ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.2463.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 2463/2023-1155
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce V. Š. , zastoupeného Mgr. Miroslavem Schüllerem, advokátem se sídlem v Čáslavi, R. Těsnohlídka č. 420/5, proti žalovaným 1) V. M. , 2) J. W. , 3) A. J. , 4) M. K. , a 5) L. N. , zastoupené Mgr. Pavlem Letáčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jana Masaryka č. 252/6, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 227/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. května 2022, č. j. 11 C 227/2017-737, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2023, č. j. 19 Co 346/2022-886, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. května 2022, č. j. 11 C 227/2017-737, se zastavuje ; jinak se dovolání odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce podal dne 5. 4. 2023 dovolání (mimo jiné) „do rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2023, č. j. 19 Co 346/2022-886“, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 5. 2022, č. j. 11 C 227/2017-737, jímž obvodní soud zamítl žalobu na určení, že žalobce je dědicem po V. Š., zemřelém dne XY, (dále též jen „zůstavitel“), podle závěti ze dne 6. 8. 1996 (výrok I.), dále zastavil řízení v části, v níž se žalobce eventuálně domáhal určení, že v dědictví po zůstaviteli dědí dědicové ze zákona a žalobce je jako pozůstalý syn jedním z těchto dědiců (výrok II.), a zamítl vzájemný návrh, kterým se žalované 1), 2) a 3) domáhaly vyslovení dědické nezpůsobilosti žalobce. Odvolací soud i po doplnění dokazování považoval skutkové závěry a právní posouzení soudu prvního stupně, a to „ohledně okolností sepsání listiny s datem 6. 8. 1996, která obsahovala poslední vůli zůstavitele“, za správné. Konstatoval, že „soud prvního stupně se správně vypořádal s tím, že ve věci byla předložena pouze kopie závěti ze dne 6. 8. 1996, nikoli originál“, a že „sdílí i závěr soudu prvního stupně, že listina obsahující závěť ze dne 6. 8. 1996 je absolutně neplatným právním úkonem, neboť nesplňuje zákonné předpoklady dle §476 odst. 2 obč. zák.“ (zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“), „když absentuje datem, kdy byla podepsána“, resp. datum, které je v závěti uvedeno, se neshoduje s datem, kdy byla listina podepsána zůstavitelem.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil dovolací důvod a konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Zároveň není povinností dovolacího soudu dovolací důvod či předpoklady přípustnosti dovolání za dovolatele dotvářet. V této souvislosti lze připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyjádřil právní názor, že „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14)“.
V tomto ohledu dovolání žalobce obsahuje (pouze) citaci zákonného ustanovení, když je v něm uvedeno, že „je podáno dle ust. §237 o. s. ř.“, neobsahuje však žádný údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a proto v dovolacím řízení nelze pokračovat.
Nadto, pokud dovolatel namítá „nesprávné posouzení věci soudy“ – avšak příkladmo pak dále v textu dovolání zmiňuje pouze rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1883/96, a zcela mylně konstatuje, že jej soudy „ignorovaly“, přestože z něj odvolací soud naopak vycházel a v tomto ohledu žalobci vyhověl (dovodil-li, že v daném případě nelze aplikovat §476f obč. zák., a odkázal-li právě na výše zmíněný rozsudek dovolacího soudu s tím, že dědicem ze závěti dle §476b obč. zák. může být i osoba, která na žádost zůstavitele tuto závěť sepsala) – ve skutečnosti, byť avizuje nesprávné právní posouzení věci, uplatňuje dovolacími námitkami jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 věty první o. s. ř. [namítá-li zejména, že „soudy nepřihlédly k žalobcem tvrzeným skutečnostem a k jím označeným důkazům“, že „neúplně zjistily skutkový stav věci, neprovedly důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, které jim byly žalobcem předloženy“ , že „na základě tohoto postupu dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním“, že „z toho důvodu doposud zjištěný skutkový stav neobstojí, neboť tu jsou další skutečnosti a i důkazy, které nebyly dosud zohledněny“, zvláště „zmatečné jednání soudní komisařky“, „zavádivé až nesmyslné formulace soudů“ a „zmatečnost rozsudku odvolacího soudu“, konkrétně spočívající například v tom, že „soudní komisařka manipulovala s výpověďmi účastníků řízení ve prospěch strany žalované“, že „po 1 a ½ roku zatajovala zahájení tohoto dědického řízení“, že „se během té doby společně se žalovanými pokusila část dědictví rozprodat“, že i jinak „postupovala vůči žalobci diskriminačně“, že „soudy zcela záměrně a účelově bránily přezkumu toho, co je skutečně zůstavitelovým majetkem“, že „přes žalobcovy námitky nebylo zůstavitelovo vlastnictví nemovitostí od zahájení tohoto dědického řízení v listopadu 1996 vůbec zkoumáno“, že „stejně tak soudy nebyla přes žalobcovy námitky zkoumána pravdivost 2. odstavce čl. II. závěti ze dne 14. 6. 1996“ (pozn: závěť zůstavitele předcházející předmětné závěti ze dne 6. 8. 1996), „kde je zcela nepravdivě tvrzeno, že zůstavitel svůj restituční nárok k nemovitostem parc. č. XY a XY, kat. úz. XY, postoupil na žalobce“, že „se soudy ani tím nejmenším nevyjádřily ke skutečnosti, že veškerá manipulace s restitučním nárokem po dni 30. 4. 1991 odporovala zák. č. 403/90 Sb.“, že „soudy opírají své výroky a jejich odůvodnění výhradně o vylhaná tvrzení a podvodné praktiky Mgr. Evy Durdilové“, advokátky, že „protokol z ústního jednání, konaného dne 5. 10. 2021 před odvolacím soudem, stejně jako protokoly z ostatních ústních jednání, není záznamem toho, co účastníci řízení vypověděli, ale toho, jak tyto výpovědi pochopila zaznamenávající osoba a jak na základě tohoto pochopené písemně zaznamenala nebo pořídila zvukový záznam“, že „se soudy odmítají zabývat dědickou způsobilostí účastníků řízení z důvodu zavrženíhodného jednání a dále z důvodu jejich psychického stavu“, že „soudy účelově deformují žalobcova tvrzení a jím předkládané důkazy“, že „příkladem toho je nepravdivé tvrzení, že závěť ze dne 6. 8. 1996 byla zůstavitelem podepsána jiný den, než byla datována, nebo názor, že dva z přítomných svědků byli náhodní kolemjdoucí“, a na základě těchto námitek dovozuje vlastní skutkové závěry a právní názor na věc, že „má být projednáváno, zda žalobce je či není dědicem ze závěti ze dne 6. 8. 1996, zatímco soudy v rozporu s tímto žalobním návrhem bylo projednáváno, zda tato závěť je platná“], a v dovolacím řízení nelze ani pro tento nedostatek pokračovat.
Protože dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a (navíc) není ani na základě vymezených důvodů dovolání přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V této souvislosti nemůže být důvodná ani námitka „porušení žalobcova práva na spravedlivé a včasné projednání věci“, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud současně podle ustanovení §243b a §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil řízení o dovolání žalobce „do rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 5. 2022, č. j. 11 C 227/2017-737“, a to z důvodu nedostatku funkční příslušnosti Nejvyššího soudu, který je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (k tomu srov. právní názor, podle nějž rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout dovoláním, vyjádřený například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003 sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47, ročník 2006).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 10. 2023
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu