ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.3587.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 3587/2022-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců Mgr. Jany Misiačkové a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobkyně E. S., narozené XY, bytem XY, proti žalovanému J. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova č. 404/22, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 202/2017, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2022, č. j. 21 Co 238/2022-144, takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2022, č. j. 21 Co 238/2022-144, se mění tak, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. června 2022, č. j. 9 C 202/2017-134, se potvrzuje .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 14 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Kovandy, advokáta se sídlem v Praze 2, Balbínova č. 404/22
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 1. 8. 2017 se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí „spoluvlastnického podílu ve výši 1/3 pozemku p. č. XY ostatní plocha“ v katastrálním území XY, obec XY, který „vlastnila do své smrti zůstavitelka J. K., zemřelá dne 23. 3. 2014“.
Usnesením ze dne 27. 12. 2017, č. j. 9 C 202/2017-52, Obvodní soud pro Prahu 8 přerušil řízení podle §110 o. s. ř. a účastníky poučil, že není-li návrh na pokračování v řízení podán do 1 roku, soud řízení zastaví; v přerušeném řízení pokračoval k návrhu žalovaného.
Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 18. 3. 2021, č. j. 9 C 202/2017-110, řízení opětovně přerušil podle §110 o. s. ř. poté, co se k jednání nařízenému na den 18. 3. 2021 žalobkyně bez předchozí omluvy nedostavila a žalovaný navrhl přerušení řízení. Odvolání žalobkyně podané proti tomuto usnesení bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2021, č. j. 21 Co 334/2021-128, odmítnuto pro opožděnost.
Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 1. 6. 2022, č. j. 9 C 202/2017-134, zastavil řízení podle §111 odst. 4 o. s. ř. se závěrem, že ve lhůtě 1 roku od právní moci nepodal ani jeden z účastníků návrh na pokračování v řízení přerušeném podle §110 o. s. ř. a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 7. 2022, č. j. 21 Co 238/2022-144, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nezastavuje. Odvolací soud dovodil, že k přerušení řízení podle §110 o. s. ř. došlo usnesením, které nabylo právní moci dne 26. 5. 2021 a že účastníci nebyli poučeni „o možnosti pokračování v řízení a jeho zastavení, nebude-li návrh podán některým z nich“ a uzavřel, že „marným uplynutím roční lhůty nemohlo dojít k zániku práva účastníka na pokračování v řízení“, jestliže účastníci nebyli o těchto následcích poučeni.
Žalovaný podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu dovolání a odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci v otázce poučovací povinnosti soudu v souvislosti s přerušením řízení podle §110 o. s. ř.; má za to, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, zejména od závěrů uvedených v usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Cdo 1221/2021, sp. zn. 33 Cdo 845/2020 a sp. zn. 33 Cdo 608/2022. Dále uvádí, že závěr odvolacího soudu neodpovídá průběhu řízení, v jehož rámci se žalobkyni (mimo jiné advokátce) toto poučení dostalo již usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 12. 2017, č. j. 9 C 202/2017-52, a přesto „nevyvinula žádné úsilí“ k pokračování v přerušeném řízení.
Žalobkyně uvedla, že rozhodnutí odvolací soudu považuje za věcně správné, z obsahu spisu se podávají „četné návrhy ve věci“ a není zřejmé, z jakého důvodu soud prvního stupně nepostupoval „podle jejího řádného a včasného návrhu“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba posoudit podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se nejprve zabýval otázkou přípustností tohoto dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu významné vyřešení právní otázky, zda předpokladem pro zastavení řízení podle 111 odst. 4 o. s. ř. je předcházející poučení účastníků řízení o tom, že soud řízení zastaví, není-li návrh na pokračování v řízení podán do 1 roku od právní moci usnesení o přerušení řízení podle §110 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání J. K. je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243 a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech (§5 o. s. ř.).
Jestliže to účastníci shodně navrhnou nebo jestliže se nedostaví bez předchozí omluvy k jednání anebo jestliže to alespoň jeden z účastníků navrhne a ostatní se bez předchozí omluvy k jednání nedostaví, soud řízení přeruší, jestliže se to nepříčí účelu řízení (§110 o. s. ř.).
Jestliže je řízení přerušeno podle §110 o. s. ř, pokračuje v něm soud na návrh po uplynutí tří měsíců. Není-li návrh na pokračování v řízení podán do 1 roku, soud řízení zastaví (§111 odst. 4 o. s. ř.).
Soudní praxe již dříve dovodila, že poučovací povinnost soudu je koncipována tak, aby bylo vždy bez pochybností zřejmé, kdy a o čem mají být účastníci poučeni. Vzájemný vztah úpravy v ustanovení §5 a úpravy poučovací povinnosti v jednotlivých ustanoveních občanského soudního řádu je vztahem principu a jeho konkrétního promítnutí. Jakého poučení se účastníkům má v konkrétní procesní situaci dostat, nestanoví §5, ale jednotlivá (další) ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 2963/2012, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2015, pod číslem 8, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 6/2014, uveřejněné pod číslem 51/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Uvedený závěr je konkretizován ve vztahu k ustanovení §110 a §111 o. s. ř. tak, že za situace, kdy z ustanovení §110 či §111 o. s. ř. žádná poučovací povinnost soudu nevyplývá, nemůže mít na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně, který řízení přerušil, absence poučení účastníků o režimu §111 odst. 4 o. s. ř. žádný vliv a nebrání zastavení řízení po marném uplynutí lhůty k podání návrhu na jeho pokračování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 33 Cdo 845/2020).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího proto dále platí, že není-li návrh na pokračování v řízení podán do jednoho roku od právní moci usnesení o přerušení řízení podle §110 o. s. ř., soud řízení zastaví (§111 odst. 4 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2015 upraveno v ustanovení §111 odst. 3), jinak řečeno marné uplynutí této roční lhůty (aniž je některým účastníkem podán návrh na pokračování řízení) je spojeno se zánikem práva účastníka na pokračování v řízení, neboť ustanovení §111 odst. 4 o. s. ř. nedává soudu jinou možnost než v takovém případě řízení zastavit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3839/2013, nebo ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1804/2013).
V této souvislosti je vhodné poznamenat, že postup soudu podle §111 odst. 4 o. s. ř. hodnotil z hlediska ústavněprávního i Ústavní soud a mimo jiné dospěl k závěru, že z ustanovení §110 či §111 o. s. ř. žádná konkrétní poučovací povinnost nevyplývá, a že soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech, nejsou však povinny informovat účastníky o důsledcích, které nastanou v případě nevyužití jejich práv. Jestliže žádný z účastníků nepodal v rozporu se zásadou „každý nechť střeží svá práva“ včasný návrh na pokračování v řízení, které bylo z tohoto důvodu zastaveno, je tento výsledek důsledkem nevhodně zvoleného postupu v řízení, nikoli protiústavním zásahem obecného soudu do základních práv účastníka (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3253/09, nebo ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1452/10).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné, neboť spočívá na chybném právním posouzení věci. Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné ve věci rozhodnout (žádný z účastníků ve lhůtě 1 roku od právní moci usnesení o přerušení řízení podle §110 o. s. ř. nepodal návrh na jeho pokračování), Nejvyšší soud postupoval podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. a napadené usnesení odvolacího soudu sám změnil tak, že se věcně správné usnesení soudu prvního stupně potvrzuje.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.; při rozhodování o nákladech odvolacího řízení přihlédl dovolací soud ke skutečnosti, že v odvolacím řízení dovolatelka (žalobkyně) nebyla úspěšná a žalovanému žádné náklady nevznikly, v dovolacím řízení měl úspěch žalovaný, proto je žalobkyně povinna nahradit mu náklady potřebné k uplatnění práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů dovolacího řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, č. 116/2013 Sb., dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 10 000 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému náklady spočívající v paušální částce náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a náhrada za zaplacený soudní poplatek z dovolání ve výši 4 000 Kč. Přiznanou náhradu nákladů v celkové výši 14 300 Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta JUDr. Jiřího Kovandy, který žalovaného zastupoval v dovolacím řízení (§149 odst. 1 o. s. ř.), a to do tří dnů od právní moci usnesení (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 1. 2023
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu