ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.2656.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 2656/2022-212
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: PhDr. Vladimír Železný , zastoupený Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem Soukenická 1090/14, Praha 1, proti žalovanému: Lubomír Veselý , zastoupený JUDr. Ing. Adamem Černým, LL.M., advokátem se sídlem Dřevná 382/2, Praha 2, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 445/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2022, č. j. 22 Co 91/2022-189, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2022, č. j. 22 Co 91/2022-189, ve výroku II, jímž byl změněn výrok IV rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 2. 2022, č. j. 28 C 445/2020-149, o povinnosti omluvit se vlastnoručně podepsaným osobním dopisem, se mění tak, že se rozsudek v tomto výroku potvrzuje.
II. Dovolání proti potvrzujícímu výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2022, č. j. 22 Co 91/2022-189, se odmítá .
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy nižších stupňů v částce 12.312 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Ing. Adama Černého, LL.M.
IV. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 1.129 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Ing. Adama Černého, LL.M.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 14. 2. 2022, č. j. 28 C 445/2020-149, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zdržet se tvrzení, že Česká republika platila žalobci či rodině Jakuba Železného desetimiliardovou arbitráž nebo že by za výsledek desetimiliardové arbitráže žalobce či rodina Jakuba Železného odpovídala (výrok I), dále zamítl žalobu, aby bylo žalovanému uloženo do jednoho měsíce od právní moci rozsudku zajistit na vlastní náklady v periodikách Mladá fronta DNES, Lidové noviny a Blesk omluvu v tomto znění: „Omlouvám se PhDr. Vladimíru Železnému za nepravdivý údaj, kdy jsem ve vztahu k jeho synovi Jakubovi Železnému uvedl, že my všichni jsme jeho rodině platili desetimiliardovou arbitráž. Konstatuji, že PhDr. Vladimíru Železnému ani nikomu jinému z rodiny pana Jakuba Železného Česká republiky nezaplatila desetimiliardovou arbitráž, ani za výsledek této arbitráže nikdo z této rodiny neodpovídá. Bc. Lubomír Veselý“ (výrok II), dále zamítl žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost do jednoho měsíce od právní moci rozsudku zajistit v České televizi na programu ČT 1 v jeho hlavním vysílacím čase uveřejnění omluvy v tomto znění: „Omlouvám se PhDr. Vladimíru Železnému za nepravdivý údaj, kdy jsem ve vztahu k jeho synovi Jakubovi Železnému uvedl, že my všichni jsme jeho rodině platili desetimiliardovou arbitráž. Konstatuji, že PhDr. Vladimíru Železnému ani nikomu jinému z rodiny Jakuba Železného Česká republiky nezaplatila desetimiliardovou arbitráž, ani za výsledek této arbitráže nikdo z této rodiny neodpovídá. Bc. Lubomír Veselý“ nebo aby byla žalovanému uložena povinnost do jednoho měsíce od právní moci rozsudku zajistit na televizním kanále NOVA v České republice v jeho hlavním vysílacím čase v rámci celoplošného vysílání uveřejnění omluvy téhož znění (výrok III), uložil žalovanému povinnost doručit do deseti dnů od právní moci rozsudku žalobci vlastnoručně podepsaný osobní omluvný dopis ve znění: „Vážený pane PhDr. Vladimíre Železný, velice se Vám omlouvám za nepravdivé informace o Vaší osobě a Vaší rodině, které jsem zveřejnil jako reakci na tweet Vašeho syna Jakuba Železného, ze dne 27. 5. 2020, kdy jsem uvedl, že my všichni jsme rodině pana Jakuba Železného platili desetimiliardovou arbitráž. Uvedená informace byla nepravdivá. Bc. Lubomír Veselý“ (výrok IV), žalobu zamítl ohledně části textu omluvy ve znění: „…když konstatuji, že Česká republika, a tedy ani my všichni jsme Vám, ani nikomu jinému z rodiny pana Jakuba Železného nezaplatili desetimiliardovou arbitráž, ani za výsledek žádné takové arbitráže neodpovídáte Vy, ani nikdo z rodiny Vašeho syna Jakuba Železného“ (výrok V), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI). Soud vyšel ze zjištění, že dne 28. 5. 2020 byl na stránkách www.expres.cz uveřejněn článek s názvem „Xaver po zvolení do Rady ČT: Šarapatka ztrácí půdu pod nohama, ale Železný mě fakt zamrzel.“ , v němž žalovaný mimo jiné reagoval na twitterový příspěvek syna žalobce – Jakuba Železného, který o žalovaném uvedl: „Nejbizarnější člověk z dějin našich médií si dal pseudonym XAVER. Nevzdělanec, adorující totalitu, šířící konspirace. V rádiu blábolící nesmysly, přehnané i dle jeho soukmenovců, pro normální lidi blázen. (Vl. Jm. Miroslav Mráz, žil 1925-? Agent StB) Nějak se mi dnes vybavil. J.“ Žalovaný v uvedeném rozhovoru uvedl: „Viděl jsem to, zamrzelo mě to, ale že bych se nad tím pozastavoval? Je mi to fakt jedno. Vím, že on si pan Železný prožil svoje v okamžiku, kdy schytával za svého otce desetimiliardovou arbitráž, kterou jsme platili my všichni jeho rodině, takže myslím, že má v sobě také spoustu bolístek. Neprávem to schytává, chápu, že si potřebuje někde vypustit páru.“ Dále bylo zjištěno, že v roce 2003 byla usnesením Poslanecké sněmovny zřízena vyšetřovací komise (dále jen „Komise“) za účelem zjištění skutečností v souvislosti s arbitrážním řízením zahájeným na návrh společnosti CME Czech Republic B.V., která tvrdila porušení závazků České republiky vyplývajících z dohody ČSFR s Nizozemským královstvím o ochraně investic; toto řízení bylo označováno jako stockholmská arbitráž. Komise v závěrečné zprávě mimo jiné uvedla, že je sporné, zda v rámci arbitráže Česká republika uplatnila včas námitku nedostatku soudní pravomoci arbitrážního soudu, a zabývala se i jednotlivými předloženými důkazy, například okolnostmi udělení televizní licence, vztahy mezi držitelem licence a servisní organizace, činností Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, vzájemně rozpornými výpověďmi svědků, a zvláště pak důkazem „R 47“, ohledně něhož existovala celá řada nejasností. Komise považovala závěry tzv. stockholmské arbitráže za nespravedlivé, neobvyklé a tvrdé a vyslovila vážné výhrady též k právnímu zastoupení České republiky. Doporučila vypracovat nezávislý audit ke zhodnocení výběru právního zástupce a požádat Nejvyšší státní zastupitelství o seznámení se závěry Komise a případné zvážení odpovědnosti konkrétních osob. Zpráva byla Poslaneckou sněmovnou schválena v roce 2003. V roce 2011 uveřejnila společnost Transparency International ČR na svých webových stránkách příspěvek pod názvem „Drahá televize Nova“ věnovaný okolnostem vzniku soukromých médií v tuzemsku, postavení Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, udělení licence k provozování soukromé televizní společnosti, vlastnickým vztahům v CET 21 a ČNTS a jejich konfliktu. V roce 2003 byl na stránkách www.idnes.cz uveřejněn článek s názvem „Rozhodnuto: Česko za arbitráž zaplatilo“ , ve kterém se uvádí, že Česká republika prohrála definitivně tzv. stockholmskou arbitráž a musí společnosti CME zaplatit 10,5 miliardy Kč. V témže roce byl na stránkách www.plus.rozhlas.cz uveřejněn článek „Česká republika musí platit za Novu“ , kde je žalobce označen jako hlavní protagonista celé kauzy, který měl činit nátlak na Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, což vedlo ke znehodnocení investice zahraničního investora a následnému neúspěchu v arbitrážním řízení, za něž zaplatí daňoví poplatníci. Při právním posouzení soud v nyní projednávané věci nejprve zdůraznil hodnotu svobody projevu a následně vymezil kritéria testu proporcionality mezi právem na svobodu projevu a právem na ochranu osobnosti. Konstatoval, že u nemajetkové újmy je pojmově vyloučena náhrada uvedením do předešlého stavu, proto nastupuje princip satisfakční, aby poskytnuté plnění přineslo odčinění nemajetkové újmy v podobě zadostiučinění, které má alespoň zmírnit nepříznivé stavy vzniklé škodlivým zásahem do osobnosti poškozeného. Oba účastníci jsou osobami veřejného zájmu, které musí akceptovat kritiku ve větší míře než běžní občané. Výrok žalovaného je svým charakterem výrokem smíšeným, tedy sestává ze skutkového tvrzení i hodnotícího soudu. Tvrzení, že „…žalobci, resp. rodině jeho syna jsme my všichni platili desetimiliardovou arbitráž“, vyhodnotil soud jako nepravdivé tvrzení. Žalobce nebyl účastníkem arbitrážního řízení, Komise jej v rámci svého šetření opakovaně vyslechla jako svědka, s rozhodnutím v arbitráži se neztotožnila a z jejích závěrů nelze dovodit, že by příčinou neúspěchu mělo být jednání žalobce. Ačkoliv bylo doporučeno předat závěry Nejvyššímu státnímu zastupitelství k případnému dovození odpovědnosti konkrétních osob, nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by bylo zahájeno řízení nebo dovozena odpovědnost konkrétních osob, a to ani žalobce. I pokud by tomu tak bylo, je tvrzení o „placení arbitráže rodině žalobce“ nesprávné, neboť úhrada byla poskytnuta žalující straně, tedy společnosti CME Czech Republic B.V., která pak sama vedla vůči žalobci arbitrážní spor. Soud dovodil, že předmětný výrok je způsobilý zasáhnout do práv žalobce, a nepřisvědčil námitce žalovaného, že šlo o pouhou obranu proti dehonestujícím výrokům syna žalobce, který sám uvedl, že se ho tyto výroky nijak nedotkly a že jsou mu jedno. Ačkoliv má žalovaný právo vyjadřovat se o žalobci, musí se jednat o výroky s pravdivým základem. Zásah je navíc umocněn osobou žalovaného, který je známým moderátorem a členem Rady České televize a díky tomu jeho výrokům veřejnost přikládala větší důvěryhodnost. Soud tedy uzavřel, že předmětným výrokem došlo k zásahu do práv žalobce, a za odpovídající zadostiučinění považoval omluvu formou písemného dopisu. Požadavek na omluvu v celostátních médiích je však již nepřiměřený, neboť mediální dopad webových stránek, na nichž byl výrok publikován, nelze srovnávat s vysíláním veřejnoprávní ani největší soukromé televize či s hlavními deníky. V případě zdržovacího nároku pak z ničeho nevyplynulo, že trvá nebo pokračuje reálná hrozba opakování zásahu ze strany žalovaného. Nadto se žalobce domáhá uložení povinnosti zdržet se výroků o „rodině Jakuba Železného“, který však není účastníkem tohoto řízení.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 6. 2022, č. j. 22 Co 91/2022-189, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích I, II a V potvrdil (výrok I), ve výroku IV o uložení povinnosti k omluvě jej změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, dospěl ale zčásti k odlišnému právnímu hodnocení. Při posouzení pravdivosti předmětného výroku považoval za stěžejní arbitráž samotnou, tj. její výsledek, z čeho byl tento výsledek odvozen a co jej způsobilo. Zpráva Komise je již jen interpretací, fakticky subjektivním názorem České republiky jako neúspěšného účastníka na výsledek arbitráže, protože Komise není přezkumným orgánem, který mohl výsledek zvrátit. Arbitráž vycházela i z důkazu „zápisem z jednání rady 2. 3. 1999“, podle kterého žalobce dne 2. 3. 1999 navštívil Radu pro rozhlasové a televizní vysílání a informoval ji o konfliktu mezi CET 21 a ČNTS. Žalobce měl z titulu funkce výkonného ředitele a akcionáře CET 21 požádat Radu pro rozhlasové a televizní vysílání o podporu proti ČNTS, a to navzdory tomu, že byl současně generálním ředitelem této společnosti. V rozepři mezi společností CET 21 a ČNTS, která nakonec vyústila v předmětnou arbitráž, byl žalobce zásadní postavou, již jen v důsledku svého vzájemně rozporného vztahu k oběma společnostem. Arbitráž skončila neúspěchem a jednou z podstatných okolností byla role Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, potažmo míra její kooperace s žalobcem v neprospěch společnosti ČNTS. Pokud žalovaný hodnotil výsledek tzv. stockholmské arbitráže jako svým způsobem přičitatelný žalobci, měl pro to v rozhodnutí této arbitráže oporu. Není přitom sporu, že arbitráž byla „desetimiliardová“ a že „jsme ji platili my všichni“ a to v obecném významu tohoto slovního spojení, tj. byla placena státem – všemi daňovými poplatníky. Nepřesná je pak pouze formulace, že arbitráž byla placena „jeho rodině“. Ačkoliv je tento výrok striktně vzato chybný, neboť spor vedl investor proti České republice, je tato nepřesnost zřejmá a výrok je (i vzhledem k veřejné známosti kauzy) správně pochopitelný. Současně je možné ho považovat za určité zjednodušení výsledku arbitráže v tom směru, že žalobce jako akcionáře CET 21 je možno hodnotit jako beneficienta z investice CME, která byla pro samotnou CME investicí zmařenou (a proto následně ze strany ČR odškodňovanou). Žalovaný tedy do osobnostních práv žalobce nezasáhl ani tou částí výroku, kterou považoval soud prvního stupně za neoprávněnou.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v řešení otázek procesního práva, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně otázky, zda 1) za situace, kdy k důkazu byla předložena veřejná listina, a v řízení nebyla pravdivost obsahu veřejné listiny vyvrácena jinými důkazy, je soud povinen vycházet při zjišťování skutkového stavu a při svém rozhodování z pravdivosti veřejné listiny, 2) je soud oprávněn změnit skutková zjištění a skutkové závěry oproti zjištěním a závěrům soudu prvního stupně, aniž by řádně a přezkoumatelným způsobem tato nová zjištění a závěry odůvodnil, tedy uvedl, z kterých konkrétních provedených důkazů vychází, jak odvolací soud jednotlivé důkazy hodnotil a jaká konkrétní zjištění z nich učinil, 3) soud může vycházet při svém rozhodnutí ze zjištěného skutkového stavu, který nemá oporu v žádném provedeném důkazu. K těmto otázkám pak dále uvádí, že ačkoliv odvolací soud konstatoval, že vychází ze stejného skutkového stavu jako soud prvního stupně, ve skutečnosti se v podstatné části odchýlil od zjištěného skutkového stavu a učinil z takto pozměněného stavu i odlišné skutkové závěry, kterými odůvodnil napadený rozsudek, zejména dospěl k určité přičitatelnosti výsledku arbitráže žalobci. Skutečnost, že žalobce je možné hodnotit jako beneficienta z investice, která byla pro samotnou CME investicí zmařenou, je zcela nová a soud prvního stupně k ní sám nikde nedospěl. Neuvádí ani, z jakých konkrétních důkazů provedených před soudem prvního stupně vycházel, jak tyto důkazy hodnotil a jaká konkrétní zjištění z nich učinil. Skutečnost, že by byl žalobce beneficientem ze zmařené investice, se přitom nepodává z žádného provedeného důkazu. Důkaz samotným arbitrážním nálezem tzv. stockholmské arbitráže ani před soudy prováděn nebyl. K prvně vymezené otázce pak dovolatel blíže předestírá judikaturu Nejvyššího soudu zabývající se rozdíly mezi soukromou a veřejnou listinou a uvádí, že veřejnou listinou byla zpráva Komise. V řízení nebyl proveden žádný důkaz, který by správnost obsahu zprávy vyvrátil, mimo jiné ohledně příčin a důvodů prohrané arbitráže. Odvolací soud uvedl, že pro posouzení jednání žalovaného po právní stránce je rozhodná arbitráž sama, tj. její výsledek a z čeho byl tento výsledek odvozen, přičemž však ignoruje, že příčinou se zpráva podrobně zabývá. Tím nahradil skutková zjištění soudu prvního stupně svými domněnkami. K otázkám 2) a 3) dovolatel vytýká odvolacímu soudu závěr, že žalobce jako akcionáře CET21 je možné hodnotit jako beneficienta z investice CME, která byla pro samotnou CME investicí zmařenou, aniž by toto své nové skutkové zjištění nějak odůvodnil. V odůvodnění napadeného rozsudku neuvádí, z jakých konkrétních důkazů provedených před soudem prvního stupně vychází, když sám žádné důkazy neprovedl. Rozsudek je tedy v tomto rozsahu nepřezkoumatelný a v hrubém rozporu s provedeným dokazováním. V rámci argumentace k těmto dvěma otázkám pak blíže uvádí judikaturu Nejvyššího soudu k otázce hrubého rozporu zjištěného skutkového stavu s provedeným dokazováním a otázce řádného odůvodnění přehodnocení důkazů odvolacím soudem. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že nevymezuje podmínky přípustnosti, neboť směřuje pouze proti hodnocení důkazů. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., a zabýval se nejprve přípustností dovolání.
V první řadě je zřejmé, že zčásti je napadené rozhodnutí (potvrzující výrok I rozsudku odvolacího soudu ohledně výroků I, II a V rozsudku soudu prvního stupně) založeno na jiných důvodech, než ke kterým směřují uplatněné dovolací námitky, jimiž je dovolací soud vázán v rámci tzv. kvalitativní vázanosti dovolacími důvody ve smyslu §242 odst. 3 věty první o. s. ř. Neargumentuje-li dovolatel nikterak k důvodům zamítavých výroků o zdržení se nepravdivého tvrzení a o neopodstatněnosti části písemné omluvy a nezpochybňuje-li ani nesprávnost závěru o nepřiměřenosti požadované formy omluvy v celostátních médiích, pak jím vymezené právní otázky nepředstavují důvod způsobilý založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. vůči uvedeným výrokům. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“), neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. Po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb., účinným od 1. 1. 2013, již není možné podat dovolání z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, což dopadá na dovolatelem vznášené námitky týkající se vedení dokazování, hodnocení provedených důkazů (výklad předmětné stížnosti), potažmo samotných výsledných skutkových zjištění (zejména ohledně pravdivosti skutkových výroků žalovaného, resp. podkladů, na nichž založil své hodnotící soudy). Obecně platí, že buduje-li dovolatel na odlišném skutkovém stavu své vlastní od odvolacího soudu odlišné právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle §241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nicméně vedle této argumentace, která přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, dovolatel zároveň zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, že slovní zkratka o tom, že „arbitráž byla zaplacena rodině Jakuba Železného“ je při zjevné nepřesnosti (striktně vzato chybnosti) správně pochopitelná, resp. namítá, že měla u běžného čtenáře navodit nepravdivý dojem, že členové rodiny žalobce jsou odpovědni za nepříznivý výsledek arbitráže a že Česká republika přisouzenou částku uhradila za rodinu Jakuba Železného, tedy i za žalobce. V tomto směru je dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné a je i ve vztahu k měnícímu výroku II rozsudku odvolacího soudu důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §81 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.
Podle §81 odst. 2 o. z. ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.
Podle §82 odst. 1 o. z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.
Podle §2951 odst. 2 o. z. nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.
Žalobce tvrdí, že popsaným zkratkovitým slovním napadením jeho syna Jakuba Železného bylo neoprávněně zasaženo též do jeho osobnosti, zejména vážnosti a cti, resp. dobré pověsti. Čest a vážnost je na ústavní úrovni chráněna čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, na úrovni zákona pak především §81 a násl. o. z. Právě čest a vážnost představují důležité složky osobnosti člověka, neboť se odrážejí v postavení a vnímání člověka ve společnosti, proto zásah do nich může být vnímán citelným způsobem. Nutnou podmínkou pro poskytnutí ochrany vůči zásahu do cti a vážnosti je, aby jednání, kterým má být do osobnosti člověka zasaženo, mělo veřejné účinky a bylo objektivně způsobilé přivodit újmu na osobnosti tím, že snižuje jeho čest a vážnost u jiných lidí. Není přitom potřeba, aby určité tvrzení bylo ve společnosti chápáno jako difamační všeobecně. Při posuzování způsobilosti zasáhnout do osobnosti člověka je nutné přihlédnout ke všem okolnostem věci a hodnotit ji nikoliv jen podle použitých výrazů a formulací, ale podle celkového dojmu s přihlédnutím ke všem souvislostem a okolnostem, za nichž k závadnému jednání došlo (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3567/2010, publikovaný pod C 13171 až 13173 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“). Vlastní zásah se hodnotí vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k němu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i ve vztahu k postižené osobě (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení cti nebo vážnosti postižené fyzické osoby ve společnosti půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za níž k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její cti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, č. 98/2010 Sb. rozh. obč., a rozsudek ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 965/2015, Soubor C 15003).
Proti žalobcovu právu na ochranu osobnosti ovšem stojí právo žalovaného na svobodu projevu chráněné čl. 17 Listiny základních práv a svobod. I Evropský soud pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) opakovaně konstatuje, že svoboda projevu je jedním z nejdůležitějších institutů demokratické společnosti a jednou ze základních podmínek jejího pokroku a plné realizace každého jedince. Podle čl. 10 odstavce 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod se tato svoboda vztahuje nejen na informace nebo myšlenky, které jsou přijímány příznivě nebo jsou považovány za neútočné nebo neutrální, ale vztahuje se i na to, co je útočné, šokující nebo rušivé. Takové jsou požadavky plurality, tolerance a volnomyšlenkářství, bez nichž není demokratické společnosti. Nicméně i tato svoboda má své výjimky, které však musí být přesně vymezeny, a jakýkoli požadavek na její omezení musí být přesvědčivý (srov. např. rozhodnutí ESLP Handyside proti Spojenému království ze dne 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72; rozhodnutí ESLP Lingens proti Rakousku ze dne 8. 7. 1986, stížnost č. 9815/82). Evropský soud pro lidská práva, který rovněž konstantně poukazuje na důležitou roli, kterou tisk a média obecně v současné společnosti hrají (především bývá zmiňována role tzv. hlídacího psa, k tomu srov. rozhodnutí ESLP ze dne 20. 5. 1999 ve věci Bladet Tromsø a Stensaas proti Norsku, stížnost č. 21980/93 ), zároveň uvádí, že nesmí překročit určité hranice, týkající se zejména ochrany pověsti a práv jiných. Ve své rozhodovací praxi proto vytyčil několik kritérií pro posouzení otázky, kterému z uvedených práv je v konkrétním případě třeba dát přednost. Konkrétně v rozhodnutí ve věcech von Hannover proti Německu (stížnost č. 40660/08 a 60641/08) a Axel Springer AG proti Německu (stížnost č. 39954/08) rozvedl princip proporcionality do pěti, potažmo šesti kritérií, na jejichž základě je třeba posuzovat kolizi práva na svobodu projevu s právem na ochranu soukromého života, do kterého patří i právo na vážnost a čest (Oster, Jan. Europe and International Media Law. Cambridge University Press: Oxford, 2017, s. 71). Těmito kritérii jsou 1. příspěvek k debatě o veřejném zájmu, 2. jak dobře je osoba známá a co je předmětem reportáže, 3. předchozí chování dotčené osoby, 4. obsah, forma a následky publikace a 5. okolnosti, popř. metody získání informací a jejich pravdivost; jako šesté kritérium se pak přidává závažnost uložené sankce. Dokonce osm demonstrativně vypočtených obdobných kritérií pak vymezuje Ústavní soud např. v nálezu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14, č. 23/2015 Sbírky ÚS, bod 31 (srov. též usnesení ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3853/19): 1. povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení, hodnotový soud, hodnotový soud se skutkovým základem či jinak hybridní výrok), 2. obsah výroku (např. zda jde o projev „politický“ či „komerční“), 3. forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní, či dokonce vulgární), 4. postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou, či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5. zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6. chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama „vyprovokovala“ či jak se posléze ke kritice postavila), 7. kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně 8. kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil).
I když je žalovaný též mediálně činným subjektem, jím vyslovená zkratka nebyla použita jako novinový titulek či jako zestručňující údaj odkazující či navazující na dostatečně vysvětlující další text (tehdy je zkratka odůvodnitelná kontextem celé informace), nýbrž představovala relativně samostatné jednověté sdělení v rámci rozhovoru, který poskytl internetovému deníku (ostatně navazoval na přibližně stejně stručnou kritiku osoby žalovaného Jakubem Železným na platformě Twitter). Z toho je zřejmé, že o přípustnou zkratku nešlo, neboť bez jakéhokoliv dalšího kontextu toto stručné sdělení obsahovalo velmi nepřesnou informaci způsobilou vyvolat u neobeznámeného čtenáře dojem, že žalobce (spolu s dalšími členy rodiny) měl finanční prospěch či snad dokonce příjem z peněžitého plnění, které Česká republika podle rozhodnutí arbitráže musela poskytnout společnosti CME za nedostatečnou ochranu její investice. Žalobce byl v rozhodné době veřejně činnou osobou, neboť se významně podílel na tvorbě mediálního prostředí v zemi, takže byl povinen snést zvýšenou míru kritiky, nikoliv však natolik silnou jako politik či uchazeč o veřejné funkce, jejichž ochrana je v tomto směru nejslabší. V každém případě musí však být kritika věcná a podložená. Nyní zkoumaný kratičký text neobsahuje excesivní výrazy, není hrubý, ani a priori urážlivý samotným vyzněním, nicméně není podložen objektivními okolnostmi, které by dokládaly, že rodina žalobce (prvotně jeho syna Jakuba, vůči němuž výrok směřoval) z výsledku tzv. stockholmské arbitráže finančně těžila.
Dovolací soud se neztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu, že použitá formulační zkratka je bez dalšího srozumitelná s ohledem na obecně známé okolnosti arbitrážního řízení. Jestliže výsledek arbitráže a jeho důvody byly zkoumány i parlamentní komisí, která se se závěry arbitráže neztotožnila a v dosti složitých souvislostech poukázala též na nedostatečnou obranu státu ve sporu, nelze bez bližšího vysvětlení (ani v jakési myšlenkové zkratce) oprávněně uzavřít, že Česká republika zaplatila arbitráží uloženou částku náhrady ve prospěch rodiny žalobce. Vzhledem k formě sdělení, které bylo součástí mediálně vedené slovní potyčky žalovaného se synem žalobce a které již nebylo doplněno žádnou další vysvětlující informací (tak tomu bývá u novinových či časopiseckých článků, kdy je stručnost titulku, nadpisu či krátkého shrnutí v tzv. perexu odůvodněna tím, že pouze uvozuje podrobnější vysvětlení v dalším textu), nelze spoléhat na jakousi obecnou znalost veřejnosti o poměrech složité problematiky ochrany investic v takové míře, aby opodstatňovala oprávněné použití slovní zkratky k vyjádření komplexnějšího problému. Jak podle judikatury Nejvyššího soudu (zejména rozsudky ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3479/2018, či ze dne 14. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 231/2021), tak Ústavního soudu (zejména citovaný nález sp. zn. II. ÚS 2051/14), oprávněnost kritiky mající povahu skutkového tvrzení závisí v zásadě na jeho pravdivosti a i v případě, že soudem zkoumané sdělení směřuje k informování veřejnosti o věcech veřejného zájmu (politické otázky, výkon svěřených funkcí, nakládání s veřejným majetkem, apod.), není právo na informace bez dalšího nadřazeno právu na ochranu osobnosti, a neopravňuje ke sdělování nepravdivých skutečností a na nich založeného hodnocení osoby. Tím spíše to platí o zveřejněné komunikaci, jejímž prvotním smyslem je kritizovat osobu, s níž je vedena ve veřejném prostoru polemika k jiným otázkám, jako tomu bylo v projednávané věci.
Ze všech těchto důvodů je rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku věcně nesprávný. Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci je možné rozhodnout, dovolací soud podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil rozsudek Městského soudu v Praze tak, že se ohledně výroku o povinnosti písemné omluvy rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
Protože byl rozsudek odvolacího soudu změněn, postupoval dovolací soud podle §243b o. s. ř., §243c odst. 3, §224 odst. 2 o. s. ř., §151 odst. 1 a §142 odst. 2 o. s. ř. a rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých před soudem prvního stupně a soudem odvolacím v průběhu celého řízení. Účastníci měli v řízení úspěch jen částečný, proto se dovolací soud nejprve zabýval poměrem úspěchu každého z nich vzhledem ke konečnému výsledku řízení (§142 odst. 2 o. s. ř.). Žalobce byl zcela úspěšný pouze ohledně jediného (jednoho ze čtyř) uplatněného nároku, a to omluvy formou vlastnoručně podepsaného dopisu, zatímco neuspěl se zbývajícími třemi nároky na zdržení se difamujícího tvrzení, na uveřejnění omluvy v tištěných periodikách i na uveřejnění omluvy v televizních programech. Lze tedy uzavřít, že žalobce byl v řízení úspěšný z 25 %, zatímco žalovaný ze 75 %, tedy pro většinový úspěch ve sporu náleží právo na náhradu nákladů jemu, a to v rozsahu rozdílu mezi uvedenými poměry. Žalovaný má proto právo na náhradu 50 % nákladů, jež mu v průběhu celého dosavadního řízení vznikly.
Náklady žalovaného v řízení před soudem prvního stupně spočívají v nákladech na právní zastoupení v rozsahu 5 úkonů právní služby [převzetí právního zastoupení a první porada s klientem, vyjádření k žalobě, jednání před soudem prvního stupně dne 1. 6. 2021 (nikoli ve věci samé) a ve dnech 21. 12. 2021 a 14. 2. 2022]. Náklady žalovaného v řízení před odvolacím soudem spočívají v zaplaceném soudním poplatku za odvolání ve výši 2 000 Kč a v nákladech na právní zastoupení v rozsahu 2 úkonů právní služby (odvolání, účast u jednání před odvolacím soudem). Tarifní hodnota věci činí 35 000 Kč podle §9 odst. 3 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právní služeb, ve znění účinném v době započetí úkonu právní služby (dále jen „advokátní tarif“). Sazba odměny pro úkony podle §11 odst. 1 advokátního tarifu, což jsou všechny úkony s výjimkou účasti na jednání dne 1. 6. 2021, kdy ještě nebylo jednáno ve věci samé, tak činí 2 500 Kč za jeden úkon právní služby, s účastí na jednání dne 1. 6. 2021 je podle §11 odst. 2, 3 advokátního tarifu spojena odměna v poloviční sazbě. S každým z úkonů je spojena paušální částka náhrady hotových výdajů 300 Kč podle §13 odst. 4 advokátního tarifu. Náklady na právní zastoupení dále tvoří podle §137 odst. 3 písm. b) o. s. ř. částka odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 21 %, neboť právní zástupce žalovaného je společníkem právnické osoby zřízené za účelem výkonu advokacie, která je plátcem daně z přidané hodnoty. Celkem tak náklady žalovaného v řízení před soudy obou stupňů činí 24 624,50 Kč. Žalovaný má pak právo na náhradu těchto nákladů z jedné poloviny, tedy 12.312 Kč po zaokrouhlení na celé koruny, které je žalobce povinen v zákonné třídenní lhůtě zaplatit k rukám zástupce žalovaného.
O náhradě nákladů řízení dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 2 o. s. ř. Žalobce byl ve věci úspěšný jen s nárokem na písemnou omluvu, u zbylých dvou nároků byl úspěšný žalovaný (omluva formou televizních pořadů nebyla předmětem dovolacího řízení). Žalobce měl tedy úspěch ve věci v rozsahu jedné třetiny, zatímco žalovaný v rozsahu dvou třetin; tomu odpovídá právo na náhradu nákladů řízení ve výši rozdílu těchto poměrů, to je jedné třetiny. Náklady žalovaného v řízení před dovolacím soudem spočívají v nákladech na právní zastoupení v rozsahu 1 úkonu právní služby (vyjádření k dovolání). Sazba odměny podle §11 odst. 1 advokátního tarifu činí 2 500 Kč za jeden úkon právní služby; i s tímto úkonem je spojena paušální náhrada 300 Kč podle §13 odst. 4 advokátního tarifu. Náklady na právní zastoupení dále tvoří podle §137 odst. 3 písm. b) o. s. ř. částka odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 21 % z důvodů uvedených v předchozím odstavci. Celkem tak náklady žalovaného v dovolacím řízení činí 3.388 Kč a žalovaný má právo na jejich náhradu z jedné třetiny, tedy 1.129 Kč po zaokrouhlení na celé koruny, které je žalobce povinen v zákonné třídenní lhůtě zaplatit k rukám zástupce žalovaného.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 9. 2023
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu