ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.973.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 973/2022-420
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., a JUDr. PavlaTůmy, Ph.D., LL.M., ve věci žalobkyně A. B. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, PSČ 702 00, proti žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví , se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 375/4, PSČ 128 01, IČO 00024341, o zaplacení částky 100 000 Kč a o určení práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 57/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2021, č. j. 28 Co 376/2021-400, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 16. 6. 2021, č. j. 14 C 57/2015-367, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby bylo určeno, že žalobkyně má právo na dovyšetření svého zdravotního stavu, a to vyšetřením separovaných mononukleárů krve elektronovou mikroskopií a vyšetřením protilátek a antigenů předpokládaného HIV viru nebo HTLV viru na mononukleárech periferní krve a vyšetřením metodou sekvenování nové generace, včetně zajištění těchto vyšetření na zahraničních pracovištích Rega Institute, KU Leuven, Department of Microbiology and Immunology, Clinical and Epidemiological Virology, Staten Serum Institute, Department of Microbiological Diagnostic ans Virology, Copenhagen, Nuffield Department of Medicie, University od Oxford, United Kinghdom, DZIF - German Center for Infection Research, Heidelberg University, Infection Disease Imagine Platform, Robert Koch Institut, ZBS4 – Advanced Light and Electron Microscopy, Seattle΄s Infectious Disease Research Institute a University of Albany, Bloodborne Viruses Labor atory (výrok pod bodem I), dále zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 100 000 Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do práva žalobkyně (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 12. 2021, č. j. 28 Co 376/2021-400, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku pod bodem I o určení práva, zrušil jej v zamítavém výroku pod bodem II o zaplacení částky 100 000 Kč a ve výroku o nákladech řízení pod bodem III a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu – v rozsahu, ve kterém byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku pod bodem I, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, přičemž splnění předpokladů jeho přípustnosti podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešených.
Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud v napadené části zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předestírá k řešení tři otázky, podle jejího mínění dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené:
„1) Zda je v poměrech projednávané dán naléhavý právní zájem na určení mého práva na specifikovaná dovyšetření mého zdravotního stavu, včetně jejich zajištění na vyjmenovaných zahraničních pracovištích.
2) Zda je žalovaná pasivně věcně legitimována ve sporu o určení práva na požadovaná dovyšetření, včetně jejich zajištění na vyjmenovaných zahraničních pracovištích.“
3) Zda je žalovaná v poměrech projednávané věci nositelem ústavní povinnosti organizačně mi zajistit adekvátní zdravotní péči dle nejmodernějších poznatků současné lékařské vědy.“
Dovolatelka předně ve vztahu k takto předestřeným otázkám vytýká odvolacímu soudu, že založil svou právně kvalifikační úvahu o absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení práva na dovyšetření na tom, že naléhavý právní zájem zpravidla není dán tam, kde lze žalovat na plnění. Odvolací soud se dále ztotožnil s námitkami žalované o nedostatku její pasivní věcné legitimace, neboť i kdyby bylo požadovanému určení práva na dovyšetření vyhověno, není zřejmé, jak by žalovaná zajišťovala konkrétní vyšetření na konkrétních zahraničních pracovištích, jestliže žalobkyně není s žalovanou ve smluvním vztahu, což neprokázala ani netvrdila.
Tyto závěry jsou přitom podle dovolatelky zmatečné a nesrozumitelné, neboť není zřejmé, na základě jaké právně kvalifikační úvahy odvolací soud potvrzující rozsudek vystavěl. Z rozsudku tak nelze seznat, zda je důvodem pro rozhodnutí absence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení nebo nedostatek pasivní věcné legitimace žalované.
Tvrzením o nesrozumitelnosti odůvodnění napadeného rozsudku žalobkyně fakticky namítá vady řízení, konkrétně nedostatečnost odůvodnění napadeného rozhodnutí, resp. jeho nepřezkoumatelnost. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Nadto však lze podotknout, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu těmito nedostatky ani netrpí, neboť odvolací soud zde logicky a dostatečně vyložil argumenty, na kterých postavil potvrzující část výroku napadeného rozhodnutí (k požadavkům na řádné odůvodnění rozhodnutí srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1805/2018). Sama skutečnost, že odvolací soud formuloval několik samostatných závěrů, z nichž každý by sám o sobě vedl k zamítnutí žaloby, nevede k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nesrozumitelnost, ostatně z obsahu dovolání se podává, že žalobkyni je zřejmé, jak a proč bylo rozhodnuto.
Dovolatelka přitom brojí proti oběma dotčeným závěrům odvolacího soudu, tedy závěru o neexistenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované. Ve vztahu k prvnímu z uvedených namítá, že naléhavý právní zájem na určovacím výroku vyplývá z nezbytné potřeby předmětných dovyšetření, přičemž zahraniční pracoviště byla ochotna vyšetření provést, avšak jen na základě žádosti Ministerstva zdravotnictví ČR. Pokud by žalobě na určení bylo vyhověno, vytvořil by se tím podle dovolatelky pevný právní rámec vztahu mezi ní a Českou republikou, přičemž by dále již bylo na státu, jak její ústavní právo na péči o zdraví organizačně zajistí tak, aby byla veškerá potřebná vyšetření provedena.
Odvolací soud se však při řešení otázky existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem (§80 o. s. ř.).
Soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1255/2006, ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2193/2015, či ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2978/2019) se ustálila v názoru, že existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení podle §80 o. s. ř. je u určovací žaloby nezbytnou podmínkou její přípustnosti.
Nejvyšší soud dále ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje (srov. např. rozsudek ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4101/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4366/2015), že určovací žaloba má preventivní charakter a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, a jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Určovací žaloba je tak primárně prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právního postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany (srov. rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu z 28. 3. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1255/2006, z 18. 9. 2008, sp. zn. 26 Cdo 942/2008, či z 21. 9. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2193/2015). Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 o. s. ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá.
Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 [dříve písm. c)] o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17, ročník 1972; nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 35, ročník 1995, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, uveřejněné ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb.).
Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí. Tyto teze mají oporu např. již v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněném pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, uveřejněného pod č. 20/1997 časopisu Soudní judikatura.
Odvolací soud vycházel především z toho, že určovací žaloba v projednávané věci nepředstavuje vhodný prostředek nápravy, neboť lze žalovat na plnění, přičemž poukázal na smluvní rámec péče o zdraví a relevantní právní úpravu v této oblasti. K opačnému závěru pak nemůže vést ani argumentace dovolatelky. Ostatně určovací žaloba je s přihlédnutím k výše citovaným závěrům především preventivního charakteru a má představovat záruku odvrácení budoucích sporů účastníků. Z tvrzení žalobkyně a skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení předně vyplývá, že jak žalobkyně, tak její rodiče podstoupili opakovaná vyšetření, přičemž požadavkem na určení „práva na dovyšetření“ žalobkyně necílila na poskytnutí preventivní ochrany svého právního postavení, nýbrž jeho prostřednictvím sledovala odstranění již nastalého zásahu v důsledku podle jejího mínění nedostatečné zdravotní péče ze strany poskytovatelů. Není pak ani zřejmé, jak má předmětný požadavek na určení práva na dovyšetření na zahraničních pracovištích specifikovaných žalobkyní posloužit předcházení dalším sporům, uvádí-li zároveň sama dovolatelka, že není schopna určit, jaké konkrétní zdravotnické zařízení je schopno provést konkrétní vyšetření, případně argumentuje-li tím, že zahraniční pracoviště byla ochotna vyšetření provést, avšak jen „na základě žádosti Ministerstva zdravotnictví ČR“. Úvaha odvolacího soudu tedy obstojí, neboť zde není podkladu pro závěr o tom, že by určovací žaloba mohla plnit svou preventivní funkci, případně že by mohla efektivně eliminovat stav ohrožení práva žalobkyně.
Odvolací soud tedy předmětnou otázku vyřešil souladně s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a výše vyložená argumentace žalobkyně tak přípustnost dovolání nezakládá.
Co se dále týče dovolatelkou předestřených vztahujících se k pasivní věcné legitimaci ve sporu o určení práva na požadovaná dovyšetření, pak tyto přípustnost dovolání rovněž založit nemohou. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že už ve svém usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, zdůraznil závěr, že i podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pakliže obstojí závěr o nedostatku naléhavého zájmu jakožto samostatný a prvořadý důvod, pro který nemůže určovací žaloba obstát (k tomu srov. již výše citovanou judikaturu), pak by řešení těchto dalších otázek nemohlo samo o sobě přinést pro dovolatelku příznivější rozhodnutí ve sporu a dovolání žalobkyně tak je nepřípustné jako celek.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v konečném rozhodnutí o věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 1. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu