ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.3399.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 3399/2023-156
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po zůstavitelce H. B. , zemřelé dne XY, za účasti pozůstalých dcer 1) M. F., zastoupené Mgr. Miroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem v Bruntálu, Palackého nám. č. 16/6, a 2) J. G. (dříve V.), zastoupené JUDr. Davidem Pytelou, MBA, LL.M., advokátem se sídlem v Olomouci, Litovelská č. 1349/2b, o žalobě na obnovu řízení podané M. F. proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. května 2021 č.j. 66 D 216/2021-50, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 C 82/2021, o dovolání M. F. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. května 2023 č.j. 10 Co 941/2022-120, takto:
I. Dovolání M. F. se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání M. F. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.5.2023 č.j. 10 Co 941/2022-120 není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť závěr odvolacího soudu o tom, že dovolatelkou akcentovaná skutečnost (informace o zdravotním stavu zůstavitelky projevující se v její neschopnosti sepsat dne 1.10.2018 platnou závěť), jestliže existovala a mohla být dovolatelkou použita již v průběhu původního (pozůstalostního) řízení, nepředstavuje důvod pro obnovu řízení podle ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř., je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce „nových“ skutečností a důkazů podle ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. vychází z názoru, že institut žaloby na obnovu řízení představuje výjimečné prolomení právní moci rozhodnutí, a tedy i právní jistoty účastníků a často i třetích osob; proto ustanovení jej upravující nelze vykládat extenzivně. Obnovu řízení lze zpravidla povolit jen tam, kde účastník v původním řízení neměl objektivně žádnou vinu na tom, že neuplatnil (nemohl uplatnit) relevantní skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.9.2016 sp. zn. 22 Cdo 2431/2016 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.3.2019 sp. zn. 22 Cdo 498/2019). Vzhledem k tomuto pojetí institutu obnovy řízení proto ani poznatek o tom, že účastník o určité skutečnosti či o určitém důkazu nevěděl, není sám o sobě postačující k právnímu závěru, že jde o novou skutečnost či nový důkaz ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Skutečnosti a důkazy, které má na mysli citované ustanovení, jsou (ve srovnání s původním řízením) „nové“ pouze tehdy, jestliže účastník řízení – přestože v době původního rozhodnutí objektivně existovaly – je nemohl bez své viny použít proto, že o nich nevěděl, a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil povinnost tvrzení nebo důkazní povinnost (srov. např. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26.7.1973 sp. zn. 9 Co 468/73, uveřejněné pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.7.2005 sp. zn. 22 Cdo 1303/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.12.2013 sp. zn. 21 Cdo 215/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2017 sp. zn. 33 Cdo 3288/2016). Posouzení otázky, zda v konkrétním případě dovolatel mohl (či nemohl) při aktivitě, kterou lze očekávat od účastníka řízení při uplatňování jeho práv, použít skutečnosti či důkazy „bez své viny“, vždy záleží na úvaze soudu; tuto úvahu může dovolací soud zpochybnit jen v případě její zjevné nepřiměřenosti. Protože tu jde o vyvolání mimořádného zásahu do právní moci soudního rozhodnutí je třeba při posuzování „viny“ dovolatele používat „měřítka spíše přísnějšího než blahovolného“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.10.2009 sp. zn. 28 Cdo 470/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.12.2019 sp. zn. 22 Cdo 3595/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.7.2018 sp. zn. 28 Cdo 1408/2018 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.8.2019 sp. zn. 22 Cdo 1946/2019). Uvedené závěry ustálené soudní judikatury v odůvodnění napadeného usnesení správně cituje i odvolací soud.
Ve smyslu těchto právních závěrů odvolací soud v projednávané věci důsledně zkoumal, zda informace o nepříznivém duševním stavu zůstavitelky, který měl (mohl mít) vliv na schopnost zůstavitelky sepsat dne 1.10.2018 platnou závěť, dovolatelka nemohla uplatnit v původním řízení „bez své viny“. Vycházel přitom nejen ze skutkového zjištění, že „zůstavitelka byla v péči psychiatra od roku 2008“, přičemž „od roku 2018 sama dovolatelka pozorovala změny v jejím chování projevující se v obtížnější komunikaci a neschopnosti poznat své blízké“, ale náležitě přihlédl i k počínání dovolatelky v průběhu původního řízení. V této souvislosti důvodně akcentoval, že dovolatelka u jednání dne 26.4.2021 prohlásila, „že s touto listinou (předmětnou závětí) nesouhlasí a chce se poradit s právníkem“. Přesto však (po poradě s advokátem) následně u odročeného jednání dne 13.5.2021, i když vyjádřila „pochybnosti o tom, zda listina byla psána vlastní rukou zůstavitelky“, nakonec uznala závěť zůstavitelky ze dne 1.10.2018 „za pravou a platnou“. Uvedené jednání vyústilo vydáním napadeného usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 13.5.2021 č.j. 66 D 216/2021-50 a v jeho závěru se dovolatelka vzdala práva na odvolání proti tomuto usnesení, které tak ještě ten den nabylo právní moci. Jestliže teprve po skončení tohoto jednání dne 13.5.2021 dovolatelka oslovila ošetřujícího lékaře zůstavitelky (psychiatra MUDr. Brozdu) s dotazem na její zdravotní stav, nelze v tomto počínání dovolatelky spatřovat dostatečnou „aktivitu, kterou lze očekávat od účastníka řízení při uplatňování jeho práv“, jestliže – jak vyplývá z výše popsaného skutkového stavu
– pochybnosti o zdravotním stavu zůstavitelky měla (musela mít) již dlouho předtím a nic jí nebránilo učinit přesnější zjištění o zdravotním stavu zůstavitelky již v průběhu pozůstalostního řízení, zvláště pokud před odročeným jednáním konzultovala svou situaci s advokátem. Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že „relevantní“ informace o (špatném) zdravotním stavu zůstavitelky, který měl (mohl mít) vliv na schopnosti zůstavitelky sepsat dne 1.10.2018 platnou závěť, dovolatelka „znala již v původním řízení“ a že tyto informace „zaviněně nepoužila“, jde o úvahu, kterou za daných okolností konkrétní věci nelze považovat za zjevně nepřiměřenou.
Namítá-li dovolatelka, že „obezřetnější přístup“ by po ní bylo možno požadovat v případě, že by v původním řízení byl do aktiv pozůstalosti zahrnut „veškerý relevantní majetek“, který zůstavitelka před svou smrtí darovala J. G. (sestře dovolatelky), potom přehlíží, že požadavek na „řádné a kvalifikované dbání svých práv“ představuje obecnou (abstraktní) míru jednání, kterou lze očekávat od účastníka řízení při uplatňování jeho práv a kterou nelze v pozůstalostním řízení zúžit pouze na situace, kdy se „důsledky závěti týkají majetku v relevantní hodnotě“.
Poukazuje-li dále dovolatelka na „evidentní rozpor v tvrzeních dovolatelky o konkrétním průběhu jednání u soudního komisaře dne 13.5.2021 a protokolem o tomto jednání, který je navíc podstatně zvýrazňován celou řadou nesrovnalostí v tomto protokolu“, jde o výtku, jíž dovolatelka předestírá vlastní hodnocení důkazů, a která tudíž představuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud proto nemohl rozsudek odvolacího soudu v tomto směru přezkoumat, neboť se jedná o námitku, z níž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř.
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. není způsobilá ani námitka dovolatelky, že „stávající dokazování mělo být doplněno o dovolatelkou navrhované výslechy soudního komisaře a jím pověřené pracovnice“. Uvedená výtka není dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř., ale mohla by (kdyby byla opodstatněná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; přípustnost dovolání však může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2018 sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud České republiky dovolání M. F.
– aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 12. 2023
JUDr. Lubomír Ptáček Ph.D.
předseda senátu