ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.2513.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 2513/2022-449
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po zůstaviteli D. P. , narozeného dne XY, zemřelého dne 9. února 2021, naposledy bytem v XY, za účasti pozůstalé dcery K. P. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. et Mgr. Markem Polákem, advokátem se sídlem v Zábřehu, Valová č. 2357/8, a závětního dědice M. Ž. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové č. 62, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 16 D 117/2021, o dovolání pozůstalé dcery K. P. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března 2022, č. j. 10 Co 456/2021-334, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Jeseníku prostřednictvím soudního komisaře usnesením ze dne 15. 6. 2021, č. j. 16 D 117/2021-192, rozhodl, že v řízení o pozůstalosti bude nadále jednáno s M. Ž., ukončil účast pozůstalé dcery K. P. v pozůstalostním řízení jako dědice ze zákona s tím, že s ní bude jednáno jako s nepominutelným dědicem. K námitce pozůstalé dcery ohledně nepravého podpisu zůstavitele na závěti soud konstatoval, že podpis zůstavitele na allografní závěti je pravý, neboť bylo prokázáno, že zůstavitel před oběma svědky závěť podepsal, a tito svými podpisy na závěti stvrdili, že zůstavitel před nimi projevil, že závěť obsahuje jeho poslední vůli. Soud dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1934/2012 a uvedl, že není namístě odkázat jednoho z účastníků k podání žaloby na určení dědického práva, neboť důvod k takovému postupu u allografní závěti není dán jen proto, že je mezi účastníky sporná pravost podpisu, nýbrž jen tehdy, jsou-li uvedeny takové skutečnosti, které zpochybňují svědectví osob, které se na závěť podepsaly. Svědkové závěti jsou přátelé zůstavitele, ale nikoli jeho osobami blízkými, takže jsou způsobilými svědky závěti. V závěti je uvedeno, že zůstavitel odkazuje veškerý majetek M. Ž., aby dle svého uvážení naložil a spravedlivě rozdělil veškerý jeho majetek po jeho smrti a nikoho neopomněl, především jeho dceru K. P. a družku I. C. Podle soudu není závěť neurčitá, ani jí nebyl zřízen odkaz ve smyslu ustanovení §1594 o. z., neboť je zde výslovně vyjádřena vůle zůstavit celý majetek M. Ž., byť byl použit výraz „odkazuji“, který je u veřejnosti běžně používán při zůstavení majetku dědici. Nejedná se ani o příkaz ve smyslu §1569 o. z., nýbrž o pouhé přání zůstavitele. Příkaz by musel být formulován dostatečně určitě, aby bylo jasné, že s jeho nesplněním je spojen zánik zanechaného práva. Nejde o příkaz, neboť z objektivního hlediska by nebylo možné posoudit, zda byl takový příkaz zůstavitele splněn, či nikoli. Závěť není ani v rozporu s dobrými mravy, když ochrana nepominutelného dědice je zabezpečena povinným dílem podle §1642 o. z.
Krajský soud v Ostravě k odvolání pozůstalé dcery usnesením ze dne 31. 3. 2022, č. j. 10 Co 456/2021-334, potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně. Podmínkou platnosti závěti je prohlášení zůstavitele před dvěma současně přítomnými svědky, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Tuto skutečnost oba svědci závěti při zopakování dokazování před odvolacím soudem potvrdili, proto je prokázáno, že zůstavitel závěť podepsal. Svědek K. na žádost zůstavitele přepsal jeho ručně psané poznámky na počítači, vrátil je zpět zůstaviteli spolu s přepsanou listinou, tuto si zůstavitel přečetl a odsouhlasil za přítomnosti svědků. Svědek H. před soudem I. stupně uvedl, že si nepamatuje, zda prohlášení zůstavitele bylo učiněno před oběma svědky současně, u odvolacího soudu již uvedl, že byl současně přítomný i K., což potvrzoval i tento svědek, což odpovídá i tomu, že svědek H. již před soudem I. stupně vypověděl, že prohlášení učinil zůstavitel před podpisem listiny, a že podle výpovědi obou svědků K. vešel do nemocničního pokoje předtím, než zůstavitel listinu ukázal, a odešel až po realizaci podpisů. Nepřesnosti ve výpovědi svědků jsou dány časovým odstupem od popisované události a význam, který svědci jednotlivým okolnostem přikládali. Ani skutečnost, že svědek až u odvolacího soudu sdělil, že jej zůstavitel požádal o rodné číslo, čímž se vysvětlilo, jak jej zůstavitel mohl jako svědka v závěti identifikovat i pomocí tohoto čísla, nepovažoval odvolací soud za natolik závažnou, aby měla vliv na věrohodnost svědka. Jelikož nedošlo k vyvrácení svědectví svědků závěti, nelze vycházet ze znaleckého posudku předloženého pozůstalou dcerou, který s mírnou pravděpodobností dospěl k závěru, že podpis není pravý, čímž ostatně zároveň připouští, že podpis může být pravý, a který nadto vychází z digitální kopie závěti. Vůle zůstavit majetek je v závěti výslovně vyjádřena, přestože bylo použito slovo „odkazuji“, které je laickou veřejností používáno k zůstavení majetku dědici. Označení závětního dědice jako nevlastního syna (když žil s jeho matkou pouze jako s družkou) není na újmu platnosti závěti, když je jednoznačné, kdo je závětním dědicem, když ten je označen jménem, příjmením i rodným číslem a adresou. Příkaz by musel být formulován tak, aby dědic neměl na výběr, zda se podle něj zachová. Přání zůstavitele ohledně rozdělení majetku nelze vyložit jako příkaz ve smyslu §1569 o. z., neboť z něj nevyplývá kategoricky formulovaná povinnost, a nelze jej vyložit ani tak, že by jeho vůlí bylo, aby si závětní dědic žádný majetek neponechal, i když formulce „veškerý“ majetek byla použita nejen ve vztahu k tomu, co je dědici zůstaveno, ale i k přání spravedlivého rozdělení majetku dědicem, neboť svědeckými výpověďmi byla prokázána i vůle zůstavitele. Rozpor s dobrými mravy nelze spatřovat ani v tom, že zůstavitel povolal za dědice jinou osobu než dědice v zákonné posloupnosti, neboť povolání jiného dědice v závěti je její předpokládaným účelem, navíc je zde ochrana nepominutelného dědice prostřednictvím povinného dílu.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala dovolání pozůstalá dcera. K vymezení přípustnosti dovolání namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2592/2021, když odvolací soud postupoval podle §169 z. ř. s. a nikoli podle §170 z. ř. s. (nikoho z účastníků neodkázal k podání žaloby na určení dědického práva), když byla zpochybněna pravost a správnost závěti. Dále uvádí, že se odvolací soud odchýlil od výše citovaného rozhodnutí tím, že porušil vyšetřovací zásadu, když přes existenci pochybností neprovedl zkoumání pravosti podpisu znaleckým posudkem. V neprovedení důkazu znaleckým posudkem o pravosti podpisu, když výpovědi svědků vykazovaly rozpory v popisu podstatných náležitostí při podpisu závěti, spatřuje odchýlení od rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn. 21 Cdo 2704/2017 a nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1738/16. Poukazuje na rozpory ve výpovědích svědků ohledně procesu prohlášení zůstavitele o tom, že se jedná o jeho poslední vůli. Dále předkládá otázku, zda konkurence přání zůstavitele odkázat veškerý majetek a příkaz závětnímu dědici rozdělit veškerý majetek je dostatečně určitým projevem vůle, což pokládá za dosud neřešenou otázku v judikatuře Nejvyššího soudu. Podle dovolatelky se tato přání vzájemně vylučují, a z vyjádření rozdělit veškerý majetek nelze učinit závěr, že by odpovídalo vůli předat vlastnické právo k jakékoli části majetku závětnímu dědici. Skutečná vůle zůstavitele není známa, přesto odvolací soud uvedl, že obsah vůle byl zjištěn svědeckými výpověďmi, ačkoli svědci uvedli, že o významu jednotlivých sdělení v závěti se nehovořilo, uvedený závěr soudu proto postrádá podklad. Výklad slova „odkazuji“ jako povolání za dědice považuje za rozporné s vůlí zůstavitele. Závěrem pokládá otázku, kterou považuje za dosud Nejvyšším soudem neřešenou, zda nabytí povinného dílu při absenci důvodů vydědění vylučuje porušení dobrých mravů a zda je povinností soudu zkoumat takové porušení dobrých mravů, k tomu poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu 24 Cdo 4260/2018 a uvádí, že její nárok byl tímto zkrácen o 75 %, přičemž podle jejího názoru pro takový zásah do jejího nároku musely být dány zvláštní okolnosti, byť by nemusely dosahovat intenzity důvodů pro vydědění.
Závětní dědic ve svém vyjádření navrhnul dovolání pozůstalé dcery odmítnout, in eventum zamítnout.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §169 odst. 1 z. ř. s. závisí-li vyřešení sporu o dědické právo na právním posouzení pouze takových skutečností, které jsou mezi dědici nesporné, soud usnesením rozhodne, s kterými účastníky bude nadále jednáno a kterým z účastníků se účast v řízení ukončuje.
Podle ustanovení §170 odst. 1 z. ř. s. v případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce.
Obdobně jako allografní závěť pořízená dle předchozí právní úpravy (ust. §476b zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“), i závěť sepsaná podle ustanovení §1534 o.z. je platným právním úkonem jen tehdy, jestliže ji zůstavitel podepsal vlastní rukou, jestliže zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a jestliže se svědci na závěť podepsali; nezáleží přitom na pořadí, v jakém se tyto náležitosti splnily, stalo-li se tak v bezprostřední časové souvislosti, takže se jednotlivé úkony jeví jako jednotný úkon (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1940/2021).
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že je nezbytné, aby svědci závěti byli schopni potvrdit, že zůstavitel a pořizovatel jsou jedna a táž osoba. Do jisté míry tím dochází ke „snížení“ postavení svědka na úroveň svědka totožnosti. Svědek však může poskytnout i řadu jiných důležitých údajů, o obsahu závěti, o okolnostech jejího sepsání, o stavu, chování a sdělení pořizovatele závěti, místu sepsání, postupu osoby sepisující závěť apod. Svědci nemusí znát obsah závěti, jejich úkol není v kontrole obsahu závěti, nýbrž v potvrzení, že ten, kdo závěť pořídil, je zůstavitelem, který prohlašuje, že listina, na niž poukazuje, obsahuje jeho poslední vůli (k tomu srov. Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014, str. 138, 139). Znamená to, že buď zůstavitele osobně znají, nebo je jim prokázána jeho totožnost a oni mohou potvrdit, že ta osoba, která pořízení poslední vůle učinila, je skutečně zůstavitelem, jehož totožnost je závětí deklarována (srov. právní názor vyjádřený v Novotný, P., Novotná, M. Nový občanský zákoník. Dědické právo . Praha: Grada Publishing, a.s., 2014, str. 51).
Vzhledem k tomu, že allografní závěť zůstavitel nenapsal vlastní rukou a jen ji vlastnoručně podepsal a že taková listina sama o sobě není - na rozdíl od holografní závěti - spolehlivým dokladem toho, že skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele, zákon u ní požaduje (pod sankcí neplatnosti právního úkonu), aby zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali; povolání svědků závěti slouží (mimo jiné) k tomu, aby tyto osoby mohly potvrdit, že jde o zůstavitelovu pravou závěť v případě, objeví-li se po smrti zůstavitele pochybnosti, zda se skutečně jedná o jeho poslední vůli, tedy - řečeno jinak - aby tím bylo věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť vskutku obsahuje poslední vůli zůstavitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018).
Uvádí-li dovolatelka, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2592/2021, když při popření pravosti allografní závěti neodkázal žádného z účastníků k uplatnění práva žalobou do sporného řízení, nelze jí přisvědčit, neboť se citované rozhodnutí nezabývá tím, za jakých podmínek odkázat účastníka pozůstalostního řízení k uplatnění práva žalobou do sporného řízení podle §170 z. ř. s. Těmito podmínkami, za kterých soud odkáže účastníka pozůstalostního řízení k uplatnění práva žalobou, a to specificky právě k allografní závěti, se totiž zabývá právě již soudy nižších stupňů citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012, vyslovil, že je-li založeno dědické právo na allografní závěti sepsané podle ustanovení §476b obč. zák. (nyní §1534 o. z.), není odůvodněn postup podle ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř. (nyní §170 z. ř. s.) jen proto, že je v řízení (mezi těmi, kdo si činí právo na dědictví) sporná samotná pravost vlastnoručního podpisu zůstavitele na závěti. Vzhledem k tomu, že obligatorní součástí allografní závěti sepsané podle ustanovení §476b obč. zák. je svědectví dvou svědků o tom, že zůstavitel před nimi (současně přítomnými) výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a že není dobře představitelné, že by zůstavitel před svědky výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, aniž by ji vlastnoručně podepsal, "sporným" se takové pořízení pro případ smrti stává - na rozdíl od holografní závěti - jen tehdy, byly-li (těmi, kdo si činí právo na dědictví) uvedeny takové skutkové okolnosti, které zpochybňují svědectví osob, které se na závěť podepsaly, jako je například tvrzení o tom, že svědky závěti ve skutečnosti nebyly, že jsou nezpůsobilými svědky, že zůstavitel před nimi výslovně neprojevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, apod. (shodně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2704/2017).
Tyto závěry vyslovené za předchozí právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 jsou přenositelné i do poměrů právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1940/2021).
Ze spisu je patrno, že dovolatelka v prvostupňovém řízení před soudním komisařem ve skutkové rovině zpochybňovala pravost podpisu zůstavitele a nikoli svědectví svědků závěti, když sice vznesla i polemiku s věrohodností svědků, ale žádná protichůdná skutková tvrzení k obsahu jejich výpovědí nevznesla (např. že by tvrdila, že ve skutečnosti svědky závěti nebyli). Námitka dovolatelky, že svědci neměli být způsobilými svědky závěti z důvodu přátelství se zůstavitelem, potom závisela výlučně na právním posouzení a nikoli na sporných skutkových tvrzeních. V odvolacím řízení dovolatelka poukazovala na dílčí rozpory ve výpovědi svědků ohledně procesu prohlášení zůstavitele o jeho závěti. Odvolací soud při zopakování dokazování zaměřil svoji pozornost na pro věc rozhodnou okolnost, zda prohlášení bylo učiněno za současné přítomnosti obou svědků a v tomto směru objasnil skutkový stav (když jeden ze svědků v prvostupňovém řízení k současné přítomnosti obou svědků uvedl, že si to nepamatuje, zatímco v odvolacím řízení již tuto skutečnost potvrdil, stejně v odvolacím řízení vypověděl i druhý svědek, který, jak uvedl odvolací soud, na uvedené nebyl v prvostupňovém řízení výslovně dotazován). Podstatou námitek dovolatelky v odvolacím řízení bylo vedle zpochybňování pravosti podpisu zůstavitele poukazování na dílčí nepodstatné rozpory ve výpovědích (jak podrobněji vyložil odvolací soud) či snad to, že některé okolnosti nebyly dostatečně objasněny, a nikoli uvádění takových skutkových okolnosti, které by zpochybňovaly svědectví osob, které se na závěť podepsaly, čímž by se některé pro věc rozhodné okolnosti staly mezi účastníky spornými. I ze závěrečného návrhu dovolatelky v odvolacím řízení (č. l. 326) je patrno, že žádná z rozhodných okolností se ani v průběhu odvolacího řízení vyjma pravosti podpisu zůstavitele nestala mezi účastníky pozůstalostního řízení spornou, ač se dovolatelka neztotožňovala s výpověďmi svědků závěti, když polemizovala toliko s pro věc nerozhodnými okolnostmi (jak vyložil již odvolací soud, rozhodující je prohlášení zůstavitele, že se jedná o jeho poslední vůli, listina nemusí být nahlas čtena), a její tvrzení tudíž neobsahovala skutečnosti, kterými by popírala např. současnou přítomnost svědků u prohlášení zůstavitele, či tvrdila, že ve skutečnosti svědky závěti vůbec nebyli. Za tohoto stavu tedy nebylo třeba prokazovat skutečnosti mezi dědici sporné, když v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012, se allografní závěť – u níž zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a svědci se na závěť podepsali - nestává bez uvedení skutkových okolností, které zpochybňují svědectví osob, které se na závěť podepsaly, „spornou“ jen proto, že je v řízení (mezi těmi, kdo si činí právo na dědictví) sporná samotná pravost vlastnoručního podpisu zůstavitele na závěti, když tyto osoby svými podpisy na závěti potvrdily, že před nimi zůstavitel výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Není totiž dobře představitelné, že by zůstavitel před svědky výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, aniž by ji vlastnoručně podepsal.
Dovolatelka též namítá, že došlo k odchýlení od rozhodovací praxe dovolacího soudu neprovedením znaleckého posudku k pravosti podpisu zůstavitele na allografní závěti při existenci pochybností o jeho pravosti. Uvedené je opět pouze polemikou s tím, zda uvedla takové skutkové okolnosti, které zpochybňují svědectví osob, které se na závěť podepsaly. Krom toho, dovolatelka přehlíží, že odvolací soud zkonstatoval obsah jí předloženého znaleckého posudku a vyložil, že z něj vyplývá pouze závěr o mírné pravděpodobnosti. Uvedené se přiměřeně vztahuje na obdobně formulovanou otázku dovolatelky, lišící se toliko v tom, že dovolatelka namítala opět odchýlení od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2592/2021, které se však zabývá důkazním břemenem ve sporném řízení, k jehož zahájení byl některý z účastníků pozůstalostního řízení odkázán rozhodnutím v pozůstalostním řízení.
Dovolatelka dále zpochybňovala určitost závěti.
Podle ustanovení §1494 odst. 2 o. z. závěť je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele. Slova použitá v závěti se vykládají podle jejich obvyklého významu, ledaže se prokáže, že si zůstavitel navykl spojovat s určitými výrazy zvláštní, sobě vlastní smysl.
Vůle účastníka právního úkonu (nyní právního jednání) má právem předpokládané (sledované) účinky jen tehdy, jestliže byla projevena. Není-li projev vůle sám o sobě jednoznačný, neboť není srozumitelný (z hlediska způsobu vyjádření projevu vůle nelze dovodit, jaká vůle měla být vyjádřena) nebo určitý (projev vůle je sice srozumitelný, ale není zřejmý jeho obsah), je třeba vždy přistoupit k výkladu (interpretaci) projevu vůle. Závěru o tom, že projev vůle je nesrozumitelný nebo neurčitý, musí vždy předcházet jeho interpretace; nesrozumitelnost nebo neurčitost projevu vůle lze dovodit jen tehdy, jestliže ani jeho výkladem nelze odstranit všechny pochybnosti o jeho obsahu.
Dovolatelka namítala, zda je dostatečně určitým projevem vůle závěť s obsahem „veškerý svůj movitý a nemovitý majetek odkazuji nevlastnímu synovi M. Ž., aby dle svého uvážení naložil a spravedlivě rozdělil můj veškerý movitý a nemovitý majetek po mé smrti a nikoho neopomněl, především mou dceru K. P. a družku I. C.“ . Jestliže dovolatelka tvrdí, že z uvedeného nelze učinit závěr, že by zůstavitel chtěl převést jakékoli vlastnické právo M. Ž., dovolací soud s tvrzením dovolatelky nesouhlasí. Ze znění závěti naopak plyne, že zůstavitel chtěl M. Ž. povolat za svého dědice. To ve svých výpovědích uvedli i svědci závěti, k tomuto se zřejmě vztahuje ta část odůvodnění rozhodnutí soudu, v níž je uvedeno, že obsah závěti byl zjištěn i výpověďmi svědků závěti, když tomuto závěru dovolatelka vyčítala absenci jakéhokoli podkladu. Jestliže zůstavitel zároveň v poslední vůli vyjádřil i přání, aby závětní dědic dle svého uvážení naložil a spravedlivě rozdělil veškerý jeho majetek po jeho smrti a nikoho neopomněl, především jeho dceru K. P. a družku I. C., potom z uvedeného logicky vyplývá, že si zůstavitel zároveň přál, aby si část zůstaveného majetku (zřejmě významnou) ponechal jím ustanovený závětní dědic, tedy že přání ohledně následného rozdělení majetku se vztahuje na rozdělení majetku mezi všechny tři v závěti jmenované osoby, včetně závětního dědice. Krom toho nelze opominout, že v předmětné formulaci je použito vyjádření „ … dle svého uvážení naložil a spravedlivě rozdělil …“, tedy nikoli pouze rozdělil, jak akcentuje dovolatelka, nýbrž zůstavitel použil také výraz „naložil“, přičemž sloveso nakládat lze obecně chápat právě jako výraz pro zacházení s věcí jako vlastník.
Z hlediska gramatického (jazykového) a logického výkladu lze interpretovat slovní vyjádření „veškerý svůj movitý a nemovitý majetek odkazuji nevlastnímu synovi M. Ž., aby dle svého uvážení naložil a spravedlivě rozdělil můj veškerý movitý a nemovitý majetek po mé smrti a nikoho neopomněl, především mou dceru K. P. a družku I. C.“ tak, že zůstavitel poskytnutím volného uvážení závětnímu dědici k nakládání a současně rozdělení majetku nezamýšlel závětního dědice právně vázat, pročež je namístě na tento „pokyn“ nahlížet pouze jako na projevené přání. Kdyby zůstavitel chtěl část majetku závětí závazně převést také dceři, nejspíše by ji v závěti stejně jako závětního dědice povolal za dědice výrazem „odkazuji“ a označil by jí majetek či podíl na pozůstalosti, který by měla nabýt. K právní povaze přání vyjádřenému v závěti srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3373/2011, v němž bylo vyloženo, že na přání zůstavitele vyslovené v závěti, aby dědic vyplatil jiné osobě určitý peněžitý obnos (bez ohledu na to, zda se tato částka v dědictví nachází či nikoliv), je třeba pohlížet tak, že žádné právní účinky nevyvolává a dědice zavazuje pouze morálně, neboť přání či prosba má z hlediska teoreticko právního vždy povahu morálního závazku, který není právně závazný a jeho splnění nelze vynutit. S těmito závěry Nejvyššího soudu je napadené rozhodnutí v souladu.
K právní povaze přání projeveného v závěti srov. též ustanovení §1573 o. z., podle nějž vysloví-li se zůstavitel o účelu, ke kterému něco někomu zanechává, ale neuloží-li povinnost k tomuto účelu zanechané věci použít, hledí se na jeho projev vůle jako na přání bez právní závaznosti.
Závěrem dovolatelka předkládá právní otázku, zda nabytí dílu nepominutelného dědice při absenci důvodů pro vydědění vylučuje, aby závětí byly porušeny dobré mravy.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 8. 2019, sp. zn. 24 Cdo 4260/2018, ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 formuloval závěr, že není pojmově vyloučeno, aby zůstavitel pořídil závětí o svém majetku pro případ smrti v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 obč. zák., neboť platná závěť musí splňovat i tuto obecnou náležitost platného právního úkonu, tedy že nesmí být v rozporu s dobrými mravy, a při posouzení platnosti závěti je tak nezbytné se zabývat také tím, zda neodporuje dobrým mravům ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Není přitom důvod, aby se tento závěr přiměřeně neuplatnil i za současné právní úpravy účinné od 1. 1. 2014.
Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, ročník 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16, ročník 1998), který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 14, ročník 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.
Soudy se námitkou rozporu závěti s dobrými mravy zabývaly a vyložily, že zde žádné skutečnosti zakládající rozpor s dobrými mravy nejsou. Dovolatelka tuto námitku v dovolání spojuje s okolnostmi, že při dědění na základě zákonné dědické posloupnosti by byla jedinou dědičkou, a že se vůči zůstaviteli ani nedopustila žádného jednání, které by bylo podobné důvodům pro vydědění. Je však zjevné, že pouze v takových skutečnostech nelze shledávat rozpor závěti s dobrými mravy. V projednávané věci nejsou dány žádné výjimečné okolnosti, které by opodstatňovaly úvahu o rozporu závěti s dobrými mravy. V této části je proto dovolání zjevně bezdůvodné a v souladu s usnesením Nejvyšší soud ze dne 23. 8. 2019, sp. zn. 24 Cdo 4260/2018.
K neplatnosti závěti pro nesplnění obecných náležitostí právního jednání srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2992/2009, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a v něm vyjádřený závěr, že neplatná je závěť sepsaná za účelem zajištění dluhu, neboť svým účelem obchází zákon.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání pozůstalé dcery na základě výše uvedeného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Tímto usnesením je též konzumován návrh pozůstalé dcery na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí.
Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení v dané věci nekončí, bude rozhodnuto o náhradě nákladů v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, o věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48, ročník 2003).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 1. 2023
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu