ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.2162.2018.1
sp. zn. 29 Cdo 2162/2018-287
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce STEKO spol. s r. o. , se sídlem v Hudčicích 82, PSČ 262 72, identifikační číslo osoby 48950122, zastoupeného Mgr. Michaelou Pelikánovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Pod Brentovou 617/9, PSČ 150 00, proti žalovanému M. E. , narozenému XY, bytem XY, o náhradu škody ve výši 4.999.738,86 Kč, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 65 Cm 1/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. října 2017, č. j. 10 Cmo 3/2017-249, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
[1] Rozsudkem ze dne 8. listopadu 2016, č. j. 65 Cm 1/2014-186, Krajský soud v Praze (dále jen „krajský soud“):
1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 4.999.738,86 Kč (bod I. výroku).
2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému do 3 dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 251.268,60 Kč (bod II. výroku).
3/ Přiznal ustanovené zástupkyni žalobce odměnu ve výši 57.717 Kč (bod III. výroku).
[2] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. října 2017, č. j. 10 Cmo 3/2017-249:
1/ Potvrdil rozsudek krajského soudu v bodu I. výroku ohledně zamítnutí žaloby co do částky 3.947.941,86 Kč (první výrok).
2/ Zrušil rozsudek krajského soudu v bodu I. výroku v rozsahu částky 1.051.797 Kč „z titulu náhrady škody způsobené neúspěchem v řízení vedeném u Okresního soudu v Písku pod. sp. zn. 7 C 8/2005“, a v bodech II. a III. výroku, a věc potud vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (druhý výrok).
[3] Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, jakož i právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí (případně i rozsudek krajského soudu) zrušil a věc (potud) vrátil k dalšímu řízení.
[4] Rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu spatřuje dovolatel v řešení otázky, zda byl krajský soud při rozhodování správně obsazen.
[5] Za dovolacím soudem neřešenou má dovolatel otázku, kdy je vznesení námitky promlčení (pro kterou byla žaloba zčásti pravomocně zamítnuta) zjevným zneužitím práva ve smyslu ustanovení §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).
[6] S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. bod 2., části první článku II zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
[7] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
[8] Námitkou, že krajský soud byl při rozhodování dané věci nesprávně obsazen, dovolatel z obsahového hlediska vystihuje pouze tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.; srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 21 Cdo 1316/2008, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2012, pod číslem 16 [ které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ]. Taková „zmatečnostní“ vada však není způsobilým dovolacím důvodem (srov. výslovně dikci §241a odst. 1 věty druhé o. s. ř.); k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. K tomu srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[9] K otázce, kdy je vznesení námitky promlčení zjevným zneužitím práva ve smyslu ustanovení §8 o. z., budiž v první řadě poznamenáno, že Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi výkladem ustanovení §8 o. z. již zabýval, přičemž dospěl k následujícím závěrům:
[10] Zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016).
[11] Z uvedeného je zřejmé, že zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva přichází v úvahu jen výjimečně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015).
[12] Ustanovení §8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4755/2014).
[13] Judikaturu k §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, lze přiměřeně aplikovat i ve vztahu k §8 o. z. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 22 Cdo 4146/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. 22 Cdo 4741/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2017, sp. zn. 22 Cdo 3001/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017).
[14] Z výše shrnutých judikatorních závěrů plyne, že i pro poměry výkladu ustanovení §8 o. z. je zásadně použitelná judikatura k otázce, kdy lze účastníku odepřít ochranu založenou na uplatnění námitky promlčení, představovaná především rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněným pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 59/2004“). Z R 59/2004 se přitom podává, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.
[15] Se závěry plynoucími z R 59/2004 je napadené rozhodnutí v souladu (i v mezích výkladu §8 o. z.), když ani tvrzení uplatněná v dovolání nevedou k závěru, že by se žalovaný jakkoli podílel na nečinnosti dovolatele vedoucí k promlčení části nároku; dokládají pouze zanedbání obecného právního principu „vigilantibus iura skripta sunt“ (bdělým náležejí práva), dovolatelem samotným.
[16] Absence výroku o nákladech dovolacího řízení se podává z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení o žalobou uplatněném nároku definitivně končí).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. července 2019
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu