ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3723.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 3723/2022-176
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce O. K. , se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného Mgr. Ondřejem Loučkou, advokátem se sídlem Dolní náměstí 1356, 755 01 Vsetín, proti žalované AUTOEMISTAR GROUP s.r.o. , se sídlem 17. listopadu 2269, 738 01 Frýdek-Místek, IČO 27766888, zastoupené JUDr. Davidem Jopkem, Ph.D., advokátem se sídlem Náměstí Svobody 527, 739 61 Třinec, o zaplacení částky 726 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 16 C 165/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2022, č. j. 8 Co 58/2022-145, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 939 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 6. 2022, č. j. 8 Co 58/2022-145, výrokem I potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 26. 11. 2021, č. j. 16 C 165/2021-84, ve výroku I., kterým byla žaloba o zaplacení 726 000 Kč s příslušenstvím zamítnuta; výrokem II změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. ve výši náhrady nákladů řízení, které je žalobce povinen žalované zaplatit, a výrokem III rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud při přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby vyšel ze stejných skutkových závěrů, z nichž vycházel soud prvního stupně na základě provedených důkazů, z nichž vyplynulo, že na základě inzerátu podaného žalovanou, v němž nabízela k prodeji nové vozidlo značky XY, s najetými 12 km, uzavřela žalovaná, jako prodávající, dne 23. 12. 2020 kupní smlouvu s žalobcem, jako kupujícím, jejímž předmětem byla koupě tohoto nového vozidla značky XY k podnikatelským účelům za sjednanou cenu 920 000 Kč. Smlouva obsahovala na základě návrhu žalobce na její doplnění prohlášení prodávající, že se jedná o nové vozidlo, které kromě času nepodléhalo žádným vlivům, jako např. povodeň, havárie, apod., v důsledku kterých by pozbylo kvalitu nového vozidla. Žalobce zaplatil ve dnech 28. 12. a 29. 12. 2020 na kupní cenu vozidla zálohu ve výši 726 000 Kč, doplatek kupní ceny ale následně nezaplatil, vozidlo v určeném termínu dodání dne 15. 1. 2021 nepřevzal a dne 18. 1. 2021 od kupní smlouvy odstoupil s tím, že při prodeji vozidla byl ujištěn, že se jedná o nové vozidlo, následně však zjistil, že již bylo dříve registrováno v Litvě, proto vyzval žalovanou k vrácení zaplacené zálohy. Soudy zjistily, že vozidlo bylo vyrobeno 26. 12. 2019, v době prodeje mělo najeto 12 km, bylo registrováno v registru vozidel v Litvě a následně převezeno do České republiky, ale nikdy nebylo fakticky provozováno ve smyslu fyzického užívání k přepravě. Oba soudy při právním posouzení věci vzaly za rozhodující, že absence registrace vozidla v registru vozidel v zahraničí nebyla ve smlouvě výslovně vymíněna, strany nové vozidlo nedefinovaly prostřednictvím jeho registrace, nýbrž za pomoci vnějších fyzikálních vlivů a předmět koupě splňoval obvyklé vlastnosti nového vozidla popsaného ve smlouvě. Odvolací soud odkázal na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž soud konstatoval, že pokud je automobil již registrován, nemůže to samo o sobě bez dalšího znamenat, že není nový. Oba soudy se ztotožnily v názoru, že nelze směšovat pojmy registrace vozidla, jeho uvedení do provozu a faktické provozování, a to s odkazem na čl. 3 odst. 52) nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 168/2013 ze dne 15. 1. 2013 o schvalování dvoukolových nebo tříkolových vozidel a čtyřkolek a dozoru nad trhem s těmito vozidly (dále jen „Nařízení“), podle něhož se "registrací" rozumí správní povolení pro uvedení vozidla do provozu včetně provozu na pozemních komunikacích, zahrnující jeho identifikaci a vydání pořadového čísla známého jako registrační číslo, které může být stálé, dočasné nebo krátkodobé. Odvolací soud se ztotožnil i s odkazem soudu prvního stupně na čl. 3 odst. 53) Nařízení, v němž je uvedeno, že “uvedením do provozu“ se rozumí první použití vozidla k určenému účelu a pokud jde o „provoz vozidel“, vztahuje se tento pojem na jakékoliv použití vozidla, které odpovídá jeho obvyklé funkci, kterou je ve smyslu technickém i ekonomickém bezpochyby pohyb vozidla po kolech, umožňující přepravu osob a věcí. Z uvedeného oba soudy shodně dospěly k závěru, že mezi registrací a provozem je rozdíl a že registrace automaticky neznamená, že je vozidlo fakticky provozováno; žalobce přitom netvrdil, že k provozování předmětného vozidla došlo, argumentoval jen tím, že bylo registrováno. Odvolací soud dospěl k závěru, žalovaná provedla plnění řádně a bez vad, žalobci umožnila převzetí vozidla k 15. 1. 2021, a proto žalobci právo z vadného plnění ve smyslu §2099 a §2106 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) nesvědčí. Argumentaci žalobce ohledně záruky na vozidlo, silniční daně a zrychlení daňových odpisů posoudil odvolací soud jako důsledky určité vlastnosti vozidla, kterou si však žalobce při prodeji nevymínil. K námitce relativní neplatnosti smlouvy z důvodu, že byl žalovanou ve vztahu k předchozí registraci vozidla v Litvě uveden omyl o rozhodující okolnosti, odvolací soud uvedl, že tuto námitku nepovažuje za důvodnou, když vyšlo najevo, že žalobce o skutečnosti, že vozidlo pochází ze zahraničí, věděl, vymínil si z tohoto důvodu změnu ve smlouvě a v rámci tvorby smlouvy kladl důraz na fyzickou novost vozidla. Odvolací soud proto z uvedených důvodu zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil jako věcně správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že jej považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, týkající se výkladu právních jednání a práv z vadného plnění, když nesprávně zjistil a vyhodnotil jakost a provedení vozidla, jak byly sjednány v kupní smlouvě, vůbec se nezabýval úmyslem žalobce a žalované při uzavření kupní smlouvy, tedy jaká byla jejich skutečná vůle, a jen nesprávně dospěl k závěru, že je třeba mít všechny vymíněné vlastnosti výslovně uvedeny v kupní smlouvě. Podle dovolatele se tak odvolací soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3235/2020, ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1847/2009, ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4921/2010, a ze dne 15. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5153/2016, vztahující se k výkladu ustanovení §2095 o. z., upravující vlastnosti, které má mít předmět koupě v době plnění, a též od judikatury vztahující se k §556 o. z. o výkladu právních jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017) a rovněž od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se k ustanovení §1914 o. z., kdy odvolací soud nesprávně vyhodnotil, zda a případně jaké vlastnosti byly žalobcem při koupi vozidla vymíněny (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2228/2000, a ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 385/2018).
Dovolatel má též za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení následujících právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny, a to, zda je prodejcem zamlčená předchozí registrace vozidla vadou nového vozidla, zda je třeba si vymiňovat vlastnosti, které jsou vlastní sjednané kvalitě vozidla a zda je absence předchozí registrace vozidla imanentní kvalitě nového vozidla. Nesouhlasí se závěrem, že kupní smlouva obsahuje vyčerpávající definici toho, co se mezi žalobcem a žalovanou pro účely nákupu vozidla rozumí pojmem nové vozidlo, kdy považoval jednostranné prohlášení žalované, že se jedná o nové vozidlo, které kromě času nepodléhalo žádným vlivům, jako např. povodeň, havárie, apod., v důsledku kterých by pozbylo kvalitu nového vozidla, za ujednání vymezující definici nového vozidla za pomoci vnějších fyzikálních vlivů. Dovolatel namítá, že ač odvolací soud dovodil, že toto jednostranné prohlášení žalované má představovat ujednání smluvních stran, nezabýval se vůbec skutečnou vůlí žalobce při uzavření smlouvy, tedy i tím, jak byl ve smlouvě stanoven účel, pro který žalobce vozidlo kupoval. Existovaly-li ze strany soudů pochybnosti o obsahu termínu „nové vozidlo“, měly k vymezení tohoto pojmu zkoumat relevantní právní úpravu, za kterou dovolatel považuje ustanovení §2 odst. 12 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, vymezující pojem nového vozidla tak, že je jím vozidlo nově vyrobené vozidlo, které dosud nebylo žádným způsobem provozováno v České republice ani v jiném státě, ani nebylo používáno ke zkušebním či předváděcím účelům. V této souvislosti dovolatel poukázal též na ustanovení §6 odst. 5 písm. c) cit. zákona č. 56/2001 Sb., podle něhož je třeba k žádosti o zápis vozidla do registru silničních vozidel přiložit protokol o evidenční kontrole, nejedná-li se nové vozidlo. Dovolatel zdůraznil, že obecně podnikatel při koupi nového vozidla očekává, že po zakoupení vozidla nebude nucen absolvovat evidenční kontrolu či obstarat dokumenty potřebné k zaregistrování vozidla a očekává též kromě účelu přepravy osob a věci i možnost odpočtu daně z přidané hodnoty, daňové účinné uplatňování odpisů, uplatnění slevy na silniční dani, atd. Odvolací soud ale podle dovolatele dospěl k neodůvodněnému závěru, že tyto aspekty představují nanejvýš důsledky vlastností vozidla, které si žalobce nevymínil. Žalobce je přesvědčen, že vozidlo po první registraci nemá objektivně kvalitu nového vozidla a nemůže naplnit očekávání žalobcem sledovaných účelů. Nesoulad poskytnutého plnění s plněním slíbeným, resp. očekávaným, pak podle dovolatele představuje vadné plnění, které v tomto případě nelze odstranit, protože vozidlo po první registraci se nemůže již stát vozidlem novým, přičemž tato vada podle názoru žalobce zakládá podstatné porušení smlouvy prodávajícím. Žalobce má za to, že pokud je kupováno u autorizovaného prodejce nové vozidlo, není povinen kupující si vymiňovat vlastnosti, které jsou obecně přijímané jako vlastní a přirozené kvalitě a vlastnostem nového vozidla, neboť je očekávána jeho nejvyšší možná kvalita, kterou nemůže splňovat vozidlo po první registraci. Dovolatel nesouhlasí ani s právním názorem odvolacího soudu ohledně řešení uplatněné námitky relativní neplatnosti, vyplynulo-li ze zjištěných okolností, že žalovaná o předchozí registraci vozidla v zahraničí věděla a tuto skutečnost před žalobci před uzavřením smlouvy zatajila.
S ohledem na uvedené proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil v tom smyslu, že se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 726 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 726 000 Kč od 23. 1. 2021 do zaplacení, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacím soudem a dovolacím soudem společně s náklady na za zaplacený soudní poplatek. Pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro změnu rozsudku odvolacího soudu, navrhuje žalobce, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel současně podal návrh i na odklad právní moci napadeného rozsudku do pravomocného skončení dovolacího řízení, a to s ohledem na další soudní řízení na základě žaloby žalované, jíž se po žalobci domáhá doplatku kupní ceny ze stejné kupní smlouvy, na základě níž je uplatněn žalobní požadavek v tomto řízení. Návrh odůvodnil rizikem závažného ohrožení jeho práv a má též za to, že uvedený návrh je v souladu i se zásadou procesní ekonomie.
K dovolání žalobce podala žalovaná vyjádření, v němž uvedla, že dovolání považuje za nepřípustné a navrhla jeho odmítnutí. Poukazuje na to, že dovolatelem uváděná judikatura na řešení dané věci nedopadá, tudíž nelze dovodit, že by se odvolací soud svým řešením od této judikatury Nejvyššího soudu odchýlil. K otázkám žalobcem označeným jako otázky neřešené uvedla, že má za to, že tyto otázky nemohou nabýt významu pro jiné případy, nemají judikatorní přesah, a že tyto otázky jsou pouze hypotetickými řečnickými otázkami, které dovolatel následně řeší vlastní definicí kategorií vozidel. Především však tyto předestřené otázky, označené jako otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, žalobce zakládá na kritice hodnocení důkazů. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení „nového vozidla“ a vzájemných prohlášení stran sporu, míří tím na objasňování skutkového stavu věci, polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu o novosti vozu, jejichž přezkum však nemůže být předmětem dovolacího řízení. Pokud by odvolací soud přesto dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, navrhla jeho zamítnutí, jelikož považuje rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně za věcně správné. Žalovaná má rovněž za to, že je třeba zamítnout i návrh žalobce na odklad právní moci napadeného rozsudku, neboť se domnívá, že návrh je ze strany žalobce neúčelný a nedůvodný.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda je dovolání žalobce přípustné podle §237 o. s. ř. z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem formulovaných právních otázek, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, týkajících se výkladu právního jednání o sjednaném předmětu kupní smlouvy.
Podle §555 o. z. se právní jednání posuzuje podle svého obsahu (odstavec 1). Má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy (odstavec 2).
Podle §556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odstavec 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odstavec 2).
Podle §557 o. z. připouští-li použitý výraz různý výklad, vyloží se v pochybnostech k tíži toho, kdo výrazu použil jako první.
Podle §558 o. z. v právním styku s podnikatelem se výrazu připouštějícímu různý výklad přisoudí význam, jaký má v takovém styku pravidelně. Není-li však druhá strana podnikatelem, musí ten, kdo se toho dovolává, prokázat, že druhé straně musel být takový význam znám (odstavec 1). V právním styku podnikatelů se přihlíží k obchodním zvyklostem zachovávaným obecně, anebo v daném odvětví, ledaže to vyloučí ujednání stran nebo zákon. Není-li jiné ujednání, platí, že obchodní zvyklost má přednost před ustanovením zákona, jež nemá donucující účinky, jinak se může podnikatel zvyklosti dovolat, prokáže-li, že druhá strana určitou zvyklost musela znát a s postupem podle ní byla srozuměna (odstavec 2).
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017 (dostupném na www.nsoud.cz ), na které mimo jiné dovolatel odkazuje, přijal následující závěr s odkazem na další judikaturu Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2019), týkající se interpretace výkladových pravidel obsažených v občanském zákoníku, že ustanovení §555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání, přičemž podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování. Nejvyšší soud dále konstatoval, že základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení §556 odst. 1 věty první o. z., kdy soud má nejprve zkoumat, jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností, a že skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje, aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího přitom soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání, pro výklad právního jednání je tedy určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v §556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení §556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Na místě je též poukázat na judikaturu Nejvyššího soudu, v níž byl formulován závěr, že pokud soud zjišťuje obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran (§555 odst. 1, §556 odst. 1 o. z.), jde o skutkové zjištění (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4982/2008 a v něm dalších odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3156/2020, dostupných na www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud se neodchýlil od v předešlém odstavci uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při výkladu právního jednání účastníku o sjednaném předmětu kupní smlouvy, jestliže nevzal v úvahu jen skutečnost, že sjednaná smlouva byla označena jako smlouva o koupi nového vozidla, ale při výkladu obsahu právního jednání o sjednaném předmětu kupní smlouvy vyšel z dalších okolností, z nichž vyplynulo, že oběma účastníkům bylo při uzavírání kupní smlouvy známo, že se jedná o vozidlo vyrobené téměř před rokem, které mělo najeto 12 km, a že na návrh samotného žalobce byla na základě těchto informací kupní smlouva doplněna o prohlášení žalované, že se jedná o nové vozidlo, které kromě času nepodléhalo žádným vlivům, jako např. povodeň, havárie, apod., v důsledku kterých by pozbylo kvalitu nového vozidla.
Odvolací soud správně s ohledem na námitku žalobce o registraci vozidla v zahraničí při výkladu obsahu právního jednání o sjednaném předmětu kupní smlouvy vyšel ze závěru, že strany nové vozidlo při uzavírání kupní smlouvy nedefinovaly prostřednictvím jeho registrace, nýbrž za pomoci vnějších fyzikálních vlivů, a že nelze směšovat pojmy registrace vozidla, jeho uvedení do provozu a faktické provozování, kdy na podporu svého výkladu předmětného ujednání smlouvy ve shodě se soudem prvního stupně použil právní úpravu v Nařízení v čl. 3 odst. 52), podle něhož se "registrací" rozumí správní povolení pro uvedení vozidla do provozu včetně provozu na pozemních komunikacích, zahrnující jeho identifikaci a vydání pořadového čísla známého jako registrační číslo, které může být stálé, dočasné nebo krátkodobé, a též právní úpravu v čl. 3 odst. 53) Nařízení, v němž je uvedeno, že “uvedením do provozu“ se rozumí první použití vozidla k určenému účelu; pokud jde o „provoz vozidel“, vztahuje se tento pojem na jakékoliv použití vozidla, které odpovídá jeho obvyklé funkci, kterou je ve smyslu technickém i ekonomickém bezpochyby pohyb vozidla po kolech, umožňující přepravu osob a věcí.
Odvolací soud tedy správně vzal v úvahu rozdíl mezi registrací a provozem vozidla, když jeho registrace automaticky neznamená, že je vozidlo fakticky provozováno, respektive užíváno ke svému účelu. Z uvedeného je namístě dovodit, že nebyla oprávněná námitka žalobce, že by soudy při výkladu předmětného obsahu smlouvy o sjednaném předmětu koupě nezkoumaly případnou relevantní právní úpravu (srovnej též ustanovení §1725, věty druhé o. z., podle něhož je v mezích právního řádu stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah, které reflektuje zásadu autonomie vůle, ale zároveň i její omezení, kdy hranici smluvní svobody představuje právní řád, kogentní ustanovení zákona, limity dobrých mravů, veřejného pořádku, záležitostí osobního stavu a práva na ochranu osobnosti, které nelze překročit ani s odkazem na dispozitivitu zákonné úpravy – srovnej důvodovou zprávu k §1725 o. z.).
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě se jednalo o vozidlo vyrobené přibližně rok před uzavřením předmětné kupní smlouvy, které nebylo žádným způsobem provozováno, resp. užíváno k určenému účelu, mělo najeto 12 km, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů, což nebylo žalobcem ani nezpochybněno, nelze dovodit, že by soudy podstatu otázky, zda předchozí registrace vozidla vylučovala soulad se sjednaným obsahem předmětu dané kupní smlouvy, vyřešily nesprávně, jestliže při právním posouzením respektovaly autonomní vůli smluvních stran vyjádřenou smluvním ujednáním o prodeji a koupi nového vozidla, které bylo definováno, jako nové vozidlo, které kromě času nepodléhalo žádným vlivům, jako např. povodeň, havárie, apod., v důsledku kterých by pozbylo kvalitu nového vozidla, a zároveň se zabývaly tím, zda je toto ujednání v mezích právního řádu, jak bylo výše vysvětleno, kdy oba soudy správně vyšly ze závěru, že mezi registrací vozidla a provozem vozidla je rozdíl a že registrace vozidla automaticky neznamená, že je vozidlo fakticky provozováno, užíváno a nesplňovalo by pojem nového vozidla, jak bylo formulováno v předmětné kupní smlouvě.
Odkazoval-li dále žalobce v dovolání na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k ustanovení §2095 o. z., týkající se vlastností, které má mít předmět koupě v době plnění, a vztahující se k ustanovení §1914 o. z., od níž se měl odvolací soud podle jeho názoru při posouzení věci odchýlit, jedná se o judikaturu, která řeší právní otázky na základě odlišných skutkových okolností, a kdy dokonce v dovolatelem poukazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3235/2020, dostupném na www.nsoud.cz , je výslovně uvedeno, že při posuzování významu obsahu předmětu kupní smlouvy sjednaného v kupní smlouvě je třeba přihlížet vždy ke konkrétním okolnostem konkrétní smlouvy. Nelze proto dovodit, že by se odvolací soud od této judikatury Nejvyššího soudu, která dopadá na řešení věcí s odlišnými skutkovými okolnostmi, odchýlil.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalobce není podle §237 o. s. ř. přípustné, a to nejen pro řešení otázek, které dovolatel označil za otázky, které měly být odvolacím soudem řešeny v rozporu s označenými rozhodnutími dovolacího soudu, ale i otázek, které označil za otázky v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, jelikož dovoláním napadené rozhodnutí není založeno na řešení obecné otázky, co je míněno pojmem nové vozidlo v obecném významu jako předmětu kupní smlouvy, ale na výkladu právního jednání o sjednaném obsahu předmětu kupní smlouvy, v níž byl předmět kupní smlouvy vymezen jako nové vozidlo, které kromě času nepodléhalo žádným vlivům, jako např. povodeň, havárie, apod., v důsledku kterých by pozbylo kvalitu nového vozidla.
Není-li tedy dovolání žalobce přípustné, Nejvyšší soud jeho dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Jelikož byly naplněny důvody pro odmítnutí dovolání (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.), Nejvyšší soud neshledal návrh dovolatele na odklad právní moci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. 2. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu