ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.125.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 125/2023-137
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) J. G. , b) P. K. , c) M. M. , a d) H. V. , žalobci c), d) zastoupeni Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Západní 449, Chýně, proti žalovanému: J. Š. , o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 4 C 210/2021, o dovolání žalobců a), c) a d) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2022, č. j. 21 Co 225/2022-110, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2022, č. j. 21 Co 225/2022-110, pokud se týká žalobců a), c) a d), a usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 9. 6. 2022, č. j. 4 C 210/2021-95, pokud se týká žalobců a), c) a d), se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Berouně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Berouně usnesením ze dne 9. 6. 2022, č. j. 4 C 210/2021-95, zastavil řízení, rozhodl o náhradě nákladů řízení a o vrácení části zaplaceného soudního poplatku. Důvod pro zastavení řízení shledal v tom, že žaloba, kterou se žalobci domáhali náhrady nemajetkové újmy, představuje zjevné zneužití práva ve smyslu §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“. Žalobci podali v průběhu posledních let proti žalovanému několik žalob podobného obsahu. Nyní svůj nárok odvozují z textů, které žalovaný publikoval často již v dávné minulosti, a tvrdí, že jsou těmito texty stále poškozeni, a to za situace, ve které jim již bylo soudem dříve vyhověno a žalovanému byly uloženy přesně vymezené povinnosti. Ze žaloby přitom nelze seznat, že by mělo být opětovným způsobem zasaženo do práv žalobců. Při zohlednění kontextu celé věci proto soud konstatoval, že žaloba je pouze součástí systematické šikany žalovaného ze strany žalobců. Zároveň je z obsahu žaloby zjevné, že žalobci svá práva odvozují z újmy, kterou jim měl žalovaný v minulosti způsobit a která byla již soudem projednána. Jsou-li žalobci přesvědčeni, že neplněním povinností ze strany žalovaného jim vznikla újma, musí se svých práv domáhat v rámci jiných řízení, tedy zcela jiným způsobem než podáním další žaloby se shodným skutkovým základem. Projednání věci tak brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst. 4 o. s. ř.) stejným soudem pod sp. zn. 6 C 101/2016 a překážka litispendence (§83 odst. 1 o. s. ř.) založená řízením vedeným pod sp. zn. 13 C 319/2018.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 8. 2022, č. j. 21 Co 225/2022-110, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Z obsahu spisu a z vlastních žalobních tvrzení žalobců vyplývá, že se opakovaně podávanými žalobami proti žalovanému domáhají satisfakce za stále stejné jednání, tedy na základě stále stejného skutkového děje, a to pouze za jiné časové období. O tomto jednání žalovaného bylo pravomocně rozhodnuto již rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 10. 8. 2018, č. j. 6 C 101/2016-396. Jednalo se o povinnosti vyplývající z §82 odst. 1 a §2951 odst. 2 o. z., které se ukládají jako jednorázové plnění, nikoliv jako plnění opětovné, které by bylo možné požadovat za určitá časová období. Pokud se žalobci domnívají, že žalovaný neplní pravomocně uložené povinnosti, mohou se jejich splnění domáhat v exekučním řízení, nikoliv podáním další žaloby. Projednání a rozhodnutí této věci tedy brání překážka věci rozsouzené, která představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. S ohledem na množství a obsah předchozích žalob a dalších procesních a jiných podání žalobců za situace, ve které se jim morální i nemateriální satisfakce dostalo, je již naprosto evidentní, že se touto další žalobou nehodlají domáhat svých práv, ale že jde již jen o nástroj systematické šikany žalovaného. I odvolací soud je přesvědčen, že žaloba není motivována ochranou práv žalobců, ale je zcela zjevným zneužitím práva. I tato skutečnost vede k zastavení řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř., neboť podmínkou řízení (jejíž nedostatek je taktéž neodstranitelný) je i to, že nejde o zjevné zneužití práva.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli žalobci a), c) a d) dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřují v otázkách hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně 1) zda újma vzniklá nesplněním povinností k poskytnutí morální satisfakce formou omluvy a odstranění textů dle pravomocného a vykonatelného rozhodnutí soudu je nárokem, který lze uplatnit v rámci občanskoprávního řízení, 2) za jakých okolností nastává překážka věci pravomocně rozsouzené ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř., 3) zjištění zneužití práva
– šikanózního jednání – nutnosti dokazování a řádného odůvodnění skutkových zjištění, a 4) zda je šikanózní jednání neodstranitelnou překážkou řízení ve smyslu §104 odst. 1 o.s.ř. K první a druhé otázce dovolatelé uvádějí, že jimi uplatněný nárok představuje náhradu nemajetkové újmy způsobené úmyslným nesplněním povinností k poskytnutí morální satisfakce podle pravomocných a vykonatelných rozhodnutí. Jedná se o nárok, který je odlišný od nároku uplatněného v řízení vedeném u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 6 C 101/2016, v němž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného poskytnout žalobcům morální i finanční satisfakci za protiprávní jednání spočívající v publikaci textů a o odstranění těchto textů nebo jejich částí, zatímco v nyní projednávané věci se jedná o újmu spočívající v tom, že žalovaný úmyslně neplní tyto své povinnosti uložené soudem. Jedná se tedy o zcela jiný skutkový základ, neboť nárok se opírá o nové skutečnosti, které vznikly až po právní moci rozhodnutí ve věci 6 C 101/2016, a nejde tedy o neodstranitelnou překážku řízení. Ke třetí a čtvrté otázce pak uvádějí, že soudy obou stupňů neučinily žádná skutková zjištění a ani závěr o zjevném zneužití práva řádně neodůvodnily. Takový postup je v rozporu s právem na spravedlivý proces. Soudy nevysvětlily, v čem by měly spočívat ony mimořádné závažné okolnosti daného případu, které by svou intenzitou převážily nad právem žalobců na ochranu osobnosti, potažmo ochranou před úmyslným působením újmy ze strany žalovaného. Již ze skutkových tvrzení vyplývá, že to jsou naopak žalobci, kteří jsou vystaveni šikaně ze strany žalovaného. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu podle dovolatelů vyplývá, že zneužití práva musí být řádně prokázáno a jde o důvod pro zamítnutí žaloby, nikoliv pro zastavení řízení. Dovolatelé podali námitku podjatosti vůči soudci rozhodujícímu v prvním stupni, o které však odvolací soud nevydal jakékoliv rozhodnutí. Navrhli proto, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a současně nařídil, že věc v prvním stupni projedná jiný soudce.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátkou ve smyslu §241 o. s. ř., a je přípustné (§237 o. s. ř.) pro řešení otázek překážky věci pravomocně rozhodnuté, tzv. litispendence a zneužití procesních práv, které odvolací soud řešil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Může přitom jít i o otázku procesního práva.
Podle §2 o. s. ř. v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno.
Podle §6 o. s. ř. v řízení postupuje soud předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny. Ustanovení tohoto zákona musí být vykládána a používána tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání.
Podle §104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
Podle §83 odst. 1 o. s. ř. zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení.
Podle §159a odst. 4 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Podle §8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
Předmět dvou samostatně zahájených řízení je ve smyslu §83 o. s. ř. upravujícího překážku litispendence (věci zahájené) a ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř. upravujícího překážku rei iudicatae (věci pravomocně rozhodnuté) totožný, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1671/2018, či ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1447/2019). Předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný nárok, který je vymezen požadavkem, jak má soud rozhodnout (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá. O jiný předmět řízení jde zpravidla tehdy, jsou-li skutkové okolnosti
– při stejném žalobním petitu – vylíčeny tak, že uplatněný nárok je třeba opřít o jiné ustanovení zákona, než umožňovaly původně vylíčené skutečnosti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 1999, sp. zn. 22 Cdo 380/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, uveřejněné pod C 1103 a C 1257 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“), případně že se okruh těchto skutečností liší. Jinak řečeno, totožnost předmětu řízení předpokládá jak totožná skutková tvrzení žalobce, tak i totožný žalobní petit (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 347/2005, Soubor C 3394).
Vymezení předmětu řízení je v souladu se zásadou dispoziční pouze věcí žalobce, neboť jemu náleží oprávnění učinit předmětem řízení cokoliv podle své úvahy a vymezit předmět řízení odpovídajícími náležitostmi. Zda jsou jím uvedená skutková tvrzení správná (resp. zda se je podařilo prokázat) a zda jím tvrzené okolnosti zakládají uplatněný právní nárok, se projeví v rozhodnutí o věci samé (tzv. meritorní rozhodnutí). Uplatňuje-li tedy žalobce stejný žalobní návrh, jako v již předtím rozhodnuté věci, opírá jej však o jiná skutková tvrzení (o jiný skutek), jde o jiný předmět řízení. Jestliže svá tvrzení neprokáže (resp. bude-li prokázán jejich opak), pak bude žaloba zamítnuta, není to však důvod pro zastavení řízení pro překážku rozhodnuté věci. Pro posouzení, zda je tu překážka věci rozhodnuté, je třeba vyjít z žalobních tvrzení; k tomu, zda jsou i pravdivá, se při zvažování existence uvedené překážky nepřihlíží (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1466/2015, Soubor C 15048). Stejně tak je z hlediska této podmínky řízení nevýznamné, zda by bylo možno považovat uplatnění žaloby za zjevné zneužití práva. Odepření právní ochrany ve smyslu §8 o. z. ztělesňuje korigující funkci principu poctivosti, který slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat zejména výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo má jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, publikovaný pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, dále též jen „Sb. rozh. obč.“). Procesním výsledkem je však zamítnutí žaloby (věcné rozhodnutí), nikoliv zastavení řízení, jak nesprávně a v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (srov. například rozsudky ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4490/2018, Soubor C 19347, a ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015, Soubor C 16444, či usnesení ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 29 Cdo 2162/2018) dovodil odvolací soud.
Dovolatelé uplatňovali v původním řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 101/2016 nároky na peněžitou i morální satisfakci a nárok zdržovací ve vztahu k protiprávním zásahům do jejich osobnosti ze strany žalovaného, jež spočívaly v publikaci velkého počtu difamačních textů. Naproti tomu v nyní projednávané věci se domáhali náhrady nemajetkové újmy, která jim měla vzniknout v důsledku toho, že žalovaný nesplnil povinnosti uložené mu rozsudkem vydaným ve zmíněném předchozím soudním řízení. Již z toho je zřejmé, že nárok, který žalobci nyní uplatňují, je odlišný od toho, který byl uplatněn a posouzen v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 101/2016. I když k vynucení uložených povinností slouží úspěšnému účastníku především institut výkonu rozhodnutí, okolnost, zda a s jakým výsledkem jej využije, neznamená sama o sobě, že vymezuje totožný předmět řízení, pokud v dalším soudním řízení požaduje odčinění újmy vyvolané pokračováním neoprávněného zásahu navzdory vydanému rozhodnutí, jež jej žalovanému zapovídá. To, že újma způsobená porušením, resp. neplněním povinnosti uložené soudním rozhodnutím, může představovat samostatný předmět řízení, dovodil dovolací soud například v rozsudcích ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 8/2020, č. 72/2021 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1131/2019, č. 60/2022 Sb. rozh. obč. Kromě toho žaloba v nyní projednávané věci označuje celou řadu difamačních článků uveřejněných žalovaným v průběhu exekučního řízení, které vůči němu žalobci vedou podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Berouně sp. zn. 6 C 101/2016, tedy po vydání rozhodnutí, v němž nyní odvolací soud nesprávně shledává překážku věci pravomocně rozhodnuté. Zásah do osobnostních práv tedy žalobci spatřují (a skutkově vymezují) v publikaci článků, jichž se předchozí řízení netýkalo a ani týkat nemohlo (srov. dataci článků počínaje začátkem roku 2020 – body 13 až 90 žaloby). Obdobné časové souvislosti mohou zcela či zčásti platit i ve vztahu k předmětu dalších řízení zahájených v letech 2018 a 2020 (sp. zn. 13 C 319/2018 a sp. zn. 13 C 119/2020 u Okresního soudu v Berouně), avšak odvolací soud tuto otázku vůbec neřešil a neodůvodnil. Aniž by bylo jakkoliv předjímáno, zda se jedná o odškodnitelnou újmu či nikoliv, je zřejmé, že újma plynoucí z tvrzených neoprávněných zásahů do osobnostních práv vymezená žalobci v řízení vedeném u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 4 C 210/2021 je odlišným předmětem řízení, jehož věcnému projednání nebrání existence předchozího soudního rozhodnutí; závěru, zda je tomu tak i ohledně dalších řízení, brání nepřezkoumatelnost usnesení odvolacího soudu, který se totožností jednotlivých neoprávněných zásahů nijak nezabýval.
Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu nesprávným, proto je zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Pro úplnost je třeba dodat, že podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné takové vady neshledal. Odvolací soud se správným způsobem vypořádal s opětovnou námitkou podjatosti soudce a znovu o ní věcně nerozhodoval (k tomu srov. dikci §15b odst. 3 a §16b o. s. ř. a usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 938/07).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 12. 2023
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu