ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.988.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 988/2023-418
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po V. Š., zemřelém dne 26. prosince 2018, posledně bytem v XY, za účasti 1) D. M., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem v Praze 3, Laubova č. 1729/8, a 2) V. Š., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Hanou Žižkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Nerudova č. 239/35, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 22 D 65/2019, o dovolání D. M. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. září 2022, č. j. 24 Co 146/2022-372, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Řízení o pozůstalosti po V. Š., zemřelém dne 26. 12. 2018 (dále jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 24. 1. 2019, č. j. 22 D 65/2019-2. Usnesením ze dne 11. 12. 2019, č. j. 22 D 65/2019-142, tento soud určil obvyklou cenu majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a jeho manželky D. Š. a schválil dohodu o vypořádání tohoto majetku (výrok I.), určil obvyklou cenu majetku a jiných aktiv pozůstalosti, výši dluhů a čistou hodnotu pozůstalosti (výrok II.), schválil dohodu dědiček D. Š., D. M. a V. Š. o rozdělení pozůstalosti, potvrdil podle této dohody nabytí dědictví (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.). Usnesení nabylo právní moci dne 18. 1. 2020. K návrhu D. M. ze dne 12. 10. 2020 k projednání nově objeveného majetku Okresní soud v Berouně usnesením ze dne 4. 11. 2020, č. j. 22 D 65/2019-165, zahájil řízení o dodatečně objeveném majetku a provedením úkonů v řízení pověřil Mgr. Andreu Cafourkovou, notářku v Berouně.
Usnesením ze dne 17. 3. 2022, č. j. 22 D 65/2019-317, Okresní soud v Berouně určil obvyklou cenu nově objeveného majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a jeho manželky D. Š., tento nově objevený majetek vypořádal tak, že do pozůstalosti po pozůstalé manželce D. Š., zemřelé dne 31. 3. 2020, připadají vyjmenované majetkové hodnoty (účty u ČSOB, a. s., cenné papíry a pohledávka za ČSOB Pojišťovna, a. s.) a do pozůstalosti po V. Š. připadá pohledávka za Finančním úřadem pro Středočeský kraj z důvodu přeplatku na dani z příjmů za rok 2018 ve výši 50 096 Kč a náhradová pohledávka za zemřelou pozůstalou manželkou D. Š. z důvodu vypořádání majetku nově najevo vyšlého, patřícího do společného jmění manželů, ve výši 1 067 613,84 Kč (výrok I.), určil obvyklou cenu majetku nově najevo vyšlého 1 117 709,84 Kč, obvyklou cenu aktiv pozůstalosti po zařazení nově najevo vyšlého majetku 8 273 757,63 Kč, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti 0 Kč, čistou hodnotu pozůstalosti po zařazení nově najevo vyšlého majetku 8 273 757,63 Kč (výrok II.), potvrdil nabytí nově najevo vyšlého majetku patřícího do pozůstalosti po V. Š., a to pohledávky za Finančním úřadem pro Středočeský kraj ve výši 50 096 Kč a náhradové pohledávky za zemřelou D. Š. ve výši 1 067 613,84 Kč dědičkám: pozůstalé dceři D. M. dědickým podílem 1/3, pozůstalé dceři V. Š. dědickým podílem 1/3 a dědický podíl 1/3 náleží do pozůstalosti po pozůstalé manželce D. Š. (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.).
K odvolání D. M. a V. Š. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 15. 9. 2022, č. j. 24 Co 146/2022-372, usnesení soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak že obvyklá cena nově najevo vyšlého majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a jeho manželky činí 2 235 455,68 Kč, výše náhradové pohledávky činí 1 067 631,84 Kč, ve výroku II. tak, že obvyklá cena majetku nově najevo vyšlého činí 1 117 727,84 Kč, výše najevo nově vyšlých dluhů a jiných pasiv pozůstalosti činí 0 Kč a čistá hodnota majetku nově najevo vyšlého činí 1 117 727,84 Kč, a dále ve výroku III. tak, že výše náhradové pohledávky činí 1 067 631,84 Kč; jinak usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění tohoto usnesení odvolací soud zrekapituloval zjištění z původního pozůstalostního řízení, jak ohledně dědiců, tak i majetku zůstavitele a rozhodnutí o něm, tak zjištění učiněná soudem prvního stupně v tomto řízení o nově objeveném majetku, která doplnil dokazováním podstatným obsahem pozůstalostního spisu po D. Š., vedeném Okresním soudem v Berouně pod sp. zn. 22 D 344/2020. Uzavřel, že pokud odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně zčásti změnil, bylo to jen v souvislosti s nápravou početní chyby při součtu jednotlivých dodatečně najevo vyšlých aktiv společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky; postup soudu prvního stupně v řízení o dodatečně najevo vyšlém majetku, jeho právní posouzení, včetně posouzení předpokladů pro započtení na dědický podíl V. Š. (toho, co obdržela od zůstavitele darovací smlouvou ze dne 17. 8. 2017), jakož i jeho rozhodnutí, shledal jako správné.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala D. M. dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze skutečnosti, že „rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“, a touto právní otázkou je „nesprávné právní posouzení nepřípustnosti započtení na dědický podíl dle §1664 občanského zákoníku“. Poukazuje na to, že v původním řízení uzavřená dohoda dědiců, podle které pozůstalá manželka ničeho nežádala, dovolatelce připadla převážná část zůstavitelova majetku, v hodnotě cca 6 000 000 Kč, a V. Š. připadl z pozůstalosti majetek převážně osobního charakteru, v hodnotě 550 000 Kč, reflektovala vůli účastníků po spravedlivém narovnání vztahů mezi pozůstalými, zejména dcerami zůstavitele, když V. Š. uzavřela se zůstavitelem 17. 8. 2017 darovací smlouvu, kterou jí zůstavitel daroval pozemek p.č.st. XY – zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 1419 m², na němž stojí stavba č. p. XY – objekt bydlení, a pozemek p. č. XY – ostatní plocha, o výměře 225 m², vše v obci XY, k. ú. XY, jejichž hodnota dosahuje rámcově 40 000 000 Kč, zatímco dovolatelka za života zůstavitele od něho žádný obdobný dar neobdržela, resp. jí získané nemovitosti mají hodnotu cca 5 000 000 Kč. Když po dodatečně najevo vyšlé pozůstalosti uplatnila své právo ve smyslu §1664 občanského zákoníku, aby byl uvedený dar započten na dědický podíl V. Š., odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, dovodil, že sice došlo k naplnění formálních předpokladů uplatnění institutu kolace, nicméně nedošlo k naplnění materiálního předpokladu, tedy neodůvodněnému znevýhodnění pozůstalé dcery D. M. Ani soud prvního stupně ani soud odvolací však žádným způsobem neurčily hodnotu zůstavitelem darovaného majetku. Přitom podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1394/2016 platí, že z ustanovení §484 dřívějšího občanského zákoníku vyplývá, že požadavek zápočtu (kolace) darování má sloužit spravedlivému rozvržení majetkového přínosu pocházejícího od zůstavitele do majetku dědiců, cílem je odstranit, resp. snížit majetkové disproporce mezi dědici, pokud mají původ v majetkových zdrojích plynoucích od zůstavitele, účelem započtení je tedy dosažení alespoň přibližného či částečného srovnání hodnoty majetku nabytého jednotlivými dědici jak děděním, tak bezplatným převodem za života zůstavitele. S odkazem na to, že výklad právních norem, který nemůže spočívat v pouhém gramatickém porozumění jeho textu (jak vyslovil Ústavní soud ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 1/96, z jehož závěrů vychází i Nejvyšší soud, např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008), pak dovolatelka dovozuje, že pojem „neodůvodněné znevýhodnění nepominutelného dědice“ nutno vykládat tak, že soud může ustoupit od spravedlivého rozvržení majetkového přínosu pocházejícího od zůstavitele do majetku dědiců pouze v tom případě, že shledá konkrétní důvody odůvodňující znevýhodnění nepominutelného dědice. Za takové důvody lze např. považovat chování dědice vůči zůstaviteli, které ještě nenaplňuje podmínky vydědění, ale lze je již nazvat neslušným apod. V dané věci však žádné takové důvody uváděny nejsou, je poukazováno zejména na autonomii vůle zůstavitele. Vzhledem ke kvantitě zvýhodnění druhé dcery zůstavitele je zřejmé, že nezapočtení darování nemovitostí na její dědický podíl neodpovídá tomu, co vyslovil Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 32 Cdo 2101/2018 ve vztahu k ustanovení §484 věty třetí dřívějšího občanského zákoníku – jako právní normě s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého předem neomezeného okruhu okolností; s tím, že obecně přitom platí, že soud má při zkoumání „neodůvodněnosti“ zvýhodnění obdarovaného dědice přihlédnout zejména k důvodům, které zůstavitele vedly k poskytnutí daru, k důsledkům, které darování pro dědice mělo, k dalším okolnostem, jež darování podmiňovaly či provázely, k míře zvýhodnění apod., dále k tomu, aby závěr o neodůvodněnosti zvýhodnění obdarovaného dědice korespondoval s představou zůstavitele o přechodu jeho majetku na dědice i se zákonem požadovanou ochranou neopomenutelných dědiců před nespravedlivým znevýhodněním. Dovolatelka má za to, že uzavřenou dědickou dohodou v původním pozůstalostním řízení nemohlo dojít k úplnému narovnání majetkových hodnot, neboť majetek spadající do pozůstalosti nedosahoval hodnoty majetku darovaného zůstavitelem dceři V. Š. S ohledem na to, že darované nemovitosti nejsou obvyklým darem a že v rozhodnutí soudu nejsou uvedeny žádné skutečnosti, na základě kterých by mělo být upuštěno od požadavku na spravedlivé rozvržení majetkového přínosu pocházejícího od zůstavitele do majetku dědiců, tak, aby nebyla neodůvodněně znevýhodněna, navrhuje, aby dovolací soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2022, č. j. 24 Co 146/2022-372, v části týkající se výroku III. usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 17. 3. 2022, č. j. 22 D 65/2019-317, zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V. Š. ve vyjádření k dovolání především uvedla, že dovolání je nepřípustné, neboť předestřená otázka ohledně započtení na dědický podíl podle §1664 občanského zákoníku není otázkou, která by nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena, naopak dovolací soud se touto problematikou zabýval v řadě svých rozhodnutí, např. sp. zn. 21 Cdo 4159/2007 nebo sp. zn. 21 Cdo 3828/2011; tvrdí-li dovolatelka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neuvádí, v čem odchýlení spatřuje; z odůvodnění napadeného rozhodnutí naopak vyplývá, že se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v ničem neodchýlil, a že postupoval v souladu s ustálenou judikaturou, a to i s tou, kterou dovolatelka v dovolání cituje. Podle jejího názoru odvolací soud správně zhodnotil průběh celého dědického řízení, při svém rozhodování vzal v úvahu všechny okolnosti, včetně vůle zůstavitele i jeho manželky ohledně rozdělení nemovitostí v jejich výlučném vlastnictví i ve společném jmění manželů mezi jejich dvě dcery, správně posuzoval případný nárok na započtení daru (který zůstavitel sám nepřikázal) zejména podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4159/2017 – přihlížel k tomu, že obdarovaná dcera žila se zůstavitelem a jeho manželkou v jedné domácnosti, obětavě o oba pečovala v době jejich těžké nemoci až do jejich smrti, starala se o domácnost i o dům, v domě podnikala apod., tudíž nebyla neodůvodněně zvýhodněna a nebylo již třeba řešit míru zvýhodnění, když podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3828/2011 nelze neodůvodněné zvýhodnění obdarovaného dědice dovodit jen na základě stanovené obvyklé ceny daru. S ohledem na to, že odvolací soud při svém rozhodování v ničem nepochybil a jeho právní posouzení nepřípustnosti započtení na dědický podíl podle §1664 občanského zákoníku je správné, navrhuje, aby dovolací soud dovolání, pokud nedojde k jeho odmítnutí, v plném rozsahu zamítl a dovolatelce uložil povinnost k náhradě nákladů řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Pro rozhodnutí soudů o potvrzení nabytí nově najevo vyšlého majetku zůstavitele bylo mimo jiné významné posouzení, zda lze na dědický podíl jedné z dědiček podle zákonné posloupnosti započíst to, co od zůstavitele za jeho života obdržela darem, i když to zůstavitel nepřikázal. Vzhledem k tomu, že otázka započtení na dědický podíl bez příkazu zůstavitele nebyla od účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tj. od 1. 1. 2014, dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Při posloupnosti dědiců podle pořízení pro případ smrti nebo při zákonné dědické posloupnosti se započtení na dědický podíl provede, jen přikázal-li to zůstavitel projevem vůle učiněným ve formě předepsané pro pořízení závěti (§1663 o. z.).
Soud může provést započtení na dědický podíl, i když to zůstavitel nepřikázal, byl-li by jinak nepominutelný dědic neodůvodněně znevýhodněn; k obvyklým darováním se však nepřihlíží (§1664 o. z.)
V dané věci zůstavitel nezanechal žádné pořízení pro případ smrti, ani nepřikázal (ve formě předepsané pro pořízení závěti), aby na dědický podíl některého z dědiců bylo provedeno započtení toho, co budoucímu dědici za svého života bezúplatně poskytl. Podle zákonné posloupnosti dědí v první třídě dědiců manželka zůstavitele D. Š. (která 31. 3. 2020 zemřela) a děti zůstavitele D. M. a V. Š., podle ustanovení §1635 odst. 1 o. z. každý z nich stejným dílem, tj. každý jednu třetinu pozůstalosti. D. M. navrhovala, aby na dědický podíl V. Š. bylo započteno darování nemovitých věcí v k. ú. XY podle darovací smlouvy uzavřené se zůstavitelem dne 17. 8. 2017, V. Š. se započtením na svůj dědický podíl nesouhlasila a tvrdila důvody, které zůstavitele k darování vedly.
Institut započtení na dědický podíl obsahoval i občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013 (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“). V ustanovení §484 o potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů stanovil, že při dědění ze zákona se na jeho dědický podíl započte to, co za života zůstavitele od něho bezplatně obdržel, pokud nejde o obvyklá darování, a že při dědění ze závěti je třeba toto započtení provést, jestliže k němu dal zůstavitel příkaz anebo jestliže by jinak obdarovaný dědic byl proti dědici uvedenému v ustanovení §479 (tj. potomek zůstavitele) neodůvodněně zvýhodněn. Podle současné právní úpravy (§1663 o. z.) se však započtení na dědický podíl dědice, jak podle pořízení pro případ smrti, tak i dědice podle zákonné dědické posloupnosti, provede jen, pokud to zůstavitel přikázal, a to projevem vůle učiněným stejnou formou, jaká je předepsaná pro pořízení závěti. Bez tohoto příkazu zůstavitele může soud započtení na dědický podíl provést jen výjimečně - pokud by jinak byl nepominutelný dědic neodůvodněně znevýhodněn (§1664 o. z.).
Z porovnání předcházející a současné právní úpravy započtení na dědický podíl vyplývá, že současný občanský zákoník v ustanoveních o započtení (stejně jako v celkové úpravě dědického práva) preferuje vůli zůstavitele před autoritativním rozhodováním soudu, ať již tím, že zůstavitel započtení nařídí nebo naopak nenařídí. Tuto skutečnost nelze nechat bez povšimnutí při použití soudní judikatury k dřívějšímu ustanovení §484 obč. zák. Nyní je třeba vycházet z toho, že započtení na dědický podíl dědice podle zákonné posloupnosti bez příkazu zůstavitele je jen výjimkou ze základního pravidla, že bez kvalifikovaně projevené vůle zůstavitele se započtení neprovádí; výjimkou je jen případ, že by nepominutelný dědic (potomek zůstavitele) byl bez započtení na dědický podíl dědice, který již za života zůstavitele od něho něčeho bezplatně obdržel (mimo obvyklého darování), neodůvodněně znevýhodněn.
K otázce „neodůvodněného znevýhodnění“ lze poukázat na to, co Nejvyšší soud uvedl v usnesení ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4159/2007, k výkladu ustanovení §484 obč. zák. z hlediska otázky neodůvodněnosti zvýhodnění obdarovaného dědice oproti dědici uvedenému v ustanovení §479 obč. zák., totiž, že toto zákonné ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda obdarovaný dědic byl oproti dědici uvedenému v ustanovení §479 obč. zák. neodůvodněně zvýhodněn, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V občanském zákoníku ani v jiném předpisu není pojem „neodůvodněného zvýhodnění“ definován, přičemž na jeho vymezení závisí závěr soudu o tom, zda při dědění ze závěti a při absenci pokynu zůstavitele k započtení má být obdarovanému dědici započítán na dědický podíl dar, který od zůstavitele obdržel. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétní případě na úvaze soudu; obecně však platí, že soud má při zkoumání „odůvodněnosti“, resp. „neodůvodněnosti“ zvýhodnění obdarovaného dědice přihlédnout zejména k důvodům, které zůstavitele vedly k poskytnutí předmětného daru, k důsledkům, které darování pro obdarovaného dědice mělo, k dalším okolnostem, jež darování „podmiňovaly“ či provázely, k míře (kvantitě) zvýhodnění apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby závěr o „odůvodněnosti“, resp. o „neodůvodněnosti“ zvýhodnění obdarovaného dědice korespondoval s představou zůstavitele o přechodu jeho majetku na dědice i se zákonem požadovanou ochranou nepominutelných dědiců před nespravedlivým znevýhodněním. Obdobně Nejvyšší soud uvedl v usnesení ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3826/2011, nebo v usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 187/2012.
I pro nynější ustanovení §1664 o. z. platí, že jde o právní normu, která ponechává na soudu, aby v každém konkrétním případě posoudil, zda v důsledku toho, že zůstavitel za svého života poskytl jednomu z pozdějších dědiců dar (bezúplatné plnění) nad rámec obvyklého darování, byl nepominutelný dědic neodůvodněně znevýhodněn. Není tak ani důvod k tomu, aby při posuzování naplnění předpokladů „neodůvodněného znevýhodnění“ nemohla být použita obdobná kritéria jako v dřívější judikatuře u „neodůvodněného zvýhodnění“ obdarovaného dědice, vždy však s vědomím toho, že je rozhodováno o výjimce z pravidla, že se započtení na dědický podíl provádí v zásadě jen z příkazu zůstavitele.
V projednávané věci z odůvodnění dovoláním napadeného usnesení vyplývá, že odvolací soud při posuzování případného „neodůvodněného znevýhodnění“ nepominutelné dědičky D. M. oproti nepominutelné dědičce V. Š. vycházel z názoru, že zásah soudu do dědických podílů spočívající v započtení na dědický podíl je zákonem konstruován jako institut krajní, který soudu umožňuje zasáhnout v případě, kdy jsou dány naprosto zjevné důvody pro modifikaci, kdy dodržení výše zákonných podílů by se jevilo jako zjevně nespravedlivé. Ze zjištěného skutkového stavu (který, jak vyplývá z ustanovení §241a o. s. ř., nepodléhá přezkoumání dovolacím soudem) pak zohlednil především to, že zůstavitel započtení darování nemovitých věcí podle darovací smlouvy ze dne 17. 8. 2017 na dědický podíl dcery V. Š. nenařídil a že v rámci širší rodiny projevil vůli ohledně způsobu rozdělení svého nemovitého majetku mezi své dcery. Přihlédl k tomu, že V. Š. vedla se zůstavitelem a jeho manželkou dlouhodobě společnou domácnost, rodičům pomáhala a pečovala o ně, nechovala se k nim ani k sestře jakkoli v rozporu s dobrými mravy či způsobem překračujícím zásady společenské slušnosti, v nemovitostech, které jí zůstavitel dal nejprve k užívání a posléze daroval, provozovala prodejnu a o tento majetek se starala.
Posouzení uvedených zjištěných skutečností v jejich souhrnu se závěrem, že V. Š. nebyla předmětným darováním neodůvodněně zvýhodněna, odpovídá kritériím a závěrům, které dovolací soud přijal za předcházející právní úpravy. V dané věci tento závěr současně znamená, že D. M. tímto posouzením ve vztahu k obdarované dědičce V. Š. nebyla neodůvodněně znevýhodněna, zejména když od zůstavitele za jeho života také obdržela darem nemovité věci. Samotná skutečnost, že hodnota nemovitých věcí darovaných jednotlivým dědičkám nebyla zcela shodná, stejně jako to, že nebylo zjištěno (ani tvrzeno) nějaké nevhodné chování D. M. vůči zůstaviteli, k opačnému závěru nestačí. Pokud by zjištěné bezproblémové vztahy D. M. se zůstavitelem a jí tvrzená rozdílná hodnota zůstavitelem jí a druhé dědičce poskytnutých darů měla vést k závěru o jejím neodůvodněném znevýhodnění oproti V. Š., byla by tím popřena změna, ke které došlo právní úpravou započtení podle nového občanského zákoníku od jeho účinnosti od 1. 1. 2014, oproti právní úpravě předcházející. „Neodůvodněnému znevýhodnění“ za života zůstavitele neobdarovaného nepominutelného dědice (v dané věci méně obdarované dědičky) by spíše odpovídalo zjištění o závadném chování více obdarovaného dědice vůči zůstaviteli, popř. jeho širší rodině, nebo ničím neodůvodněný nezájem tohoto dědice o zůstavitele, neposkytování mu žádné pomoci apod., a to v protikladu s běžně očekávatelným chováním potomka - neobdarovaného dědice (v dané věci méně obdarované dědičky) v podobě péče o zůstavitele, jeho rodinu, majetek apod. Taková situace však v projednávané věci zjištěna nebyla. Dovolací soud proto odvolacím soudem provedené posouzení předmětné právní otázky v této konkrétní věci neshledal nesprávným, stejně jako z něho vyplývající rozhodnutí, podle něhož není důvod pro modifikaci zákonných dědických podílů tří dědiček podle zákonné dědické posloupnosti.
Protože z hlediska uplatněných dovolacích důvodů bylo dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu shledáno jako správné a nebylo zjištěno, že by bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání D. M. podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b o. s. ř. ve spojení s ustanovením §128 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, když nebyly zjištěny okolnosti ani důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by náhrada nákladů vzniklých v dovolacím řízení měla být některému z účastníků řízení o pozůstalosti přiznána.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 7. 2023
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu