ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3376.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3376/2021-606
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně obce Dambořice , se sídlem v Dambořicích, Pod Kostelem 69, PSČ 696 35, IČO 00284840, zastoupené JUDr. Hanou Koudelovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Národní třída 349/71, PSČ 695 01, proti žalované VHS plus, Vodohospodářské stavby, s.r.o. v likvidaci , se sídlem ve Veselí nad Moravou, Komenského 1349, PSČ 698 01, IČO 46976469, zastoupené Mgr. Mojmírem Ohnoutkou, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Jiřího z Poděbrad 1212, PSČ 686 01, o odstranění vad díla, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 14 C 267/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2021, č. j. 47 Co 5/2018-564, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 3. 10. 2017, č. j. 14 C 267/2012-504, rozhodl, že žalovaná je povinna bezplatně odstranit vadu díla – víceúčelového hřiště Dambořice – spočívající v nerovnostech na jeho povrchu do 60 dnů od právní moci rozsudku (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 5. 2021, č. j. 47 Co 5/2018-564, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I tak, že žaloba, aby žalovaná byla povinna bezplatně odstranit vadu díla – víceúčelového hřiště Dambořice – spočívající v nerovnostech na jeho povrchu do 60 dnů od právní moci rozsudku, se zamítá (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok pod bodem II) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, jakož i otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle odstavce 2 dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání předně nezakládá úvodní polemika žalobkyně týkající se nutnosti rozhodnutí zhotovitele o odstranitelnosti či neodstranitelnosti vady díla. Z této části dovolání se nepodává žádná konkrétní otázka, na které by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo. Dovolatelka nadto v předmětné části argumentace předestírá vlastní skutková tvrzení týkající se toho, zda zhotovitel považuje vadu za odstranitelnou, dále pak rovněž vytýká odvolacímu soudu deficity zjištěného skutkového stavu, přičemž uvádí vlastní hodnocení v řízení provedeného důkazu (znaleckého posudku).
K posledně uvedenému je třeba připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založené na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015).
Dovolatelka dále brojí proti závěru soudu o neodstranitelnosti vady díla i prostřednictvím výslovně formulované otázky „zda je možno žádat opravu díla za situace, kdy se vada týká pouze části díla a vadná část musí být odstraněna a zhotovena nově“. V navazující argumentaci uvádí, že dílo tvoří jednotný celek, přestože je tvořeno několika objekty. Z projektové dokumentace je podle dovolatelky zřejmé, že jednotlivé objekty tvořící dílo jsou vzájemně propojeny a nelze je oddělit. Dovolatelka tedy dovozuje, že vady díla je třeba vztáhnout k dílu jako celku, a nikoliv k jeho jednotlivé části. Žalobkyně přitom žádá odstranění vad pouze na části díla, nežádá provedení náhradního díla jako celku. Za této situace je přesvědčena, že nelze hovořit o tom, že dílo je neopravitelné a to i vzhledem k tomu, že podstatná součást vadné části díla vady nevykazuje a je možno ji použít. Považuje dále za běžný postup, dojde-li při odstraňování vad díla k tomu, že některé vadné části jsou zcela odstraněny a nahrazeny novými v rámci opravy díla. Nahrazení těchto částí nepovažuje za náhradní plnění. V této souvislosti dále k odvolacím soudem dovozené nehospodárnosti odstranění vady doplňuje, že nepovažuje za správné poměřovat náklady spojené s odstraněním a vybudováním vadné části díla s cenou této části a nikoliv s cenou celého díla.
Ani touto argumentací však dovolatelka přípustnost dovolání nezakládá. Odvolací soud zamítavý výrok o věci samé opřel o závěr, že vzniklé vady díla nejsou odstranitelné. Tento závěr je přitom vyústěním dvou relativně nezávislých dílčích závěrů – odvolací soud dospěl k tomu, že vady díla jsou neodstranitelné jak relativně, tak absolutně. Výše předestřená otázka (ne)oddělitelnosti části závazku, či části předmětu plnění, je sice hypoteticky přiléhavou, jde-li o posouzení otázky relativní odstranitelnosti vady díla, neboť odvolací soud v této souvislosti uzavřel, že náklady vydané na odstranění vady by byly zjevně nehospodárné s ohledem na cenu vadného dílčího celku díla, nedotýká se však důvodů, které vedly k závěru odvolacího soudu o absolutní neodstranitelnosti těchto vad. Dovolatelka sice ve své argumentaci namítá, že nahrazení oddělitelných vadných částí díla nelze považovat za náhradní plnění, přehlíží ovšem, že odvolací soud stran absolutní neodstranitelnosti vad díla především opakovaně poukázal na to, že dílo (či jeho část) by muselo být postaveno jiným způsobem a za jiných podmínek (než bylo původně sjednáno), přičemž ani není známo, jakým postupem, neboť ten by musel být stanoven novým projektem pořízeným žalobkyní. Předestřená otázka oddělitelnosti dílčích celků díla se uvedených závěrů nijak nedotýká a není tedy otázkou určující pro závěr o absolutní neodstranitelnosti předmětných vad. Obstojí-li však tento závěr, který sám o sobě vede k zamítnutí návrhu, pak je při vázanosti dovolacím důvodem bez významu zabývat se řešením předestřené otázky, přípustnost dovolání tak založit nemůže (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Brojí-li pak dovolatelka proti nesprávnému procesnímu postupu odvolacího soudu, jenž spatřuje v tom, že nepřipustil změnu žaloby, jakož i v tom, že nepoučil žalobkyni o svém právním názoru podle §118a o. s. ř., pak těmito námitkami poukazuje na možné vady řízení. K těm však dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020).
Ze shora uvedených důvodů tak Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. 2. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu