 111/2023-209, potvrdil usnesení Okresního soudu v Benešově (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 20. 3. 2023, č. j. 4 C 174/2022-175, kterým bylo zastaveno řízení co do části požadovaného určení, že se žalobkyně nestala vlastníkem nemovitostí uvedených v kupní smlouvě ze dne 16. 5. 1996, a to domu č.p. XY s pozemkem p.č. XY o rozloze 701 m² s příslušenstvím a součástmi, zejména zděného dřevníku, zděné garážové kolny, oplocení a trvalých porostů v XY, zapsaných na LV XY pro k.ú. XY, obec XY, vedených Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o zastavení řízení z důvodu, že projednání brání překážka věci pravomocně rozsouzené ve smyslu §159 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jelikož o uplatněném nároku žalobkyně na základě shodného skutkového základu bylo vůči žalovaným již pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 15. 12. 2003, č.j. 8 C 1754/98-261, který nabyl právní moci dne 13. 4. 2005, podle něhož byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalovaným částku 853 861 Kč s příslušenstvím, když v tehdejším řízení bylo zjištěno, že žalobkyně spolu s jejím manželem jsou vlastníky předmětných nemovitostí s ohledem na obsah závazkového vztahu založeného kupní smlouvou ze dne 16. 5. 1996. Žalobkyně se přitom v nynějším řízení opětovně domáhá posoudit obsah uvedeného závazkového vztahu založeného předmětnou kupní smlouvou, byť již bylo pravomocně rozhodnuto o doplatku kupní ceny z uvedené kupní smlouvy, která byla soudy shledána platnou kupní smlouvou o nabytí vlastnictví k předmětným nemovitostem. Pokud dovolatelka namítá, že předmětem převodu nemohla být zděná garážová kolna vyjmenovaná v předmětné kupní smlouvě, jelikož šlo o nepovolenou (černou) stavbu a stavba oplocení stála částí na jiném pozemku než pozemku p.č. XY, který byl předmětem převodu, a že soud z tohoto titulu nemohl učinit závěr o správném vyřešení předběžné otázky vlastnictví těchto nemovitostí, odvolací soud konstatoval, že z hlediska občanskoprávního i stavba vybudovaná bez stavebního povolení je samostatnou věcí v právním slova smyslu a může tak být i předmětem převodu. Rozhodující je, že předmětné nemovitosti byly zahrnuty do obsahu kupní smlouvy ze dne 16. 5. 1996, kterou v tehdejším řízení soudy posoudily jako platnou, a proto nelze cestou žaloby na určení dosáhnout toho, čeho nebylo dosaženo v předchozím pravomocně skončeném sporu na plnění, jak uvedl soud prvního stupně s odkazem na závěry Ústavního soudu v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 2/93. Odvolací soud připomněl, že soudní praxe je jednotná v tom, že o překážku věci pravomocně rozhodnuté by se nejednalo v případě, že by v novém řízení sice šlo o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky (jejich právními nástupci), ale nově uplatněný nárok by se opíral o jiné skutečnosti vážící se k věci, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 445/2006, nebo rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 467/2008 a sp. zn. 30 Cdo 5700/2017). Takový případ však nebyl v daném řízení shledán. Odvolací soud vysvětlil, že novou žalobou proto nelze uplatňovat skutečnosti, které tu byly již v době před vydáním rozhodnutí a které účastník mohl použít, a nelze uplatňovat ani skutečnosti, které sice předmětem předchozího řízení byly, avšak nebyly soudem zohledněny nebo jím zohledněny byly, ale nebyly správně hodnoceny (srov. Dvořák, B., Právní moc civilních soudních rozhodnutí, 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2008, s. 132 a násl.), kdy tento závěr odpovídá i ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Odvolací soud z uvedených důvodů potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení jako věcně správné.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž vyjádřila nesouhlas s právním posouzením věci, a namítá, že odvolací soud se opakovaně ani po téměř 20-ti letech, a opět v rozporu dobrými mravy, zákonem a skutečným stavem věci nevypořádal s důkazy založenými ve spisu a nebyla dosud vyřešena zásadní otázka jednak práva vlastnického k předmětným nemovitostem v souladu se skutečností a ani zásadní otázka procesního práva, když nalézací soud v tehdejším řízení pod sp. zn. 4 C 1754/98 neumožnil žalobkyni se k celé věci před vydáním rozsudku ze dne 15. 12. 2003 vůbec jakkoli vyjádřit. Dovolatelka namítá, že se soudy nevypořádaly se skutečností, že rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 15. 12. 2003, č.j. 8 C 1754/98-261, je od počátku nicotným a nevykonatelným, když neexistující vlastnické právo bylo zneužito k opatření bezdůvodného obohacení žalovaných za majetek, který nikdy nevlastnili, protože jim jej Pozemkový fond České republiky smlouvami ze dne 30. 6. 1993 nikdy nevydal a přitom byly tyto smlouvy z roku 1993 označovány v řízení vedeném pod sp. zn. 8 C 1754/98 jako nabývací tituly vlastnického práva při uzavírání kupní smlouvy ze dne 16. 5. 1996. Dovolatelka namítá, že Pozemkový fond České republiky nemohl vydat objekt „zděná garážová kolna“, jelikož se jednalo o černou stavbu a ani vydat oplocení, které nekopírovalo hranici pozemku p. č. XY, který byl předmětem kupní smlouvy ze dne 16. 5. 1996. Dovolatelka tedy namítá, že v řízení 8 C 1754/98 bylo žalovaným (tehdy žalobcům) opatřeno v rozporu se zákonem a dobrými mravy bezdůvodné obohacení za majetek, který nikdy nevlastnili a s těmito závažnými nedostatky se soudy ani v nynějším řízení nijak nevypořádaly. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému rozhodnutí.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle §10a o. s. ř., po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), k tomu oprávněným subjektem – účastnicí řízení, zastoupené advokátkou (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně trpí vadami, které nebyly ani ve lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny, a proto nelze v dovolacím řízení pokračovat, jestliže žalobkyně v dovolání nevymezila, v jakém předpokladu přípustnosti dovolání, uvedeném v §237 o. s. ř., spatřuje jeho přípustnost. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval právní závěr, že pokud může být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Má-li být tedy dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, musí být z obsahu dovolání patrno, jakého předpokladu přípustnosti dovolání se dovolatel dovolává, v čem spatřuje dovolatel přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., tedy jestli napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jakých rozhodnutí Nejvyššího soudu se odvolací soud odchýlil a v čem, nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) která má být dovolacím soudem (jako dříve vyřešená právní otázka) posouzena jinak. Žádný z uvedených předpokladů přípustností dovolání však dovolatelka nevymezila, tudíž nedostála zákonným požadavkům. Namítá-li žalobkyně v dovolání pouze nesprávné právní posouzení věci oběma soudy, je nutno konstatovat, že skutečnost, že dovolatelka má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4700/2017, nebo ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018). Námitkami k nesprávnému právnímu posouzení je vymezen jen důvod dovolání, nikoliv přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tomuto zákonnému požadavku přípustnosti dovolání však dovolatelka nedostála, jestliže v dovolání pouze namítá, že se soudy v řízení nevypořádaly se správností rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 15. 12. 2003, č.j. 8 C 1754/98-261, který je však pravomocný, ale podle názoru žalobkyně tehdejší řízení trpělo vadou.
Nejvyšší soud uzavřel, že pokud pro nedostatek vymezení předpokladu přípustnosti dovolání nelze v dovolacím řízení pokračovat, je namístě dovolání žalobkyně odmítnout (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení o věci samé nekončí, nebylo o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodováno. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v konečném rozhodnutí (§243c odst. 3, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 11. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu