ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.83.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 83/2023-104
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně H. Ž. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Ing. Mgr. Jiřím Dostálem, advokátem se sídlem v Chomutově, náměstí 1. Máje č. 101/2, proti žalovanému M. Š. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem v Chomutově, Kadaňská č. 3550/39, o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu soudní úschovy, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 31 C 237/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. srpna 2022, č. j. 84 Co 48/2022-78, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Ing. Mgr. Jiřího Dostála, advokáta se sídlem v Chomutově, náměstí 1. Máje č. 101/2.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Chomutově dne 6. 8. 2020 domáhala, aby byl nahrazen souhlas žalovaného s vydáním motorového vozidla tovární značky XY, reg. značky XY, VIN: XY, šedé barvy, včetně dvou klíčů, osvědčení o registraci vozidla č. XY a č. XY (dále jen „vozidlo“), z úschovy Okresního soudu v Chomutově žalobkyni. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že usnesením Policie České republiky, KŘP Ústeckého kraje, SKPV, územní odbor Chomutov, ze dne 17. 1. 2018, č. j. KRPU-130339-528/TČ-2017-040374, bylo do úschovy Okresního soudu v Chomutově uloženo vozidlo, stížnost proti tomuto usnesení byla zamítnuta a usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 2. 1. 2020, č. j. 35 Sd 3/2018-27, bylo rozhodnuto, že se předmět soudní úschovy - vozidlo - žalobkyni jako příjemci a žalovanému jako přihlašovateli nevydává, s tím, že současně Okresní soud v Chomutově odkázal obě strany uplatňující vlastnické právo k předmětu úschovy na možnost domáhat se svého práva na vydání předmětu ze soudní úschovy podle ustanovení §299 zákona č. 292/2013 Sb. prostřednictvím této žaloby. Žalobkyně má za to, že „je vlastníkem vozidla“, které „řádně zakoupila na základě kupní smlouvy ze dne 6. 6. 2017 od společnosti B.“, že „byla v dobré víře“, když auto zakoupila od podnikatele, jehož předmětem činnosti je prodej vozidel, že jí, resp. jejímu zmocněnci „byla předložena kupní smlouva, kterou platně uzavřela, pročež k nabytí vlastnického práva má i právní titul“, že „za vozidlo zaplatila kupní cenu a vozidlo včetně klíčů si od prodávající společnosti převzala“, že „absolvovala s vozidlem evidenční kontrolu, pročež musela disponovat originálem velkého technického průkazu, malým technickým průkazem, když tyto dokumenty jí předal prodávající“, že posléze „došlo k přepisu vozidla, kdy žalobkyně je zapsána v osvědčení o registraci vozidla jako vlastník“, a že z koncepce zákona č. 89/2012 Sb. vyplývá, že poctivý nabyvatel je nadále novým vlastníkem a původnímu vlastníkovi zůstává nárok na náhradu škody proti neoprávněnému převodci. Žalobkyně proto navrhuje, aby soud rozhodl, že se nahrazuje souhlas žalovaného s vydáním motorového vozidla žalobkyni.
Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 22. 9. 2021, č. j. 31 C 237/2020-51, rozhodl, že „se nahrazuje souhlas žalovaného M. Š. s vydáním motorového vozidla XY, registrační značky XY, VIN: XY, šedé barvy, včetně dvou klíčů a osvědčení o registraci vozidla č. XY a č. XY z úschovy Okresního soudu v Chomutově vedené pod sp. zn. 35 Sd 3/2018, žalobkyni H. Ž.“, a že žalovaný je povinen do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 11 983 Kč. Poté, co vzal za prokázané, že „žalovaný nabyl na základě kupní smlouvy ze dne 2. 2. 2017 vozidlo do svého vlastnictví od paní K. W., následně jej dobrovolně předal panu V. jako osobě vystupující za autobazar B. a žalobkyně uzavřela se společností B. dne 6. 6. 2017 kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo vozidlo“, že „kupní cena byla zaplacena při podpisu smlouvy“ a „dne 7. 6. 2017 odvezla žalobkyně vozidlo na technickou prohlídku před registrací po dovozu z Německa“ a „následně byla zapsána jako vlastník vozidla do nově vydaného osvědčení o registraci vozidla“, soud prvního stupně uvedl, že občanský zákoník umožňuje nabytí od nevlastníka v explicitně uvedených a definovaných případech, přičemž jeden z těchto případů je uvedený v §1110 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a k otázce nabytí vlastnictví k vozidlu žalobkyní jako kupující dovodil, že v řízení bylo prokázáno, že „vozidlo nabyla žalobkyně za úplatu“, že „se jednalo o použitou movitou věc“, že „bylo nabyto od společnosti provozující autobazar, tedy od podnikatele, který v rámci běžného obchodního styku při své podnikatelské činnosti s ojetými vozy bezesporu obchoduje“, a ve vztahu k dobré víře žalobkyně jako kupující dospěl k závěru, že prohlášení prodávajícího, že je vlastníkem předmětu koupě, „není podstatnou náležitostí kupní smlouvy, a proto ve smlouvě být nemusí“, že „ani skutečnost, že zmocněnci žalobkyně byla předložena smlouva ze dne 2. 2. 2017, neznamená že nebyl při uzavírání kupní smlouvy ze dne 6. 6. 2017 v dobré víře“, že „ani v rámci požadavku na postup s jistou mírou předběžné opatrnosti není možné po kupujícím ojetého vozu požadovat, aby trval na prokázání nepřetržité řady vlastníků, která povede až k prodávajícímu“, nebo „aby trval na vysvětlení závazkových vztahů mezi kontrahujícím podnikatelem a jakýmikoli jinými osobami“, že i podle §7 o. z. je stanovena zákonná vyvratitelná domněnka dobré víry a „žalovanému se žádným z předložených důkazů nepodařilo prokázat její absenci“, a proto jsou splněny všechny podmínky §1110 o. z. a žalobkyně se stala vlastníkem vozidla. Soud prvního stupně dále ve vztahu k povinnosti nového vlastníka vydat věc původnímu vlastníkovi uzavřel, že žalovaný „uplatnil své právo k vozidlu do tří let od doby, co jej měl pozbýt“, ale že vozidlo „dobrovolně předal panu V.“, a tedy již tím je „vyloučeno, že by vozidlo pozbyl svémocným odnětím nebo ztrátou“, když svémocné odnětí „je vyloučeno právě dobrovolným předáním“, a „vozidlo se z moci žalovaného jako původního vlastníka dostalo s jeho vědomým explicitním souhlasem“, a že i skutečnost, že policie vyšetřuje tuto skutečnost jako zpronevěru, jejíž skutková podstata ostatně vychází z toho, že věc byla pachateli svěřena, tj. je vyloučeno, aby ji svémocně odňal nebo odcizil, „nemůže na posouzení věci nic změnit“, a vzhledem k uvedenému dospěl k závěru, že „je zřejmé, že vlastníkem vozidla je žalobkyně“, a že „nejsou splněny podmínky, za kterých by žalovaný mohl po žalobkyni požadovat vrácení vozidla“, a proto nahradil souhlas žalovaného s vydáním vozidla z úschovy žalobkyni.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 8. 2022, č. j. 84 Co 48/2022-78, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5 881,38 Kč. Odvolací soud uvedl, že vycházel z „úplně zjištěného skutkového stavu okresním soudem“ a dospěl i ke „shodnému právnímu závěru“, a proto „může v zásadě zcela odkázat na podrobné a přesvědčivé odůvodnění napadeného rozhodnutí okresním soudem“, že soud prvního stupně „nepochybil“, pokud neprováděl ve věci další dokazování, neboť „podstatné skutečnosti pro právní posouzení věci byly zjištěny“, a ani skutečnosti uváděné žalovaným v průběhu řízení před soudem prvního stupně a v rámci jeho dovolání (správně odvolání) odvolací soud „nevedou k odlišnému právnímu závěru učiněnému okresním soudem“, tj. že žalobkyně byla při koupi vozidla v dobré víře, neboť „okresní soud své úvahy o této otázce podrobně a logicky rozvedl“. Také podle odvolacího soudu „nešlo v posuzovaném případě o svémocné odnětí věci, a to právě s ohledem na dobrovolné předání vozidla žalovaným společnosti B.“, která měla vozidlo nabízet k prodeji a peněžní prostředky získané prodejem předat žalovanému, a proto uzavřel, že „důvody pro vrácení vozidla splněny nejsou“ a že „je třeba nahradit souhlas žalovaného s vydáním předmětu úschovy žalobkyni“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Má za to, že jsou splněna kritéria pro přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při řešení otázek procesního a hmotného práva vyjádřil „zákonu nepřiléhavě“ a rozhodl v otázkách, které „ještě nebyly dovolacím soudem řešeny, a současně se dále v řešení některých otázek odchýlil od předchozích závěrů Nejvyššího soudu“. Dovolatel předně namítá, že rozsudek odvolacího soudu je „nepřezkoumatelný“ s ohledem na „absenci řádného a úplného odůvodnění rozhodnutí“, když odvolací soud pouze uvedl, že se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně „bez jakéhokoliv vypořádání se s argumentací žalovaného“, přičemž „podle ustálené judikatury Ústavního soudu je řádné odůvodnění rozhodnutí součástí institutu práva na spravedlivý proces“, a dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017-38, je „zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat“. Dovolatel z hlediska posouzení dobré víry žalobkyně namítá, že pan Ž. při výslechu uvedl, že pana V. zná již od dětství a „pan V. mu před prodejem vozidla sdělil, že se jedná o komisní auto a vozidlo mělo být dovezeno z Německa“, a tedy že se jednalo o „komisní prodej“, jehož „podstatou je, že vlastník (žalovaný) vozidla nabízí své vozidlo prostřednictvím obchodníka (pana V.) k prodeji, kdy až do uzavření kupní smlouvy zůstává vozidlo majetkem původního vlastníka“, že „obchodník je pouhým zprostředkovatelem obchodní transakce a nemůže za vlastníka uzavírat danou kupní smlouvu, natož převádět vlastnické právo“, že pan Ž. „měl postupovat ve věci se zvýšenou opatrností“, kdy i „jen jeho lehká nedbalost vylučuje jeho dobrou víru“ a kdy „měl a mohl pojmout podezření, že společnost B. není vlastníkem daného vozidla“, a proto „měl požadovat prokázání vlastnického práva společnosti k vozidlu“ nebo „předložení právního titulu“, na základě kterého mohl pan V. za vlastníka vozidla uzavřít danou kupní smlouvu, že ačkoliv soudy odkazují na to, že panu Ž. byl při uzavírání kupní smlouvy předložen technický průkaz, což má být dostatečným prokázáním vlastnického práva ve vztahu k předmětnému vozidlu, podle dovolatele „jej nelze považovat za listinu prokazující vlastnictví k věci“, a v případě sebemenší pochybnosti je nutné, aby „kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, a že tedy byl kupující skutečně v dobré víře“, čímž se soudy jednak „odchýlily od judikatury dovolacího soudu“ (sp. zn. 32 Odo 1411/2005), pokud „přisoudily žalobkyni zachování její dobré víry, přestože nevyužila všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčila o oprávnění převodce převést vlastnictví daného vozidla“, jednak s odkazem na vyvratitelnost domněnky dobré víry dovodily, že žalovaný „neprokázal okolnosti vedoucí k její absenci“, ačkoliv soud prvního stupně „odmítl provést navrhovaný důkaz trestním spisem a dotazem na německou kupní smlouvu“. Dovolatel soudům také vytýká, že „přešly vztah mezi ním, panem V. a společností B.“, jestliže se s panem V. dohodl, že „pan V. jakožto jednatel a majitel společnosti B. bude nabízet vozidla žalovaného za účelem zprostředkování uzavření kupní smlouvy“, a že „podstatou kupní smlouvy je převod vlastnického práva, kdy toto právo může převést pouze osoba, které toto právo svědčí/náleží, nebo osoba, kterou někdo takový k převodu pověří (zmocní)“, a že „ani jednou z těchto osob pan V. a společnost B. nejsou“, dále že odvolací soud „nějakým blíže neuvedeným způsobem dovodil obsah smlouvy o zprostředkování“, aniž by k věci provedl jakékoliv dokazování a aniž by to vyplývalo z důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně, že v projednávaném případě „nejsou splněny“ obsahové náležitosti kladené na kupní smlouvu, pokud v ní není prohlášení prodávajícího o tom, že je vlastníkem dané věci, a pokud byla kupní cena stanovena částkou 165 000 Kč a „z výpovědi pana Ž. vyplynulo, že panu V. v hotovosti předával pouze částku 155 000 Kč“, „nebyl splněn požadavek uhrazení kupní ceny“, a soudy tuto skutečnost „bez jakéhokoliv osvětlení zcela přešly s tím, že rozdíl v uvedených částkách je pro řízení nepodstatný“. Dovolatel také předkládá názor, že jazykovým výkladem §1110 o. z. je třeba na danou věc nahlížet tak, že „kupující nebude mít v důsledku převodu takové věci od neoprávněného postavení vlastníka dané věci, nýbrž jen poctivého držitele“, neboť „nikdo nemůže převést více práv než sám má“, a tedy „ve skutečnosti dochází pouze k převodu držby nad danou věcí“ a „nabytí vlastnického práva se odkládá až k okamžiku marného uplynutí tříleté lhůty k prokázání nedobrovolného pozbytí věci, kdy až poté se poctivý držitel stane vlastníkem“, a tedy že soudy „chybně zhodnotily zachování dobré víry žalobkyně“, „k přechodu vlastnického práva z žalovaného na žalobkyni nikdy nedošlo“ a „žalobkyně, byť poctivý držitel, zadržuje vozidlo žalovaného neprávem“. Podle dovolatele soudy „chybně posoudily“ též otázku svémocného odnětí věci, neboť mu věc byla „svévolně odňata v rámci trestné činnosti“ pana V., pojem svémocné odnětí „je třeba vykládat v širším záběru, než tak učinily soudy“, a s odkazem na literaturu a judikaturu Nejvyššího soudu má dovolatel za to, že „svémocně odňatá věc je i taková věc, se kterou nakládá jiná osoba způsobem, ke kterému nemá žádné oprávnění“, a s ohledem na to, že vozidlo bylo panu V. předáno dobrovolně za účelem zprostředkování jeho prodeje, „svémocné odnětí daného vozidla spočívá v neoprávněném nakládání s daným vozidlem proti vůli a záměrům vlastníka, tj. žalovaného“. Závěrem dovolatel předkládá dovolacímu soudu k zodpovězení následující otázky: 1) Jaká je potřeba kvality dobré víry v oprávnění převodce převést vlastnické právo k použité movité věci při prodeji v bazaru? 2) Lze předmětné jednání žalobkyně a jejího zmocněnce považovat alespoň za lehkou nedbalost? 3) Je kupující v dobré víře, že je převodce oprávněn převést věc, když ví, že se jedná o komisní prodej a nebyl mu předložen titul, na základě kterého by byl převodce oprávněn jednat a věc převést za vlastníka věci? 4) Je možné kupujícímu přiznat právní ochranu dobré víry, když při koupi vozidla u B. (obchodník s použitými movitými věcmi) byl seznámen s kupní smlouvou na předmětné vozidlo uzavřenou mezi K. W. a žalovaným, dále mu nebyl ze strany B. předložen jakýkoliv právní titul, který by prokazoval vlastnictví daného vozidla společností nebo by společnost opravňoval k prodeji vozidla za vlastníka? 5) S ohledem na běžnou obezřetnost při právním jednání, mělo vzbudit seznámení kupujícího se smlouvou o vlastnictví vozidla žalovaným pochybnost o vlastnickém právu B. k vozidlu při jeho prodeji? 6) Je kupující v dobré víře, pokud ví, že je vozidlo dovezeno z Německa, je mu předložena pouze německá kupní smlouva, na které je jedno české jméno a není zde jméno domnělého prodávajícího, není mu prokázáno vlastnictví předmětného vozidla ani titul k jednání za vlastníka vozidla? 7) Jaké možné prostředky má kupující využít, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci, aby v době uzavírání kupní smlouvy byl v dobré víře, že prodávajícímu svědčí vlastnické právo či je oprávněn vlastnické právo jiné osoby převést? 8) Prokazuje technický průkaz vozidla vlastnické právo k tomuto vozu? 9) Měl kupující povinnosti postupovat při uzavírání dohody se zvláštní obezřetností? 10) Došlo k přechodu vlastnického práva z žalovaného na žalobkyni s ohledem na to, že neuběhla tříletá vindikační doba, po kterou může vlastník žádat vrácení věci? Dovolatel proto předkládá závěr, že neměl být nahrazen souhlas dovolatele s vydáním předmětného vozidla z úschovy do držení žalobkyni, a navrhuje, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu nebo zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně k dovolání žalovaného uvádí, že se ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů, že „bylo náležitě prokázáno, že žalobkyně v dobré víře nabyla od společnosti B. provozující autobazar kupní smlouvou ze dne 6. 6. 2017 do vlastnictví použitý osobní automobil“, a že „nebyly splněny podmínky, za kterých by byla povinna dle §1100 o. z. (správně §1110 o. z.) věc vydat původnímu vlastníkovi věci, resp. nebyla splněna podmínka svémocného odnětí věci původnímu vlastníkovi“, že se ztotožňuje v definici svémocného odnětí s názorem soudu prvního stupně, když „v případě dovolatele došlo k předání dobrovolnému“, navíc „dovolatel s jednatelem společnosti B. panem V. obchodoval s ojetinami vozů po dobu přinejmenším několika let“, a tedy argumentaci dovolatele považuje „za ryze účelovou“. Ke své dobré víře dovozuje, že po ní jako po kupující vozidla z vyhlášeného autobazaru „nelze spravedlivě požadovat, aby zjišťovala podrobnosti závazkových vztahů mezi společností B. a dalšími osobami“, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalovaného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení §241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutková zjištění odvolacího soudu přezkumu dovolacím soudem nepodléhají, stejně jako dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat postup soudu při provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů.
V posuzovaném případě bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky výkladu pojmu svémocné odnětí ve smyslu ustanovení §1110 o. z. Protože posouzení této otázky hmotného práva bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující) a protože nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaného je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není opodstatněné.
Podle ustanovení §1110 o. z. získal-li někdo v dobré víře za úplatu použitou movitou věc od podnikatele, který při své podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku obchoduje takovými věcmi, vydá ji vlastníku, který prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo že mu věc byla odňata svémocně a že od ztráty nebo odnětí věci uplynuly nejvýše tři roky.
Pojem „svémocné odnětí“ není občanským zákoníkem přesně definován. Odborná literatura uvádí, že věc odňatá svémocně se z moci vlastníka dostane bez jeho souhlasu [k tomu srov. Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 420] a že svémocí lze označit čin, který je právem zakázán – osoba si k něčemu pomůže svojí mocí bez toho, aby k tomu měla zákonný podklad; klasickým svémocným činem je trestný čin (krádež, loupež, apod.), ale jeho vnímání je širší – o svémoci hovoříme vždy tam, kde je deliktní jednání provázeno použitím síly, lsti apod. [k tomu srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1633]. Například také ve vztahu k držbě zákon uvádí pojem „svémocné vetření“, které odborná literatura označuje za volní jednání, kterým někdo nabude držbu použitím síly, překonáním překážky či jednáním proti zřetelné vůli dosavadního držitele [k tomu srov. například Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 106, nebo Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 997].
S poukazem na výše uvedené má dovolací soud za to, že v projednávané věci má význam pouze skutečnost, kterou žalovaný učinil nespornou, tedy že předmětné vozidlo předal panu V. jako osobě vystupující za společnost B. dobrovolně, tj. v souladu se svou vůlí. Za daných okolností proto nelze dovozovat splnění předpokladu pro vydání věci jejímu původnímu vlastníku ve smyslu ustanovení §1110 o. z., tedy že došlo ke svémocnému odnětí předmětného vozidla žalovanému, a proto dovolací soud považuje závěr odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně), že vozidlo svémocně odňato nebylo, za správný.
Nadto, poukazuje-li dovolatel ve svém dovolání na skutečnost, že se v daném případě jednalo o „komisní prodej“, a namítá-li, že v takovém případě je „obchodník pouhým zprostředkovatelem obchodní transakce a nemůže za vlastníka uzavírat danou kupní smlouvu, natož převádět vlastnické právo“, zjevně přehlíží, že komisionář může oprávněně převést vlastnické právo k věci druhé straně vlastním jménem, aniž by byl jejím vlastníkem [k tomu srov. například důvodovou zprávu k ustanovení §1109 o. z. či právní názor vyjádřený v Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 406], a tedy ani z tohoto důvodu není jeho výtka, že s předmětným vozidlem nakládala jiná osoba způsobem, ke kterému neměla žádné oprávnění, důvodná.
Z obsahu dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je také zřejmé, že dovolatel nesouhlasí se závěrem soudů ohledně zachování dobré víry žalobkyně při nabytí předmětného vozidla. Rozhodnutí odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně) je však z hlediska posouzení této otázky v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Ochrana dobré víry je obecným právním principem. Občanský zákoník zastává pozitivní formulaci dobré víry (§992 odst. 1 věta první o. z.), podle které se poctivá držba zakládá na pozitivním přesvědčení o existenci vykonávaného práva, a v případě nabytí od neoprávněného se tato dobrá víra vztahuje i na oprávnění převodce vlastnické právo převést. Při posuzování dobré víry bude hrát především roli to, zda při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti, že převádějící subjekt není oprávněn vlastnické právo převést. Podle toho, jakou míru zavinění je třeba nabyvateli přičíst, by měl i on sám vyvinout jistou přezkumnou aktivitu ke zjištění toho, zda je převodce vlastníkem nebo jinak oprávněným k převodu věci. Chce-li být nabyvatel považován za poctivého nabyvatele, je to přímo jeho povinností (tzv. investigativní povinnost). Nabytí od neoprávněného je totiž zřejmě vyloučeno již v případě lehké nedbalosti ( culpa levis – tj. průměrná péče starostlivého hospodáře), a proto je nutné nabyvateli jisté investigativní povinnosti uložit. Na druhou stranu je třeba vzít v úvahu, že přemíra takových povinností by mohla vést právě k tomu, čemu má institut nabytí od neoprávněného zabránit, a to ochromení soukromoprávního (zejména pak obchodního) styku. Investigativní povinnost nabyvatele by však neměla být vnímána jako obecná povinnost, spíše by se měla uplatnit v případech, kde je zvýšená pravděpodobnost, že převodce nemusí být vlastníkem (typicky při prodeji ojetých vozů a při prodeji věcí, u kterých se obvykle sjednává výhrada vlastnického práva). Obecně je také třeba při stanovování investigativní povinnosti nabyvatele přihlédnout ke způsobu nabytí [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 240/2019; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 ICdo 144/2018, jakož i právní názor vyjádřený v Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 412 - 414].
Posouzení otázky, zda byla žalobkyně (nabyvatelka), resp. její zmocněnec v době uzavření kupní smlouvy se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, je věcí úvahy soudu v nalézacím řízení, kterou dovolací soud přezkoumá jen v případě, kdyby byla zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3433/2020). Tak tomu ale v projednávané věci není. Soud prvního stupně k rozsahu investigativní povinnosti žalobkyně jako nabyvatelky mimo jiné dovodil, že „ani v rámci požadavku na postup s jistou mírou předběžné opatrnosti není možné po kupujícím ojetého vozu požadovat, aby trval na prokázání nepřetržité řady vlastníků, která povede až k prodávajícímu, natož to, aby trval na vysvětlení závazkových vztahů mezi kontrahujícím podnikatelem a jakýmikoli jinými osobami“, a dovolací soud nepovažuje argumentaci soudu prvního stupně, na niž zcela odkazuje odvolací soud, za zjevně nepřiměřenou.
Lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně, s jehož odůvodněním se odvolací soud ztotožnil, při úvaze, zda žalobkyně byla v dobré víře v oprávnění druhé strany (v projednávané věci společnosti B.) vlastnické právo převést, přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem na straně obou účastníků; vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená.
Dovolací soud neshledává důvodnou ani výtku dovolatele, že se soudy odchýlily od judikatury dovolacího soudu, a to rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 1411/2005 (v němž dovolací soud řešil otázku nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě ustanovení §446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013), neboť dovolatel nebere náležitě v úvahu, že rozsudek odvolacího soudu v projednávané věci je (ve vztahu k posouzení otázky dobré víry žalobkyně o tom, že se stala na základě sjednané smlouvy vlastnicí předmětného vozidla) v souladu s právním závěrem v tomto rozhodnutí přijatým, neboť soudy se (jak je uvedeno výše) zabývaly otázkou rozsahu investigativní povinnosti nabyvatelky a její splnění řádně odůvodnily; naproti tomu své rozhodnutí neučinily na závěru o prokázání vlastnického práva žalobkyně k vozidlu na základě technického průkazu, jak dovolatel uvádí ve svém dovolání; dovolací soud navíc v dovolatelem zmíněném rozhodnutí vycházel z jiného skutkového stavu, než je dán v projednávané věci.
Konečně dovolací soud považuje za nezbytné uvést, že vzhledem k tomu, že správnost (úplnost) skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu (jak vyplývá z výše uvedeného) nepodléhá, nemohou tedy ani námitky dovolatele, jimiž v dovolání předkládá vlastní (další) skutková tvrzení (například odkazem na výpovědi učiněné v trestním řízení, a to zejména na svou výpověď, dle které mu měl pan Ž. sdělit, že žádal pana V. o smlouvu uzavřenou mezi žalovaným a společností B., kterou však údajně nikdy neobdržel), a na základě těchto předkládá vlastní (odlišné) právní posouzení věci, jakož i námitky, jimiž odvolacímu soudu a soudu prvního stupně vytýká nesprávně (neúplně) zjištěný skutkový stav, například z důvodu, že odmítl provést navrhovaný důkaz trestním spisem a dotazem na německou kupní smlouvu, ačkoliv zřejmě přehlíží, že soud prvního stupně tyto důkazy neprovedl „pro nadbytečnost“ s odůvodněním, že „měl k dispozici dostatek relevantních skutkových zjištění podstatných pro rozhodnutí ve věci“, založit přípustnost dovolání, neboť jimi uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Neopodstatněnou je také námitka dovolatele o „nepřezkoumatelnosti“ napadeného rozsudku odvolacího soudu „s ohledem na absenci řádného a úplného odůvodnění rozhodnutí“, neboť navzdory jím vzneseným námitkám dovolatel nepochybně věděl, jak a proč soud prvního stupně rozhodl a z jakých důvodů odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil, dovodil-li, že vycházeje z úplně zjištěného skutkového stavu okresním soudem „dospěl i ke shodnému právnímu závěru“, a tedy že „může v zásadě zcela odkázat na podrobné a přesvědčivé odůvodnění“ rozsudku soudu prvního stupně (k tomu srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100, ročník 2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3643/2018), a tedy dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu není postižen (a dovolatelem uplatňovaná nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu nepředstavuje) tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., a dovolací soud tak nemá důvod napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani z tohoto důvodu rušit.
Z uvedeného tedy vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalovaným uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalovaného bylo zamítnuto a dovolatel je proto povinen nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady potřebné k bránění práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolacího soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena a dosud nebyla nahrazena jiným právním předpisem. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 10 000 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobkyni náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300 Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalobkyni za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty (z odměny a náhrad) ve výši 2 163 Kč. Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, dovolací soud mu uložil, aby nahradil žalobkyni náklady dovolacího řízení v celkové výši 12 463 Kč k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 3. 2023
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu