ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.1021.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 1021/2023-431
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: HOKAL v.o.s., v likvidaci , se sídlem Střížovická 397/14, Ústí nad Labem - Klíše, IČO 14866722, zastoupená JUDr. Filipem Štípkem, advokátem se sídlem Hradiště 96/6-8, Ústí nad Labem, proti žalované: Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem Pobřežní 665/13, Praha 8, IČO 63998530, o 506 751 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 369/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2023, č. j. 13 Co 255/2022-416, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2023, č. j. 13 Co 255/2022
-416, se ve výroku I mění tak, že se potvrzuje výrok I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 5. 2022, č. j. 27 C 369/2013-386, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 308 930 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z částky 308 930 Kč od 1. 10. 2013 do zaplacení.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem 53 225,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Filipa Štípka do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
III. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 náhradu nákladů řízení 18 228 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 25 906 Kč k rukám advokáta JUDr. Filipa Štípka do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 5. 5. 2022, č. j. 27 C 369/2013-386, uložil žalované zaplatit žalobkyni 308 930 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z částky 308 930 Kč od 1. 10. 2013 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do 197 821 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % ročně z částky 197 821 Kč od 1. 10. 2013 do zaplacení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až V). Vyšel ze zjištění, že dne 2. 2. 2012 nákladní automobil pojištěný pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla u žalované narazil do výdejního stojanu pohonných hmot v čerpací stanici žalobkyně v Ústí nad Labem a poškodil jej tak, že musel být nahrazen jiným. Stojan po poškození neměl žádnou hodnotu, tu neměly ani jeho zbytky. Před poškozením byla podle znaleckých posudků hodnota stojanu 329 800 Kč, žalobkyně nechala dopravit nový ze Švédska, namontovat ho a uvést do provozu konfigurací za obvyklé ceny, a to za 590 598 Kč jako kupní cenu za samotný stojan, 223 020 Kč za jeho montáž, 22 660 Kč za provedení systémové konfigurace stojanu, 63 250 Kč za jeho dopravu ze Švédska, 6 912 Kč za kryt sloupu a 37 375 Kč za jeho oplechování, celkem vynaložila 943 815 Kč. V tomto řízení se žalobkyně domáhala náhrady částky 197 821 Kč jako žalovanou dosud neuhrazené části kupní ceny nového stojanu, a dále částek 223 020 Kč za montáž, 22 660 Kč za konfigurace a 63 250 Kč za jeho dopravu, celkem 506 751 Kč. Žalovaná žalobkyni vyplatila pojistné plnění ve výši 392 777 Kč, v němž nebyla zahrnuta žádná z žalovaných položek. Soud vzal za prokázané, že cena čerpací stanice (bez pozemků) bezprostředně před poškozením stojanu činila 6 600 000 Kč. Stojan tvoří s dalšími technologiemi čerpací stanice funkční celek, bez jeho napojení na další technologie stojan ani technologie nemohou plnit svou funkci, výdejní stojan je určen právě jen k vydávání pohonných hmot na čerpací stanici, nelze jej užívat jiným způsobem. Soud posoudil uplatněný nárok podle §442 a §443 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a podle §6 odst. 2 písm. b) a §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla. Uzavřel, že výdejní stojan je ve smyslu §120 odst. 1 obč. zák. součástí čerpací stanice, neboť od ní nemůže být oddělen, aniž by se tím znehodnotila technologie čerpací stanice a současně aniž by pozbyl své užitné hodnoty. Škoda vzniklá žalobkyni zničením výdejního stojanu spočívala v nákladech na obstarání a zprovoznění náhradního stojanu, které zdaleka nepřesáhly hodnotu čerpací stanice. Opravu čerpací stanice proto nelze mít za neekonomickou. Skutečná škoda žalobkyně ve výši 329 800 Kč, představovaná cenou stojanu v době dopravní nehody, již byla žalovanou nahrazena vyplaceným pojistným plněním, které hodnotu poškozeného stojanu přesahuje. Nárok na další náhradu za zničený stojan ve výši 197 821 Kč (rozdíl mezi kupní cenou stojanu 590 598 Kč a vyplaceným pojistným plněním 392 777 Kč) proto neshledal soud oprávněným a v tomto rozsahu žalobu zamítl. Žalobkyni však v souvislosti s uvedením stojanu do provozu a tím i na uvedení čerpací stanice do předchozího stavu vznikly další náklady (na dopravu stojanu ze Švédska, na jeho montáž a konfiguraci), přičemž částky z tohoto důvodu požadované odpovídají cenám obvyklým a nebyly žalovanou v rámci pojistného plnění uhrazeny. V tomto rozsahu tedy soud podané žalobě vyhověl a uložil žalované zaplatit žalobkyni celkem 308 930 Kč s úrokem z prodlení.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 1. 2023, č. j. 13 Co 255/2022-416, k odvolání žalované změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku co do 308 930 Kč tak, že žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II až IV). Zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do 197 821 Kč nebyl odvoláním napaden. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně sice správně zjistil skutkový stav, nesprávně však věc posoudil po právní stránce, měl-li za to, že stojan pohonných hmot není věcí v právním smyslu. Z provedeného dokazování vyplynulo, že nebylo možné provést opravu poškozeného čerpacího zařízení a bylo výhodnější vyměnit jej za nový. Žalobkyni nelze vytýkat, že si pořídila nový stojan, avšak nemůže jít k neprospěchu škůdce, že cena stojanu byla v době poškození výrazně nižší než cena nového stojanu. Rozdíl mezi cenou stojanu v době poškození a cenou nového stojanu představuje zhodnocení, které není součástí nároku na náhradu škody, jenž má primárně účel reparační. Postup žalobkyně při odstranění škody, byť opodstatněný, nemůže jít k tíži škůdce. Dovozuje-li žalobkyně nárok na náhradu nákladů vynaložených na pořízení stojanu v plné výši z nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2221/07 nebo sp. zn. I. ÚS 1902/13, přehlíží, že v uvedených případech náhrady za poškození automobilu nedošlo k faktickému zhodnocení, ale technickému znehodnocení a použití nových dílů při opravě automobilu bylo vyváženo snížením jeho hodnoty. Ze závěrů Nejvyššího soudu vyslovených v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2818/2015 vyplývá, že má být nahrazena škoda spočívající ve zmenšení majetku poškozeného, není-li možné provést opravu, je namístě pořízení nové věci, ale nemůže být k neprospěchu škůdce, že cena stojanu v době poškození byla výrazně nižší než stojanu nového, jehož životnost je vyšší oproti stojanu původnímu. Nelze se domáhat ani dalších souvisejících nákladů na dopravu, montáž a podobně. Činila-li hodnota stojanu pohonných hmot před poškozením částku nižší než pojistné plnění vyplacené žalovanou, byla již skutečná škoda zcela nahrazena a žaloba je nedůvodná.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně s odkazem na §237 o. s. ř. dovolání, jehož přípustnost odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, a to v nesprávném právním posouzení otázky, jakou škodu a v jakém rozsahu může poškozený v daném případě požadovat po škůdci k náhradě. Posouzení této otázky se již v rozhodovací praxi Ústavního i Nejvyššího soudu ustálilo, jak vyplývá například z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 795/16, či z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2202/2019 nebo sp. zn. 25 Cdo 3678/2020. Napadený rozsudek je s touto judikaturou v rozporu, pomíjí-li, že kromě obvyklé ceny v době poškození musí být vzato v úvahu i vše, co musí poškozený vynaložit k obnovení nebo nahrazení funkce poškozené věci. V dané věci žalobkyně provozovala čerpací stanici pohonných hmot s využitím dvou plně funkčních výdejních stojanů, po poškození jednoho z nich neučinila nic víc, než že nahradila zničený stojan novým, a přitom vynaložila náklady na jeho pořízení, dovoz a zprovoznění, které by nebyla nucena vynaložit, pokud by škodní události nebylo. Opačný výklad a závěr odvolacího soudu poškozuje žalobkyni, neboť ji nutí, aby ze svého nesla náklady, které musela vynaložit v příčinné souvislosti se škodní událostí. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné pro posouzení právní otázky rozsahu skutečné škody, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
5. Podle §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 dovolací soud posoudil věc podle dosavadních právních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“).
6. Podle §442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Podle odst. 2 téhož ustanovení se škoda hradí v penězích; požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu.
7. Za škodu ve smyslu citovaného ustanovení se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodní událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu (viz např. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55/1971 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2296/2008). Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že při výkladu pojmu skutečné škody nelze opomíjet imperativ ústavně konformního výkladu, a tento pojem je proto nutno vykládat tak, aby byla plně zajištěna ochrana ústavně zaručeným právům a svobodám. V této souvislosti je třeba věnovat zvláštní pozornost zásadě odškodnění utrpěného porušení ústavně zaručených práv, které – jak bylo Ústavním soudem dovozeno – má být úplné. To znamená, že ustanovení o rozsahu náhrady škody mají být vykládána extenzivním způsobem, který zahrnuje všechny ostatní náklady, kterým byl poškozený vystaven v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním škůdce a škodou na věci vzniklou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11, bod 20, nebo ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 795/16, bod 27). Nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 795/16, byly korigovány závěry odvolacím soudem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2818/2015. Požadavek na kompenzaci zmíněných ostatních nákladů, kterým byl poškozený vystaven, je třeba brát v potaz zvláště, spočívá-li škoda v poškození věcí, u nichž jejich funkční hodnota vyplývá především z jejich užitného významu, a k nahrazení vzniklé škody je třeba vynaložit náklady na vybudování stejně funkčního zařízení (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2202/2019, uveřejněný pod číslem 74/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“, a ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3678/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2103/2020). Žádá-li si pak obnovení funkce poškozené věci (a tedy uvedení do předešlého stavu) nejen pořízení věci náhradní, ale též činnosti související s jejím zabudováním na totožné místo a zprovozněním (v podstatě provedení opravy za využití nově pořízené náhradní věci), pak i náklady v tomto směru účelně vynaložené poškozeným, nikoliv v zjevně nepřiměřené výši, mohou představovat skutečnou škodu, kterou je třeba poškozenému nahradit.
8. V projednávané věci bylo zjištěno (skutková zjištění dovolacímu přezkumu nepodléhají), že výdejní stojan je zařízením sloužícím výhradně k výdeji pohonných hmot při jejich prodeji na čerpací stanici, bez ní nemůže plnit svou funkci. Ani čerpací stanice nemůže být provozována, aniž by byla osazena plně funkčním výdejním stojanem. Výdejní stojan pohonných hmot ve vlastnictví žalobkyně byl poškozen vozidlem pojištěným u žalované takovým způsobem, že bylo nezbytné nahradit jej novým. Oprava nebyla možná. Nový stojan bylo nutné dopravit ze Švédska (na což bylo třeba vynaložit 63 250 Kč), namontovat jej (což si vyžádalo částku 223 020 Kč) a provést systémovou konfiguraci (za cenu 22 660 Kč). Soud prvního stupně dospěl ke správnému právnímu závěru, že poškozený stojan byl součástí čerpací stanice, žádná z těchto dvou věcí samostatně nemůže plnit svou funkci (čerpací stanice opatřená více stojany vyřazením jednoho z nich přichází o užitnou hodnotu odpovídající podílu daného stojanu na jejím provozu), provoz stojanu nepřichází v úvahu bez jeho řádné montáže a programového propojení se systémy čerpací stanice. Úvahy odvolacího soudu o kupní ceně stojanu a o případném zhodnocení čerpací stanice pořízením nového stojanu jsou bezpředmětné, neboť náhrada doplatku kupní ceny samotného nového stojanu nebyla předmětem řízení před odvolacím soudem. Stručný závěr odvolacího soudu, že se žalobkyně nemůže domáhat náhrady nákladů na dopravu, instalaci a uvedení stojanu do provozu, je neodůvodněný a nesprávný. Bez ohledu na to, za jakou cenu žalobkyně nový stojan koupila, k obnovení funkčního stavu čerpací stanice musela vynaložit i náklady na dopravu stojanu a úkony nezbytné pro jeho řádné fungování. Majetkové hodnoty, které bylo třeba vynaložit k obnovení funkce poškozené věci, tak nezahrnovaly jen cenu náhrady za poškozenou věc, ale též náklady na její obstarání a zprovoznění, přičemž o nezbytnosti provedení těchto úkonů a účelnosti či přiměřenosti na ně vynaložených nákladů není sporu. Ač tedy i nadále platí obecný požadavek, aby se poskytnutím náhrady poškozený neobohatil na úkor škůdce, v dané věci k obohacení nedochází, neboť zaplacením nákladů na dopravu, instalaci a konfiguraci výdejního stojanu pohonných hmot (které by musela žalobkyně vynaložit i v souvislosti s koupí stojanu o jakékoli jiné ceně) se majetkový stav žalobkyně nezvětšil oproti předchozímu, naopak byl za jejich vynaložení plně obnoven funkční stav, do nějž škůdce neoprávněně zasáhl (srov. rozhodnutí citovaná v odst. 6 tohoto rozsudku, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4107/2019). Požadavek na zaplacení zmíněných částek v celkové výši 308 930 Kč s příslušenstvím je tedy důvodný.
9. Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci je možné rozhodnout, dovolací soud podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně o platební povinnosti žalované, tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
10. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §243b, §224 odst. 2 a §142 odst. 1 o. s. ř. V řízení před soudem prvního stupně byla žalobkyně úspěšná z celkové částky předmětu řízení 506 751 Kč s příslušenstvím v částce 308 930 Kč s příslušenstvím (což odpovídá úspěchu v 61 %), v částce 197 821 Kč (což odpovídá úspěchu v 39 % z předmětu řízení), v níž byla žaloba zamítnuta, byla úspěšná žalovaná. Žalobkyně tak má právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 22 %. Náklady žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně činily: soudní poplatek z podané žaloby 25 340 Kč, záloha na znalecký posudek 10 000 Kč, odměna za celkem 10 úkonů právní služby po 10 340 Kč podle §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), celkem 103 400 Kč, odměna advokáta za výzvu k plnění ze dne 2. 8. 2013 ve výši 5 170 Kč, t. j. polovina mimosmluvní odměny podle §11 odst. 2 advokátního tarifu, náhrada hotových výdajů advokáta za 11 úkonů právní služby po 300 Kč podle §13 odst. 4 advokátního tarifu, náhrada cestovného za čtyři cesty na soudní jednání z Ústí nad Labem do Prahy a zpět osobním automobilem v celkové výši 4 326,84, náhrada promeškaného času ve výši 1 600 Kč podle §14 advokátního tarifu za 16 půlhodin po 100 Kč, a dále 21 % daň z přidané hodnoty z nákladů na advokátní zastoupení ve výši 24 460 Kč. Celkem tak vznikly žalobkyni náklady ve výši 177 596,84 Kč, žalobkyně má právo na náhradu 22 % z nich, což je 38 939,40 Kč.
11. V odvolacím řízení byla předmětem řízení částka 308 930 Kč s příslušenstvím, po změně rozhodnutí odvolacího soudu byla žalobkyně úspěšná v celém rozsahu předmětu odvolacího řízení, má tak právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v plné výši. Náklady žalobkyně v odvolacím řízení sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (účast na jednání odvolacího soudu v délce necelých dvou hodin) ve výši 9 540 Kč podle §6 odst. 1, §7 bodu 5, §8 odst. 1 advokátního tarifu, z náhrady hotových výdajů advokáta 300 Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 4 advokátního tarifu, náhrady za promeškaný čas za osm půlhodin po 100 Kč, celkem 800 Kč podle §14 advokátního tarifu, náhrady cestovného z Ústí nad Labem do Prahy a zpět ve výši 1 412 Kč a daně z přidané hodnoty ze součtu uvedených částek ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 2 234 Kč. Celkem náklady žalobkyně v odvolacím řízení činily 14 286 Kč.
12. Za řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím tak má žalobkyně právo na náhradu nákladů v souhrnné výši 53 225,40 Kč.
13. Žalobkyně má dále právo na náhradu nákladu dovolacího řízení odpovídající odměně za jeden úkon právní služby (podání dovolání) ve výši 9 540 Kč podle §6 odst. 1, §7 bodu 5, §8 odst. 1 advokátního tarifu, paušální náhradě hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §13 odst. 4 advokátního tarifu a dále náhradě za daň z přidané hodnoty 2 066 Kč, celkem 11 906 Kč. V součtu s náhradou uhrazeného soudního poplatku z dovolání ve výši 14 000 Kč má žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 25 906 Kč.
14. Nejvyšší soud dále znovu rozhodl o náhradě účelně vynaložených nákladů státu spočívajících v odměně a náhradě hotových výdajů znalce Ing. Petra Kroupara za vypracování znaleckého posudku, jež činily 28 228 Kč a byly hrazeny v částce 10 000 Kč ze zálohy složené žalobkyní, ve výši 18 228 Kč ze státních prostředků. Tímto posudkem bylo prokázáno (mimo jiné) tvrzení žalobkyně o nutném vynaložení částky 308 930 Kč na instalaci a zprovoznění nového stojanu. Žalovaná, která byla v řízení o tomto nároku zcela neúspěšná, je povinna nahradit náklady vynaložené na zpracování uvedeného posudku, a to úspěšné žalobkyni (jak je shora uvedeno) 10 000 Kč, které složila jako zálohu na náklady důkazu a České republice státem zálohovaných 18 228 Kč. Ve vztahu k druhému ze znaleckých posudků (Ústavu znalectví a oceňování Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích) akceptoval Nejvyšší soud závěr odvolacího soudu o jeho neúčelnosti a nahrazení nákladů na jeho zhotovení účastníkům neuložil. Přihlédl přitom zejména ke skutečnosti, že skutkové okolnosti, k jejichž posouzení bylo třeba odborných znalostí (nezbytnost vynaložení nákladů na dopravu, montáž a konfiguraci stojanu a jeho povaha ve vztahu k celé technologii čerpací stanice) byly dostatečně objasněny již posudkem znalce Ing. Kroupara, který nebyl stranami zpochybněn. Zpracování dalšího posudku nenavrhl žádný z účastníků, ale zajistil jej soud prvního stupně z vlastní iniciativy, aby z něj však následně nedovodil žádné skutkové závěry. Za těchto okolností nepřichází v úvahu, aby náklady takového důkazu nesl některý z účastníků.
15. Lhůta k zaplacení náhrady nákladů řízení byla stanovena podle §160 odst. 1 o․ s. ř. jako zákonná třídenní.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 14. 12. 2023
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu