ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.2642.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 2642/2022-131
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: R. F. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Marií Broučkovou, advokátkou se sídlem Mrkvičkova 1355, Praha 6, proti žalovanému: M. L. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 268/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021, č. j. 21 Co 141/2021-96, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Petra Sikory.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 10. 2021, č. j. 21 Co 141/2021-96, potvrdil rozsudek ze dne 23. 3. 2021, č. j. 5 C 268/2020-52, ve spojení s usnesením ze dne 24. 6. 2021, č. j. 5 C 268/2020-75, kterým Okresní soud Praha-západ zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovaný zaslal k rukám jeho právního zástupce omluvu ve znění: Vážený pane F., omlouvám se Vám tímto, že jsem nepravdivě informoval svého právního zástupce Mgr. Petra Sikoru o tom, že jsem byl dne 4. 7. 2019 čelně sražen na svém motocyklu dodávkou, kterou jste řídil a tuto skutečnost vnímám jako Váš útok na moje zdraví, přičemž toto mé tvrzení uvedl Mgr. Petr Sikora ve vyjádření ze dne 14. 8. 2019, zaslaném Krajskému soudu v Praze ke spisové značce 21 Co 18/2019 a 21 Co 129/2019 , a rozhodl o nákladech řízení (výrok I), dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že právní zástupce žalovaného Mgr. Petr Sikora zaslal dne 14. 8. 2019 Krajskému soudu v Praze ke sp. zn. 21 Co 18/2019, 21 Co 129/2019, vyjádření žalovaného k odvolání žalobce, ve kterém mimo jiné uvedl, že jeho aktuální rozpoložení nenasvědčuje možnosti řešit spor soudním smírem, neboť byl na svém motocyklu sražen dodávkou řízenou žalobcem, což vnímá jako útok na své zdraví. Dne 13. 9. 2019 podal žalobce na žalovaného trestní oznámení pro trestný čin křivého obvinění a dne 9. 12. 2019 podala na žalovaného trestní oznámení společnost F. pro nepravdivé vyjádření žalovaného vůči pojišťovně, které oznámil dopravní nehodu a jako viníka označil žalobce – jednatele této společnosti, ačkoli k dopravní nehodě nedošlo. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně věc posoudil podle §81, §82 odst. 1 a §2951 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a uzavřel, že se žalovaný nedopustil zásahu do osobnosti žalobce, neboť šlo o zásah dovolený (respektive předpokládaný) zákonem a žalovaný se nedopustil excesu z této tzv. zákonné licence. Žalovaný jakožto účastník řízení svým vyjádřením realizoval svá procesní práva a plnil své procesní povinnosti. Ačkoli jím sdělená informace byla nepřesným vylíčením událostí, nejednalo se o exces, kterým by byla zasažena osobnost žalobce. Výroky žalovaného se týkaly předmětu řízení a nebyly expresivní, vulgární či urážlivé. Krajský soud v Praze sdělené informace zmínil pouze v souvislosti s pokusem o uzavření soudního smíru a na jeho rozhodování a výsledek odvolacího řízení neměly žádný vliv. Navíc nikdo jiný kromě účastníků, jejich právních zástupců a soudců se o výrocích nedozvěděl, tj. výroky nebyly objektivně způsobilé zasáhnout do cti či důstojnosti žalobce v očích jiných osob, neboť chyběl prvek veřejnosti. V řízení přitom nebylo prokázáno, že by žalovaný výroky šířil.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost odůvodnil tím, že rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně v otázce přípustnosti zásahu do osobnostních práv žalobce křivým obviněním učiněným v soudním řízení. Výrok žalovaného obsažený ve vyjádření jeho právního zástupce byl excesem z uplatňování procesních práv, neboť žalovaný vybočil z rámce daného platnými právními předpisy, jeho vyjádření se netýkalo projednávané věci a především bylo křivým obviněním žalobce (v této souvislosti odkázal na stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, Cpjn 13/2007, uveřejněné pod číslem 54/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1145/2021). Odvolací soud pochybil, neposuzoval-li výrok žalovaného v celém kontextu, tedy i s ohledem na to, že se žalovaný křivého nařčení dopouštěl i vůči jiným institucím a informace o nehodě se rozšířily i v místě bydliště obou účastníků řízení. Ačkoli odvolací soud nemusel brát informace o údajné dopravní nehodě do úvahy při svém rozhodování, soudci jakožto občané a fyzické osoby do dnešního dne netuší, zda žalobce žalovaného skutečně srazil či nikoli. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě zcela vyhoví a současně zruší rozhodnutí vydané v řízení v prvním stupni, popřípadě, aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil Okresnímu soudu Praha-západ k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhl dovolání zamítnout a přiznat mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 o. s. ř..), avšak není přípustné (§237 o. s. ř.).
Předpokladem povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Některé zásahy, byť se zdánlivě jeví tak, že odporují objektivnímu právu, není možno posuzovat jako neoprávněné, a to pro existenci okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Jde o případy, kdy k zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popřípadě, kde jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil zákon. Pak, pokud nejsou překročeny zákonem stanovené meze, jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem. Takovýto zásah zůstává povoleným za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti trvat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004). Zásah je dále třeba vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv či povinností plní (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, Cpjn 13/2007, uveřejněné pod číslem 54/2010 Sb. rozh. obč., na které odkázal sám dovolatel). Zejména nejde-li o bezúčelné a svévolné vyjadřování, ale vyjádření podnícené předchozím jednáním druhé osoby, případně nejde-li o urážky, vulgarity či napadání, či o hodnotící soudy bez dostatečného faktického podkladu, není důvodu mít za to, že by šlo o nepřiměřený způsob výkonu subjektivního práva (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 4125/2019, nebo ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2904/2020). Rozhodovací praxe v zásadě vychází též z toho, že u sdělení majících povahu skutkových tvrzení je třeba při posuzování jejich potenciálu zasáhnout do práv jiné osoby vyjít z toho, že pravdivost sdělení se posuzuje s přihlédnutím k celkovému kontextu, a neklást na ně nereálné požadavky na absolutní soulad s objektivním stavem (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2491/2022 ), každé zjednodušení (či zkreslení) nemusí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčených osob (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2540/2021, ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 25 Cdo 2105/2022).
Právě z těchto zásad odvolací soud při svém rozhodování vycházel. Posuzované výroky o osobě žalobce byly žalovaným učiněny v rámci podání soudu, tedy při výkonu subjektivního práva žalovaného stanoveného zákonem. Na základě skutkových zjištění (jež podle §241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu) se žalovaný o žalobci nevyjadřoval bezúčelně a svévolně, ale reagoval na jedno z mnohých emotivních setkání účastníků řízení ve vypjaté situaci a na základě jejich předchozích vzájemných konfliktů, které vyústily do několika soudních řízení včetně tohoto. Nešlo o urážky, vulgarity či napadání. Ze strany žalovaného šlo o jeho tvrzení, kterým doprovázel informaci o nemožnosti smírného řešení sporu, přičemž toto podání uplatnil odpovídajícím a přiměřeným způsobem. Soud založil vyjádření do soudního spisu a vycházel z něj jen potud, že ke smírnému vyřešení sporu strany nedospěly. Výroky žalovaného o žalobci tedy nebyly zveřejněny, a nebylo ani zjištěno, že by je žalovaný opakoval při jiné příležitosti, nebo že by je nějakým způsobem uvedl v širší známost. Závěru odvolacího soudu, že ze strany žalovaného nedošlo k excesu, tak nelze ničeho vytknout a dovolací soud jej shledal v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu (srov. např. již výše citované stanovisko č. 54/2010 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1050/2018).
Dovolatel rovněž zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu a domáhá se přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí (rozšíření výroků v místě bydliště účastníků řízení či spáchání trestného činu křivého obvinění); nesprávnost právního posouzení tak odvozuje nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž nesouhlasí. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu však nemohou být předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).
V rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a ve kterém sám rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 7. 2023
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu