ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.118.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 118/2022-380
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: K. S. , narozený XY, bytem XY, zastoupený advokátem JUDr. Ing. Adamem Černým, LL.M., se sídlem Dřevná 382/2, 128 00 Praha 2, proti žalovanému: J. H. , narozený XY, bytem XY, zastoupený advokátem JUDr. Jaroslavem Svejkovským, se sídlem Holečkova 419/21, 150 00 Praha 5, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 43/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2021, č. j. 58 Co 257/2021-341, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Svejkovského.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 30. 9. 2021, č. j. 58 Co 257/2021-341, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 1. 2021, č. j. 42 C 43/2017-261, kterým tento soud zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalovaný odstranil z osobního profilu pod názvem XY, umístěného na sociální síti www.facebook.com příspěvek uveřejněný o žalobci dne 19. 1. 2017, a to včetně všech odkazů na něj, aby se zdržel jakéhokoli dalšího šíření nepravdivých informací o spolupráci žalobce s StB, a aby na své náklady zveřejnil omluvy žalobci, a to ve znění: „ Omluva – Příspěvek zveřejněný na mém profilu dne 19.1.2017, který se týkal pana K. S. a jeho údajné spolupráce se Státní bezpečností, obsahoval nepravdivé a zkreslující údaje a tvrzení, které neoprávněně zasáhly do osobnostních práv pana K. S. Omlouvám se tímto panu K. S., že jsem o něm sdělil a zveřejnil nepravdivé informace, týkající se spolupráce pana K. S. s StB, že jsem o něm nepravdivě uvedl, že mne udával StB. Žádné z těchto tvrzení se nezakládá na pravdě. Za způsobené nepříjemnosti se tímto panu K. S. i všem, koho jsem tímto článkem uvedl v omyl, omlouvám. J. H. “, dále na zpravodajském portálu XY, sekci XY, ve znění: „ Omluva – Dne 22. ledna 2017 byl na zpravodajském portálu XY zveřejněn rozhovor s názvem „XY“. Tento rozhovor obsahoval nepravdivé a dehonestující údaje a tvrzení, které neoprávněně zasáhly do osobnostních práv pana K. S. Omluvám se tímto panu K. S., že jsem o něm sdělil a zveřejnil nepravdivé informace, týkající se spolupráce pana K. S. s StB, že jsem jej označil za udavače, hrdinu, který nikdy hrdinou nebyl, že jsem jej nepřímo přirovnal ke kanálu a zmetkovi. Omlouvám se tímto panu K. S., že jsem o něm nepravdivě uvedl, že spolupráci s StB zatlouká. Žádné z těchto tvrzení není pravdivé. Za způsobené nepříjemnosti se tímto panu K. S. i všem, koho jsem tímto článkem uvedl v omyl, omlouvám. J. H. “, a na zpravodajském portálu XY ve znění: „ Omluva – Dne 30. ledna 2017 byl na zpravodajském portálu XY zveřejněn rozhovor s názvem „XY“. Tento rozhovor obsahoval nepravdivé a dehonestující údaje a tvrzení, které neoprávněně zasáhly do osobnostních práv pana K. S. Omlouvám se tímto panu K. S., že jsem o něm sdělil a zveřejnil nepravdivé informace, týkající se spolupráce pana K. S. s StB, že jsem jej označil za udavače a lháře. Omlouvám se tímto panu K. S., že jsem o něm nepravdivě uvedl, že pomáhal StB, že spolupráci s StB překrucuje, fantazíruje a zakrývá své špatné svědomí. Žádné z těchto tvrzení není pravdivé. Za způsobené nepříjemnosti se tímto panu K. S. i všem, koho jsem tímto článkem uvedl v omyl, omlouvám. J. H. “, a rozhodl o náhradě nákladů řízení, rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, jež doplnil dalšími důkazy. V řízení, v němž se žalobce domáhal zejména omluv za celkem 13 výroků žalovaného označených A) až M), vyšel ze zjištění, že sporné výroky žalovaný pronesl počátkem roku 2017 v reakci na návrh prezidenta republiky jmenovat žalobce členem Etické komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu (dále jen „Etická komise“). Výroky A) a B) zveřejnil sám žalovaný na sociální síti facebook, výroky C) až E) byly součástí rozhovoru se žalovaným, který byl publikován dne 22. 1. 2017 na internetové stránce XY, a výroky F) až M) uvedl žalovaný v rozhovoru, který byl zveřejněn na zpravodajském webu XY dne 30. 1. 2017. Dále soud vyšel ze zjištění, že žalobce pod krycím jménem „XY“ byl v letech 1976 až 1983 veden v různých kategoriích spolupráce s tehdejší státní bezpečností (dále jen „StB“), vázací akt byl podepsán v květnu 1979. Po roce 1984 se sám stal předmětem zájmu StB jako osoba nepřátelská režimu. V průběhu spolupráce s StB byl velmi aktivním spolupracovníkem, jeho kontakty s ní lze považovat za jedny z nejintenzívnějších (učiněno bylo kolem 155 schůzek, ze kterých bylo nalezeno 299 zpráv), byl zdrojem, nikoliv pisatelem zpráv. Poskytoval zprávy zaměřené jednak na pracovníky zastupitelských úřadů, jednak na tzv. volnou mládež (amatérské hudební skupiny), přičemž tyto informace, mezi něž patřily i informace o žalovaném, převažovaly a žalobce byl jejich důležitým zdrojem, neboť podávané zprávy byly organizačního, pracovního, ale i soukromého charakteru. Čtyři z těchto zpráv se týkaly žalovaného, přičemž podobné informace pro StB (o tom, zda dotyčný uvažuje o emigraci) byly jedny z nejčastějších, zvláště po roce 1977, kdy začala akce XY, a byly s to sledovaným osobám ublížit. Zprávy podávané žalobcem se týkaly i dalších osob, např. V. M., J. N., M. Ch., P. T. a jiných. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2000, sp. zn. 37 C 117/1999, bylo určeno, že žalobce byl neoprávněně evidován jako osoba uvedená v §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb. (lustrační zákon), avšak toto rozhodnutí bylo vydáno v důsledku neunesení důkazního břemene žalovaného (státu), neboť žalobcův podpis na vázacím aktu se dochoval pouze v mikrofišové kopii, a jeho pravost proto nebylo možno písmoznaleckým posudkem ověřit. Rozhodnutím Etické komise ze dne 25. 6. 2015, č. j. 18520/2014-EKO, nebylo žalobci vydáno osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu proto, že žalobce byl evidován v materiálech bezpečnostních složek, přičemž nebylo možno použít výjimku, podle níž lze osvědčení přiznat, jestliže účast na odboji a odporu proti komunismu svou intenzitou, rozsahem nebo délkou zjevně převyšovala jeho účast na budování a upevňování komunistické totalitní moci.
Po právní stránce odvolací soud věc posoudil podle §81 a §82 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“). Uzavřel, že skutkový základ sporných výroků byl prokázán. Odkazoval-li žalobce na rozsudek Městského soudu v Praze, jímž bylo určeno, že žalobce byl neoprávněně evidován v lustračních seznamech, zohlednil odvolací soud, že oprávněnost této evidence byla hodnocena z hlediska souladu s tehdy platnými (interními) předpisy a ve vztahu k pouze některým vyjmenovaným kategoriím spolupracovníků a nezkoumalo se, zda evidovaná osoba s StB skutečně spolupracovala či nikoliv (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1721/2008 či sp. zn. 30 Cdo 2621/2011). Význam tohoto rozsudku tedy spočíval pouze v tom, zda se jednalo o evidenci oprávněnou k zařazení do některé z výše zmíněných kategorií. Navíc byl vydán sedm let před odtajněním dochovaných archivních materiálů, k němuž došlo až zákonem č. 181/2007 Sb., o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek a o změně některých zákonů. Odvolací soud s odkazem na §159a o. s. ř. uzavřel, že rozhodnutí soudu o neoprávněnosti evidence v lustračních seznamech ještě nemusí znamenat, že takováto osoba faktickou spolupráci nevyvíjela, a že otázka žalobcovy spolupráce s StB, jde-li o její fakticitu, se již nikdy nemohla stát předmětem veřejné debaty. Jde-li o žalovaným vyřčené hodnotové soudy, neshledal je soud nepřiměřenými (měly svůj základ v existujících objektivních okolnostech), a to ani pokud v nich byly použity výrazy jako „kanál“ či „zmetek“. Třebaže jakákoliv veřejně šířená stanoviska by zásadně neměla vybočit z mezí slušnosti, nevyznívá pasáž, v níž byly tyto výrazy použity, přehnaně vulgárně a nejednalo se o samoúčelné urážky žalobce, jejichž jediným cílem by bylo znevážení jeho osoby. Forma veřejné prezentace žádného ze sporných výroků nepřekročila hranice, které lze ještě tolerovat. Žádný ze sporných výroků se netýkal žalobcovy soukromé sféry, ale byly vyřčeny v rámci debaty o věcech veřejných (žalobce se v té době ucházel o veřejnou funkci), za něž je třeba považovat veškeré agendy státních institucí i činnost osob působících ve veřejném životě. Měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou v takovýchto případech mnohem měkčí ve prospěch původce výroků, neboť osoba, která vstupuje na veřejnou scénu, musí počítat s tím, že veřejnost se o ni bude zajímat a bude sledovat, zda je způsobilá věci veřejné náležitě obstarávat. Výroky žalovaného byly proneseny ve vztahu k aktuálnímu dění (veřejné debatě o jmenování žalobce za člena Etické komise prezidentem republiky), přičemž jiný záměr než přispět do veřejné diskuse k tomuto tématu z jeho počínání vysledovat nelze a nejedná se o pouhé skandalizování osoby žalobce. Odvolací soud poukázal na to, že společenský zájem na svobodně utvářené diskusi s přihlédnutím k prokázanému skutkovému základu sporných výroků, musí převážit nad požadavkem žalobce na ochranu osobnosti. Navíc se žalobci dostalo adekvátní možnosti veřejně vystoupit a výrokům žalobce v médiích oponovat a minimalizovat případné škodlivé následky sporných výroků.
Ve vztahu ke konkrétním výrokům (text kurzívou) odvolací soud uzavřel, že v případě výroků A) a B), zveřejněných dne 19. 1. 2017 na facebooku, se jedná o krátké prohlášení, uvozené ironickou poznámkou „ no to je výborné “, po níž následuje tvrzení, že žalovaný má ve svém estébáckém spise od žalobce na sebe čtyři udání, že StB o něm neměla moc informací a že on (žalobce) jim je pečlivě doplnil, a příspěvek je zakončený hodnocením, že „to už asi není kozel zahradníkem, to je jaksi svět na ruby …“ . Skutkový základ těchto výroků je pravdivý, neboť se dochovaly 4 záznamy pracovníků StB, které jako svůj pramen uvádějí osobu pod krycím jménem „XY“. Tyto ironické výroky nehodnotil soud jako nepřiměřené včetně poznámky o „kozlu zahradníkem“, jestliže jimi byla komentována situace, kdy osoba spolupracující s totalitní mocí měla být jmenována do orgánu, jenž oceňuje ty, kdo proti této moci bojovali a u jehož členů se předpokládá vysoký morální kredit. Výroky C), D) a E) byly publikovány v rámci rozhovoru se žalovaným, který poskytl internetovému deníku XY dne 22. 1. 2017 a v jeho kontextu je odvolací soud hodnotil. Výrok C), že prezident „…určí na rozhodování o hrdinech člověka, který hrdinou nikdy nebyl. Udavač bude měřit pravost charakteru ostatních lidí“ , hodnotil odvolací soud jako zkoncentrovaný hodnotící úsudek, vyslovený v souvislosti s tím, že právě žalobce by se měl stát členem orgánu, který „rozhoduje o hrdinech“, kterými se míní účastníci odboje a odporu proti komunismu, ačkoliv on sám s touto mocí spolupracoval. Termín „udavač“, byť jej lze označit za hanlivý, nelze považovat za nepřiměřený, postrádající pravdivý základ (žalobce tajně spolupracoval s StB a předával jí informace o zájmových osobách) a neadekvátní účelu veřejně projevené kritiky (totéž platí i pro další užití tohoto výrazu v předmětných výrocích žalobce). Jako pravdivý hodnotil soud i výrok D), který byl pronesen v kontextu sdělení, že žalovaný nechce přísně soudit lidi, kteří ve složité době neustáli situaci, do níž se dostali, a že lidé by měli být schopni pochopení a odpuštění tam, kde si jsou tito lidé ochotni své selhání přiznat, což však není případ žalobce, který „to zatlouká a ohání se rozsudkem soudu“ . V odpovědi na otázku redaktora: „Jak se podle vás můžeme vyhnout další glorifikaci bývalých práskačů a naopak více preferovat slušné a poctivé lidi?“, pak zazněl výrok E): „Vyhnout se tomu nemůžeme, kanál zůstane kanálem a vždy bude aktivní. Jediná cesta je nenechat si to líbit. Pokud se nebudeme bránit, tak ti zmetkové zaberou zase všechna naše pole a život se stane peklem“ , který je hodnotícím soudem, jenž je zacílen na všechny „bývalé práskače“, a tedy nikoli pouze žalobce. Pokud žalovaný použil slova „kanál“ a „zmetek“, bylo jeho záměrem vyburcovat veřejnost, která může být vůči prohřeškům z minulosti již otupělá, aby aktivně vystupovala proti snaze osob, které si zadaly s bývalým režimem a nejsou schopny sebereflexe, pronikat do významných funkcí ve státě. Nejde tedy o samoúčelné užití těchto výrazů. Zbývající výroky byly publikovány v rozhovoru se žalovaným („H.: S. lže a fantazíruje, je schopen všechno převrátit“), který poskytl zpravodajskému webu XY dne 30. 1. 2017 a kde byl redakcí vyzýván k reakci na žalobcovy výroky, otištěné v článku, který uskutečnění rozhovoru se žalovaným předcházel (článek s názvem „K. S.: Za mým odmítnutím je zloba a ubohost“). Výrok F): „Lže, popírá se, uráží, překrucuje, jak se mu zlíbí, vyhrožuje jakousi záhadnou organizací, která má na každého informace a každého rozmázne“ je reakcí na uvedený rozhovor se žalobcem, v němž popřel, že by vědomě spolupracoval s StB a že by podával jakákoliv hlášení na žalovaného, o současných členech Etické komise prohlásil, že mají hroznou minulost a uvedl, že „my na ně budeme pořád dohlížet. Ať si z nás nechtějí udělat nepřátele nebo my je tak rozmázneme od P. až já nevím kam. Nebudeme si brát servítky. Máme tu materiály proti každému a pro každého“. Výrok F je tak hodnocením konkrétních výroků žalobce, neobsahuje žádné skutkové tvrzení ani expresivní výrazy. V případě výroku G): „A pak proč mluvit s udavačem?“ , jde o dodatečnou reakci na úvodní otázku redakce. Výroky ad H), K) a L) o tom, že „S. byl velmi podstatným pramenem, protože měl informace o velké části opozice z první ruky“ , „a on měl důvěru všech, takže estébákům velmi široce pomohl v jejich orientaci v opozici“ a „ale K. S., který měl přístup všude, nakonec vydal za celou síť udavačů“ , mají povahu hybridních výroků, přičemž jejich skutkový základ (spolupráce s StB, včetně jejího rozsahu a zaměření) byl v řízení prokázán a doprovodné hodnotící soudy týkající se významu této spolupráce nejsou co do obsahu ani formy nepřiměřené. Výroky I) a J): „Nevím, jaká je motivace udavačů .. Mluví z cesty, mimo fakta a skutečnost, vymýšlí si, vyhrožuje, lže nebo fantazíruje, je schopen převrátit úplně všechno“ a „Bohužel on se v tom pouze neznalecky motá, jak se snaží zakrýt své špatné svědomí“ zazněly v rámci úvahy o možné motivaci žalobce donášet na žalovaného, k níž byl žalovaný vybídnut redakcí. Vyjadřují subjektivní názor žalovaného (jeho smýšlení o žalobci), který vychází z konkrétních podkladů a jehož správnost nelze posuzovat. Konečně hodnotící soud označený M): „…že by jí předsedal udavač, to by ho uspokojilo“ , se týká prezidenta republiky a nikoli žalobce.
Proti tomuto rozsudku v celém jeho rozsahu podal dovolání žalobce s tím, že přípustnost spočívá v odklonu od ustálené judikatury. Dovolací důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení věci a k řešení předkládá dvě otázky, a to 1) zda lze v rámci projevu ve vztahu k jiné osobě bez dalšího užívat vulgární pojmy, zejména „udavač“, „kanál“ a „zmetek“, aniž by tím bylo zasaženo do osobnostních práv dané osoby a 2) „zda lze rozhodnout v rozporu s předchozím rozhodnutím o stejné otázce Městským soudem v Praze pod sp. zn. 37 C 117/99 ze dne 13. 12. 2000, dle kterého nebyl žalobce spolupracovníkem STB a byl v evidenci veden neoprávněně, tedy v rozporu se zásadou res iudicata.“ Dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávné hodnocení důkazů (např. výpovědí svědků) a nesprávné skutkové závěry, zejména v otázce jeho spolupráce s StB. Namítá, že o této otázce bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 37 C 117/1999 tak, že byl neoprávněně evidován v lustračních seznamech, přičemž novému posuzování této věci brání překážka věci rozhodnuté, což odvolací soud ignoroval. Cituje jednotlivé pasáže napadeného rozsudku, které nesouhlasně komentuje a vytýká soudu zejména nesprávné právní posouzení pojmů „kanál“, „udavač“ a „zmetek“, ohledně nichž soud neshledal zásah do osobnostních práv žalobce. Zdůraznil, že se jedná o expresivní výrazy a každá osoba by pociťovala takové označení své osoby v médiích jako závažnou újmu. Pozastavuje se nad tím, že pojem „udavač“ považuje odvolací soud za hodnotící soud s „pravdivostním základem“, přestože nebylo prokázáno žádné udávání ani žádná újma žalovaného ani jiné osoby. Namítá rovněž neprovedení jím navrhovaných důkazů, to, že se odvolací soud nevypořádal s jeho odvolacími námitkami (namítal nesprávné skutkové závěry, porušení poučovací povinnosti podle §118a o. s. ř.), a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k novému řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu se opírá o správná skutková zjištění, která soud řádně zhodnotil po právní stránce. Překážka věci rozhodnuté ve vztahu k rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 37 C 117/1999, dána není, neboť žalovaný účastníkem tohoto řízení nebyl. Dovolání považuje za nedůvodné a navrhl jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobce namítá odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak žádné konkrétní rozhodnutí neuvádí. Obsahově však poukazuje na to, že se odvolací soud odchýlil od judikatury, na niž sám v rozsudku odkazuje.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že dospěl k nesprávným skutkovým závěrům, zejména o jeho spolupráci s StB. Avšak uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sb. rozh. obč.“, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá. V podstatě se dovolatel domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž on nesouhlasí. Jestliže dovolatel právní posouzení buduje na vlastních skutkových závěrech (že nebyl spolupracovníkem StB a nepodával jí zprávy o zájmových osobách včetně žalovaného) odlišných od závěrů, k nimž dospěl odvolací soud, neuplatňuje způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatel v tom, že v posuzované věci rozhodl soud v rozporu s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2000, sp. zn. 37 C 117/1999, kterým bylo vysloveno, že byl neoprávněně evidován v lustračních seznamech.
Podle §159 odst. 1 o. s. ř. doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, nabývá z formálního hlediska právní moci. Vedle tohoto hlediska (hovoří se o tzv. formální právní moci) je rozlišována i tzv. materiální právní moc; k materiálním účinkům pravomocného rozsudku náleží jednak jeho nezměnitelnost, která se projevuje jako překážka bránící novému projednání věci (překážka rei iudicatae – srov. §159a odst. 5 o. s. ř.), jednak jeho závaznost. Výrok pravomocného rozsudku je subjektivně závazný zásadně jen pro účastníky řízení a jejich právní nástupce (§159a odst. 1 o. s. ř.). V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (§159a odst. 4 o. s. ř.). Z toho vyplývá, že vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízení a ani zákon nestanoví, že by pro něj bylo pravomocné rozhodnutí soudu závazné, nepůsobí – nejde-li o rozhodnutí o osobním stavu (viz §159a odst. 3 o. s. ř.) – materiální účinky právní moci rozsudku. Pro soudy, správní úřady a jiné „orgány“ je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný jen potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky (popřípadě osobami, na něž byla zákonem závaznost rozhodnutí soudu rozšířena) právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Ten, kdo nebyl účastníkem řízení (a není jeho právním nástupcem) a ani podle zákona vůči němu není pravomocné rozhodnutí soudu závazné, může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud, správní úřad nebo jiný „orgán“ při posuzování jeho věci nemohou vůči němu vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1086/98, ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2080/2002, ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, uveřejněný pod č. 168/2003 časopisu Soudní judikatura, ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4134/2007, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, C 6883, nebo ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 29 Cdo 124/2008, uveřejněný pod č. 94/2010 Sb. rozh. obč.).
Závěr odvolacího soudu, že projednání dané věci nebrání překážka věci rozhodnuté, neboť účastníky řízení vedeného u Městského soudu pod sp. zn. 37 C 117/1999, a v nyní projednávané věci, jsou subjekty odlišné, je v souladu s výše uvedenou judikaturou. Nejedná se ani o stejný předmět řízení, neboť v projednávané věci jde o žalobu na ochranu osobnosti, přičemž předmětem řízení, na něž dovolatel odkazuje, bylo posouzení oprávněnosti evidování žalobce v lustračních seznamech. Výrok rozhodnutí sp. zn. 37 C 117/1999 je pro soudy, správní úřady a jiné „orgány“ závazný, jen pokud by jako předběžnou otázku mezi účastníky (popřípadě osobami, na něž byla zákonem závaznost rozhodnutí soudu rozšířena) posuzovaly právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny tímto soudním rozhodnutím. Ten, kdo nebyl účastníkem předchozího řízení a podle zákona vůči němu není pravomocné rozhodnutí soudu závazné (což vůči žalovanému není), může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení. V této souvislosti je možno odkázat na nález ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, kde Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že změněný okruh účastníků zakládá povinnost soudu znovu věc posoudit také z hlediska prokázaných tvrzení nových účastníků (byť „při respektování rozhodnutí vydaného v předchozí věci …“). Odvolací soud v projednávané věci případně poukázal na právní i skutkovou odlišnost věci vedené u Městského soudu pod sp. zn. 37 C 117/1999, a projednávané věci, kde předmětem dokazování (na rozdíl od citovaného řízení z roku 1999) byla okolnost, zda žalobce skutečně spolupracoval s StB a podával jí zprávy o zájmových osobách, a to navíc za situace, kdy až v roce 2007 (tedy dlouhou dobu po skončení řízení, na něž žalobce odkazuje) byly odtajněny materiály, které spolupráci žalobce s StB prokazovaly, které ale v odkazovaném řízení k dispozici nebyly. Sledoval-li dovolatel odkazem na rozhodnutí ve věci sp. zn. 37 C 117/1999, že soud měl bez dalšího na základě tohoto rozhodnutí v projednávané věci po skutkové stránce uzavřít, že žalobce nebyl spolupracovníkem StB, jde opět o námitku nesprávnosti skutkových zjištění, pro niž platí to, co bylo uvedeno výše. Pro úplnost lze však poznamenat, že soudy toto rozhodnutí hodnotily jako jeden z důkazů ve smyslu §135 o. s. ř. a odvolací soud ve svém rozsudku přiléhavě zdůvodnil, z jakých důvodů dospěl k závěru o spolupráci žalobce s StB (přihlédl k tomu, že důvodem úspěšnosti žalobce v tehdejším řízení byla skutečnost, že žalovaný stát neunesl důkazní břemeno, přičemž při posuzování nyní řešené věci bylo možno vycházet z dalších důkazů, jež byly k dispozici po odtajnění dokumentů až poté, kdy byl dovolatelem odkazovaný rozsudek vydán. Lze uzavřít, že odvolací soud předloženou právní otázku vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Ohledně druhé předložené otázky je třeba odkázat na již ustálenou rozhodovací praxi, podle níž ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka. Neoprávněným je zásah do osobnosti člověka, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. Ochranu poskytuje občanský zákoník proti takovým jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu práva zejména tím, že snižují jeho čest u jiných lidí, a ohrožují tak vážnost jeho postavení a uplatnění ve společnosti, případně že narušují jeho soukromí. K porušení práva na čest, důstojnost, soukromí či vážnost člověka může dojít jak nepravdivými skutkovými tvrzeními difamačního charakteru, tak zveřejněním nepřípustných hodnotících úsudků o této osobě. Při zkoumání přiměřenosti předmětného zásahu se totiž rozlišují skutková tvrzení a hodnotící soudy, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by jeho zveřejnění odporovalo právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj, a to na základě vlastních, tedy subjektivních kritérií. Pravdivost hodnotícího soudu proto nelze dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tudíž zda primárním cílem není hanobení a zneuctění dané osoby. U veřejně činné osoby se vyšší míra tolerance při posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů uplatněných při kritice související s veřejnou činností, kterou taková osoba vykonává, zpravidla nevztahuje na nepravdivé skutkové údaje o veřejně činné osobě (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, č. 29/2009 Sb. rozh. obč.). Při střetu základního práva na informace s právem na ochranu osobnosti a soukromého života je vždy věcí soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Hlediska podle kterých je třeba posuzovat kolizi práva na svobodu projevu s právem na ochranu soukromého života, do kterého patří i právo na vážnost a čest vymezuje Ústavní soud např. v nálezu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14, nebo v usnesení ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3853/19. Jde o tato hlediska: 1. povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení, hodnotový soud, hodnotový soud se skutkovým základem či jinak hybridní výrok), 2. obsah výroku (např. zda jde o projev „politický“ či „komerční“), 3. forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní, či dokonce vulgární), 4. postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou, či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5. zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6. chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama „vyprovokovala“ či jak se posléze ke kritice postavila), 7. kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně 8. kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil).
Od této ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud neodchýlil. Dotčené výroky hodnotil v kontextu, v jakém byly proneseny a v rozsudku podrobně rozebral, jakou mají povahu, přičemž dovodil, že skutková tvrzení jsou pravdivá a hodnotové soudy se opírají o pravdivý základ (hledisko 1). Zohlednil, že výroky byly proneseny (uvedeny) v reakci na návrh prezidenta republiky jmenovat žalobce členem Etické komise, tedy orgánu státu, jehož členové by se měli vyznačovat vysokým morálním kreditem (hledisko 2); žalobce pak je třeba považovat na osobu veřejně činnou, jestliže se o členství v Etické komisi ucházel, a v takovém případě musí snést vyšší míru kritiky (hledisko 4). Výroky se týkají veřejné sféry žalobce (hledisko 5) a reagovaly na veřejně prezentované stanovisko žalobce, že si žádným způsobem nezadal s bývalým režimem a nespolupracoval s StB, se kterým žalovaný vzhledem k prokázaným skutečnostem i vlastní zkušenosti nesouhlasil (hledisko 6). Soud přihlédl k tomu, že žalovaný výroky pronesl z pozice „běžného občana“, který nesouhlasí s tím, aby se osoba, která spolupracovala s StB, stala členem komise, u jejíchž členů se předpokládají vysoké morální hodnoty (hledisko 7), přičemž se vyjadřoval v situaci, kdy se veřejně diskutovala otázka obsazení Etické komise, a vycházel z konkrétních závěrů Ústavu pro studium totalitních režimů, o které se zajímal i proto, že se výsledky tohoto bádání jeho osobně týkaly (hledisko 8). Soud se zabýval i formou jednotlivých výroků (hledisko 3), přičemž připustil, že některé z nich byly sice expresivní, avšak přiléhavě zdůvodnil, z jakého důvodu ani tyto výroky v kontextu, v jakém byly proneseny (uvedeny), nelze považovat za zásah do osobnostních práv žalobce. Ani při posouzení jednotlivých výroků žalovaného se proto odvolací soud od ustálené praxe dovolacího ani Ústavního soudu neodchýlil.
Namítá-li dovolatel nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu a procesní pochybení soudů, jde o námitky vad řízení, k nímž lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což není tento případ (§242 odst. 3 o. s. ř.). Nehledě k tomu, že odvolací soud své rozhodnutí pečlivě a přesvědčivě zdůvodnil.
Z uvedených důvodů dovolací soud shledal, že ve věci není naplněno ani jedno z hledisek zakotvených v §237 o. s. ř., pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání, a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Podle §243c odst. 1 o. s. ř. bylo odmítnuto i dovolání žalobce proti výroku o náhradě nákladů řízení, neboť proti němu není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 1. 2023
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu