ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.1437.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 1437/2023-204
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Evou Šámalovou, advokátkou se sídlem Velká Hradební 484/2, Ústí nad Labem, proti žalovanému P. Š., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Lukášem Pechem, advokátem se sídlem Široká 117/22, Praha 1, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 206/2007, k dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2012, č. j. 3 Co 102/2011-128, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20. 3. 2009, č. j. 34 C 206/2007-66, uložil žalovanému, aby společně a nerozdílně s M. N. zaplatil žalobci 240 000 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení a poplatkové povinnosti. Rozhodl tak o žalobě na náhradu za zásah do osobnostních práv žalobce v důsledku úmrtí jeho otce. Soud vyšel ze zjištění, že dne 28. 2. 2002 žalovaný s M. N. zastřelili žalobcova otce, za což byli pravomocně odsouzeni k trestu odnětí svobody pro trestný čin vraždy rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2006, č. j. 49 T 8/2006-1138, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2007, č. j. 7 To 129/2006-1214. Žalovaný ani M. N. neposkytli žalobci žádné zadostiučinění ani omluvu. Soud s odkazem na §11 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), dovodil, že protiprávním jednáním žalovaného a M. N. došlo k zásahu do osobnostních práv žalobce, proto jim uložil, aby žalobci poskytli za tento zásah společně a nerozdílně zadostiučinění v žalované částce.
K odvolání žalovaného i M. N. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 3. 2012, č. j. 3 Co 102/2011-128, pro zpětvzetí zastavil řízení o odvolání M. N., ve vztahu k žalovanému rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a s odkazem na §11 a §13 obč. zák. se ztotožnil s jeho právními závěry ohledně nemajetkové újmy žalobce i ohledně výše částky, přiměřené k její náhradě.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“). Namítl, že práva žalovaného nebyla v průběhu řízení dostatečně šetřena, neboť soudy nevzaly v úvahu, že se žalovaný snaží výsledek trestního řízení všemi právními prostředky zvrátit. Zásadní právní význam spatřuje v posouzení otázky, zda je možno stanovit výši náhrady nemajetkové újmy žalobce podle právní úpravy, která byla přijata později než v rozhodné době, tedy v době vzniku újmy. Oba soudy totiž dostatečně neodůvodnily svůj závěr o výši náhrady žalobcovy újmy, jen převzaly částku stanovenou zákonem přijatým až v průběhu řízení. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání, předložené dovolacímu soudu dne 9. 5. 2023, bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 27. 3. 2012, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. zjevně dány nejsou, zbývá tedy posoudit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V dané věci je nesporné, že k úmrtí otce žalobce došlo dne 28. 2. 2002, tedy předtím, než byl zákon č. 40/1964 Sb. s účinností od 1. 5. 2004 novelizován zákonem č. 47/2004 Sb. a v rámci občanskoprávní odpovědnosti za škodu na zdraví bylo v §444 odst. 3 zakotveno právo na jednorázové odškodnění pozůstalých za nemateriální újmu způsobenou úmrtím osoby blízké. Nárok oprávněných osob podle tohoto ustanovení vzniká úmrtím poškozeného, a jestliže k němu došlo v době před účinností uvedené právní úpravy, nemohl osobám blízkým vzniknout nárok, který tehdejší právní řád neznal (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2899/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4694/2007). Při absenci výslovné právní úpravy náhrady nemajetkové újmy způsobené úmrtím osoby blízké však zásah do osobnostních práv žalobce podle §11 obč. zák., k němuž nesporně vraždou jeho otce došlo, bylo možno odčinit podle §13 odst. 2 obč. zák., a to s ohledem na intenzitu a závažnost takového zásahu, náhradou relutární, tedy peněžní, podle §13 odst. 3 obč. zák. Oba nalézací soudy dostatečně odůvodnily, k jakým okolnostem při stanovení výše náhrady přihlédly (náhlé úmrtí otce v době žalobcova dospívání způsobené vraždou, tedy zavrženíhodným úmyslným trestným činem žalovaného a jeho společníka, naprostou absenci omluvy či vyjádření lítosti ze strany pachatelů) a výslovně uvedly, že k právní úpravě, účinné od 1. 5. 2004, pouze přihlédly jen jako k určitému pomocnému kritériu.
Vzhledem k tomu, že otázka právního posouzení existence i výše nároku na jednorázové odškodnění pozůstalých v případě ztráty osoby blízké v době před účinností zákona č. 47/2004 Sb. byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a rozhodnutí odvolacího soudu je s touto judikatorní praxí plně v souladu, nelze mu v dané věci připisovat zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.; nejde ani o otázku, jež by byla soudy rozhodována rozdílně, a důvody pro odlišné posouzení uplatněného nároku dovolací soud neshledal.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam. Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2023
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu