ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3709.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 3709/2022-182
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce P. L. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Dagmar Kolákovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Slovanská 3240/7, proti žalovanému B. L. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Josefem Sedláčkem ml., advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 327/4, o zaplacení 788.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 75 C 19/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2022, č. j. 15 Co 157/2022-138, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 7. 2022, č. j. 15 Co 157/2022-143, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 14.229,60 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 1. 9. 2021, č. j. 75 C 19/2021-54, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 788.000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 6. 2022, č. j. 15 Co 157/2022-138, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 7. 2022, č. j. 15 Co 157/2022-143, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti jeho oběma výrokům, podal žalovaný (dále též jen „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost dle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dále se jedná o otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a v poslední řadě se jedná o právní otázku, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak“. Ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci provedeného odvolacím soudem v otázkách promlčení, opomenutého důkazu a poučovací povinnosti soudu.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného se žalobce vyjádřil tak, že je navrhuje jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dovolací soud dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání není přípustné.
Předně přípustnost dovolání nezakládá námitka dovolatele, že otázka, zda lze uznat dluh před jeho splatností i za účinnosti zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), má být s ohledem na §630 o. z. posouzena jinak, než jak byla posouzena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3137/2008.
Ve shora citovaném rozsudku Nejvyšší soud v poměrech zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), dovodil, že podle ustanovení §110 odst. 1 věty druhé obč. zák. lze uznat právo až po jeho vzniku, byť před jeho splatností.
Shora uvedený závěr přijatý v citovaném rozhodnutí se prosadí i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. 20 Cdo 1091/2022, či ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 20 Cdo 2323/2022, v nichž Nejvyšší soud uvedl, že lze uznat dluh splatný i nesplatný. Nejvyšší soud neshledal žádný důvod se od tohoto závěru odchýlit. Shodně v literatuře viz např. Tégl, Weinhold in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník - velký komentář. Svazek III. §419-654. Praha: Leges, 2014, s. 1018, marg. č. 13; Svoboda in Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. Svazek I (§1 až 654). 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2020, s. 1511; a Brim in Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§303-654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 2103, marg. č. 10; Horák, Bříza in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 2227, marg. č. 8.
Závěr odvolacího soudu stran posouzení námitky promlčení je tedy v souladu
s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 1845/11, je nepřípadný, neboť v tam souzené věci, za odlišné skutkové situace, Ústavní soud pouze uvedl, že odůvodnění odvolacího soudu, proč nelze námitce promlčení vyhovět, za objektivně racionálně akceptovatelné považovat nelze. Přisvědčil přitom názoru stěžovatelky, jež byla v postavení spotřebitele (šlo o smlouvu o úvěru), že jestliže je prodloužení promlčecí doby institutem k ochraně věřitele, stěžovatelka v pozici spotřebitelky o výhody zákonné kratší promlčecí doby přichází. V nyní posuzované věci ze skutkových zjištění neplyne, že při uzavírání smlouvy byl žalovaný v postavení spotřebitele.
Vytýká-li dále dovolatel odvolacímu soudu, že neprovedl (o předloženém důkazním návrhu nebylo nijak rozhodnuto) důkaz čestným prohlášením ani výslechem R. K., jehož čestné prohlášení bylo u odvolacího jednání předloženo k důkazu, neboť se jednalo o nově opatřený důkaz (a tudíž přípustný podle §205a písm. f/ o. s. ř.), neformuluje otázku výkladu procesního práva, jejímž prostřednictvím by bylo možné založit přípustnost dovolání, ale poukazuje toliko na tvrzenou vadu řízení, k níž je dovolacímu soudu zákonem umožněno přihlížet jen u přípustného dovolání (viz §242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není.
Pokud jde o námitky směřující do způsobu, jakým soud prvního stupně poučoval žalovaného podle §118a a §118b o. s. ř. při jednání dne 1. 9. 2021, pak tyto nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.
Dovolatel konkrétně namítl, že procesní poučení nebylo dostatečné, když nebyly ani konkretizovány následky spojené s nevyhověním druhé výzvě (odkazuje přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4888/2014).
Přitom odvolací soud uvedl (a z obsahu spisu se podává), že soud prvního stupně žalovaného (opětovně) poučil podle §118a odst. 3 o. s. ř., vyzval ho k označení dalších důkazů k prokázání tvrzení o tom, že žalovaný půjčenou částku uhradil, a upozornil ho na následky nevyhovění této výzvy.
Dovolatel dále (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 604/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5639/2017) namítá, že pokud soud dospěl k závěru, že žalovaný neunesl břemeno tvrzení, neboť tvrzení žalovaného o konkrétních okolnostech úhrady dlužné částky jsou i po poučení podle §118a odst. 1 o. s. ř. nedostatečná, skutková tvrzení nejsou ani po poučení dostatečně přesná a určitá, pak měl být žalovaný opětovně poučen podle §118a odst. 1 o. s. ř., a nikoliv jen podle §118a odst. 3 o. s. ř. V této souvislost předkládá dovolacímu soudu otázku, zda má být účastníku řízení poskytnuto poučení podle §118a odst. 1 o. s. ř. opakovaně, pokud jeho již dříve na výzvu doplněná tvrzení nepovažuje soud za dostatečná.
Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na řešení takto formulované otázky nezávisí. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně postupoval správně, jestliže při ústním jednání dne 1. 9. 2021 poučil žalovaného podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení v tom smyslu, jak konkrétně, tedy kde, kdy, v jakých termínech, před kterými konkrétními osobami, mělo dojít k úhradám dlužné částky s tím, že tato konkrétní tvrzení je třeba i prokázat […], a jestliže žalovaný dotvrdil, že ke splacení dlužných částek došlo v restauracích na konci října či na začátku listopadu 2016, kdy byl přítomen G., tak soud nepochybil, jestliže opětovně vyzval žalovaného podle §118a odst. 3 o. s. ř., aby označil další důkazy k prokázání svých tvrzení.
Samotnou otázkou opakovaného poučení podle §118a odst. 1 o. s. ř. se tedy odvolací soud nezabýval. Přitom skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu na řešení dovolatelem vymezené otázky závisí (že bylo pro napadené rozhodnutí určující), je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Pokud jde o odkazy dovolatele na již výše uvedená rozhodnutí (a dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v nichž Nejvyšší soud uvedl, že poučení o důkazní povinnosti podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. totiž soud poskytne nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný, pak s těmito rozhodnutími je postup soudu prvního stupně v souladu. Jak odvolací soud uvedl (a z obsahu spisu se podává), soud prvního stupně opětovně vyzval žalovaného podle §118a odst. 3 o. s. ř., aby označil další důkazy k prokázání svých tvrzení.
Odkazuje-li dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3799/2009, pak není zřejmé, v čem se měl odvolací soud podle názoru dovolatele od tohoto rozhodnutí odchýlit.
Dovolatel dále namítá, že způsob poučení (tj. podle §118a odst. 3 o. s. ř. a současně i podle §118b odst. 1 o. s. ř.) mu nedal fakticky možnost výzvu podle §118a odst. 3 o. s. ř. splnit. V této souvislosti dovolatel předkládá dovolacímu soudu otázku, zda lze provést vůči účastníku řízení výzvu podle §118a odst. 3 o. s. ř. současně s poučením podle §118b odst. 1 o. s. ř. Dovolatel má za to, že při řešení této otázky se soudy nižších stupňů odchýlily od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněného pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 59/2012“), neboť dle jeho názoru bylo poučení podle §118a o. s. ř. provedeno ryze formálně bez možnosti na něj reagovat.
Postup soudu prvního stupně, jenž měl odvolací soud za správný, však není v rozporu s výše uvedeným rozsudkem R 59/2012, v němž Nejvyšší soud dovodil, že nebylo-li účastníku řízení poskytnuto poučení podle ustanovení §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. dříve, než nastala koncentrace řízení (ač se tak objektivně mělo stát), nebrání ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř. tomu, aby tyto skutečnosti vylíčil, resp. aby označil důkazy potřebné k prokázání svých skutkových tvrzení i poté, kdy koncentrace nastala.
Odvolací soud přitom uvedl (a z obsahu spisu se také podává), že žalovaný byl (opětovně) poučen podle §118a odst. 3 o. s. ř., načež právní zástupce žalovaného požádal o poskytnutí dodatečné lhůty k doplnění dalších důkazů o tom, že žalovaná částka byla zaplacena, a to zejména svědeckými výpověďmi osob. Soud prvního stupně jeho žádosti nevyhověl a na to dal poučení podle §118b odst. 1 o. s. ř. o koncentraci řízení. Odvolací soud dodal, že soud prvního stupně nepochybil v tom, že žalovanému neposkytl další dodatečnou lhůtu k doplnění dalších důkazů, neboť z obsahu spisu jednoznačně vyplývá, že žalovaný měl již dostatečný časový prostor pro to, aby tak učinil.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že takový postup, jímž soud prvního stupně při jednání žalovaného podle §118a odst. 3 o. s. ř. (opětovně) poučil a následně na to soud poučil účastníky podle §118b odst. 1 o. s. ř. o koncentraci řízení, není v rozporu s výše citovaným rozhodnutím.
K tomu, že postup soudu prvního stupně je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, lze (a to i ve vztahu k výše uvedené otázce dovolatele) odkázat např. na rozsudek ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011, v němž se Nejvyšší soud zabýval vztahem poučovací povinnosti soudu podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a koncentrace řízení podle §118b odst. 1 o. s. ř. (jejich korelaci) (viz např. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5188/2016). Na tom, že postup soudu prvního stupně, pokud jde o poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř., je v souladu s rozhodovací praxí (viz výše), nic nemění ani námitka žalovaného, že pokud soud nevyhověl jeho žádosti o poskytnutí lhůty, měl jej vyzvat a umožnit mu doplnit tvrzení a důkazy ihned u jednání. Z obsahu spisu však plyne, že právní zástupce žalovaného na poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. při jednání reagoval, když navrhl důkaz provedením svědeckých výpovědí osob.
Námitka, že reakce žalovaného na výzvu podle §118a odst. 3 o. s. ř. před koncentrací řízení není v protokolu zachycena, představuje toliko vadu řízení, k níž je dovolacímu soudu zákonem umožněno přihlížet jen u přípustného dovolání (viz §242 odst. 3 o. s. ř.). Navíc odvolací soud uvedl, že žalovaný byl poučen podle §118a odst. 3 o. s. ř., načež právní zástupce žalovaného reagoval tím, že požádal o poskytnutí dodatečné lhůty k doplnění dalších důkazů (viz také protokol z jednání ze dne 1. 9. 2021).
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda je povinností soudu v případě nevyhovění žádosti účastníka řízení o poskytnutí dodatečné lhůty pro doplnění tvrzení a důkazních návrhů, opětovně účastníka poučit a vyzvat tak, že je povinen tvrdit a navrhovat důkazy ihned bez poskytnutí lhůty, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na řešení takto formulované otázky nezávisí (srov. již výše cit. usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Lze tedy uzavřít, že neshledal-li odvolací soud v postupu, jakým soud prvního stupně poučoval žalovaného podle §118a a §118b o. s. ř., nesprávnost, není jeho posouzení týkající se dovolatelových námitek v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na níž dovolatel v dovolání odkazuje.
Podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. tak nebyly naplněny a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání proti výrokům o nákladech řízení přípustné.
Dovolatel rovněž navrhl odklad vykonatelnosti dovoláním napadaného rozhodnutí. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem dovolatele na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 3. 2023
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu