ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.379.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 379/2022-351
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce města Kolín , se sídlem Karlovo nám. 78, 280 12 Kolín, IČO 00235440, zastoupeného Mgr. et Bc. Tomášem Kasalem, LL.M., advokátem se sídlem Kutnohorská 43, 280 02 Kolín, proti žalované C. , se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Radkem Kellerem, advokátem sídlem Jaselská 940/23, 602 00 Brno, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 11 C 172/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2021, č. j. 22 Co 118/2021-306, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 9. 2021, č. j. 22 Co 118/2021-306, výrokem I potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 20. 11. 2020, č. j. 11 C 172/2017-257, ve výroku I. a II., jimiž bylo určeno, že žalobce město Kolín, IČO 00235440, sídlem Karlovo náměstí 78, Kolín I, je vlastníkem pozemkové parcely p.č. 1729/3, pozemkové parcely p.č. 1750/1, pozemkové parcely p.č. 1751/1, pozemkové parcely p.č. 1751/11 a pozemkové parcely p.č. 1751/30, vše v katastrálním území a obci Kolín, vedené v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kolín, zapsané na listu vlastnictví č. 15786 pro katastrální území a obec Kolín, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem I změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení státu na účet Okresního soudu v Kolíně částku 26 736,25 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku a výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce je vlastníkem v rozsudku konkrétně specifikovaných pozemků v katastrálním území Kolín zapsaných dosud v katastru nemovitostí na žalovanou, a to z důvodu absolutní neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 17. 12. 2009 mezi žalobcem, jako prodávajícím, a žalovanou, jako kupující. Odvolací soud k tomuto závěru dospěl po zopakování provedeného dokazování a jeho doplnění, kdy zjistil, že žádné ze tří oznámení o zveřejnění záměru obce o prodeji předmětných pozemků nesplňovalo všechny zákonné podmínky pro platnost tohoto právního úkonu podle §39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o obcích), postrádalo buď podmínku konkrétního označení pozemku v souladu s katastrálním zákonem a též v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1250/2009, nebo zákonnou podmínku o povinnosti zveřejnění druhu dispozice s konkrétním pozemkem s uvedením konkrétních podmínek, když nestačí jen zveřejnění záměru nemovitosti „prodat“, a to bez uvedení konkrétních podmínek, jak bylo vysloveno v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1262/2016, a ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2146/2010. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že z tohoto důvodu je kupní smlouva ze dne 17. 12. 2009 absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu §39 odst. 1 zákona o obcích a podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), aplikovaného v daném případě podle §3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně i v závěru, že předmětná kupní smlouva je absolutně neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem i z důvodu, že byla uzavřena v důsledku spáchání trestného činu na obou stranách smlouvy, a to jak na straně žalobce – R. P., který jakožto místostarosta a zastupitel obce zneužil svoji pravomoc veřejného činitele, když pod příslibem úplatku od žalované nechal předložit ke schválení radě a zastupitelstvu města návrh na prodej předmětných pozemků za nižší cenu, než byla v dané místě a čase obvyklá, tak na straně žalované, a to v důsledku spáchání trestného činu podplácení P. L. jednatelem žalované. Nepřiměřenost výše kupní ceny ve výši 15 milionů Kč v dané kupní smlouvě vyplynula z dokazování provedenými znaleckými posudky, které stanovily obvyklou cenu předmětných pozemků v místě a čase v rozmezí od částky přibližně 37 mil. Kč do částky přibližně 46 mil. Pokud žalovaná předložila znalecký posudek, jímž byla obvyklá cena předmětných pozemků určena na přibližně 19 mil Kč, nebyla v něm zdůvodněna odchylka od ceny obvyklé kupní ceny ve smyslu §39 odst. 2, věty druhé zákona o obcích.
Odvolací soud proto dovodil, že předmětná kupní smlouva je tedy navíc neplatná podle §39 odst. 2 zákona o obcích i z důvodu, že kupní cena v předmětné kupní smlouvě byla sjednána ve výši, která nebyla v daném místě a čase obvyklá.
S ohledem na uvedené závěry pak odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže určil, že vlastníkem předmětných pozemků je nadále žalobce v důsledku neplatnosti kupní smlouvy ze dne 17. 12. 2009 o prodeji předmětných pozemků žalobcem žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, z jehož obsahu vyplývá, že dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva - otázky neplatnosti kupní smlouvy, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; konkrétně přitom dovolatelka poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1668/2000, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1411/2008. Žalovaná má za to, že soudy nevyřešily otázku určení vlastnictví k předmětným nemovitostem v závislosti na posouzení neplatnosti kupní smlouvy správně v souladu se skutkovými závěry, a namítá, že měl být v daném případě uplatněn princip, kdy neplatnosti právního úkonu se nemůže dovolávat ten, kdo ji způsobil. Podle dovolatelky je nemravné, dovolává-li se neplatnosti kupní smlouvy žalobce, tedy ten, kdo ji výlučně způsobil; takové jednání, které je nutno charakterizovat jako jednání v rozporu s dobrými mravy, by nemělo požívat ochrany.
Dovolatelka rovněž namítá, že pokud soudy dovozují neplatnost kupní smlouvy na základě odchylky kupní ceny od ceny obvyklé, muselo by být prokázáno, že sjednaná kupní cena byla podstatně či řádově nižší, než je cena obvyklá v daném místě a čase, a v této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3950/2010. Má rovněž za to, že při posouzení neplatnosti kupní smlouvy z důvodu odchylky kupní ceny od ceny obvyklé měl odvolací soud přihlížet k tomu, zda prodávající žalobce znal obvyklou cenu v době prodeje, a vzít v úvahu, že neplatnost kupní smlouvy zjevně způsobil sám prodávající žalobce.
Zároveň se dovolatelka domnívá, že podobná věc, týkající se právní otázky posouzení neplatnosti kupní smlouvy na základě daných okolností, jako v daném případě (spáchání trestného činu jedním ze zastupitelů před jednáním zastupitelstva, souslednost zveřejněných záměrů ve vztahu k platnosti následného prodeje, nevyváženost práv a povinností obce, jako prodávající, oproti možnostem kupující soukromé společnosti), nebyla v rámci rozhodování dovolacím soudem zatím řešena a měla by být podle jejího názoru posouzena jinak. Podle dovolatelky měly soudy posoudit, což podle dovolatelky neučinily, zda zveřejněné záměry byly schopny dostatečně jednoznačně informovat veřejnost o záměru obce s dispozicí vlastního majetku.
Dovolatelka s ohledem na uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu zamítne, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalované podal žalobce vyjádření, v němž navrhl zamítnutí dovolání, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Poukazuje na to, že dovolatelka ve svých námitkách o tom, že neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji způsobil, zaměňuje principy relativní a absolutní neplatnosti právního úkonu, kdy u absolutní neplatnosti není rozhodné, kdo a zda někdo se neplatnosti právního úkonu dovolává. Žalobce poukazuje též na to, že dovolatelka ve svých námitkách ohledně dobrých mravů zcela opomíjí rovinu trestněprávní, kdy jednatel žalované, jakožto odsouzená osoba, měl nepochybně zájem na snížení hodnoty předmětných kupovaných nemovitostí. Žalobce poukazuje na to, že námitky dovolatelky směřující k posouzení neplatnosti kupní smlouvy s ohledem na nedostatek řádného zveřejnění záměru jsou námitkami k hodnocení skutkových zjištění.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od dovolatelkou poukazované judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázky neplatnosti kupní smlouvy s ohledem na zásadu, že neplatnosti smlouvy se nemůže úspěšně domáhat ten, který ji způsobil. Dovolatelkou citovanou judikaturu Nejvyššího soudu nelze totiž na posuzovaný případ aplikovat, protože podle skutkových zjištění odvolacího soudu, která nelze v dovolacím řízení přezkoumávat, k uzavření kupní smlouvy s kupní cenou nižší, než byla cena obvyklá v místě a čase, došlo na základě příslibu úplatku od žalované prostřednictvím jejího jednatele ve prospěch místostarosty a zastupitele žalobce, který prosazoval prodej předmětných pozemků v radě a zastupitelstvu města Kolín. Za tohoto skutkového stavu věci nelze pak dovozovat, jak se nesprávně domnívá žalovaná, že neplatnost smlouvy způsobil výlučně žalobce a na tomto svém vlastním závěru, odlišném od závěru odvolacího soudu, pak stavět otázku pro přezkum jejího řešení v dovolacím řízení.
Namítá-li dovolatelka, že nebylo prokázáno, zda byla kupní cena podstatně a řádově nižší, než je cena obvyklá v místě a čase, směřuje její námitka do skutkového závěru soudu učiněného na základě hodnocení důkazů provedených znaleckými posudky. Nejvyšší soud však mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Dovolací námitky založené na kritice hodnocení důkazů a skutkových závěrů soudu nejsou tedy způsobilé založit přípustnost dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4432/2018, či ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020 – dostupných na www.nsoud.cz ).
Ze zjištěného skutkového stavu se podává, že závěr odvolacího soudu není s rozhodnutím dovolacího soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3950/2010, v rozporu, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že kupní cena byla nepřiměřeně nízká (tedy podstatně nižší) než cena obvyklá, aniž by tato odchylka byla ve smlouvě zdůvodněna.
Za této situace se dovolací soud již nezabýval další námitkou směřující k otázce náležitostí oznámení o zveřejnění záměru obce o prodeji pozemků. Obstojí-li rozhodnutí odvolacího soudu již z hlediska jednoho důvodu neplatnosti smlouvy, není třeba se zabývat dalším důvodem neplatnosti.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto uzavřel, že dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné a nemohl pak učinit jiný závěr, než její dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 3. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu