ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.250.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 250/2023-879
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) L. R. , narozený XY, b ) T. R. , narozená XY, oba bytem XY, oba zastoupeni advokátkou JUDr. Monikou Kotíkovou, se sídlem Zelený pruh 95/97, Praha 4, proti žalovaným: 1. Generali Česká pojišťovna a.s. , se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, IČO 45272956, 2. U. B. , narozená XY, bytem XY, zastoupená advokátem JUDr. Martinem Schulhauserem, se sídlem Karola Śliwky 125/20, Karviná – Fryštát, o zaplacení 50.000.000 Kč, o žalobě pro zmatečnost proti neoznačenému rozhodnutí vydanému ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 50/2009, o dovolání žalobců proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2022, č. j. 4 Co 380/2021-695, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit 1. žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, každý jednou polovinou.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 1. 2022, č. j. 4 Co 380/2021-695, rozhodl o odvolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2021, č. j. 34 C 50/2009-632, jímž byla odmítnuta žalobkyní b) podaná žaloba pro zmatečnost proti neoznačenému rozhodnutí vydanému ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 50/2009 a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, tak, že odvolání žalobce a) odmítl (výrok I), rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby pro zmatečnost potvrdil a změnil je ve výroku nákladovém (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III a IV).
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání, posléze řádně doplněné ustanovenou advokátkou, v němž poukazovali na procesní pochybení soudů a vyjadřovali přesvědčení, že jim bylo soudy znemožněno prokázat jimi tvrzené skutečnosti. Navrhli, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
První žalovaná se vyjádřila k dovolání, zpochybnila relevantnost argumentace dovolatelů a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), není však přípustné.
Přípustnost dovolání proti části výroku rozhodnutí odvolacího soudu, kterou bylo odmítnuto dovolání žalobce a), je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. ve spojení s §229 odst. 4 o. s. ř., neboť jde o rozhodnutí, vůči kterému je přípustná žaloba pro zmatečnost.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti části rozhodnutí potvrzující odmítnutí žaloby žalobkyně b) soudem prvního stupně, pak dovolání neobsahuje vymezení právní otázky zakládající přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; dále srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Pokládaná otázka hmotného či procesního práva a její kvalifikovanost ve smyslu citovaného ustanovení přitom musí být v podání náležitě vymezena (k tomu srov. více např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021) a nelze ji ztotožňovat s pouhým nesouhlasem s právními závěry soudu či kritikou jeho postupu.
Jelikož argumentace uplatňovaná v dovolání neumožňovala dospět k závěru o přípustnosti dovolání ani ve vztahu k žalobkyni b), Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. ve vztahu k oběma žalobcům odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že 1. žalované v dovolacím řízení v souvislosti s vyjádřením k dovolání vznikly náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu, ve výši 300 Kč.
Podle §11a zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), se osvobození od poplatku podle §11 odst. 2, jakož i osvobození podle rozhodnutí předsedy senátu o přiznání osvobození od soudních poplatků, neuplatní, je-li dovolání odmítnuto pro nepřípustnost podle §238 o. s. ř. Soud prvního stupně proto vybere poplatek z dovolání žalobce a) podle položky 23 bodu 6 ve spojení s položkou 23 bod 1 písm. d) přílohy zákona o soudních poplatcích ve výši 14 000 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. 7. 2023
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu