ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.3358.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 3358/2022-366
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci umístěného K. D. , narozeného dne XY, trvale bytem v XY, zastoupeného Mgr. Liborem Hlavsou, advokátem se sídlem v Plzni, Guldenerova č. 510/5, za účasti zdravotního ústavu Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, příspěvkové organizace se sídlem v Praze 2, U nemocnice č. 499/2, IČO 00064165, o vyslovení přípustnosti převzetí a držení ve zdravotním ústavu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 211 L 121/2020, o dovolání umístěného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2022 č.j. 58 Co 180/2000-327, takto:
I. Dovolání umístěného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání umístěného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.7.2022 č.j. 58 Co 180/2000-327 ve věci samé není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, případně Ústavního soudu [k významu znaleckého posudku v řízení o zpětném posouzení přípustnosti převzetí a držení ve zdravotním ústavu (ve kterém je pokračováno po propuštění člověka ze zdravotního ústavu na základě jeho prohlášení, že na projednání věci trvá) srov. zejména nálezy Ústavního soudu ze dne 20.11.2018 sp. zn. I. ÚS 2647/16 a ze dne 27.2.2018 sp. zn. II. ÚS 2545/17, na které poukazuje i odvolací soud v projednávané věci; k problematice hodnocení znaleckého posudku a závěrů z něj vyplývajících srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.2.2011 sp. zn. 22 Cdo 1561/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.1.2010 sp. zn. 30 Cdo 5359/2007; k otázce, zda ve věci měl být vypracován tzv. revizní znalecký posudek, když odvolací soud neměl pochybnosti o správnosti závěrů již vypracovaného znaleckého posudku, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2012 sp. zn. 21 Cdo 2824/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.4.2012 sp. zn. 21 Cdo 4562/2010] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Se závěry vyplývajícími z výše citované judikatury dovolacího soudu případně Ústavního soudu) korespondují i rozhodnutí zmíněná dovolatelem (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21.10.2009 sp. zn. 22 Cdo 1810/2009 a ze dne 31.8.2021 sp. zn. 27 Cdo 3185/2020) v souvislosti s jeho výtkou, že se odvolací soud „soustředil na stěžejní důkaz (znalecký posudek a výpověď znalkyně)“, zatímco „důkazy svědčící ve prospěch umístěného zcela ignoroval“. Dovolatel zde přehlíží, že odvolací soud při svém rozhodování přihlížel nejen k závěrům znaleckého posudku a výpovědi znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Olgy Sloukové, ale i skutečnostem, který vyplynuly z dalších provedených důkazů (zejména z výpovědí všech svědků – lékařů), které shledal za „korespondující“ se závěry znalkyně.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. nejsou způsobilé námitky, kterými dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. Vesměs se jedná o výtky dovolatele, jejichž podstatou je nesouhlas se skutkovými zjištěními, na jejichž podkladě odvolací soud učinil právní závěr o splnění podmínek podle ustanovení §38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb. pro nedobrovolné převzetí a držení umístěného ve zdravotním ústavu, a dále kritika způsobu, jakým odvolací soud hodnotil provedené důkazy. V tomto směru dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nedostatečně objasnil skutkový stav (namítá-li, že řízení nepřineslo „pravdivý a úplný obraz skutkového stavu na základě úplných a pravdivých důkazů“), polemizuje s jeho skutkovými zjištěními a předestírá vlastní (opačné) skutkové závěry (že u umístěného v době převzetí ani při samotné hospitalizaci nebyla přítomna duševní porucha, netrpěl bludy, ani „nic nevypovídalo o agresivním potenciálu umístěného“, a že „J. Š., zaměstnanec zdravotního ústavu, opakovaně nepřiměřeným způsobem působil slovně a grimasami na umístěného za účelem vyprovokování jeho reakce“) i vlastní hodnocení důkazů (že zdravotnická dokumentace předložená zdravotním ústavem je „neúplná, nepravdivá a neprůkazná“, a že „K. při svědecké výpovědi uváděl zcela zřejmé rozpory ve svých tvrzeních“). Stejného charakteru jsou i námitky, jimiž dovolatel zpochybňuje odborné závěry znalkyně MUDr. Olgy Sloukové (namítá-li, že z posudku „přímo vyplývají (dovolatelem popsané) zjevné nesrovnalosti“, že znalkyně „nepřináší žádné důkazy o tom, v čem spatřovala agresivní potenciál a nepředvídatelné jednání umístěného“, a že znalkyně „neměla k dispozici veškerou zdravotní dokumentaci“), a také vytýká-li odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné (namítá-li, že odvolací soud nezohlednil skutečnost, že „neznámá třetí osoba“ se měla vůči umístěnému dopouštět „nebezpečného pronásledování a poškozování cizí věci vůči poškozenému a jeho blízkým“, ačkoli – jak se podává z obsahu spisu – trestní věc byla odložena a „otrava neznámými látkami nebyla potvrzena ani laboratorně“). Tím, že dovolatel na podkladě těchto výtek předkládá své vlastní (od odvolacího soudu odlišné) právní posouzení věci (že „nebyla splněna ani jedna ze tří podmínek pro zákonné převzetí umístěného do péče zdravotního ústavu“), však nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale toliko jeho skutková zjištění, která byla pro posouzení věci rozhodující. Dovolací soud proto nemohl rozsudek odvolacího soudu v tomto směru přezkoumat, neboť – jak vyplývá z výše uvedeného – jde o námitky, z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř.
Namítá-li dále dovolatel, že zhlédnutí umístěného ve zdravotním ústavu „bylo provedeno v rozporu se zákonem“ (pouze prostřednictvím vyššího soudního úředníka) a že umístěnému (v době převzetí) „nebyla dána možnost řádné výpovědi“ tak, aby „mohl odbornou převahu ústavu zdravotnické péče vyvážit svým projevem, který mu byl úmyslně znemožněn v důsledku jednání zaměstnanců zdravotnické péče“, potom ponechává stranou svých úvah skutečnost, že v daném řízení jde o zpětné posouzení zákonných předpokladů nedobrovolného převzetí a držení umístěného člověka ve zdravotním ústavu, kdy soud již nečiní závěr ve věci samé na základě aktuálního zdravotního stavu umístěného (kde jistě má pro soud význam přímé zhlédnutí umístěného v době jeho hospitalizace), nýbrž podkladem pro konečný úsudek soudu je (tehdejší) zdravotní stav umístěného, jaký tu byl v době jeho převzetí a držení. Z tohoto důvodu je zákonem (srov. §70 odst. 1 z.ř.s.) i výše citovanou judikaturou Ústavního soudu v tomto typu řízení obligatorně vyžadován důkaz nezávislým znaleckým posudkem (zcela oproštěným od vlivu zaměstnanců zdravotního ústavu) za účelem „objektivního zjištění důvodnosti držení“. V daném případě byl takto (zpětně) odborně přezkoumán jak (tehdejší) zdravotní stav umístněného, tak i postup zdravotního ústavu, ve kterém nebyly shledány nedostatky. K tomuto znaleckému posudku, včetně výpovědi znalkyně, stejně tak jako i k ostatním důkazům měl umístěný – jak se podává z obsahu spisu – možnost se v průběhu řízení vyjádřit, měl možnost klást svědkům i znalkyni otázky, měl možnost navrhovat důkazy, čehož patřičně (prostřednictvím advokáta, kterého si sám zvolil a s nímž v průběhu řízení náležitě spolupracoval) využil, a také se osobně účastnil všech soudních jednání. Tomuto zástupci z řad advokátů, jemuž umístěný udělil procesní plnou moc, bylo též řádně doručeno (v souladu s ustanovením §45 odst. 2 o.s.ř. do jeho datové schránky) napadené usnesení odvolacího soudu.
Dovolatel dále shledává vadu odvolacího řízení v tom, že „rozhodoval vyloučený soudce a dále pověřený člen senátu, neboť tito soudci mají vztah k předmětu řízení spočívající v tom, že straní Všeobecné fakultní nemocnici, aby nebylo odhaleno její pochybení, spočívající v selhání systému zdravotní péče o umístěného“. Dovolatel přitom neuplatňuje žádný z důvodů vyloučení soudce (přísedícího) podle ustanovení §14 odst. 1 a 2 o.s.ř., nýbrž požaduje, aby jím předestřený důvod vyloučení nebyl zahrnut mezi okolnosti uvedené v ustanovení §14 odst. 4 o.s.ř., které vylučují závěr o podjatosti soudce. Dovolací soud však přes filozofické úvahy dovolatele obsažené v dovolání („kde je hranice neznalosti, nezpůsobilosti, libovůle soudce a kde je třeba již soudce pro systematické porušování procesních práv považovat za vyloučeného?“) nadále setrvává na ustáleném výkladu tohoto ustanovení, podle kterého nemůže být důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) pouhý nesouhlas účastníka s procesním postupem soudce (přísedícího) nebo se způsobem jeho rozhodování v jiných věcech účastníka. Dovolatelem akcentované právo přístupu k nestrannému soudu totiž nelze interpretovat tak, že by současně znamenalo také právo na příznivé rozhodnutí ve věci. Dovolací soud proto ani nespatřuje důvod pro (dovolatelem navržený) postup podle čl. 95 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením §109 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť podle jeho názoru není ustanovení §14 odst. 4 o.s.ř. v rozporu s ústavním pořádkem.
Konečně k námitce dovolatele, že „soud prvního stupně nezajistil procesního opatrovníka umístěnému, který by řádně hájil jeho procesní práva při zhlédnutí dne 21.7.2020 v ústavu zdravotní péče“, dovolací soud uvádí, že současně se zahájením řízení byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20.7.2020 č.j. 211 L 121/2020-7 jmenován opatrovníkem umístěného pro toto řízení advokát R. P., který – jak vyplývá obsahu z protokolu ze dne 21.7.2020 – byl přítomen při zhlédnutí i výslechu umístěného ve zdravotním ústavu, provedeném soudem prvního stupně, přičemž nic nenasvědčuje tomu, že by počínání procesního opatrovníka při tomto úkonu bylo nedostačující.
Dovolatel napadá dovoláním rovněž část usnesení odvolacího soudu, v níž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu, a namítá, že „odvolací zatížil řízení jinou vadou, pokud tvrdí, že ustanovení §74 z.ř.s. nepřipouští hrazení nákladů řízení za mimořádných okolností“. Ani v tomto směru však není dovolání umístěného podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení [srov. §238 odst. 1 písm. h) o.s.ř.].
Protože dovolání bylo podáno proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání umístěného – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 2. 2023
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu