ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.2818.2015.1
sp. zn. 25 Cdo 2818/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně ROBIN OIL, spol. s r. o. , se sídlem v Kladně, Libušina 172, IČO 49823574, zastoupené JUDr. Liborem Janků, advokátem se sídlem v Chebu, Mánesova 265/13, proti žalované CM TRANSPORT TACHOV, s.r.o., se sídlem v Tachově, Oldřichovská 2125, IČO 62619969, zastoupené JUDr. Květoslavou Tomanovou, advokátkou se sídlem v Tachově, náměstí Republiky 87, za účasti České pojišťovny, a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o 151.961,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 22 C 1025/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 3. 2015, č. j. 18 Co 396/2014-178, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.050,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám JUDr. Květoslavy Tomanové, advokátky se sídlem v Tachově, náměstí Republiky 87.
Odůvodnění:
Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 25. 6. 2014, č. j. 22 C 1025/2015-151, zamítl žalobu na zaplacení 151.961,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 11. 12. 2009 v areálu čerpací stanice, kterou vlastní a provozuje žalobkyně, řidič nákladního automobilu s návěsem R. D., zaměstnanec žalované společnosti, při couvání špatně odhadl vzdálenost a poškodil výdejní stojan pohonných hmot. Žalobkyně vyměnila starší poškozený stojan za nový a Česká pojišťovna, a. s., jí z titulu pojištění odpovědnosti podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, uhradila za žalovanou částku 261.539,- Kč, přičemž v řízení byla zjištěna obvyklá cena výdejního stojanu v době poškození částkou 253.300,- Kč. Soud podle §443 obč. zák. dovodil, že žalobkyni nenáleží částka, za níž pořídila nový stojan, protože je třeba zohlednit hodnotu původního použitého stojanu, a odkázal přitom na usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 972/08.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. 3. 2015, č. j. 18 Co 396/2014-178, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a jeho právními závěry, to vše s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3648/2011.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, s tím, že stávající konstantní judikatura soudů vyšších stupňů je zcela odlišná od závěrů, které deklaroval v předmětném řízení odvolací soud. Soudy obou stupňů pochybily tím, že nesprávně určily výši skutečné škody na majetku žalobkyně, neboť toto zjištění učinily v rozporu se zákonnou definicí skutečné škody. Žalobkyně má za to, že nemohla pořídit výdejní stojan pohonných hmot stejného typu, stejného stáří a se stejným množstvím vytočených pohonných hmot. Pojistné plnění vyplacené vedlejším účastníkem představuje pouze část náhrady skutečně vzniklé škody a nikoli celou náhradu skutečné škody. Dovolatelka uvádí, že soud první instance i odvolací soud se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe, konkrétně od „rozhodnutí NS ČR, R 25/1990“ nebo od nálezu Ústavního soud I. ÚS 1902/13. Navrhuje proto, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření označuje dovolání za nepřípustné, neboť se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Žalobkyně sice vynaložila na zakoupení nového stojanu vyšší částku, než jaká jí byla uhrazena pojišťovnou, ovšem přehlíží, že na základě této „přidané hodnoty“ o dalších pět let odložila nutnost pořízení nového stojanu v důsledku dovršení jeho životnosti. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl nebo zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o.s.ř., avšak není podle §237 o.s.ř. přípustné, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti v tomto ustanovení uvedené.
V posuzované věci dospěly soudy obou stupňů k závěru, že žalovaná odpovídá za škodu způsobenou poškozením zčásti opotřebeného čerpacího stojanu ve výši 253.300,- Kč, jehož hodnota byla zjištěna ze znaleckého posudku. Žalobkyni byla škoda nahrazena pojistným plněním, které tuto částku přesáhlo. Dovolatelka namítá, že pojistné plnění nepokrylo celé náklady vynaložené na odstranění následků škody, totiž náklady na pořízení zcela nového stojanu, jelikož ten původní byl značně poškozen. Předmětem sporu je tak rozdíl mezi částkou, kterou vynaložila žalobkyně na koupi nového výdejního stojanu, a částkou, kterou obdržela jako pojistné plnění od pojistitele žalované ve výši hodnoty opotřebeného stojanu v okamžiku před poškozením. Podle dovolatelky spočívá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem v tom, že považoval pojistné plnění vyplacené vedlejším účastníkem za částku odpovídající skutečné škodě.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
Podle §442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se škoda hradí v penězích; požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu.
Podle §443 obč. zák. při určení výše škody na věci se vychází z ceny v době poškození.
Skutečná škoda se vyjadřuje srovnáním majetkového stavu poškozeného před vznikem škody a po poškození. Při určení výše skutečné škody na věci se zásadně vychází z ceny věci v době poškození (§443 obč. zák.) a nahrazena má být újma, jež spočívá ve zmenšení majetkového stavu poškozeného, přičemž zmenšením majetkového stavu je již samotné poškození věci. Peněžitá náhrada tohoto úbytku je buď ekvivalentem hodnot, které je nutné vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu (stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 11. 1970, Cpj 87/70, uveřejněné pod č. 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále též jen „Sbírka“), nebo – zejména není-li uvedení do stavu před poškozením možné – lze vycházet z ceny, jakou věc měla v době poškození, a z rozsahu, v jakém byla poškozena zásahem škůdce, tedy výši odškodnění lze stanovit rozdílem mezi obvyklou ceny bezprostředně před poškozením a cenou po poškození. Cenu obvyklou (obecnou, tržní) představuje cena, za kterou lze v daném místě a čase pořídit náhradní věc stejných kvalit. U věci nikoliv nové, většinou zčásti opotřebované, je při stanovení výše škody třeba přihlédnout k obvyklé ceně v době jejího poškození a k rozsahu poškození, přičemž je-li výše náhrady vyjádřena cenou opravy, musí být od částky nákladů na opravu odečtena částka odpovídající případnému zhodnocení věci její opravou oproti původnímu stavu (ne vždy k němu musí dojít, záleží na způsobu a rozsahu provedení opravy); poškozenému by jinak vznikalo bezdůvodné obohacení zhodnocením věci, pokud by opotřebené součásti byly nahrazeny součástmi novými a opravená věc by tak nabyla hodnoty vyšší, než jakou měla před poškozením (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 347/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2575/2000).
Obdobně to platí také v případě, že se oprava neprovádí, nýbrž se pořizuje věc náhradní (nová), a to buď z důvodu, že věc je zcela zničena, anebo že je oprava nerentabilní z jiných důvodů. U zcela zničené věci se při stanovení výše náhrady vychází z obvyklé ceny věci před zničením, od níž se odečítá hodnota použitelných zbytků. Je pak logické, že začasté není poškozený schopen opatřit si náhradní věc téhož stupně opotřebení, a nelze mu ani vytýkat, že si namísto poškozené starší věci opatří věc novou, čímž svůj majetek zhodnotí, ač by to bez poškození věci neučinil. To jej však neopravňuje k požadavku na náhradu celé pořizovací ceny, neboť škůdce mu nezničil věc novou, nýbrž opotřebenou a tedy méně hodnotnou. Skutečnou škodou v takovém případě není hodnota věci nové, nýbrž hodnota původní věci v době před poškozením. Poškozenému by totiž jinak vznikalo bezdůvodné obohacení tím, že nová věc má oproti původní věci např. delší životnost či lepší funkčnost (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 5319/2014, v identické situaci či v širších souvislostech rozsudek ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3729/2011, publikovaný ve Sbírce pod č. 123/2012).
V posuzovaném případě z provedených znaleckých posudků vyplynulo, že s ohledem na rozsah poškození bylo možné provést opravu poškozeného čerpacího zařízení za celkové náklady 176.700,- Kč, tj. 69,76 % ze stanovené obvyklé ceny před jeho poškozením, a proto bylo, podle závěru učiněného znalcem, vhodnější provést výměnu výdejního stojanu za nový. Dovolatelce tak nelze vytýkat, že si za této situace pořídila nový stojan, avšak nemůže přitom využít k neprospěchu škůdce, že cena výdejního stojanu v době poškození byla výrazně nižší (253.300,- Kč), než cena nového stojanu (413.500,- Kč), který má oproti původnímu delší životnost. Rozdíl mezi cenou výdejního stojanu v době poškození a nového kusu by tak představoval zhodnocení, které nelze učinit součástí nároku na náhradu škody. Tento nárok má totiž primárně účel reparační, a tudíž jinak vcelku logický a opodstatněný postup žalobkyně při odstranění škody (podložený i doporučením znalce), nelze přičítat k tíži škůdce.
Jestliže pak dovolatelka dovozuje nárok na náhradu nákladů vynaložených na pořízení nové věci v plné výši z nálezů Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07, ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 1902/13, přehlíží, že tato rozhodnutí se vztahují na případy, kdy nedošlo k faktickému zhodnocení věci, ale k tzv. technickému zhodnocení, kdy použití nových dílů při opravě automobilu bylo vyváženo snížením celkové tržní ceny automobilu. O takový případ se v dané věci nejedná. Ostatně ani Ústavní soud nevylučuje, že opravou může být poškozená věc znehodnocena a že by plná náhrada nákladů představovala bezdůvodné obohacení na straně poškozeného.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalovaná má právo na náhradu nákladů zastoupení, které se skládají z odměny advokáta ve výši 7.180,- Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalobkyně, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o.s.ř., celkem tedy 9.050,80 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho výkon.
V Brně dne 27. srpna 2015
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu