ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.1451.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 1447/2023-267
sp. zn. 24 Cdo 1448/2023
sp. zn. 24 Cdo 1449/2023
sp. zn. 24 Cdo 1451/2023
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Davidem Vláčilem v právní věci žalobce P. R. , nar. XY, bytem v XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody ve výši 240 000 Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost projednávané Městským soudem v Praze pod sp. zn. 54 Co 6/2019, o dovolání žalobce proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2021, č. j. 4 Co 319/2020-127, ze dne 5. 1. 2022, č. j. 3 Co 150/2021-175, ze dne 21. 6. 2022, č. j. 5 Co 70/2022-185e, a ze dne 5. 1. 2023, č. j. 5 Co 211/2022-254, a dále proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2020, č. j. 54 Co 6/2019-113, ze dne 26. 10. 2021, č. j. 54 Co 6/2019-164, ze dne 21. 1. 2022, č. j. 54 Co 6/2019-181, a ze dne 6. 9. 2022, č. j. 54 Co 6/2019-245, takto:
I. Dovolací řízení se zastavují .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně, který v projednávané věci rozhoduje o podaných žalobách pro zmatečnost (řízení bylo původně vedeno před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 26/2017):
A1/ zastavil usnesením ze dne 29. 7. 2020, č. j. 54 Co 6/2019-113, řízení o žalobě pro zmatečnost směřující proti usnesení Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 25. 2. 2019, č. j. 54 Co 6/2019-70 (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II);
B1/ usnesením ze dne 26. 10. 2021, č. j. 54 Co 6/2019-164, opravil podle §164 o. s. ř. chyby v psaní a počtech, jimiž bylo dotčeno jeho předchozí usnesení ze dne 11. 5. 2021, č. j. 54 Co 6/2019-135;
C1/ usnesením ze dne 21. 1. 2022, č. j. 54 Co 6/2019-181, spojil podle §112 odst. 1 o. s. ř. původně vyloučené a ve výroku podrobně popsané věci opět ke společnému projednání (výrok I), zamítl návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí napadených žalobami pro zmatečnost (výrok II), zastavil pro nezaplacení soudního poplatku řízení o žalobě pro zmatečnost směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2020, č. j. 4 Co 273/2019-101, a proti usnesení Městského soudu v Praze jako soudu prvního stupně ze dne 8. 8. 2019, č. j. 54 Co 6/2019-94, (výrok III) a žalobci „uložil povinnost“ zaplatit soudní poplatek za podané žaloby pro zmatečnost pod pohrůžkou zastavení řízení o nich (výroky IV až 6), a
D1/ usnesením ze dne 6. 9. 2022, č. j. 54 Co 6/2019-245, odmítl pro opožděnost odvolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2022, č. j. 54 Co 6/2019-185i.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“):
A2/ usnesením ze dne 24. 3. 2021, č. j. 4 Co 319/2020-127, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu);
B2/ usnesením ze dne 5. 1. 2022, č. j. 3 Co 150/2021-175, potvrdil opravné usnesení soudu prvního stupně;
C2/ usnesením ze dne 21. 6. 2022, č. j. 5 Co 70/2022-185e, odvolání žalobce proti výrokům I, IV, V a VI usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2022, č. j. 54 Co 6/2019-181, odmítl, neboť směřovalo nepřípustně proti těm výrokům usnesení, jimiž se toliko upravovalo vedení řízení, výroky II a III usnesení soudu prvního stupně odvolací soud potvrdil jako správné (výrok II usnesení odvolacího soudu), když zdůraznil, že odklad vykonatelnosti pojmově nepřichází v úvahu ve vztahu k rozhodnutím, které neukládají povinnost k plnění a ve vztahu k zastavení řízení připomenul, že žalobce přes výzvu v prekluzivní lhůtě nezaplatil soudní poplatek ze žalob pro zmatečnost;
D2/ usnesením ze dne 5. 1. 2023, č. j. 5 Co 211/2022-254, potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2022, č. j. 54 Co 6/2019-245 (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
Všechna čtyři usnesení odvolacího soudu, stejně jako usnesení soudu prvního stupně, jak jsou výše specifikována, žalobce napadl dovoláním, řízení o nich však Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, zastavil, neboť dovolání nebylo sepsáno a podepsáno advokátem. Ustanovení §241 o. s. ř., které stanovuje tzv. povinné zastoupení dovolatele při podání dovolání, přitom představuje zvláštní a obligatorní podmínku dovolacího řízení, jejíž nedostatek lze odstranit, avšak bez jejího splnění nelze meritorně rozhodnout o dovolání. Výjimku představuje §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle kterého není třeba podmínku povinného zastoupení dovolatele advokátem nebo notářem splnit, (jen) je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání.
Z dovolání nevyplývá, že by žalobce byl právně zastoupen. Žalobce neprokázal ani netvrdil, že je zastoupen advokátem nebo že sám má právnické vzdělání. Z uvedeného je zřejmé, že v poměrech projednávané věci nebyla splněna zákonem stanovená podmínka povinného zastoupení. Nejvyšší soud proto postupoval podle ustanovení §241b odst. 2 části věty před středníkem a §104 odst. 2 věty třetí ve spojení s ustanovením §243c odst. 3 věta druhá o. s. ř. a dovolací řízení zastavil (ve smyslu ustanovení §241b odst. 3 věta třetí o. s. ř.).
Ačkoli dovolatel nebyl podle obsahu spisu soudem prvního stupně vyzván k tomu, aby si pro dovolací řízení zástupce z řad advokátů zvolil a aby jeho prostřednictvím též podal řádné dovolání, tato skutečnost nebrání tomu, aby dovolací soud na uvedený nedostatek nyní reagoval zastavením dovolacího řízení. Je tomu tak proto, že dovolacímu soudu je z jeho rozhodovací činnosti známo, že dovolatel podává mimořádně vysoký počet zjevně neúspěšných žalob (žaloby pro zmatečnost nevyjímaje), přičemž v těchto řízeních přistupuje též k hojnému využívání opravných prostředků zahrnujících i četná dovolání. Výsledkem tohoto žalobcova dlouhodobého počínání je pak mj. i to, že si žalobce musí být své povinnosti být v dovolacím řízení kvalifikovaně zastoupen vědom, jelikož je mu tato povinnost známa z jiných paralelně probíhajících řízení, v nichž byl mnohokrát k odstranění nedostatku povinného zastoupení pro dovolací řízení bezúspěšně vyzýván [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 114/2016, ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2928/2017 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 3921/2017), usnesení ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 27 Cdo 725/2018, či ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 25 Cdo 790/2020, atd., atd.]
Uvedený procesní postup dovolacího soudu je též aprobován Ústavním soudem, který ve svém usnesení ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13, ve vztahu k opakovanému poučování stěžovatelů zneužívajících svého práva na přístup k soudu uvedl: „Ústavní soud byl nucen ve věcech takových stěžovatelů opakovaně konstatovat, že v řízení o ústavní stížnosti není ve vztahu k požadavku právního zastoupení poučení nevyhnutelnou podmínkou, jestliže se stěžovateli takového poučení dostalo ve zcela identických případech předchozích. V takové situaci se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Ústavní soud má za to, že obdobnou argumentaci lze použít i na podmínku povinného zastoupení v řízení před Nejvyšším soudem. Pakliže byl stěžovatel v řízení před Nejvyšším soudem v minulosti opakovaně poučován o nutnosti advokátního zastoupení, jeví se další lpění na poučení v konkrétním případě jako neúčelné.“ Lze proto shrnout, že pro absenci obligatorního zastoupení advokátem byla dovolací řízení, směřovala-li proti usnesením Vrchního sudu v Praze, zastavena, aniž by bylo zapotřebí se zabývat tím, zda byly splněny i další procesní podmínky (zejména objektivní a subjektivní přípustnost dovolání).
Směřovala-li potom dovolání též proti usnesením Městského soudu v Praze, který v řízení o žalobách pro zmatečnost rozhodoval jako soud prvního stupně, patří se dodat, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.). Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání. Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112/1997 Sbírky rozhodnutí), jež nemůže vyústit v nic jiného než v opětovném zastavení řízení.
O žádostech dovolatele o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce (z řad advokátů) podle §30 a §138 o. s. ř., bylo obecnými soudy v souvislosti s jednotlivými podáními dovolatele již mnohokrát rozhodováno, včetně věci nyní posuzované. Dovolatel v souvislosti s nyní projednávaným dovoláním nijak nedoložil své majetkové poměry, respektive jejich změnu, jež by ustanovení zástupce ve smyslu §30 a §138 o. s. ř. odůvodňovala. K dovolatelem podané žádosti o osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení a o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť ji považuje za zjevné zneužití procesního práva dle §2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2755/2020, či ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2425/2022). Uvedené plyne z dosavadního postupu dovolatele v projednávané věci (v níž podává opakovaně, mechanicky stále tytéž žádosti a tatáž podání), jakož i z obsahu samotného podání (dovolatel v zásadě stále dokola recykluje svá podání, v žádostech neuvádí žádné konkrétní okolnosti, jež by dokládaly jejich důvodnost). Nejvyššímu soudu je ostatně z úřední činnosti známo, že obdobně dovolatel postupuje též v mnoha dalších stovkách řízení. Jednání dovolatele lze považovat za obstrukční a nikoli za vedené snahou účinně bránit svá práva, do nichž bylo dle jeho názoru neoprávněně zasaženo.
Přestože si je dovolací soud vědom toho, že podle ustálené judikatury má před zastavením dovolacího řízení pro nesplnění podmínky právního zastoupení zásadně přednost zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 29 NSČR 6/2012, uveřejněné pod číslem 57/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v daném případě k zaplacení soudního poplatku dovolatele nevyzýval, a to pro známé postoje dovolatele, které v obdobných řízeních zaujímá ve vztahu k plnění této povinnosti a opakovaně podává bezúspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků, aniž by kdy vyměřený soudní poplatek zaplatil.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 5. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu