ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3669.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 3669/2022-125
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně JAPEM s.r.o. , se sídlem v Řečanech nad Labem, Školní 202, identifikační číslo osoby 25993810, zastoupené Mgr. Martinem Chludem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Palackého třída 801/0, proti žalované TRICOR Packaging Systems k.s. , se sídlem v Chotětově, Průmyslová 12, identifikační číslo osoby 25108972, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 127/13, o zaplacení 84 671 Kč s příslušenstvím a 9 743,84 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 11 C 79/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2022, č. j. 25 Co 73/2022-109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou na žalované domáhala zaplacení částek 84 671 Kč s příslušenstvím a 9 743,84 EUR s příslušenstvím jako dlužné kupní ceny za zboží, které žalované dodala a celkem 7 fakturami splatnými v červnu roku 2018 vyúčtovala společnost Afrodix s.r.o. (identifikační číslo osoby 24134058). Uvedené pohledávky na zaplacení kupní ceny postoupila jmenovaná společnost žalobkyni, a to na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 4. 11. 2014.
Okresní soud v Mladé Boleslavi jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 12. 2021, č. j. 11 C 79/2021-89, zamítl žalobu o zaplacení částek 84 671 Kč s příslušenstvím a 9 743,84 EUR s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částky 84 671 Kč s příslušenstvím a 9 743,84 EUR s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu) ani před odvolacím soudem (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v rozsahu výroku I včas podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII. zákona č. 286/2021 Sb.).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Žalovaná v dovolání namítala, že odvolací soud nesprávně právně posoudil jednak otázku platnosti rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 4. 11. 2014, která se podle jejího názoru příčí dobrým mravům, resp. porušuje veřejný pořádek, jednak otázku platnosti oznámení o postoupení pohledávky. Ve vztahu k žádné z uvedených otázek však žalovaná nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalovaná v dovolání pouze odkazuje na blíže neurčené právní závěry dovolacího soudu („dle rozhodovací praxe NS ČR platí, že“) a cituje pouze jediné rozhodnutí dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 29 ICdo 26/2012), avšak bez přímé vazby na některou z výše vymezených právních otázek.
Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se podává, že pokud Nejvyšší soud posuzuje splnění formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015 ve věci sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Proto pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2618/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 528/2022 a v něm další citovanou judikaturu).
Svými námitkami žalovaná ve skutečnosti nepředkládá dovolacímu soudu nic jiného než polemiku s právním závěrem odvolacího soudu, podle kterého došlo – v rozsahu žalobou uplatněného nároku – k platnému postoupení pohledávek společnosti Afrodix s.r.o. na žalobkyni. S ohledem na výše uvedené tak dovolání žalované trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než je postupem podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu