ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.3543.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 3543/2022-166
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobce M. V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Zuzanou Sůvovou, advokátkou se sídlem v Lomnici nad Popelkou, Poděbradova č. 665, pobočka v Pardubicích, 17. listopadu č. 258, proti žalovaným 1) P. K., narozenému XY, bytem XY, a 2) M. Č., narozené XY, bytem XY, zastoupených Mgr. Romanem Ambrožem, advokátem se sídlem v Dříteči č. 155, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 15 C 140/2021, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. května 2022, č. j. 27 Co 107/2022-136, takto:
I. Dovolání žalovaných 1) a 2) se odmítá.
II. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Zuzany Sůvové, advokátky se sídlem v Lomnici nad Popelkou, Poděbradova č. 665, pobočka v Pardubicích, 17. listopadu č. 258.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 17. 1. 2022, č. j. 15 C 140/2021-81, určil, že žalobce M. V. je dědicem po zůstavitelce E. K., zemřelé dne 16. 3. 2020 (dále též jen „zůstavitelka“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dědický titul žalobce spočíval ve vedení společné domácnosti se zůstavitelkou po dobu delší než jeden rok před smrtí zůstavitelky a v péči o tuto společnou domácnost.
K odvolání žalovaných odvolací Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 30. 5. 2022, č. j. 27 Co 107/2022-136, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalovaným povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobce. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně (s tím, že pro posouzení věci byl zjištěn úplně), učinil závěr, že žalobce vedl v rozhodné době se zůstavitelkou společnou domácnost, o kterou také pečoval, přičemž při výkladu pojmů společná domácnost a péče o společnou domácnost odkázal na ustálenou soudní judikaturu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z toho, že „odvolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena dovolacím soudem jinak a napadeným rozhodnutím se odvolací soud rovněž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, a dále, že napadené rozhodnutí „spočívá na nesprávním právním posouzení věci“. Mají za to, že řízení u soudu prvního i druhého stupně je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnut ve věci, když soudy neúplně zjistily skutkový stav věci a na základě provedených důkazů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, na základě toho pak k nesprávnému právnímu zhodnocení. Odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4038/2017 a sp. zn. 20 Cdo 3401/2017 s tím, že zásadní procesní pochybení, představující porušení práva na spravedlivý proces, může obstát jako samostatný a relevantní dovolací důvod a že k procesním pochybením patří i to, že závěry odvolacího soudu jsou v napadeném rozsudku nedostatečně odůvodněné, resp. odůvodnění neodpovídá ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., a rozsudek se jeví nepřezkoumatelným. Nesouhlasí se stanoviskem odvolacího soudu, že žaloba podaná účastníkem řízení o pozůstalosti na základě odkazu vydaného soudem v řízení o pozůstalosti podle §170 odst. 1 z. ř. s. není žalobou o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není ve smyslu §80 o. s. ř., tudíž není třeba tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na žalobou požadovaném určení. V této souvislosti odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2027/2008 (podle něhož v žalobě na určení dědického práva není dán naléhavý právní zájem, protože požadované určení nemá povahu finálního rozhodnutí ve sporu mezi účastníky řízení) a sp. zn. 22 Cdo 11/2014 (podle něhož má žaloba na určení preventivní charakter) a také na vyjádření Ústavního soudu k naléhavosti právního zájmu v obecné rovině v nálezu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95. V hodnocení naplnění podmínek dědění podle ustanovení §1637 občanského zákoníku, tj. prokázání spolužití, trvalosti takového spolužití, péče o společnou domácnost nebo odkázání výživou na zůstavitele, vše alespoň jeden rok před smrtí zůstavitele, je podle jejich názoru napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3958/2019). Blízký vztah (který pravděpodobně existoval mezi žalobcem a zůstavitelkou) sám o sobě společnou domácnost mezi dvěma osobami nezakládá. V průběhu řízení nebylo žalobcem relevantně tvrzeno a již vůbec prokázáno, že by trvalé a spotřební společenství mezi ním a zůstavitelkou existovalo. Odvolací soud svůj závěr o vedení společné domácnosti žalobce se zůstavitelkou dovodil ze svědeckých výpovědí, ale tyto výpovědi ve skutečnosti potvrdily pouze to, že žalobce zůstavitelce v domácnosti občas vypomáhal, zejména formou obstarávání nákupů, drobnými pracemi, dovozem k lékaři apod., v žádném případě však z nich nelze dovodit, že by vztah žalobce a zůstavitelky naplňoval zákonné předpoklady pojmu společné domácnosti tak, jak ji má na mysli ustanovení §1637 občanského zákoníku. Žádný ze svědků ani nebyl schopen uvést, zda vůbec a v jakém rozsahu zaznamenal, že by žalobce měl v bytě zůstavitelky své skutečné bydliště, tedy určité zázemí (lůžko, osobní věci apod.). Svědky potvrzená existence psacího stolu s počítačem a dokumenty rozhodně nelze považovat za prokázání trvalého pobytu žalobce v bytě zůstavitelky. Je tak překvapující, že ačkoli i odvolací soud uvedl, že „svědci nade vší pochybnost nepotvrdili, že by žalobce v bytě zůstavitelky disponoval vybavením, jež podle obvyklých standardů je považováno za znak trvalého obývání určité domácnosti“, a že „předložené listiny o provedených platbách ve zcela rozhodujícím rozsahu nepotvrdily, že by se žalobce podílel na úhradách spojených s užíváním bytové jednotky (spotřební společenství)“, přesto z provedených důkazů vyzdvihl jen zanedbatelnou část, rozsáhlejší část důkazů bagatelizoval a jimi se neřídil. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí v dané věci sice zmínily judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 24 Cdo 3958/2019, sp. zn. 21 Cdo 4795/2009), ale zcela odhlédly od specifik tohoto konkrétního případu. Skutečnost, že odvolací soud nijak nespecifikoval, které konkrétní pasáže citované judikatury (která pouze zobecnila pojem „vedení společné domácnosti a péče o společnou domácnost“) aplikoval na konkrétní skutková zjištění v dané věci, a že uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu lze v mnohém použít i na podporu jejich tvrzení a právních závěrů (zejména s ohledem na specifika projednávané věci), pak podle žalovaných vede k závěru, že „se odvolací soud odchýlil od použitelné judikatury soudu dovolacího, resp. existenční judikaturu je nutno doplnit i o vyřešení projednávané konkrétní situace“.
V závěru dovolání žalovaní navrhli, aby v návaznosti na popsané chyby napadeného rozhodnutí i řízení, které by měly vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, dovolací soud ještě před rozhodnutím o dovolání podle ustanovení §243 písm. a) o. s. ř. odložil vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 5. 2022, č. j. 27 Co 107/2022-136, a aby podle ustanovení §243 písm. b) o. s. ř. odložil také právní moc tohoto rozsudku odvolacího soudu. O dovolání pak nechť dovolací soud rozhodne tak, že zruší rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 5. 2022, č. j. 27 Co 107/2022-136, i rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 1. 2022, č. j. 15 C 140/2021-81, a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že má za to, že soudy obou stupňů řádně a úplně přezkoumaly žalovaný nárok a jejich rozhodnutí spočívá na správném faktickém i právním posouzení věci. Dovolání by mělo být jako nepřípustné odmítnuto, neboť o věci bylo rozhodnuto v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a žalovaní neodůvodnili, proč by daná právní otázka měl být snad řešena jinak. Za zcela irelevantní a nadbytečný považuje právní rozbor žalovaných v otázce naléhavého právního zájmu podané žaloby a zcela souhlasí s odůvodněním odvolacího soudu, který odkázal na zcela jasnou a ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí 21 Cdo 4332/2017). Žalovaní v dovolání brojí proti hodnocení důkazů soudy obou stupňů, což však předmětem dovolacího řízení není. Dodává, že své břemeno tvrzení a důkazní zcela unesl, a to jak v otázce vedení společné domácnosti (výpověďmi svědků, doklady o úhradách služeb spojených s užíváním bytu i účastnickou výpovědí žalobce), tak i ohledně doby, po kterou se zůstavitelkou společnou domácnost sdílel. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaných odmítl a přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení za jeden úkon právní služby ve výši 2 500 Kč, 1x režijní paušál a náhradu DPH ve výši 21 %.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání, není-li stanoveno jinak, přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení §241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Pro rozhodnutí o žalobě bylo významné, zda žalobce splňuje předpoklady pro dědění podle zákonné dědické posloupnosti ve třetí třídě dědiců podle ustanovení §1637 odst. 1 zákona č. 89/2014 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jako osoba, která žila se zůstavitelkou nejméně po dobu jednoho roku před její smrtí ve společné domácnosti a která z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost nebo byla výživou odkázána na zůstavitelku.
Ačkoli dovolatelé výslovně neformulovali právní otázku, která byla pro rozhodnutí o žalobě zásadní a která by dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, nebo již vyřešená právní otázka by měla být posouzena jinak, nebo v níž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je z celého obsahu dovolání seznatelné, že přípustnost dovolání dovozují z nesprávného právního posouzení naléhavého právního zájmu na žalobcem požadovaném určení a naplnění zákonných předpokladů pro dědění žalobce po zůstavitelce, jako osoby spolužijící, když se podle nich v obou případech odvolací soud odchýlil od jimi uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, resp. právní posouzení uvedené v těchto rozhodnutích by mělo být doplněno s ohledem na projednávanou věc.
Pokud žalovaní namítají absenci tvrzení a prokazování naléhavého právního zájmu na určení, že žalobce je dědicem zůstavitelky E. K., zcela přehlíží podstatnou skutečnost, a to, že k podání takové žaloby byl žalobce odkázán soudem v řízení o pozůstalosti po E. K. podle ustanovení §170 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“ (viz. usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 3. 2021, ,č. j. 32 D 490/2020-32). V takových případech není třeba naléhavý právní zájem na žalobou požadovaném určení žalobcem tvrdit a prokazovat, neboť žaloba podaná ve smyslu ustanovení §170 odst. 1 z. ř. s. není určovací žalobou ve smyslu §80 o. s. ř., ale je žalobou na určení právní skutečnosti, u níž naléhavý právní zájem vyplývá z právního předpisu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 940/2004, v němž byl uvedený názor vysloven ve vztahu k žalobě podané na základě odkazu podle tehdejšího ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř., jemuž od 1. 1. 2014 odpovídá ustanovení §170 odst. 1 z. ř. s.). Tento názor, uvedený odvolacím soudem v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku s odkazem na pozdější rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4332/2017, je tak zcela v souladu s ustálenou soudní praxí. Lze dodat, že z uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu je zřejmé, že prokazování naléhavého právního zájmu na žalobou požadovaném určení je na místě tehdy, pokud podaná žaloba nekoresponduje s tím, k čemu byl žalobce odkázán usnesením soudu vydaném v řízení o pozůstalosti, což však není případ projednávané žaloby. V dovolání uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2027/2008 a sp. zn. 22 Cdo 11/2014, od nichž se podle žalovaných měl odvolací soud při (ne)posuzování naléhavého právního zájmu odchýlit, nemají s danou věcí obdobný skutkový ani právní základ – v obou případech šlo o žalobu na určení vlastnictví k nemovitým věcech bez toho, že by k podání žaloby byl žalobce odkazován soudem z jiného řízení – proto jsou pro danou věc bez jakéhokoli významu.
Vznáší-li žalovaní v dovolání výhrady ke správnosti či úplnosti skutkových zjištění, které byly pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, proti hodnocení důkazů tímto soudem a činí z výsledků provedeného dokazování odlišná skutková zjištění než odvolací soud a z nich dovozují vlastní právní názor na věc (tedy, že ve skutečnosti nebyly naplněny zákonné požadavky pro dědění žalobce jako osoby spolužijící se zůstavitelkou), je třeba uvést, že z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že skutková zjištění odvolacího soudu přezkumu dovolacím soudem nepodléhají, stejně jako dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat postup soudu při provádění dokazování a jeho hodnocení provedených důkazů (pro které platí zásada volného hodnocení důkazů, §132 o. s. ř.). Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby a na jejich základě tak dospět i k jiným skutkovým zjištěním, neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004. Uvedené výhrady žalovaných tak nejsou způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, dovolací soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Návrhem na odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu se dovolací soud nezabýval, neboť jako návrh akcesorický není projednatelný (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, podle něhož, jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či zastavení dovolacího řízení, není projednatelný ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 1. 2023
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu