ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.194.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 194/2022-506
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: ČEZ Distribuce, a.s. , IČO 24729035, se sídlem Teplická 874/8, Děčín, zastoupená doc. JUDr. Mgr. Janou Tlapák Navrátilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8 – Karlín, proti žalovaným: 1. M. Z. , narozená XY, bytem XY, 2. K. Z. , narozená XY, bytem XY, a 3. nezletilý AAAAA (pseudonym) , narozený XY, bytem XY, zastoupený opatrovnicí A. Č., narozenou XY, bytem XY, všichni zastoupeni Mgr. Bc. Martinem Křížem, advokátem se sídlem Davidovičova 1675/4, Praha 14, o 381.106 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 7/2016, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2020, č. j. 19 Co 468, 469/2017-433, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 7. 7. 2017, č. j. 8 C 7/2016-152, ve spojení s usnesením ze dne 2. 11. 2017, č. j. 8 C 7/2016-174, uložil právnímu předchůdci žalovaných zaplatit žalobkyni 19 908 Kč se zákonným úrokem z prodlení 8,05 % z této částky od 2. 1. 2015 do zaplacení, žalobu co do 141 049,89 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu. Rozhodl tak o žalobě, po jejím částečném zpětvzetí co do 220 148,11 Kč, na náhradu škody za neoprávněný odběr elektrické energie skládající se ze škody 144 306,89 Kč představující cenu neoprávněně odebrané elektrické energie a ze škody 16 651 Kč představující náklady na zjištění neoprávněného odběru, tj. celkem 160 957,89 Kč. Okresní soud vyšel ze zjištění, že dne 26. 2. 2014 žalobkyně, po předchozím oznámení jejího zaměstnance J. V., který při provádění montážních prací v odběrném místě XY, kde byl odběratelem právní předchůdce žalovaných, pojal podezření na neoprávněný odběr, zjistila na odběrném místě prostřednictvím zmocněné společnosti zásah do elektroměru porušením úřední značky a přelakováním derivační propojky. Zmocněná společnost provedla demontáž elektroměru a odeslala jej ke znaleckému zkoumání znalci a následně autorizovanému metrologickému středisku. Podle znaleckého posudku došlo k zásahu do svorkovnice elektroměru, derivační propojky byly zalakované, propojka na fázi L3 nezajišťovala vodivé spojení a úřední značka byla poškozená. Podle doplňku znaleckého posudku došlo i k násilnému přetočení číselníku elektroměru. Poslední odečet v odběrném místě provedla 30. 5. 2013 A. L., která si na odečet s odstupem času nepamatovala, ale podle soudu prvního stupně nepochybně žádný zásah nezjistila, neboť jinak by jej oznámila žalobkyni. V minulosti přitom již zásah na jiných místech odhalila a podle znalce měl být nyní zásah viditelný i při provádění běžného odečtu. Okresní soud podle §2895 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) ve spojení s §51 odst. 1 písm. e) zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona, a §9 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 82/2011 Sb., uzavřel, že předchůdce žalovaných porušil svou právní povinnost minimálně tím, že dopustil, aby v jeho odběrném místě došlo k zásahu do elektroměru, který zkresloval skutečnou spotřebu elektrické energie. Délku trvání neoprávněného odběru stanovil od 30. 5. 2013, kdy provedla odběr pracovnice žalobkyně A. L., která zásah nezjistila, do 13. 2. 2014, kdy zaměstnanec žalobkyně J. V. zjistil a oznámil podezření na neoprávněný odběr. Za každý z těchto 258 dní přiznal okresní soud náhradu ve výši 101,67727 Kč, která odpovídala průměrnému dennímu nákladu na elektrickou energii za období po výměně elektroměru za nezávadný v období od 30. 5. 2014 do 31. 5. 2017, tj. celkem 26 232,735 Kč, od této částky odečetl předchůdcem žalovaných uhrazenou částku 22 975,74 Kč za spotřebovanou elektrickou energii v období neoprávněného odběru. Vedle této přímé škody 3 257 Kč vznikl žalobkyni nárok na náhradu 16 651 Kč jakožto částky, kterou vynaložila na zjištění neoprávněného odběru externí společností a na znalecký posudek.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2020, č. j. 19 Co 468, 469/2017-433, zastavil řízení o zaplacení příslušenství z částky 220 148,11 Kč (výrok I), neboť soud prvního stupně tak v souvislosti se zpětvzetím žaloby co do 220 148,11 Kč opomenul učinit, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, kterým byla žaloba zamítnuta co do 141 049,89 Kč, tak, že uložil 1. žalované zaplatit žalobkyni 7 052,49 Kč s příslušenstvím, 2. a 3. žalovaným (každému z nich) zaplatit žalobkyni 66 998,70 Kč s příslušenstvím (výrok II), rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudem prvního stupně (výrok III, IV a V) a nákladech řízení účastníků a státu před odvolacím soudem (výrok VI a VII). O náhradě škody rozhodoval ve vztahu k žalovaným jakožto dědicům původně žalovaného a povinnost jim uložil podle poměru toho, co z dědictví nabyli. Odvolací soud se neztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně o počátku neoprávněného odběru nejdříve po posledním odečtu spotřeby elektrické energie A. L. dne 30. 5. 2013, neboť povinností zaměstnanců žalobkyně při odečtu byla pouze vizuální kontrola úředních a provozních značek na elektroměru a svorkovnici, nebyl-li elektroměr zakryt krytem elektroměrového rozvaděče. Pro zakrytí elektroměrového rozvaděče nemohla A. L. dne 30. 5. 2013 provést pohledovou kontrolu úředních značek, nebyl tak vyloučen neoprávněný odběr i před tímto odečtem. Dále se neztotožnil ani s okamžikem ukončení neoprávněného odběru, ke kterému nedošlo již 13. 2. 2014, kdy J. V. pojal podezření na neoprávněný odběr, ale až 26. 2. 2014, kdy žalobkyní zmocněná společnost provedla demontáž elektroměru. Protože se žalobkyni nepodařilo prokázat, že k neoprávněnému odběru docházelo již od roku 2010, kdy odběr energie právním předchůdcem žalovaných skokově poklesl, určil odvolací soud počátek neoprávněného odběru na základě domněnky §9 odst. 6 vyhlášky č. 82/2001 Sb. na den 31. 5. 2012, kdy proběhl předposlední pravidelný odečet. Neoprávněný odběr tak probíhal 636 dnů od 31. 5. 2012 do 26. 2. 2014. Protože by stanovení výše škody podle vyhlášky č. 82/2011 Sb. vedlo ke zvýhodnění žalobkyně na úkor žalovaných (škoda by činila 364 455 Kč), určil odvolací soud výši spotřebované energie porovnáním spotřeby po výměně elektroměru od 31. 5. 2014 do 30. 5. 2018. Za těchto 1461 dnů naměřil nový elektroměr celkem 51,86 MWh, což činilo 0,03546611909 MWh za den. Proto odvolací soud vyšel ze spotřeby po výměně elektroměru a za dobu neoprávněného odběru vzal za skutečnou spotřebu 22,556 MWh (636 dní x 0.03546611909 MWh za den), ačkoli elektroměr v předmětné době naměřil spotřebu pouze 14,145 MWh. V důsledku přelakování derivačních propojek svorkovnice tak došlo k neoprávněnému odběru 8,411 MWh (22,556 – 14,145), což při ceně elektrické energie v rozhodném období stanovené cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu 5,6397737 Kč/kWh vedlo ke vzniku škody ve výši 47 436,13 Kč. Dále žalobkyni přetočením počítadla elektroměru o 20 000 kWh při téže ceně stanovené Energetickým regulačním úřadem vznikla škoda 112 795,47 Kč, celkem tedy 160 231,13 Kč. Žalobkyně uplatnila škodu ve výši 160 957,89 Kč, z čehož jí soud prvního stupně přiznal 19 908 Kč, proto odvolací soud žalobkyni přiznal i zbývající částku 141 049,89 Kč.
Žalovaní napadli rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroků II až VII dovoláním. Přípustnost podle §237 o. s. ř. odůvodnili tím, že napadené rozhodnutí závisí na právní otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i na otázkách doposud neřešených, a to, od jakého okamžiku je elektroměr v odpovědnostní sféře odběratele elektrické energie, zda je pro odečet elektrické energie relevantní zkušenost a vzdělání odečítače a zda a jakou relevanci má přítomnost osoby jednající za žalobce mimo pravidelný odečet za účelem ročního zúčtování. Odvolací soud měl pochybit při stanovení výše škody, čímž porušil princip přiblížení se skutečné škodě. Nesprávně stanovil délku neoprávněného odběru, neboť chybně hodnotil výslech A. L. při odečtu a její schopnosti odhalit manipulaci s elektroměrem podcenil. I pokud by skutečně byly její schopnosti takové, že nebyla schopna manipulaci rozpoznat, měla by tato skutečnost jít k tíži žalobkyně, a nikoli žalovaných. Dále odvolací soud nesprávně aplikoval domněnku doby trvání neoprávněného odběru, když nevyhodnotil kontrolu ze strany J. V. jako odečet. Konec neoprávněného odběru nastal 13. 2. 2014 v souvislosti se zaplombováním elektroměru J. V. Již od toho okamžiku byl elektroměr v odpovědnostní sféře žalobkyně. Navíc nebylo v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 202/06, objektivně vyloučeno, že to byl právě J. V. jakožto zaměstnanec žalobkyně, kdo s elektroměrem manipuloval, když elektroměr navštívil sám a neučinil k tomu žádnou fotodokumentaci. Množství skutečně spotřebované elektrické energie nemělo být určeno na základě průměrně spotřebované energie odběrného místa žalovaných po výměně elektroměru, ale tak, že by se zaznamenaná spotřeba energie v období neoprávněného odběru vynásobila koeficientem 1,3333, neboť podle skutkových zjištění odvolacího soudu nefungovala pouze fáze L3 a fáze L1 a L2 spotřebu zaznamenávaly. Tím by byla určena skutečně odebraná elektrická energie přesněji, neboť výpočet na základě průměrné spotřeby v následném období nezohledňuje růst dětí a jejich jiné a zvýšené nároky na spotřebu elektrické energie. Při výpočtu odvolací soud vyšel z maximální ceny podle rozhodnutí Energetického regulačního úřadu, ačkoli mohl vyjít z ceny, kterou žalovaní v rozhodném období skutečně hradili. Stejnou cenu použil i pro výši škody za údajné přetočení elektroměru, ačkoli se jednalo o přetočení počítadla nízkého tarifu, jehož cena je mnohem nižší. V souhrnu těchto pochybení při určení výše škody tak odvolací soud dospěl k ceně trojnásobně vyšší, než kterou žalovaní hradili za jiné srovnatelné období. Dovolatelé vytýkají rozsudku odvolacího soudu též jeho nepřezkoumatelnost spočívající v absenci náležitého odůvodnění (v této souvislosti odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1471/2015, 30 Cdo 1277/2013). Mají za to, že se odvolací soud náležitě nevypořádal s faktem, že nebyl zaznamenáván toliko proud procházející jednou ze tří fází, nevysvětlil své hodnocení důvěryhodnosti svědecké výpovědi zaměstnance žalobce, který zjistil podezření na neoprávněný odběr a jenž podle žalobců náležitě nezdokumentoval a neobhájil svůj postup. Odvolací soud se dále odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované jeho rozsudkem ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2778/2009, připustil-li v rozporu s §216 odst. 2 o. s. ř. změnu žaloby v odvolacím řízení. Žalobkyně se v řízení před soudem prvního stupně nedomáhala náhrady za škodu způsobenou přetočením elektroměru, i přes poučení o koncentraci tento požadavek vznesla až v podaném odvolání. Přes námitky žalovaných a v rozporu s procesní úpravou odvolací soud připustil změnu žaloby a umožnil žalobkyni požadovat náhradu škody i z tohoto titulu. Rovněž v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 116/17, se nevypořádal s požadavkem náležitého zdokumentování jednání zástupců distribuční společnosti. Opomenut odvolacím soudem byl i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3586/2019, byla-li škoda stanovena včetně daně z přidané hodnoty, ačkoli plátcům této daně má být škoda přiznána bez ní. Neobstojí ani úvaha soudu stran výše částek uložených k úhradě jednotlivým žalovaným, kteří byli v postavení rovnodílných zákonných dědiců ve smyslu §1635 odst. 1 o. z., a odvolací soud nikterak neodůvodnil, proč za dluh odpovídá první žalovaná v rozsahu 5 % a 2. a 3. žalovaní každý v rozsahu 47,5 %. Z odvolacím soudem odkazovaného ustanovení §1707 o. z. nelze dovodit, že by soud v nalézacím řízení měl povinnost vypočíst výši podílu ve výroku svého rozhodnutí a tím závazně stanovit pro věřitele rozsah odpovědnosti dědiců. Dovolatelé v této souvislosti poukázali též na závěry rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 2169/2010 a zdůraznili, že platební povinnost jim měla být uložena společně a nerozdílně. Při rozhodování o nákladech pak mělo být přihlédnuto k neúčelnosti nákladů na advokátní zastoupení ze strany žalující společnosti ve smyslu §142 o. s. ř., jež je společností se značným obratem a nadto navázanou na veřejné finance. Postup žalobkyně před zahájením řízení by pak rovněž opodstatňoval rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle §150 o. s. ř. Dovolatelé tedy navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně jej změnil tak, že se rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a zabýval se dále přípustností podaného dovolání.
Jelikož ve vztahu k 1. žalované bylo rozhodnuto o nároku nedosahujícím výše bagatelního limitu 50.000 Kč ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., byla již tím vyloučena přípustnost dovolání v tomto rozsahu. Nejvyšší soud proto dovolání 1. žalované odmítl a zabýval se dále přípustností dovolání 2. a 3. žalovaných.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud zvažuje jen z pohledu dovolateli předestřených právních otázek, vycházeje přitom ze skutkových zjištění nalézacích soudů (viz též §241a odst. 1 a §242 o. s. ř.). Skutkové závěry ani hodnocení důkazů tedy Nejvyššímu soudu nepřísluší přezkoumávat. Dožadují-li se v dané věci dovolatelé, aby Nejvyšší soud zhodnotil osobu odečítače či význam přítomnosti osoby jednající za žalobce mimo pravidelný odečet a další dílčí zjištění, usilují tak o revizi skutkových zjištění a hodnocení konkrétních provedených důkazů, jejich vypovídací hodnoty a významu v kontextu daného sporu, nikoliv o objasnění sporných momentů aplikace a interpretace práva. Výhrady v tomto směru tak nemohly založit přípustnost podaného dovolání.
Ve vztahu k dovolateli uplatňovaným výtkám vůči právnímu posouzení pak lze připomenout, že rozhodovací praxe, vedena nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15, a ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16, zdůrazňuje, že při zjišťování výše škody neoprávněným odběrem ve smyslu §51 energetického zákona (zakládajícího jinak specifickou formu objektivní odpovědnosti a vyjadřujícího veřejný zájem na stabilitě rozvodné soustavy – viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16) nelze akceptovat mechanismus jejího stanovení podle prováděcího předpisu, prokáže-li škůdce (tj. osoba, jež neoprávněně odebírala elektrickou energii), že takto stanovená výše je mnohonásobně vyšší než platby za elektřinu ve srovnatelných obdobích před neoprávněným odběrem. V souladu s nálezy Ústavního soudu i rozhodovací praxí Nejvyššího soudu škůdce nese důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že výše škody podle vyhlášky v konkrétním případě neplní kompenzační, ale sankční funkci a je nepřiměřeným zásahem do jeho majetkových práv. Jestliže škůdce důkazní břemeno unese, je soud povinen zhodnotit všechny relevantní okolnosti a provedené důkazy a výši škody stanovit podle spravedlivého uvážení všech jednotlivých okolností případu za použití §136 o. s. ř., popřípadě podle §2955 o. z. (srov. obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 201/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 25 Cdo 566/2018, a ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3517/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2490/2020). Přesné vyčíslení výše újmy způsobené neoprávněným odběrem je ze své podstaty nemožné, čemuž odpovídá i to, že rozhodovací praxe nedospěla k závěru o konkrétním mechanismu výpočtu či použitelných proměnných, kterými by bylo možné popsat správný způsob zjištění škody. Nelze mechanicky vycházet z výpočtu podle prováděcího předpisu, ale ani z údajů historie spotřeb či o spotřebě následné, je třeba zohlednit další relevantní skutečnosti skýtající podklad pro náležitou úvahu soudu. Závěr soudu by přitom neměl být výrazem libovůle či ničím nepodložené úvahy (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 958/2020).
Postup odvolacího soudu při vyčíslení neoprávněné spotřeby energie v daném případě nepřekračuje meze přiměřenosti a nenese znaky libovůle. Ke skutečnosti, že část procházejícího proudu byla po dobu neoprávněného odběru realizovaného tak, že jedna fáze elektroměru spotřebu nezaznamenávala, odvolací soud přihlédl, odečetl-li od vypočtené výše spotřeby za dané období spotřebu naměřenou zbývajícími dvěma fázemi (za kterou žalovaní zaplatili na základě řádného vyúčtování). V kontextu uplatněných tvrzení a důkazních návrhů účastníků sporu se nejeví neadekvátní ani použití totožné sazby za MWh i ve vztahu k neoprávněnému odběru, k němuž prokazatelně došlo přetočením počítadla elektroměru. Žalovaní předestírají svou variantu výpočtu a rozhodných proměnných až v rámci dovolání (jedná se o nepřípustné novoty – viz §241a odst. 6 o. s. ř.), přičemž opět opomíjejí, že vyčíslení výše škody v těchto případech nemůže být exaktním výpočtem jako v případě řádného odběru. Lze podotknout, že žalovanými odkazovaná cenová rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (č. 5/2013 a č. 6/2013) koncipují platby pro případy různých možností nízkých tarifů variantně a vícesložkově, přičemž zpětná konstrukce ceny bez řádné smluvní opory a vyjasnění všech proměnných se jeví jako nanejvýš problematická. Poukazují-li dovolatelé rovněž na to, že poškozenému nemělo být přiznáváno právo na náhradu DPH z elektřiny, lze k jejich výhradě dodat, že z výpočtů předestřených odvolacím soudem se nepodává, že by tomu tak bylo (uvedené tvrzení je opět nepřípustnou novotou v rámci dovolacího řízení).
Odvolací soud ve svém rozhodnutí rovněž důsledně vyložil úvahy, pro něž měl za to, že neobstojí jiné stanovení doby trvání neoprávněného odběru než prostřednictvím podpůrné konstrukce obsažené ve vyhlášce, což lze mít opět po právní stránce za akceptovatelné (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15), a v uvedené situaci do značné míry též prospívající žalovaným, neboť žalobkyně poukazovala na výrazný pokles spotřeby již od 28. 5. 2009, delší dobu neoprávněného odběru však soud neměl za prokázanou. Poukazují-li dovolatelé ve vztahu k ukončení trvání neoprávněného odběru na význam skutečnosti, že podezření na neoprávněný oděr pojal dne 13. 2. 2014 technik žalované, jenž elektroměr opatřil přelepkami, a následně došlo k demontáži elektroměru a od toho odvozovaného ukončení neoprávněného odběru až dne 26. 2. 2014, nelze ani prostřednictvím argumentace v tomto směru dovodit přípustnost podaného dovolání. Závěr o nezbytnosti náležitě prokázat, že k zásahu do elektroměru nedošlo až po jeho sejmutí zaměstnanci dodavatele, Ústavní soud vyslovil v nálezu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 202/06, v návaznosti na konkrétní skutkové okolnosti, aniž by šlo o kategorický a jednoznačný závěr pro všechny kauzy obdobného typu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2324/21). V nyní projednávané věci odvolací soud přesvědčivě vysvětlil své závěry o neoprávněném odběru způsobeném zásahem do elektroměru až do jeho demontáže dne 26. 2. 2014. Právě s ohledem na nároky kladené na odborné a náležitě zdokumentované nakládání s potenciálně manipulovaným elektroměrem se jeví jako akceptovatelné, je-li mezi podezřením na neoprávněný odběr a náležitou demontáží elektroměru či provedením jiného opatření k jeho ukončení určitý časový odstup, nepřesahuje-li dobu přiměřenou okolnostem (k tomu viz více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 202/2020). Na skutečnosti hovořící pro závěr, že neoprávněný odběr nebyl žalobkyní ukončen v době přiměřené okolnostem přitom ani žalovaní nepoukazují (třináct dnů mezi zjištěním podezření a demontáží se ostatně nijak neadekvátní nejeví). Z výtek žalovaných tedy nelze usuzovat, že by se odvolací soud ve svých právních závěrech stran vyčíslení výše škody způsobené neoprávněným odběrem dostal do rozporu s judikatorními požadavky, či že by bylo třeba náhled dosavadní rozhodovací praxe nějak revidovat.
Namítají-li však dovolatelé, že odvolací soud pochybil při rozpočítání částky stanovené náhrady škody mezi všechny tři žalované jakožto dědice původního žalovaného, podle poměru toho, co každý z nich z dědictví nabyl ve vztahu k celému dědictví, aniž přihlédl k tomu, že všichni byli rovnodílnými dědici ve smyslu §1635 o. z., pak by na tuto argumentaci bylo možné pokládat za relevantní otázku ve smyslu §237 o. s. ř. Z ustanovení §1707 o. z. vyplývá, že každý z dědiců, který uplatnil výhradu soupisu, hradí dluhy zůstavitele společně a nerozdílně s ostatními dědici, věřitel však může po každém takovém dědici požadovat plnění jen do výše odpovídající jeho dědickému podílu. Jak v návaznosti na uvedené upřesnil Nejvyšší soud, je-li dána pluralita dědiců a uplatní-li tito dědicové výhradu soupisu, odpovídají toliko do výše ceny jimi nabytého dědického podílu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 387/2020), tzn. nikoliv podle poměrů získaných majetků na základě vzájemné dohody dědiců. K úpravě rozsahu odpovědnosti jednotlivých dědiců za dluhy zůstavitele musí být dán zákonem stanovený důvod (zejména výhrada soupisu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1504/2018). Pakliže v dané věci nebyl dán důvod pro redukci odpovědnosti jednotlivých dědiců za dluhy zůstavitele (dědicové výhradu soupisu sice uplatnili, nicméně dluh cenu dědického podílu nepřesahoval), nebyl ani důvod na ně nepohlížet jako na rovnodílné a solidárně zavázané co do celé dlužné částky jejich předchůdce. Bylo-li v rozporu s tím každému z žalovaných uloženo uhradit toliko část z dlužné sumy jako dílčí závazek (tedy ve výsledku se žalobkyně po každém z nich může domáhat nižší sumy, než by mohla, pokud by výše naznačené závěry byly respektovány a závazek byl v plné výši solidárním), je zřejmé, že odvolací soud sice výše popsaný výklad dědického práva nerespektoval, nicméně neodchýlil se od něj v neprospěch dovolatelů, pročež není na místě z tohoto důvodu dovodit přípustnost dovolání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5978/2016). Jak již dříve Nejvyšší soud vyložil, i v civilním řízení je ve vztahu k opravným prostředkům třeba uplatňovat zásadu zákazu reformatio in peius (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2694/2015, a ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1123/2020). Podala-li dovolání strana, pro niž byl daný chybný úsudek příznivý, nemůže její argumentace vést k tomu, aby rozhodnutí bylo zrušeno či změno v její neprospěch (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1778/2020).
Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, poukazují na vadu řízení, k níž je Nejvyššímu soudu zákonem v zásadě umožněno (nejde-li o vadu spojenou s otázkou procesního práva, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1750/2022, a judikaturu zde odkazovanou) přihlížet pouze, jde-li o přípustné dovolání (viz §242 odst. 3 o. s. ř.). Nadto lze dodat, že zjevná absence obtíží dovolatelů argumentovat proti závěrům odvolacího soudu hovoří proti tomu, aby na jeho rozhodnutí bylo možné pohlížet jako na nepřezkoumatelné, neboť i když rozhodnutí nevyhovuje všem požadavkům na odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3749/2021, a judikaturu zde odkazovanou). Odvolací soud v dané věci přitom své úvahy náležitě vysvětlil a vypořádal se i s momenty, jejichž opomenutí mu je dovolateli vytýkáno (fakt, že jen jedna fáze nezaznamenávala spotřebu energie, věrohodnost výpovědi svědka V.) a z argumentace dovolatelů se podává, že spíše usilují, aby závěry odvolacího soudu byly přehodnoceny. Jak však bylo vysvětleno výše, není na Nejvyšším soudu jakožto instanci toliko přezkumné, aby přehodnocoval provedené důkazy a skutková zjištění. Rovněž tak na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z výtky poukazující na procesní pochybení v podobě povolení změny žaloby v průběhu odvolacího řízení. V dovolateli vzpomínaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2778/2009, Nejvyšší soud poukázal na ustanovení §211 o. s. ř. (s přihlédnutím k §216 odst. 1 o. s. ř.), z nějž vyplývá, že i v odvolacím řízení lze přiměřeně použít ustanovení §95 o. s. ř. o změně žaloby. Odvolací soud je však v tomto směru omezen (a to ustanovením §216 odst. 2 o. s. ř.) tak, že v odvolacím řízení nemůže připustit takovou změnu žaloby, která by představovala ve skutečnosti uplatnění nového nároku. V projednávané věci ovšem odvolací soud rozhodoval o soudem prvního stupně opomenuté změně žaloby ve smyslu rozšíření tvrzených rozhodných skutečností (odvolací soud přitom shledal, že uvedená tvrzení žalobkyně uplatnila již v podání ze dne 24. 10. 2016, následně je v průběhu řízení, včetně podaného odvolání utvrzovala), nikoli tedy o nepřípustném rozšíření o nový nárok. Náhled odvolacího soudu se tedy opět nevymyká výkladu dotčených ustanovení ve stávající judikatuře (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 5199/2009).
Proti výrokům, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné.
Ze všech shora uvedených důvodů není přípustné ani dovolání 2. a 3. žalovaných. Nejvyšší soud proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl dovolání všech žalovaných.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 2. 2023
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu