ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.1002.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 1002/2020-338
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci žalobkyně SMR PLUS s.r.o. se sídlem Svatoplukova 520, Veselí nad Moravou, PSČ 69801, IČO 26933268, zastoupené Mgr. Jiřím Ostravským, advokátem se sídlem Lešetín VI/671, 760 01 Zlín, proti žalované KTP s.r.o. se sídlem Sazovice 217, PSČ 76301, IČO 25529650, zastoupené JUDr. Pavlem Fišerem, advokátem se sídlem Benešovo nábřeží 3954, 760 01 Zlín, o zaplacení částky 724 149,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Cm 129/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2020, č. j. 7 Cmo 142/2019-290, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 939 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 1. 2020, č. j. 7 Cmo 142/2019-290, výrokem I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 11. 4. 2019, č. j. 36 Cm 129/2012-247, kterým bylo výrokem I. žalované uloženo zaplatit žalobkyni 724 149,60 Kč s příslušenstvím specifikovaným v tomto výroku a výrokem II. rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobkyni vzniklo právo na vrácení ceny díla ve výši 337 380 Kč, zaplacené žalované, jestliže dílo provedené žalovanou na základě objednávky žalobkyně ze dne 19. 7. 2011 vykazovalo vady (odlupování laku na paletách, přepravních klecích), které žalobkyně řádně reklamovala, ale žalovaná vady ani ve stanovené náhradní lhůtě neodstranila, a proto žalobkyně dopisem ze dne 17. 9. 2013 odstoupila od smlouvy. Odvolací soud uvedený právní závěr učinil na základě hodnocení důkazů, kdy z jeho výsledků dospěl k závěru, že neexistují důvody pro zpochybnění závěru soudu prvního stupně, že mezi účastnicemi byla uzavřena konkludentně smlouva o dílo podle právní úpravy platné v rozhodné době (obchodního zákoníku – dále jen „obch. zák.“), jestliže žalovaná na základě objednávky fakticky vykonávala dílo, tedy lakovala palety, které jí žalobkyně dodávala. Ke stěžejní sporné otázce, zda žalobkyně unesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran skutečnosti, že palety vykazující vady byly právě těmi paletami, které lakovala žalovaná, odvolací soud uvedl, že na základě výsledků hodnocení důkazů, byť nepřímých, lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty, že vadné komponenty lakovala žalovaná a že to byla žalovaná, která porušila svou povinnost provést dílo v obvyklé kvalitě, posuzované znalcem ve znaleckém posudku. Žalovaná si přitom musela být vad vědoma, jestliže e-mailovou zprávou ze dne 25. 1. 2012, adresovanou žalobkyni, jednatel žalované žalobkyni sděloval, že jeho manželka spolu s paletami předávala i opravné spreje a tázal se, na kolika paletách se lak odlupuje.
Odvolací soud dále dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně dovodil, že žalobkyně má vůči žalované právo i na náhradu škody ve výši 386 770 Kč, bylo-li v řízení prokázáno, že tuto částku účtovala třetí osoba žalobkyni za opravu opadávajícího laku na žalobkyní jí dodaných přepravních klecích, kdy příčinou této vady bylo podle znaleckého posudku nedostatečné vypálení povlaku při procesu povrchové úpravy v lakovně u silnějších profilů konstrukce palet. Odvolací soud uzavřel, že mezi vznikem škody žalobkyně a porušením povinnosti žalované spočívající v řádném provedením díla je dána příčinná souvislost.
Námitky žalované procesního charakteru, směřující jednak k nedostatečnému poučení účastníka, a jednak k procesnímu postupu soudu prvního stupně, který podle žalované nerespektoval právní názor odvolacího soudu vyjádřený v předešlém zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu, odvolací soud považoval za nedůvodné. Konstatoval, že soud prvního stupně, řídíc se názorem odvolacího soudu, poučil žalobkyni u jednání konaném dne 18. 10. 2018 ve smyslu §118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) o povinnosti tvrzení a důkazní, a po rozsáhlém doplnění skutkových tvrzení a důkazů o tom, že vadné nalakované palety jsou dílem žalované, poskytl žalované lhůtu, aby se ke všem žalobkyní doplněným skutečnostem vyjádřila. Zároveň odvolací soud neshledal žádné pochybení soudu prvního stupně při hodnocení důkazů provedeném ve smyslu §132 o. s. ř.
K námitce nepředvídatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze kvalifikovat jako rozhodnutí nepředvídatelné a překvapivé, neboť z postupu soudu v průběhu řízení bylo zcela zřejmé, jakým směrem se úvaha soudu ubírá. Zdůraznil, že nepředvídatelnost a překvapivost rozhodnutí nelze spatřovat v tom, že žalovaná byla sama o sobě přesvědčena o tom, že žalobkyně neunesla břemeno důkazní. Odvolací soud proto potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), konkrétně od rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, týkající se poučovací povinnosti soudu, s námitkou, že odvolacím soudem prezentovaný závěr, že žalované byl dán prostor vyjádřit se ke všem důkazům, není poučením podle §118a o. s. ř. Má za to, že žalobkyně nenaplnila poučení dané jí soudem dne 18. 10. 2018 stran přesného a konkrétního označení palet, které byly žalovanou nalakovány a vykazovaly vady. Pokud však nalézací soud dospěl k závěru, že žalobkyně unesla důkazní břemeno o těchto svých tvrzeních, měla být žalovaná neprodleně o této skutečnosti poučena a zároveň poučena k doložení případných nových důkazů za účelem prokázání svých tvrzení, což nalézací soud nikdy a nijak neučinil. Přitom podle uvedeného rozhodnutí je třeba dát účastníkům s potřebným předstihem vědět o tom, do kdy mohou v řízení splnit svou povinnost tvrzení a důkazní povinnost, aby se i z tohoto hlediska mohli na jednání připravit.
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání i v tom, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, řešící otázku překvapivosti rozhodnutí, a to s námitkou, že konečné rozhodnutí odvolacího soudu, který nesprávný postup soudu prvního stupně akceptoval, je pro ni zcela překvapivé a nepředvídatelné, a žalovaná tak byla výrazně omezena a znevýhodněna i soudem odvolacím. V této souvislosti poukázala dovolatelka i na nález Ústavního soudu ze dne 3.10. 2016, sp. zn. I. ÚS 212/06.
Dovolatelka má dále za to, že odvolací soud se odchýlil i od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, s námitkou, že odvolací soud akceptoval porušení povinnosti soudu prvního stupně vázat se názorem odvolacího soudu, který v předešlém zrušovacím rozhodnutí v dané věci uvedl, že skutková tvrzení žalobkyně jsou k uplatněnému nároku naprosto nedostatečná, a zcela pominul obsah svého zrušujícího usnesení. Podle názoru dovolatelky je z provedeného dokazování po vrácení věci odvolacím soudem zřejmé, že námitky odvolacího soudu nebyly před nalézacím soudem žalobkyní vyvráceny.
Dovolatelka je přesvědčena, že právní posouzení věci je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, a poukazuje na zcela zásadní rozpor skutkových a právních posouzení věci odvolacím soudem v jeho dvou rozhodnutích zejména s ohledem na zjištění, které palety lakovala žalovaná; rozpor spatřuje i v označení lakovaných výrobků, označených jednou paletami a podruhé přepravními klecemi. Podle dovolatelky došlo obecnými soudy k porušení práva žalované, jestliže odvolací soud na skutkový stav nesprávně aplikoval právní normu nebo posoudil věc podle právní normy, která na skutkový stav nedopadá (odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1373/2000). Dovolatelka dále namítá, že pokud žalobkyně dodržela předpoklady pro odstoupení od smlouvy z důvodů vad, nemohla pak následně uplatňovat jako škodu z vadného plnění náhradu za práce směřující k odstranění těchto vad třetí osobou. Má rovněž za to, že otázka příčinné souvislosti mezi uplatněnou škodou a vadným plněním není posouzena správně, kdy nebylo ani najisto postaveno, že náklady, které účtoval odběratel žalobkyně, jsou v příčinné souvislosti s vadným plněním. Navíc je zřejmé, že uplatněné náklady na odstranění vad převyšují cenu díla, což je prokazatelně v rozporu s požadavkem předvídatelnosti škody, kterou v době vzniku závazkového vztahu bylo možno předvídat.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že návrh žalobkyně se v celém rozsahu zamítá nebo aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Zároveň dovolatelka podala návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, neboť výkonem rozhodnutí napadeného rozhodnutí hrozí dovolatelce závažná újma.
K dovolání žalované podala žalobkyně vyjádření, v němž navrhla odmítnutí dovolání, neboť se domnívá, že dovolatelkou uplatněné námitky ohledně překvapivého a nepředvídatelného rozhodnutí, porušení povinnosti soudu vázat se právním názorem odvolacího soudu a námitky k rozporu právního hodnocení věci se skutkovými zjištěními, nepředstavují relevantní argumentaci pro přípustnost dovolání. Pokud by dovolací soud přesto dospěl k závěru, že dovolání žalované je přípustné, navrhla jeho zamítnutí. K námitce dovolatelky ohledně údajného souběžného přiznání navzájem si konkurujících nároků z titulu odpovědnosti za vady a z titulu odpovědnosti za škodu, žalobkyně uvedla, že tuto námitku nepovažuje za důvodnou, neboť nároky z uvedených titulů se nepřekrývají, jelikož škodní nárok není uplatněn v souvislosti s odstraňováním vad. Z opatrnosti žalobkyně přijala stanovisko k námitce žalované o překvapivosti a nepředvídatelnosti rozhodnutí soudu, kterou považuje za ryze účelovou a zcela nesmyslnou, neboť strany byly seznámeny již z předchozího rozhodnutí odvolacího soudu se závěrem o prokazatelné existenci smluvního vztahu, existenci vad lakování, a žalovaná se účastnila podrobného doplnění dokazování ohledně upřesnění skutečnosti o individualizaci výrobků, jež měly být předány žalované k lakování, a u nichž měla být zjištěna vada. Soud doplnění dokazování prováděl v souladu s uloženým pokynem nadřízeným soudem, proto námitky k nesprávnému procesnímu postupu soudu jsou podle žalobkyně rovněž nedůvodné a zároveň účelové. Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí je podle žalobkyně bezpředmětný, neboť uložená povinnost již byla žalovanou splněna.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s dovolatelkou uváděnou judikaturou Nejvyššího soudu, řešící otázky poučovací povinnosti soudu a překvapivosti rozhodnutí. Z obsahu rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že se jednak odvolací soud zabýval posouzením námitek žalované směřujících k nedostatkům postupu soudu při poučovací povinnosti a jednak otázkou, zda rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo pro žalovanou překvapivé. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že soud prvního stupně, řídíc se právním názorem odvolacího soudu v předešlém zrušujícím rozhodnutí, poučil žalobkyni u jednání konaném dne 18. 10. 2018 ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o povinnosti tvrzení a důkazní, a po rozsáhlém doplnění skutkových tvrzení a důkazů o tom, že vadné nalakované palety jsou dílem žalované, poskytl žalované lhůtu, aby se ke všem žalobkyní doplněným skutečnostem vyjádřila. Tuto skutečnost ani dovolatelka nepopírá. Nelze dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro žalovanou překvapivé. O překvapivost rozhodnutí jde tehdy, jestliže postup obecných soudů nese znaky libovůle. Tak by tomu bylo tehdy, rozhodl-li by soud sám bez jakéhokoli dokazování, aniž jakýmkoli způsobem umožnil účastníkům vyjádřit se k jím nově nastolenému meritu věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. Cdo 26 Cdo 876/2008 – dostupný na www.nsoud.cz ). Je třeba poukázat rovněž na závěr Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp.zn. 21 Cdo 121/2003 (dostupné na www.nsoud.cz ), v němž Nejvyšší soud uvedl, že poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní) a že postup podle ustanovení §118a o.s.ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat. [srov. též již cit. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. Cdo 26 Cdo 876/2008 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1522/2010 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, v němž bylo zdůrazněno (a to i s ohledem na již dřívější judikaturu), že účastník nemůže být zaskočen (překvapen) samotnou skutečností, že se soud v procesu zjišťování skutkového stavu věci přikloní na základě hodnocení provedených důkazů ke skutkové variantě odpovídající tvrzením protistrany].
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe tím, že nenapravil chybu soudu prvního stupně, který nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu, je třeba připomenout, že sama dovolatelka v dovolání poukazuje na to, že odvolací soud zrušil původní rozhodnutí soudu prvního stupně proto, že nárok žalobkyně nebyl jednoznačně důkazy prokázán. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, soud prvního stupně po zrušení jeho rozsudku odvolacím soudem přistoupil k rozsáhlému doplnění dokazování. Vázanost soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu, vysloveným ve zrušujícím rozhodnutí, platí však jen za předpokladu, že se po zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně nezměnil skutkový základ věci natolik, že je vyloučena aplikace právního názoru odvolacího soudu na nový skutkový základ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 26 Cdo 896/2003 – dostupný na www.nsoud.cz ). Vázanost soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu má tedy místo jen tehdy, je-li v době nového rozhodování skutkový stav stejný jako v době, kdy rozhodoval odvolací soud. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálená rovněž v závěru, že odvolací soud není vázán svým dřívějším právním názorem v dané věci, neboť ze žádného ustanovení občanského soudního řádu nelze dovodit, že by odvolací soud nemohl již jednou vyslovený právní názor ve věci v pozdějším odvolacím řízení změnit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 880/2003 (dostupný na www.nsoud.cz ) a ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007 (uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 80/2008). Námitky dovolatelky, jimiž namítá rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že kritika hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., a že samotné hodnocení důkazů nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Přípustnost dovolání nemohou založit ani samotné námitky proti vadnému procesnímu postupu soudu, ale ani námitky k nesprávnému právnímu posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017 – dostupné na www.nsoud.cz ).
Namítá-li dovolatelka, že pokud žalobkyně dodržela předpoklady pro odstoupení od smlouvy z důvodů vad, nemohla pak následně uplatňovat jako škodu z vadného plnění náhradu za práce směřující k odstranění těchto vad třetí osobou, tvrdí tak pouze dovolací důvod nesprávného posouzení, nevymezila konkrétní otázku, resp. konkrétní dovolací důvod ve smyslu §237 o. s. ř. Uvedenou námitkou se proto dovolací soud nemůže zabývat, neboť takto vymezená námitka dovolatelky nesplňuje požadavky na řádné vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o.s.ř.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto její dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
K návrhu žalované na odklad vykonatelnosti dovoláním napadaného rozsudku odvolacího soudu je Nejvyšší soud nucen uvést, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní soud závěr, že „jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický.“ Nejvyšší soud se proto návrhem žalované na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů řízení se dále neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jim ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 11. 6. 2020
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu