ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.2491.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 2491/2022-109
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Bořivoje Hájka v právní věci žalobce: V. K. , IČO XY, se sídlem XY, zastoupený JUDr. Jiřím Kozákem, Ph.D., advokátem se sídlem Nitranská 988/19, 130 00 Praha 3, proti žalované: Česká televize , IČO 00027383, se sídlem Kavčí hory, Na hřebenech II 1132/4, 140 70 Praha 4, o ochranu osobnosti a náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 237/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2022, č. j. 22 Co 59/2022-82, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Jiřího Kozáka, Ph.D.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 14. 12. 2021, č. j. 16 C 237/2021-45, zamítl žalobu na uložení povinnosti omluvit se žalobci v pořadu XY formou čtené zprávy reprodukované hlasem komentátora, dále formou trvalého umístění písemného textu na webových stránkách pořadu a dále formou dopisu (výrok I) a na zaplacení 200 000 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 4. 2022, č. j. 22 Co 59/2022-82, změnil zamítavý výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost v pořadu XY formou čtené zprávy reprodukované hlasem komentátora a dále formou trvalého umístění písemného textu na webových stránkách pořadu pod odkazem na reportáž „XY“ ze dne 19. 10. 2020, zveřejnit omluvu následujícího znění: Česká televize v pořadu XY odvysílala dne 19. 10. 2020 reportáž s názvem XY, která se týkala neoprávněně stržené platby za ubytování v hotelu XY v XY z účtu zákaznice hotelu, v níž uvedla, že banka při reklamaci zjistila, že „5 000 Kč si nestrhl hotel, ale jakési XY, s nímž zákaznice nemá nic společného. Možná má ovšem něco společného s hotelem provozovaným L. K. “. Toto tvrzení je nepravdivé. Spojení XY s hotelem XY v XY a se stržením uvedené částky je nedůvodné. Odvysíláním tohoto tvrzení došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv pana V. K., jako provozovatele XY. Za to se Česká televize panu V. K., provozovateli XY, omlouvá. V rozsahu požadavku na omluvu formou dopisu rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), výrokem II změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o finanční náhradě tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku ve výši 100 000 Kč; jinak tento výrok potvrdil a výrokem III rozhodl o náhradě nákladů za řízení před soudy obou stupňů. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce, který jako fyzická osoba provozuje vinařský podnik pod označením XY, se žalobou domáhá proti žalované ochrany osobnosti. Do té měla žalovaná zasáhnout obsahem reportáže s názvem XY vysílané na televizním programu ČT1 v pořadu XY dne 19. 11. 2020 a umístěné na webových stránkách žalované (dále také jen „Reportáž“). Reportáž řešila případ zákaznice, která si zamluvila ubytování v mělnickém hotelu XY (označovaném i jako Hotel XY), avšak nemohla je realizovat pro vládní proticovidová opatření zakazující poskytování ubytovacích a stravovacích služeb. Ač důvodem, proč zákaznice objednané ubytování zrušila, byla předmětná opatření, byla jí stržena z bankovního účtu částka 5 147,44 Kč jako stornopoplatek. Odvolací soud uzavřel, že divák po zhlédnutí Reportáže nezískává jednoznačnou informaci, že žalobce, který provozuje podnik XY, s neoprávněným stržením platby nemá nic společného. Stín podezření, že s Reportáží kritizovaným jednáním má vinařství (tedy žalobce) něco společného, vnáší tvrzení, že „5 000 Kč si nestrhl hotel, ale jakési XY, s nímž zákaznice nemá nic společného. Možná má ovšem něco společného s hotelem provozovaným L. K. “, a toto podezření zůstává i po zhlédnutí celé Reportáže. Signifikantní je k tomu sdělení samotného redaktora v závěru Reportáže, když komentuje, že peníze zákaznice nakonec získala: „ Konec je tedy dobrý, ale všechno ostatní divné“. Současně z Reportáže vyplývá, že peníze zpět dostala zákaznice od banky, nikoli od toho, kdo si je strhl. Světlo do situace nevnáší ani vyjádření D. K. tak, jak ho žalovaná do Reportáže zařadila. D. K. sice ve svém vystoupení souvislost mezi vinařstvím a stržením peněz popírá, ale redaktor s ní vede rozhovor tak, že její sdělení zpochybňuje, relativizuje. Divák si jistě může klást otázku, jak to vlastně bylo. Despekt k žalobci (vinařství) plyne i z vyznění ironického komentáře redaktora v Reportáži po rozhovoru s D. K.: „Vinařství nemá nic společného, zdá se, s ničím“. Reportáž diváku tedy rozhodně nedává jasnou odpověď, že žalobce se stržením platby nemá nic společného. Odvolací soud proto uzavřel, že žalovaná neoprávněně zasáhla do osobnostních práv žalobce podle §81 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), konkrétně do jeho cti a pověsti a je namístě, aby újmu, kterou tím žalobci způsobila, odčinila, a to jak omluvou, tak penězi (§2956, 2951 odst. 2, §2957 o. z.). Text požadované omluvy shledal přiléhavý a rozsahem přiměřený. Přihlédl k tomu, že k zásahu došlo v celoplošném vysílání ČT1 v pořadu vysílaném v podvečer s významnou sledovaností, žalovaná neprojevila žádnou sebereflexi, na upozornění žalobce na závadný obsah nereagovala zprvu vůbec, pak se vyjádřila odmítavě. Vzhledem k popsaným okolnostem a s přihlédnutím k preventivní funkci zadostiučinění za přiměřenou výši náhrady nemajetkové újmy odvolací soud stanovil 100 000 Kč. Za významné přitom považoval to, že žalobce se podle všeho těší mezi lidmi ve svém okolí dobré pověsti (na rozdíl od provozovatele Hotelu), tito lidé tak podezření považovali za nevěrohodné a pozastavili se spíše nad neprofesionalitou žalované. Ve vztahu k široké veřejnosti však podezření bylo Reportáží zaseto a nebylo rozptýleno, ač mělo být.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost podle §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že je třeba vyřešit právní otázku, zda byla osobnostní práva žalobce jednáním žalované dotčena, a to v takové míře, že je odůvodněna jejich soudní ochrana spolu s odčiněním nemajetkové újmy. Žalovaná odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu reprezentovanou například rozhodnutími sp. zn. 30 Cdo 5021/2008, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006 či sp. zn 30 Cdo 2900/2008 a Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 156/99. Zdůraznila, že nezasáhla do práv žalobce nepravdivými tvrzeními, neboť v Reportáži nezazněla žádná lež nebo nepravda či zkreslené skutečnosti. Žalovaná též namítla, že odvolací soud neodůvodněně upřednostnil právo žalobce na ochranu osobnosti před jejím právem na svobodu projevu, a to navíc za situace, kdy výrok žalované nebyl objektivně způsobilý zasáhnout do osobnostních práv žalobce. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil a žalobu zamítl.
Žalobce se ve vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem, není však podle §237 o. s. ř. přípustné.
Předpokladem odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby (i podnikatele) je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn 30 Cdo 464/2016).
K porušení práva na ochranu osobnosti může dojít jak nepravdivými skutkovými tvrzeními difamačního charakteru, tak zveřejněním nepřípustných hodnotících úsudků o této osobě. Při zkoumání přiměřenosti zásahu se totiž rozlišují skutková tvrzení a hodnotící soudy, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakta, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by jeho zveřejnění odporovalo právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, publikované pod č. 29/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I v případě sporů o pravdivost skutkového tvrzení je třeba vzít v úvahu kontext proneseného výroku, zejména, nakolik byl tento výrok založen na spolehlivých informacích, které jeho autor k dispozici skutečně měl, či je k dispozici přinejmenším mít mohl. Ještě předtím, než pronese skutkové tvrzení, které je způsobilé zasáhnout do osobnostních práv jiné osoby, by každý měl vyvinout určité přiměřené úsilí za účelem zjištění, zda je jím pronášený výrok pravdivý. Míra tohoto úsilí, kterou je od autora výroku možno oprávněně požadovat, se přitom může lišit v závislosti na tom, nakolik závažný je hrozící zásah do osobnostních práv dotčené osoby, či v závislosti na osobě autora výroku. Větší nároky budou v tomto ohledu kladeny na novináře, politiky či experty v určitém oboru, tedy na osoby, u nichž lze očekávat vyšší stupeň informovanosti a znalostí, a naopak nižší na „běžné občany“, od nichž to požadovat nelze (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14). Je při tom třeba vždy hodnotit celý projev uskutečňující se ve formě literárního, publicistického či jiného útvaru, nikdy nelze posuzovat toliko jednotlivý vytržený výrok anebo větu (podobně srov. též nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05).
V projednávané věci odvolací soud vyšel z výše předestřených judikatorních tezí a své posouzení založil na závěru, že reportáž žalované neoprávněně zasáhla do osobnostních práv žalobce, konkrétně do jeho cti a pověsti, když obsahovala nepravdivé tvrzení „5 000 Kč si nestrhl hotel, ale jakési XY, s nímž zákaznice nemá nic společného. Možná má ovšem něco společného s hotelem provozovaným L. K. “. Odvolací soud náležitě zdůvodnil, jakým způsobem tento výrok poškodil čest a pověst žalobce jako podnikatele ve službách, a to nepravdivým nařčením, že si neoprávněně sráží částku v neprospěch klientů hotelu, jimž neposkytl žádné služby a z odůvodnění rozsudku vyplývá i vysvětlení, proč takové tvrzení není přípustné ani v rámci publicistického pořadu.
Žalovaná zpochybňuje rovněž právní závěr odvolacího soudu ohledně přiměřeného zadostiučinění ve smyslu §2951 odst. 2 o. z. ve formě omluvy ve výroku rozsudku odvolacího soudu uvedené a v peněžní formě. Okolnost, že žalobce byl poškozen v celoplošném vysílání v pořadu vysílaném v podvečer s významnou sledovaností, je v daném případě významnou okolností při úvaze soudu o způsobu zadostiučinění, případně o výši peněžité náhrady (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 27/2020). K odčinění neoprávněného zásahu této intenzity nepostačuje jen omluva. Dojde-li k neoprávněnému zásahu do profesní cti podnikatele zveřejněním textu vytvářejícího o něm dojem, že poškozuje třetí osoby, jedná se o zásah takové závažnosti, že k jeho účinnému odčinění je nutno poskytnout zadostiučinění i v penězích.
Závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci je na místě odčinění újmy nejen omluvou žalované, ale i zadostiučiněním ve formě relutární, je proto správný a neodchyluje se od ustálené judikatury. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 1. 2023
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu