ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.2421.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 2421/2022-416
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyň: a) Z. B. , narozená XY, b) M. H. , narozená XY, obě bytem XY, obě zastoupeny Mgr. Josefem Žďárským, advokátem se sídlem Revoluční 763/15, Praha 1, proti žalované: OHLA ŽS, a. s., IČO 46342796, se sídlem Tuřanka 1554/115b, Brno, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 108 C 142/2018, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2022, č. j. 44 Co 127/2020-389, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2022, č. j. 44 Co 127/2020-389, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2020, č. j. 108 C 142/2018-333, s výjimkou výroků o platební povinnosti žalované v částkách 325.092 Kč pro žalobkyni a) a 273.720 Kč pro žalobkyni b), obojí s 8,5 % úrokem z prodlení od 19. 1. 2018 do zaplacení, se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobkyň proti výrokům rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2022, č. j. 44 Co 127/2020-389, o náhradě nákladů řízení, se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 2. 2020, č. j. 108 C 142/2018-333, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) 325.092 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od 19. 1. 2018 do zaplacení, žalobkyni b) 273.720 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení od 19. 1. 2018 do zaplacení, zamítl žalobu, pokud se žalobkyně a) domáhala zaplacení 2.174.908 Kč a žalobkyně b) zaplacení 1.486.280 Kč, obojí s tímtéž příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Ve sporu o náhradu nemajetkové újmy při usmrcení osoby blízké vyšel ze zjištění, že dne 9. 9. 2015 zemřel manžel žalobkyně a) a otec žalobkyně b) pan M. B., zaměstnanec Správy železniční a dopravní cesty (dále jen „SŽDC“), při plnění pracovního úkolu spočívajícího v provádění vizuální a ultrazvukové kontroly části železniční tratě XY, během něhož ujel žalovanou nedostatečně technologicky zabrzděný podvozek se svazkem kolejových polí a poškozeného nacházejícího se na trati smrtelně zranil. Povinnost k náhradě soud kvalifikoval podle §2924 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále též jen „o. z.“, jako újmu způsobenou provozní činností, za niž odpovídají ve smyslu §2915 o. z. solidárně žalovaná a zaměstnavatel poškozeného (SŽDC). Žalovaná neučinila veškerá opatření k zabránění vzniku škody, neboť měla možnost zajistit přítomnost hnacího vozidla před svazkem kolejových polí, zaměstnavatel poškozeného (SŽDC) neinformoval včas žalovanou o tom, že poškozený a jeho kolega se v rámci výkonu své pracovní činnosti budou pohybovat na vyloučené koleji, kde současně probíhaly práce realizované žalovanou. Výši náhrady stanovil soud prvního stupně s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu dvacetinásobkem průměrné měsíční mzdy v kalendářním roce 2014 předcházejícím roku úmrtí (513.720 Kč). Žalobkyni a) přiznal 325.092 Kč, zahrnující zvýšení základní částky o 10 % po odečtu již vyplacené částky 240.000 Kč (náhrady újmy z pojištění odpovědnosti zaměstnavatele zemřelého zaměstnance). Ke zvýšení náhrady o 10 % přistoupil proto, že žalobkyně a) po úmrtí manžela užívala medikaci proti depresivním stavům a určitý čas trvalo, než se vypořádala s novou situací. Naopak jako důvod pro zvýšení neshledal skutečnost, že s poškozeným žila v dlouhodobém, stabilním a harmonickém manželství. Žalobkyni b) pak přiznal 273.720 Kč bez úpravy základní částky a s odečtením 240.000 Kč již vyplacených na náhradě újmy ze strany vedlejší účastnice. Jako důvod pro navýšení neshledal skutečnost, že vzájemný vztah poškozeného s touto žalobkyní byl velmi intenzivní, kladný a harmonický. Soud prvního stupně uzavřel, že ve srovnávaných případech byla situace obdobná, naopak, pokud byly vztahy mezi rodiči a potomky sporadické až negativní, byla přiznaná náhrada výrazně snížena.
K odvolání žalobkyň i žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 3. 2022, č. j. 44 Co 127/2020-389, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených zamítavých výrocích o věci samé (odvoláním nebyly napadeny vyhovující výroky ve věci samé) a ve výroku o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek, změnil jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovanou a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ohledně odškodnění duševních útrap žalobkyň podle §2959 o. z. se zcela ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 894/2018 uvedl, že určení základní částky náhrady nemajetkové újmy u obou žalobkyň tak, jak byla učiněna soudem prvního stupně, je v souladu s ustálenou judikaturou. Výši odškodnění soud prvního stupně správně porovnal s ostatními podobnými případy. Podle odvolacího soudu nebyly zjištěny žádné mimořádné okolnosti svědčící pro výraznější navýšení přiznaných částek, vyjma žalobkyně a), u níž byly shledány podmínky pro dílčí zvýšení o 10 %. V případě manželství lze totiž harmonický vztah a vzájemnou náklonnost obou partnerů standardně očekávat, stejně jako láskyplný vztah mezi dcerou a otcem, proto tyto skutečnosti neimplikují zvýšení základní náhrady. Naopak v případě nižší kvality vztahu provázeného odcizením po 30. roku života dítěte by bylo možno uvažovat o přiměřeném snížení náhrady. Pro navýšení by musela svědčit větší míra odkázanosti žalobkyně b) na poškozeného, například z důvodu, že by se jednalo o jejího již jediného žijícího rodiče, na němž by byla výlučně citově závislá. Porovnání újmy žalobkyň jako sekundárních obětí s případy týkajícími se náhrady nemajetkové újmy způsobené zásahy do práva na čest, důstojnost a případě soukromí ze strany informačních médií známým celebritám, jež byly primárními oběťmi, není podle odvolacího soudu odpovídající. Dále uvedl, že ze strany žalované nešlo o úmyslné zavinění a nešlo o jediný subjekt, který by za vzniklou újmu odpovídal, když bylo prokázáno, že za úmrtí poškozeného solidárně se žalovanou odpovídá i zaměstnavatel poškozeného (SŽDC). To, že se žalovaná brání podané žalobě v tomto řízení legálními prostředky, taktéž nelze hodnotit jako okolnost odůvodňující zvýšení náhrady.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřují v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – nedostatečným zohledněním kritérií odvozených od osoby škůdce, když odvolací soud zvažoval pouze otázku, zda v důsledku míry jejich naplnění náhradu oproti „základní“ částce ne/snížit, ale již nezvažoval, zda ji ne/zvýšit; dále v dosud neřešených otázkách – zda je v případě rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění za úmrtí osoby blízké potřebné zkoumat a zohlednit míru zavinění škůdce i v případě, že odpovědnost škůdce za újmu je odpovědností objektivní, zda (vysoká) kvalita či intenzita vztahu může být důvodem zvýšení výše náhrady oproti „základní“ částce, nebo je tato otázka posuzována pouze pro účely možného snížení v případě nízké kvality či intenzity vztahu, zda jednorázové odškodnění pozůstalých podle zákoníku práce, poskytnuté pozůstalým zaměstnavatelem poškozeného, má být odečteno od nároku pozůstalých na náhradu nemajetkové újmy proti škůdci – třetí osobě odlišné od zaměstnavatele; a v otázkách, které mají být posouzeny jinak – zda by majetkové poměry škůdce měly, resp. mohly být důvodem zvýšení náhrady v rámci její preventivně-sankční funkce, když dosud byly majetkové poměry škůdce zohledňovány pouze z toho hlediska, aby pro něj náhrada nebyla likvidační, zda by výše náhrad v případech úmrtí osoby blízké neměla být zásadně vyšší než výše náhrad újmy způsobené zásahy do práva na čest, důstojnost a případě soukromí ze strany zejména informačních médií, zda by míra zohlednění preventivně-sankční funkce náhrady újmy a jejího promítnutí do výše náhrady neměla být výraznější, když dosud je v rozhodování obecných soudů nepřiměřeně nízká, navozující situaci, kdy se subjektům jako je žalovaná ekonomicky vyplatí porušovat prevenční povinnost a riskovat vznik újmy na majetku i životech. Žalobkyně namítají, že ačkoli soudy obou stupňů zjistily, že vztah obou žalobkyň s poškozeným byl dlouhodobý, intenzivní, kladný a harmonický, nesprávně uzavřely, že takto zjištěná kvalita vztahu není důvodem pro zvýšení náhrady (oproti základní částce) a že se ve výši náhrady promítá pouze tak, že neodůvodňuje její snížení. Dále nesprávně zhodnotily absenci projevu lítosti ze strany žalované, otálení s náhradou újmy a existenci zavinění pouze jako kritérium bránící snížení náhrady, nikoli jako kritérium způsobilé vést k jejímu zvýšení. Žalobkyně mají za to, že v případě žalované šlo přinejmenším o hrubou nedbalost při činnostech potenciálně nebezpečných a život ohrožujících, což by mělo být reflektováno opět ve zvýšení náhrady. Soudy pominuly aspekt preventivní, tedy možnost působit na žalovanou tak, aby citelnost výše náhrady ji napříště vedla k větší opatrnosti a k dodržování předpisů (v této souvislosti odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2844/14). Žalobkyně i nadále setrvávají na tom, že soudy obou stupňů pochybily, pokud odmítly porovnat výši náhrad přiznávaných v případech zásahů do jiných osobnostních práv (zejm. lidská důstojnost, čest). Výše přiznané náhrady tak podle žalobkyň není spravedlivá a odporuje zásadám slušnosti i principu proporcionality. Dále mají za to, že soud v napadeném rozsudku nesprávně právně posoudil význam jednorázového odškodnění pozůstalých podle zákoníku práce, které jim bylo vyplaceno zaměstnavatelem poškozeného, pro stanovení výše náhrady nemajetkové újmy vůči žalované jako škůdci, neboť se jedná o plnění z jiného právního důvodu. Jako důvod dovolání do výroku nákladového uvádějí nesprávné právní posouzení účelnosti vynaložených nákladů a libovůle při jejich určení. Navrhly, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, nebo aby jej v zamítavých výrocích ve věci samé změnil a přiznal žalobkyním požadovanou výši nemajetkové újmy.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání žalobkyň ztotožnila se závěry odvolacího soudu, které zopakovala, a navrhla odmítnutí, resp. zamítnutí dovolání. Napadené rozhodnutí je zcela v souladu s právními předpisy i judikaturou Nejvyššího soudu.
Vedlejší účastnice na straně žalované ve vyjádření k dovolání uvedla, že přiznané odškodnění včetně poskytnuté části je plně v souladu s obdobnými případy, a je tak dostatečně přiměřené tomu, aby splnilo svou preventivní, sankční i satisfakční funkci. Navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastnicemi řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelek (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné (§237 o. s. ř.) pro řešení otázky přiměřené výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké, při jejímž řešení se odvolací soud zčásti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nesprávné právní posouzení může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §2959 o. z. při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké, peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
Výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké podle citovaného ustanovení by měla odrážet obecně sdílené představy o spravedlnosti a slušnosti, přičemž tato kritéria jsou příliš obecná a nepostačují sama o sobě k určení konkrétní částky, neboť názory na to, jaká výše náhrady je spravedlivá a slušná, jsou velmi subjektivní a mohou se značně lišit, nehledě k tomu, že údaje o takto obecně sdílených představách nejsou ani k dispozici. Pro účely objektivizace výše náhrady, která má zamezit libovůli ze strany soudů, byla Ústavním soudem v nálezu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, a Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, publikovaném pod č. 85/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“), demonstrativním způsobem uvedena podrobnější kritéria, ke kterým mají soudy při stanovení výše náhrady újmy podle §2959 o. z. přihlédnout. Podle těchto rozhodnutí je třeba zohlednit okolnosti jak na straně pozůstalého, tak i na straně škůdce. Na straně pozůstalého je významná zejména intenzita jeho vztahu se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalého, případná existenční závislost na zemřelém a eventuálně jiná satisfakce (jako např. omluva, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení), která obvykle není bez dalšího dostačující, její poskytnutí však může mít vliv na snížení peněžitého zadostiučinění. Předpokládá se, že běžné rodinné vztahy mají určitou kvalitu, důvodem pro zvýšení náhrady proto mohou být vztahy mimořádně blízké a kvalitní, naopak pro úvahu o nižší náhradě by měly svědčit slabší než obvyklé vazby mezi zemřelým a pozůstalou osobou. Zohlednit lze rovněž, byl-li pozůstalý očitým svědkem škodní události, byl-li s jejími následky bezprostředně konfrontován či jakým způsobem se o nich dozvěděl. Kritéria odvozená od osoby škůdce jsou především jeho postoj ke škodní události, dopad události do jeho duševní sféry, forma a míra zavinění a v omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce, které jsou významné pouze z hlediska toho, aby výše náhrady pro něj nepředstavovala likvidační důsledek. Lze předpokládat, že soud zohlední i jiné, zde nevyjmenované okolnosti, mají-li vliv na vnímání ztráty osoby blízké některým z pozůstalých. Za základní částku náhrady, modifikovatelnou s užitím zákonných a judikaturou dovozených hledisek, lze považovat v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného.
Ustanovení §2959 o. z. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Vycházet je přitom třeba z principu proporcionality tak, že soud porovná částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen obdobných, ale i dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, zejména do práva na lidskou důstojnost. Jinými slovy způsobem, jak lze dosáhnout relativně spravedlivého vyčíslení výše relutární náhrady, je zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných řízeních, současně při respektování předem jasných a pevných kritérií (srov. opět nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, na který odkazují rovněž dovolatelky).
Odvolací soud sice výše uvedená kritéria zohledňoval, avšak nikoli v míře, která v projednávané věci okolnostem odpovídají. Ve smyslu uvedených kritérií je pro rozhodování o výši relutární náhrady duševní újmy pozůstalých v daném případě rozhodné, že obě žalobkyně byly s poškozeným v nejbližším rodinném vztahu – žalobkyně a) jeho manželkou a celoživotní partnerkou, žalobkyně b) dcerou. Manželství poškozeného a žalobkyně a) bylo mimořádně harmonické a pevné, měli společné zájmy, spolu trávili volný čas i veškeré dovolené; po smrti poškozeného se žalobkyně a) na nějaký čas uzavřela do sebe, zůstala doma a užívala antidepresiva. Rovněž tak velice kladný a láskyplný vztah s poškozeným měla žalobkyně b), která s rodiči žila po celý život ve společné domácnosti a odstěhovala se asi 2 měsíce před úmrtím jejího otce, pravidelně však k rodičům jezdívala na víkendy. Poškozený jí byl podporou na studiích i v její nové práci, byl velmi starostlivý a nápomocný, počítala s jeho pomocí při plánované stavbě rodinného domu. O úmrtí se dozvěděla na dovolené, kde se zasnoubila se svým přítelem, svatbu v důsledku této tragické události odložili. Událost měla vliv rovněž na její zdravotní stav, neboť trpí roztroušenou sklerózou. Bylo jí 25 let, když přišla o svého otce. Je tedy nepochybné, že všichni měli mezi sebou velmi pevné a úzké vazby a oběma žalobkyním se úmrtím poškozeného zásadně změnil život.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit v základním obecném předpokladu, že běžné rodinné vztahy mají určitou kvalitu, a že zejména slabší než obvyklé (byť v zásadě dobré) vztahy již odůvodňují přiznání nižší než výchozí částky (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. 25 Cdo 757/2022, v němž se zdejší soud zabýval mimo jiné intenzitou rodinných vztahů zemřelého a sekundární oběti). Bylo by téměř nemožné definovat standardní míru soužití a kvalitu vztahu, která neodůvodňuje úpravu základní náhrady, proto v případě tvrzené výjimečnosti sepětí rodinných příslušníků musí soud zvažovat všechny zjištěné okolnosti způsobilé objektivizovat kvalitu vzájemných vztahů. Bylo-li tedy v řízení prokázáno, že mezi poškozeným a oběma žalobkyněmi existovaly velice úzké vazby a vřelé vztahy (manželské, rodičovské), nejedná se o předpoklad přiznání výchozí částky, ale o důvod pro její zvýšení (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 894/2018), a to zejména proto, že byly zjištěny některé další okolnosti způsobilé prohloubit míru utrpení obou pozůstalých. Poškozený zemřel v plně produktivním věku, takže se nenaplnil předpoklad dalšího dlouhodobého soužití s oběma žalobkyněmi. Podrobný popis společných aktivit a zájmů členů rodiny svědčí pro vyšší než zcela standartní přístup. Intenzitu negativního prožívání tragické ztráty žalobkyní a) dokreslují nejen soudem zohledněné zdravotní problémy, nýbrž i zjištění, že se významně změnil její život v situaci, kdy zůstala sama poté, co se krátce předtím osamostatnila její dcera. Na straně žalobkyně b) lze za výjimečné okolnosti považovat její věk, neboť o otce přišla sice již v dospělosti, nicméně na prahu zakládání nové rodiny, právě v okamžiku přípravy svatby, takže byla připravena o možnost sdílet tuto zkušenost s otcem, který se měl stát dědečkem jejích dětí. Přehlédnout nelze ani zdravotní potíže (roztroušená skleróza), při nichž byl poškozený žalobkyni b) oporou a jistě měl potenciál v tomto směru i nadále dceři pomoci. Z tohoto pohledu výše náhrady stanovená soudem zcela přesně na doporučenou výchozí částku vyznívá poněkud šablonovitě a nezohledňuje dostatečně popsané skutečnosti, které nejsou obvyklé pro většinu případů ztráty osoby blízké, takže jsou nepochybně důvodem pro určité zvýšení náhrady nad standardní částku. Ostatně již před účinností zákona č. 89/2012 Sb. platilo, že odškodnění nepostihuje pouze újmu nastalou u pozůstalých v době smrti blízké osoby, ale též v období následujícím, v zásadě časově nijak neomezeném (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016). V této souvislosti je třeba zdůraznit, že k 10% navýšení výchozí částky u žalobkyně a) soudy přistoupily nikoli z důvodu posouzení intenzity vzájemného soužití a vysoce harmonického manželství a zásadní změny rodinných poměrů ve věku, kdy to není obvyklé, nýbrž pro krátkodobé psychické onemocnění a nutnost užívání léků po úmrtí poškozeného. Konečně lze zohlednit i okolnosti a průběh škodní události, na něž poukazují dovolatelky. I když nebylo zjištěno úmyslné zavinění, které je ve smyslu §2957 o. z. výslovně uvedeným zákonným důvodem pro zvýšení náhrady, je i v případě tzv. objektivní odpovědnosti škůdce (nastupující bez ohledu na protiprávnost a zavinění, jíž je odpovědnost za újmu způsobenou provozní činností) namístě zohlednit též případnou hrubou nedbalost při počínání škůdce, je-li prokázána.
Z hlediska dalších okolností, které je třeba při posuzování nároku na náhradu újmy podle §2959 o. z., však již rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) obstojí. S kritérii odvozenými od osoby škůdce se v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud vypořádal, podle skutkových zjištění (která nepodléhají dovolacímu přezkumu) žalovaná projevila lítost nad úmrtím poškozeného, její postoj v tomto řízení lze označit za standardní obranu legitimními prostředky. Náhrada újmy by mohla být zvýšena jen tehdy, byla-li by prokázána ekonomická závislost pozůstalých žalobkyň na zemřelém, což v daném případě nebylo. Majetkové poměry škůdce je třeba vnímat jako výjimečný nástroj, který umožní zmírnit v konkrétním případě přílišnou tvrdost, kterou by představovala jinak odůvodněná výše náhrady (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1835/2020, č. 39/2022 Sb. rozh. obč.).
K dovolacím námitkám, že výše náhrad v případech úmrtí osoby blízké je nízká v porovnání s výší náhrad újmy způsobené zásahy do práva na čest, důstojnost a případě soukromí ze strany informačních médií, a že by míra zohlednění preventivně-sankční funkce náhrady újmy a jejího promítnutí do výše náhrady měla být výraznější, lze opětovně odkázat na již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018. Požadavek srovnání výše náhrad přiznaných v některých případech zásahů do práva na čest, důstojnost, popřípadě soukromí veřejně známých osob ze strany informačních médií a v případech jiných zásahů do osobnostních práv podle ustálené judikatury nelze mechanicky vykládat tak, že by náhrada za usmrcení osoby blízké měla být vždy vyšší než náhrada za zásah do jiných osobnostních práv. Funkcí náhrady nemajetkové újmy je primárně funkce satisfakční, tj. přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu, a tím účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, neboť nemajetková újma vzniklá porušením osobnostních práv se v obecném slova smyslu ani nedá "odškodnit" a rozsah vzniklé nemajetkové újmy nelze ani exaktně kvantifikovat a lze za ni "jen" poskytnout zadostiučinění (satisfakci).
Konečně je nutné uvést, že plnění, které žalobkyně již obdržely, se zohledňuje ve výroku o platební povinnosti (což soudy v projednávané věci učinily a odečetly plnění již poskytnuté žalobkyním zaměstnavatelem zemřelého i plnění poskytnuté vedlejší účastnicí na straně žalované). Jsou-li tu dva subjekty povinné poskytnout náhradu za totožnou újmu, náleží oprávněným osobám plnění pouze jednou bez ohledu na to, který z povinných jim plnil. Platí zde tzv. nepravá solidarita (§2915 odst. 1 o. z. se neuplatní), tedy že plněním jednoho z nich zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého.
Lze uzavřít, že dovolací důvod nesprávného stanovení výše náhrady za usmrcení osoby blízké podle §2959 o. z. je tak ve vztahu k oběma žalobkyním naplněn. Proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil v rozsahu, v němž jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích, tedy ve vztahu k žalobkyni a) ohledně 2.174.908 Kč a žalobkyni b) 1.486.280 Kč, obojí s příslušenstvím, a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Protože důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v uvedeném rozsahu i je (včetně závislých výroků) a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1, 2 o. s. ř.).
Dovolání proti výrokům o nákladech řízení není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné; Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Právní názor uvedený v tomto rozsudku je závazný. Soud prvního stupně znovu zváží všechny okolnosti rozhodné pro stanovení výše náhrady a určí tomu odpovídající částku. Nepřehlédne, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu by však náhrada újmy podle §2959 o. z. neměla dosahovat částek v řádu milionů korun a blížit se náhradám fatálních trvalých následků poškození zdraví; obvykle platí pravidlo modifikace základní částky zhruba jen o desítky procent (nejsou-li shledány okolnosti zcela mimořádné až extrémní, což v nyní projednávané věci dovodit nelze).
V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2023
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu