ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.268.2022.2
sp. zn. 25 Cdo 268/2022-696
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců: a) R. Š. , b) M. Š. , c) V. Š. , d) R. Š. , e) S. Š. , f) nezletilý AAAAA (pseudonym), zastoupený zákonnými zástupci - rodiči: V. Š. a Š. T., g) B. Š. , h) D. T. , i) D. T. , j) K. T. , k) S. T. , l) Š. T. , m) nezletilý BBBBB (pseudonym) , zastoupený zákonnými zástupci - rodiči: B. Š. a D. T., n) M. Š. , o) J. Š. , p) M. Š. , q) R. Š. , všichni právně zastoupeni JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem Opletalova 608/2, 736 01 Havířov, proti žalovanému: Město Vsetín , IČO 00304450, se sídlem úřadu Svárov 1080, 755 01 Vsetín, zastoupené Mgr. Karlem Ležatkou, advokátem se sídlem 28. října 1610/95, 702 00 Ostrava, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 312/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 4. 2021, č. j. 1 Co 4/2021-569, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 4. 2021, č. j. 1 Co 4/2021-569, ve výroku I, pokud jím bylo rozhodnuto o zadostiučinění v penězích, se mění tak, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 8. 2020, č. j. 23 C 312/2007-550, se ve výroku III mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni a) 5 000 Kč, žalobkyni c) 37 000 Kč, žalobkyni d) 35 000 Kč, žalobkyni e) 35 000 Kč, žalobkyni g) 60 000 Kč, žalobci i) 30 000 Kč, žalobci j) 30 000 Kč, žalobci k) 30 000 Kč, žalobci l) 30 000 Kč, žalobci n) 5 000 Kč, žalobci p) 25 000 Kč a žalobci q) 25 000 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, ve výroku II se mění tak, že žaloba žalobce h) se v částce 10 000 Kč zamítá, jinak se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ve výrocích II a III ohledně žalobců a), c), d), e), g), h), i), j), k), l), n), o), p) a q) potvrzuje , v rozsahu, v němž byl potvrzen zamítavý výrok III Krajského soudu v Ostravě, se dovolání těchto žalobců zamítá .
II. Dovolání každého z žalobců proti té části výroku rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně o žalobě ostatních žalobců, či změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu ostatních žalobců zamítl, a dovolání všech žalobců proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byla zamítnuta jejich žaloba o uložení povinnosti žalovanému omluvit se jim za zásah do jejich osobnostních práv v žalobě označenými projevy prostřednictvím zveřejnění omluvy ve veřejných sdělovacích prostředcích a ve znění omluv žalobci navržených, se odmítá .
III. Dovolání žalobce b) proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že jeho žaloba byla zamítnuta a dovolání žalobců f) a m) proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k těmto žalobcům potvrzen, se odmítá .
IV. Ve vztahu mezi žalobci b), f) a m) a žalovaným nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 4. 2021, č. j. 1 Co 4/2021-569, ve výrocích II až VI, ve výroku VII ohledně žalobců e), h), i), j), k), l), p) a q), a výroku VIII o náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 8. 2020, č. j. 23 C 312/2007-550, ve výrocích IV, VI, VIII a IX o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobci se domáhali žalobou na ochranu osobnosti zadostiučinění, a to omluv a náhrady v penězích ve výši 100 000 Kč pro každého z žalobců, za neoprávněný zásah do jejich práva na sebeurčení a rodinný život, jehož se žalovaný měl dopustit násilným vystěhováním žalobců do místa, které si nezvolili, do nedůstojných životních podmínek, a za zásah do jejich cti, k němuž mělo dojít výroky Jiřího Čunka na adresu obyvatel domu č. p. XY ve XY ulici ve XY a romské komunity obecně.
2. Krajský soud v Ostravě věc spojil ke společnému projednání s věcmi týkajícími se zcela totožného vystěhování pavlačového domu, avšak jiných žalobců (rodin Ž. a K.) do jiných objektů. Rozsudkem ze dne 9. 12. 2009, č. j. 23 C 310/2007-208, žalobu zamítl. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2010, č. j. 1 Co 30/2010-283, byl tento rozsudek zrušen. Poté Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 12. 2011, č. j. 23 C 310/2007–375, žalobu opět zamítl, a i tento rozsudek byl usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2012, č. j. 1 Co 76/2012-406, zrušen. Nato krajský soud rozsudkem ze dne 22. 1. 2015, č. j. 23 C 310/2007–560, žalobu opětovně zamítl. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2015, č. j. 1 Co 76/2015-644, přičemž odvolací soud nařídil, aby v dalším řízení věc projednal rozhodl jiný samosoudce a doporučil vyloučení věcí různých rodin k samostatnému projednání. Dovolání žalovaného proti tomuto usnesení bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, č. j. 30 Cdo 5292/2015-770, odmítnuto. Odmítnuta byla i ústavní stížnost žalovaného proti tomuto usnesení, a to usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2640/2016. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2017, č. j. 23 C 310/2007–833, byla z věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 23 C 310/2007 vyloučena k samostatnému projednání (§112 odst. 2 o. s. ř.) mimo jiné i věc žalobců nadále vedená pod sp. zn. 23 C 312/2007.
3. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 8. 2020, č. j. 23 C 312/2007-550, výrokem I zamítl žalobu v části, v níž se žalobci domáhali, aby žalovanému byla uložena povinnost zaslat každému z nich písemnou omluvu ve znění tomto výroku uvedeném a tuto omluvu opakovaně uveřejnit v žalobou označených sdělovacích prostředcích (v denících Lidové noviny, MF Dnes, Právo, v týdenících Respekt, Reflex a Týden a ve třech romských médiích Romano hangos, Romano vodi a na Slovensku Romano nevo lil), jakož i na oficiálních internetových stránkách města Vsetína. Výrokem II uložil žalovanému zaplatit žalobkyni a) 30 000 Kč, žalobci b) 15 000 Kč, žalobkyni c) 10 000 Kč, každé z žalobkyň d) a e) 5 000 Kč, žalobkyni g) 30 000 Kč, žalobci h) 20 000 Kč, každému z žalobců i) až l) 5 000 Kč, žalobci n) 25 000 Kč, žalobkyni o) 20 000 Kč, každému z žalobců p) a q) 5 000 Kč; výrokem III zamítl žalobu každého z žalobců na zaplacení náhrady ve zbývajícím rozsahu do 100 000 Kč a výroky IV až IX rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu.
4. Soud vyšel ze zjištění, že dům č. p. XY ve XY ulici ve XY (dále též „dům č. p. XY“) obývaly osoby, které ve většině neplatily nájemné ani za odebranou elektřinu, dům byl ve špatném stavu. Město mělo původně úmysl dům opravit, avšak na základě vyjádření statiků bylo rozhodnuto o jeho demolici. Většině obyvatel domu bylo soudními rozhodnutími uloženo vyklidit byty bez jakékoli náhrady. Podle vyjádření tehdejšího starosty Vsetína Jiřího Čunka žalovaný usoudil, že není možné vystěhovat obyvatele domu č. p. XY „na ulici“, aniž by to způsobilo sociální a etnické napětí, protože (tito většinou Romové) by se přestěhovali ke svým příbuzným v rámci města Vsetína, proto se rozhodl, že zřídí 36 bytů v kontejnerových stavbách v lokalitě Poschla a šesti početnějším rodinám, pro které již na Poschle nebylo místo, poskytne bezúročnou půjčku na zakoupení domků dále od Vsetína, aby jejich zvýšená koncentrace nenarušila asimilaci Romů ve většinové společnosti. Na pokyn žalovaného byly vyhledávány domy mimo Vsetín a Zlínský kraj, nepříliš pěkné, spíše menší. Výroky, za něž žalobci požadovali omluvu, včetně výroků tehdejšího starosty Jiřího Čunka, byly publikovány na webových stránkách žalovaného a celá situace byla medializována. Rada města Vsetín schválila seznam osob, jimž budou přiděleny náhradní byty v lokalitě Poschla, a dále schválila účelové bezúročné dlouhodobé půjčky na pořízení náhradního bydlení v domech mimo Vsetín a rozpočtové opatření, jímž byly finanční prostředky určené na tyto půjčky předisponovány na tzv. neinvestiční příspěvky. Úkolem zajistit náhradní bydlení byla žalovaným pověřena Vsetínská správní a investiční příspěvková organizace (dále jen „VSI“), která dne 15. 9. 2006 uzavřela smlouvu se společností IMBEX s. r. o., podle níž měla tato společnost věc konkrétně realizovat. Žalobci a) a b) žili v domě č. p. XY v bytě 2 + 1 č. 34 spolu se svými dětmi, žalobkyněmi c), d), e), které byly v té době nezletilé, dospělým synem žalobcem n), se kterým zde žila i jeho družka žalobkyně o) a jejich děti, žalobci p) a q). Nájemci bytu byli žalobci a) a b), kteří řádně neplatili nájemné; za užívání bytu dlužili žalovanému 50 015 Kč, poplatek z prodlení za období od 1. 8. 2002 do 16. 4. 2007 ve výši 100 087 Kč a na nákladech řízení 13 910 Kč. Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 21. 11. 2005, č. j. 9 C 155/2005-17, byla žalobcům a) a b) uložena povinnost tento byt bez bytové náhrady vyklidit (právní moci rozsudek nabyl 19. 12. 2005), a protože byt nevyklidili, podal žalovaný návrh na výkon rozhodnutí, jemuž Okresní soud ve Vsetíně vyhověl usnesením ze dne 11. 9. 2006, č. j. 5 E 139/2006-5, (právní moci usnesení nabylo 12. 10. 2006). Dcera žalobců a) a b), žalobkyně g), byla nájemkyní bytu č. 52 o velikosti 2 + 1, kde žila se svým manželem, žalobcem h), a nezletilými dětmi, žalobci i), j), k) a l). Za užívání tohoto bytu dlužila žalovanému 173 007 Kč a na nákladech řízení 32 560 Kč. Rozsudkem ze dne 30. 9. 2002, č. j. 10 C 84/2002-47, (jenž nabyl právní moci 15. 11. 2002) přivolil Okresní soud ve Vsetíně k výpovědi z nájmu bytu č. 52 s tím, že žalobkyně g) je povinna byt vyklidit do 15 dnů od zajištění náhradního bytu. Žalobcům a), g) a n) bylo na podzim 2006 žalovaným opakovaně nabídnuto poskytnutí půjčky k zakoupení nemovitosti mimo město Vsetín obstarané žalovaným, což tito žalobci nepřijali. Dne 13. 10. 2006 byli vystěhováni všichni obyvatelé domu č. p. XY. V ranních hodinách za asistence romských koordinátorů a sociálních pracovníků byly na kamion naloženy nábytek a ostatní věci obyvatel domu a postupně s muži z rodin rozváženy do jednotlivých nemovitostí mimo Vsetín. Ženy a děti vyjely ze Vsetína autobusem po poledni a byly rovněž postupně dopravovány do nových obydlí. Žalobci měli být přestěhováni do domu v Supíkovicích (Jesenicko), zajištěného žalovaným, avšak poté, kdy byl po příjezdu na místo zjištěn velmi špatný stav domu, byl žalobcům umožněn návrat do Vsetína, kde přibližně 10 dnů bydleli v provizorním ubytování. Dne 19. 10. 2006 uzavřely žalobkyně a) a g) [žalobce b) byl v tu dobu v Anglii] kupní smlouvu na nemovitost v Dřevnovicích (Prostějovsko – Olomoucký kraj) za kupní cenu 490 000 Kč, kterou za ně na základě plné moci podepsal M. B., a dne 23. 10. 2006 pak žalobci a), g) a n) uzavřeli s VSI smlouvu o bezúročné půjčce ve výši 557 000 Kč. Tyto listiny podepsali za situace, kdy jim ze strany žalovaného bylo dáno na vybranou, že buď jím navrhované řešení koupí domu, který viděli jen na fotografii, za půjčené peníze přijmou, anebo zůstanou tzv. „na ulici“ a děti jim v tom případě budou pravděpodobně odebrány a dány do ústavu. Dům v Dřevnovicích měl 2 obytné místnosti, kuchyň a příslušenství, vyžadoval opravy. Žalobkyně e) trpěla mentální retardací (IQ 40) a s přihlédnutím k tomuto zdravotnímu stavu jí bylo doporučeno navštěvovat speciální školu, kterou navštěvovala ve Vsetíně. Na dům byla následně k návrhu žalovaného nařízena exekuce prodejem nemovitosti a byl prodán v dražbě. Žalobci b) a h) v Dřevnovicích nebydleli, žalobce b) neměl ve Vsetíně příbuzné.
5. Soud prvního stupně uplatněné nároky posoudil podle §11 a §13 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Uzavřel, že žalovaný shora popsaným jednáním s žalobci při vyklízení domu č. p. XY a v době, která tomu bezprostředně předcházela, podstatně porušil práva žalobců na lidskou důstojnost, zasáhl do jejich práva na ochranu soukromí, které v sobě zahrnuje i soukromí rodinného života, a do práva svobodné volby místa pobytu a způsobu života. Jako součást práva na soukromý život je chráněno rovněž právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi, a to nejen nejbližšími příbuznými, ale též v širší komunitě. Způsobem vystěhování [nedobrovolnost, do vzdálených míst a tím oddělení od širší rodiny, určitá forma nátlaku na žalobce a) a g)] a jeho skutečně sledovaným a proklamovaným účelem (vystěhovat žalobce mimo Zlínský kraj) bylo do shora uvedených osobnostních práv žalobců zasaženo do té míry, že morální zadostiučinění nepostačuje a je na místě poskytnout některým žalobcům i finanční náhradu, neboť především ta v daném případě plní satisfakční funkci. Nemajetkovou újmu, kterou shora popsané jednání žalovaného přivodilo žalobcům, by vzhledem k její intenzitě, rozsahu a trvání, s přihlédnutím k dané situaci a k zájmům dotčených fyzických osob, pociťoval jako závažnou každý, kdo by se nacházel na místě a v postavení žalobců. Při úvaze o odpovídající výši zadostiučinění za zásah do práva žalobců na rodinný život a volbu místa a způsobu života soud u žalobkyně a) na jednu stranu zohlednil vysoký dluh vůči žalovanému za bydlení a její povinnost předmětný byt vyklidit bez bytové náhrady, na druhou stranu okolnost, že nejprve byla ona i její rodina dne 13. 10. 2006 stěhována do absolutně nevhodného domu v Supíkovicích a následně rodina asi 10 dní musela bydlet na ubytovně ve Vsetíně, dále okolnosti uzavření smlouvy o půjčce (vedla k jejímu nepřiměřenému zadlužení) a kupní smlouvy (neměla možnost se s ní řádně seznámit), nevhodnost nemovitosti v Dřevnovicích k trvalému bydlení pro tak početnou rodinu, nedobrovolnost stěhování spojená s neformálním nátlakem, jemuž byla žalobkyně a) vystavena, a exekuci prodejem nemovitosti, a proto žalobkyni a) přiznal finanční náhradu 30 000 Kč. Žalobci b), vzhledem k nedobrovolnosti stěhování do místa mimo Vsetín a nevhodnosti bydlení v Dřevnovicích pro tak početnou rodinu, ale i k výši dlužné částky, povinnosti byt vyklidit bez bytové náhrady, okolnosti, že nebyl u jednání ohledně uzavření smlouvy o půjčce a kupní smlouvy, ani u stěhování a že u něj nedošlo ke zpřetrhání rodinných vazeb, soud přiznal náhradu 15 000 Kč. Každé z žalobkyň c) a d) v rozhodné době ve věku 16 let a 17 let (správně téměř 17 let a 11 let), rovněž s ohledem na těhotenství žalobkyně d) [správně žalobkyně c)], soud přiznal právo na náhradu ve výši 10 000 Kč, částku 5 000 pak 9leté žalobkyni e), s tím, že její zdravotní postižení nemá na výši zadostiučinění vliv. Žalobkyně g) [dcera žalobců a) a b) a matka žalobců i), j), k) a l)], která vnímala situaci spojenou se stěhováním velmi těžce, vzhledem k okolnostem uzavření smlouvy o půjčce (vedla k jejímu nepřiměřenému zadlužení) a kupní smlouvy (neměla možnost si ji prohlédnout), nevhodnosti nemovitosti v Dřevnovicích k trvalému bydlení pro tak početnou rodinu a neformálnímu nátlaku, přiznal soud finanční zadostiučinění v částce 30 000 Kč. Žalobci h) [manželu žalobkyně g) a otci žalobců i), j), k) a l)], který nebyl přítomen stěhování a zůstal ve Vsetíně, přiznal zadostiučinění 20 000 Kč. Každému z žalobců i), j), k) a l), v rozhodné době ve věku 5 let, 4 roky, 2 roky a 1 rok, soud přiznal finanční zadostiučinění ve výši 5 000 Kč. Žalobcům n) a o) [rodičům tehdy nezletilých žalobců p) a q)], kteří těžce vnímali vystěhování s malými dětmi do neznámého prostředí i situaci ohledně nevhodného bydlení, avšak nebyli v minulosti nájemci bytu v pavlačovém domě, toliko jej s původními nájemci užívali, žalobce n) byl navíc vystaven nátlaku a uzavřel smlouvu o půjčce, která jej zadlužila, přiznal soud rovněž finanční zadostiučinění, a to 25 000 Kč žalobci n) a 20 000 Kč žalobkyni o), každému z jejich dětí, žalobcům p) a q), v rozhodné době ve věku 3 a 4 roky, přiznal 5 000 Kč. Výše zadostiučinění odráží i skutečnost, že s ohledem na dobu, která od zásahu uplynula, soud již nepovažoval požadovanou omluvu za přiměřenou ani účinnou. Při posuzování žalobci uplatněného nároku na zadostiučinění za zásah do jejich cti a dobré pověsti celkem sedmnácti v žalobě označenými výroky žalovaného (resp. Jiřího Čunka) dospěl soud prvního stupně k závěru, že nebylo prokázáno, že některé z výroků vůbec zazněly, případně byly uveřejněny v tvrzeném znění, dále že žalovaný nenese odpovědnost za výroky, které byly proneseny Jiřím Čunkem, avšak nikoliv jako starostou města, tedy za výroky, které pronesl jako ministr pro místní rozvoj, jako senátor, a v době, kdy již nebyl starostou. Další z výroků, jejichž autorem je žalovaný nebo Jiří Čunek v době, kdy byl starostou žalovaného, nedosahují míry nepřiměřené kritiky (výroky „Nejméně přizpůsobivé rodiny pak začalo sestěhovávat právě do pavlačového domu u polikliniky, neboť horší byty již město nemělo k dispozici.“ , „Dalším krokem radnice pro eliminaci působení nepřizpůsobivých obyvatel v centrum města je právě probíhající příprava lokality na výstavbu bytů pro tento typ nájemníků a následná asanace domu č. p. XY u polikliniky.“ , „Byty budou přiděleny těm nájemníkům, kteří si plní své občanské povinnosti, tzn. vodí své děti do školy a nepodporují u nich kriminalitu a řádně platí nájem. Ostatní podporovat nebudeme.“ , „... samozřejmě nechceme, aby se zase někdo o tyto rodiny staral a opravoval za ně jejich domy, protože v opačném případě k jejich integraci nedojde nikdy.“ a „Neromské rodiny v podobných případech běžně končí na ulici a nikdo jim pomocnou ruku nepodá.“ ). Oproti tomu výrok: „Tahák měl být v tom, že už jsou pryč a že už tady, že jsme to dokončili úplně. Ale nám se to nepodařilo stihnout. Nicméně i kdybych řekl, že to je pravda, tak je to snad špatné? Vždyť politik má dávat lidem, má ukázat, že něco udělal. A já chci ukázat těm svým lidem v tomto městě, že to umíme, a dokonce to teďka chci ukázat i celé České republice ... Čistím město od vředů. To dělají lékaři taky.“ , který zazněl v pořadu TV Nova, označil soud za zcela neakceptovatelný a zjevně neoprávněný. Žalobci však ani po poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nedoplnili svá tvrzení o to, jakou konkrétní újmu měly tyto výroky u jednotlivých žalobců způsobit. Žalobci proto v tomto směru neunesli břemeno tvrzení, což vedlo k neúspěchu v řízení v této části. Ohledně žalobců f) a m), kteří se narodili až po zásahu dne 13. 10. 2006, dovodil soud, že nejsou ve věci aktivně legitimováni.
6. K odvolání žalobců i žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. 4. 2021, č. j. 1 Co 4/2021-569, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalovanému uložil zaslat každému ze žalobců a), c), d), g), n) a o) písemnou omluvu v tomto znění: „Město Vsetín se omlouvá žalobcům za neoprávněné zásahy do osobnostních práv žalobců, za podstatné porušení práva na lidskou důstojnost a ochranu soukromého a rodinného života spočívající v omezení svobody volby pobytu a způsobu života.“ Vůči žalobcům b), e), f), h) – m), p) a q) a v části, v níž žalobci a), c), d), g), n) a o) požadovali omluvu v širším rozsahu, rozsudek v tomto výroku potvrdil. Ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni a) 20 000 Kč, žalobkyni c) 8 000 Kč, žalobkyni d) 5 000 Kč, žalobkyni g) 40 000 Kč, žalobci n) 20 000 Kč a žalobkyni o) 10 000 Kč. Dále odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III změnil tak, že zamítl žalobu na zaplacení 80 000 Kč žalobkyni a), 100 000 Kč žalobci b), 92 000 Kč žalobkyni c), 95 000 Kč žalobkyni d), 100 000 Kč žalobkyni e), 60 000 Kč žalobkyni g), 100 000 Kč žalobci h), 100 000 Kč žalobcům i) až l), 80 000 Kč žalobci n), 90 000 Kč žalobkyni o), 100 000 Kč žalobcům p) a q), a ve vztahu k žalobcům f) a m) zamítavý výrok III rozsudku soudu prvního stupně potvrdil. Výroky II až VIII pak rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o poplatkové povinnosti.
7. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a nároky žalobců posoudil podle §11 a §13 obč. zák. Uzavřel, že byť byla tvrzení žalobců ohledně požadovaných nároků poněkud chudá a tento nedostatek nebyl odstraněn ani po opakovaném poučení soudem, bylo vystěhování žalobců ze Vsetína neoprávněným zásahem do jejich osobnostní sféry. Rozhodl-li se žalovaný svůj problém s nepohodlnou minoritou vyřešit vystěhováním některých jejích příslušníků z města (což vyplývá zejména z výpovědi Jiřího Čunka u soudu a z jeho výroků, kterými toto počínání žalovaného komentoval a za něž žádali žalobci omluvu), jednal nepřijatelně, a to bez ohledu na důvody, které ho k tomu vedly (bydlení v bytě žalovaného bez právního důvodu a bez placení). S ohledem na své vzdělání a tíseň vyplývající z jejich situace včetně časového tlaku přijali žalobci a), g) a n) nabídku žalovaného na stěhování do domu zakoupeného na dluh, aniž si uvědomili důsledky takového řešení. Jejich rozhodování nemohlo být skutečně svobodné, pokud jako nemajetní Romové bez příjmu měli volit mezi vystěhováním „na ulici“ a nabídkou žalovaného. Příslušníci romského etnika „žijí přítomností“ a neřeší budoucnost, k přijímání závazků mohou přistupovat neuváženě, proto lze snadno pochopit, že žalobci akceptovali žalovaným navržené okamžité řešení své situace a poskytli součinnost potřebnou k jeho realizaci bez náležité úvahy o tom, zda jako osoby závislé na sociálních dávkách budou vůbec v budoucnu schopni poskytnutou půjčku splácet a zakoupené nemovitosti udržovat v obyvatelném stavu, nebo dokonce opravovat. Nabídku však nepřijali nesvobodně, neboť některé jiné osoby ve stejné situaci nabídku koupi nemovitostí nepřijaly. Za důvod k zadostiučinění však odvolací soud nepovažoval průběh samotného vystěhování, o němž byli dospělí žalobci předem informováni, museli je tedy očekávat a měli na ně připravit jak sebe, tak svoje děti. Vystěhování, které zorganizoval a zaplatil žalovaný, pak probíhalo za účasti romských asistentů a snad s výjimkou délky přepravy nebyly zjištěny žádné objektivní excesy v jeho průběhu. Nicméně vystěhování do vzdálených míst znamenalo pro žalobce, a to zejména pro dospělé, ztrátu jejich dosavadních sociálních kontaktů. Shledal proto důvodným požadavek žalobců a), c), d), g), n) a o) na omluvu formulovanou žalobci pod č. 7, kterou lze považovat za shrnující a nejvíce odpovídající prokázanému zásahu. Ostatní požadované omluvy (v konkrétnějším znění) shledal buď nepodložené zjištěným skutkovým stavem, nedůvodné, neboť mají reálný základ, příliš expresivní, případně jednotliví žalobci neunesli břemeno tvrzení ohledně toho, kdy a jakým způsobem bylo konkrétním výrokem zasaženo do jejich osobnostního práva. Za vhodný způsob omluvy považoval odvolací soud zaslání dopisu uvedeným žalobcům. Uveřejnění omluvy ve veřejných sdělovacích prostředcích není podle odvolacího soudu vzhledem k době, která od předmětné události uběhla, přiměřenou formou zadostiučinění. Ačkoliv celá událost byla ve své době značně medializována, upadla v průběhu doby již do značné míry v zapomnění a zveřejnění ve sdělovacích prostředcích by paradoxně mohlo situaci žalobců zhoršit. Znění omluvy je navíc natolik neurčité, že sice může přinést zadostiučinění žalobcům, kteří jsou o události informováni, neboť se jich osobně dotkla, ale pro veřejnost by neměla taková omluva dostatečnou informační hodnotu. Odvolací soud neshledal důvod k přiznání omluvy žalobcům i) – l), p) a q), kteří byli v předmětné době ve věku od jednoho do pěti let, a žalobkyni e) z důvodu jejího mentálního postižení, neboť žaloba byla podána v roce 2007 a tehdy nezletilí žalobci v té době nemohli obsah omluvy ani chápat, proto pro ně nemohla představovat satisfakci. Navíc pro ně byla podstatná přítomnost úzké rodiny (bez ohledu na to, kde rodina pobývá) a neměli ještě navázány širší sociální vztahy, které by přestěhováním mohly být zpřetrhány. Proto u nich přestěhování nepředstavovalo tak závažný zásah do práva na soukromí a rodinný život v širším slova smyslu, jako u osob dospělých, aby jim mohlo být přiznáno požadované zadostiučinění ve formě omluvy. Zadostiučinění za vystěhování pak nenáleží ani žalobcům b) a h), neboť do něj nebyli zahrnuti a v rozhodné době nežili se zbytkem svých rodin, ani žalobcům f) a m), kteří se narodili až po přestěhování do Dřevnovic. Podle odvolacího soudu přichází finanční náhrada (§13 odst. 2 obč. zák.) v úvahu až v případě, že se nejeví dostatečným morální zadostiučinění podle §13 odst. 2 obč. zák., a proto může náhrada v penězích náležet pouze žalobcům a), c), d), g), n) a o), kteří mají právo na omluvu. Jak uvádí odvolací soud, důvodem pro přiznání finanční náhrady těmto žalobcům je skutečnost, že žalovaný v celém průběhu řízení nebyl ochoten připustit, že by jeho jednání bylo nekorektní. Při stanovení výše finanční náhrady odlišil soud situaci žalobkyně g), jejíž povinnost vyklidit byt v domě č. p. XY byla vázána na zajištění náhradního bydlení žalovaným, od situace žalobkyně a), která měla soudem uloženu povinnost byt vyklidit bez bytové náhrady. Žalovaný měl povinnost zajistit žalobkyni g) bytovou náhradu a měl jí nabídnout byt v tzv. kontejnerovém domě (případně jiný byt), který měl k dispozici, nikoliv ji vystěhovat ze Vsetína. Zajištění bytové náhrady žalovaným pro ni bylo podmínkou pro vyklizení bytu v pavlačovém domě na základě rozsudku vydaného již v roce 2002, a žalovaný měl tedy dost času její bytovou situaci vyřešit. Toto jednání žalovaného tak bylo větším zásahem do její osobnostní sféry než v případě žalobkyně a), která se měla o zajištění bydlení své rodiny postarat sama, nebo spolu se žalobcem b), a u níž šlo skutečně o akutní volbu mezi vystěhováním ze Vsetína nabídnutým žalovaným a vystěhováním „na ulici“. U těchto žalobkyň, jakož i u žalobce b), zohlednil soud, že faktickým podnětem jednání žalovaného (kromě stavebního stavu domu č. p. XY) byl dluh na nájemném těchto žalobců vůči žalovanému. Ohledně žalobců a), g) a n) zohlednil rovněž okolnost, že uzavřeli smlouvu o půjčce, která vedla k jejich zadlužení a jejímuž uzavření předcházela frustrující jednání se zaměstnanci žalovaného, na rozdíl od ostatních žalobců, kteří byli „pouze“ vystěhováni; kritériem byl i věk žalobců vzhledem k tomu, že hlavním důvodem satisfakce je ztráta sociálních kontaktů žalobců s prostředím, které se rozšiřují věkem. Uzavřel tak, že žalobkyni g), která byla dotčena jednáním žalovaného fakticky bezdůvodně, a právě tak bezdůvodně přijala závazek ze smlouvy o půjčce, náleží peněžité zadostiučinění ve výši 40 000 Kč, každému z žalobců a) a n), které žalovaný přiměl k podpisu smlouvy o půjčce vedoucí k jejich dalšímu zadlužení, ve výši 20 000 Kč, dospělé žalobkyni o) ve výši 10 000 Kč, téměř dospělé žalobkyni c) ve výši 8 000 Kč a žalobkyni d) v té době nižšího školního věku ve výši 5 000 Kč.
8. Žalobci a), c), d), g), n) a o) podali dovolání proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen zamítavý výrok ohledně jejich nároku na širší omluvu, a ostatní žalobci [b), e), f), h), i), j), k), l), m), p), a q)] proti té části výroku I, v níž byl potvrzen zamítavý výrok ohledně omluvy jako takové. Všichni žalobci, kromě žalobců f) a m), pak podali dovolání také proti části výroku I odvolacího soudu, jíž byl změněn v jejich neprospěch výrok III rozsudku soudu prvního stupně, a žalobci f) a m) proti části výroku I, jíž byl potvrzen zamítavý výrok III rozsudku soudu prvního stupně. Mají za to, že rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání obsahuje obsáhlé citace částí odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, s nimiž dovolatelé polemizují, aniž by bylo rozlišeno, který žalobce se dovolává proti kterému výroku. Nicméně výkladem obsahu dovolání lze dovodit nesouhlas všech dovolatelů s názorem odvolacího soudu, že žalobci e), f), i) – m), p) a q), kteří byli v předmětné době nízkého věku, nenarození či s postižením, nemají právo na omluvu ani finanční náhradu nemajetkové újmy, neboť to neodůvodňuje (malá) intenzita zásahu. Takový závěr je podle nich v rozporu s Úmluvou o právech dítěte a diskriminuje nezletilé žalobce. Nesouhlasí též s názorem odvolacího soudu, že uveřejnění omluvy ve veřejných sdělovacích prostředcích není vhodnou formou omluvy, a kladou otázku, zda širší omluva žalovaného žalobcům je vyloučena v případě, že žalobci v řízení netvrdili, zda, kdy a jak se který z nich o výrocích, za něž požadují omluvu, dozvěděl. Vytýkají soudu, že ačkoliv přiznal některým z žalobců částečnou omluvu, finanční satisfakci jim přiznal pouze minimální, a v této souvislosti odkazují na rozhodnutí, jímž bylo finanční zadostiučinění přiznáno v podstatně vyšších částkách (rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 23 C 96/2021 a následná rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Co 444/2008, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2563/2009, nebo rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 23 C 42/2010). Namítají, že při stanovení výše náhrady neměl soud brát v úvahu dluh žalobců na platbách za užívání bytu [žalobce n) ani žalobkyně o) navíc nebyli nájemci a vůči žalovanému dluhy neměli], ani okolnost, že žalobci a) a b) byli povinni vyklidit byt v domě č. p. XY bez náhrady. Nesouhlasí se zamítnutím žaloby žalobců b) a h), na které rovněž dopadly důsledky vystěhování rodin žalobců i výroky a prohlášení žalovaného, jakož i žalobců f) a m), u nichž poukázali na ustanovení §7 odst. 1 obč. zák. a to, že špatné podmínky bydlení v Dřevnovicích dopadly i na tyto žalobce, přestože se narodili až po přestěhování. Zdůraznili, že jednání žalovaného bylo vedeno snahou dostat početné romské rodiny mimo Zlínský kraj, nad svým postupem ani dodatečně neprojevil lítost a přispěl k šíření protiromských nálad ve společnosti. Nepříznivý následek spočívající ve snížení důstojnosti a vážnosti všech žalobců ve společnosti, jakož i ztrátě sociálních kontaktů byl dlouhodobý, což by jako zvlášť závažný zásah do osobnostních práv pociťovala každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení žalobců (odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4431/2007). Konečně dovolatelé vyjádřili nesouhlas se způsobem, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů státu. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k novému projednání.
9. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnými osobami – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., se nejprve zabýval jeho přípustností.
10. Dovolání každého z žalobců proti té části výroku rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně o žalobě ostatních žalobců, či změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu ostatních žalobců zamítl, je subjektivně nepřípustné (§91 odst. 1, §211, §236 odst. 1 o. s. ř.), protože v tomto rozsahu nebylo nepříznivě rozhodnuto o jeho právech a povinnostech. V dané věci žalobci nejsou nerozlučnými procesními společníky ve smyslu §91 odst. 2 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 1999, sp. zn. 2 Odon 176/97). Dovolací soud proto dovolání žalobců ve shora uvedeném rozsahu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. (výrok II tohoto rozsudku).
11. Dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se řízení končí, je přípustné jen tehdy, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
12. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod č. 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Nejvyšší soud je vázán vymezením důvodů dovolání. Při vylíčení předpokladu přípustnosti musí dovolatel – s výjimkou situace, kdy přípustnost dovolání je odůvodněna tím, že jde o dovolacím soudem dosud neřešenou právní otázku – uvést (alespoň obsahově) konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, s níž není podle názoru dovolatele napadené rozhodnutí v souladu, která je rozporná nebo od níž se má dovolací soud odchýlit. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést nejen právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.
– tzv. kvalitativní vymezení důvodu dovolání), ale též konfrontovat tuto nesprávnost s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu.
13. Dovolání žalobců proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byla zamítnuta jejich žaloba o uložení povinnosti žalovanému omluvit se žalobcům za zásah do jejich osobnostních práv v žalobě označenými projevy prostřednictvím zveřejnění omluvy ve veřejných sdělovacích prostředcích a ve znění omluv žalobci navržených, však neobsahuje zákonem požadované údaje, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a dovolání tak trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení ohledně této části pokračovat, neboť není splněna jedna z nezbytných náležitostí dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. Žalobci nevymezili, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a při řešení jaké právní otázky se odvolací soud odchýlil, která konkrétní právní otázka, na níž je rozhodnutí založeno, v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak, než je stávající rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že v nálezu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15, Ústavní soud konstatoval, že dovolání nemusí nezbytně obsahovat výslovnou formulaci, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř., jestliže z něj tato informace fakticky vyplývá. Tato podmínka ve vztahu k námitkám uplatněným v dovolání, pokud napadá rozhodnutí o omluvách, splněna není. Proto dovolací soud v tomto ohledu dovolání žalobců podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl (výrok II tohoto rozsudku).
14. Přípustné podle §237 o. s. ř. není ani dovolání žalobce b), pokud směřovalo proti zamítnutí žaloby na poskytnutí zadostiučinění v penězích. Ze skutkových zjištění (které nepodléhají dovolacímu přezkumu) vyplývá, že žalobce b) byl v době vystěhování jeho rodiny v zahraničí. Nebyl tak vystaven tlaku žalovaného ani přítomen stěhování. Netýkala se ho medializace s vystěhováním žalobců spojená a podle skutkových zjištění s rodinou nežil již před stěhováním. Navíc byl jako nájemce bytu 34 v domě č. p. XY odpovědný za neplnění povinností nájemce a důsledky tohoto protiprávního jednání, které dopadlo nejen na něj, ale i na jeho děti. Jestliže za těchto okolností odvolací soud uzavřel, že do osobnostních práv žalobce b) zasaženo nebylo vůbec nebo jen v minimální míře, nelze tomuto závěru ničeho vytknout. Je totiž zcela v souladu s níže (v bodech 21, 24 a 28) uvedenou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu. Dovolací soud proto jeho dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl (výrok III tohoto rozsudku).
15. Obdobně je tomu i v případě dovolání žalobců f) a m), směřovalo-li jejich dovolání proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o nepřiznání zadostiučinění v penězích těmto žalobcům. Žalobci f) a m) se narodili až poté, kdy byli ostatní žalobci do Dřevnovic přestěhováni. Odvolací soud uzavřel, že již proto se jich nemohly dotknout okolnosti předcházející vystěhování ani vystěhování samotné, nebyli ochuzeni o sociální kontakty a netýkala se jich ani medializace přípravu a vystěhování provázející, a proto nebylo do jejich osobnostních práv zasaženo v takové míře, která by odůvodňovala jakékoli zadostiučinění. Narodili se již do nově nastalých podmínek, byť z hlediska bydlení nevyhovujících pro početnou rodinu. Avšak novorozenci tyto okolnosti vnímat nemohli, nebyly s to je ani poškodit a nedošlo k žádnému zpřetrhání již vytvořených vztahů, neboť pro novorozené dítě je nejpodstatnější přítomnost nejbližších osob, zejména matky. Námitka, že okolnosti vystěhování vnímali v prenatálním věku, není důvodná, neboť žádná taková skutečnost prokázána nebyla. Z těchto důvodů nelze závěru odvolacího soudu, že do osobnostních práv těchto žalobců závažným způsobem zasaženo nebylo, což neodůvodňuje poskytnutí zadostiučinění, ať již morálního či finančního, ničeho vytknout. Tento závěr je zcela v souladu s judikaturou uvedenou níže v bodech 21, 23, 24 a 28. Podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. tak nejsou naplněny, a proto dovolací soud i v této části dovolání žalobců f) a m) podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl (výrok III tohoto rozsudku).
16. Byť to v dovolání výslovně uvedeno není, lze z jeho obsahu dovodit, že dovolatelé namítají odklon od ustálené judikatury v otázce přiznání a výše finanční náhrady za zásah do jejich osobnostních práv. Dovolací soud proto shledal, že dovolání žalobců e), i), j), k), l), p) a q) je podle §237 o. s. ř. přípustné pro posouzení otázky, zda nízký věk či postižení dotčené osoby, je důvodem pro nepřiznání práva na finanční zadostiučinění, a dovolání žalobců a), c), d), e), g), h), i), j), k), l), n), o), p) a q) (dále též jen „všichni zbývající žalobci“) je přípustné pro posouzení otázky přiměřené výše relutární náhrady, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je zčásti důvodné.
17. Vzhledem k ustanovením §3028 odst. 3 a §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
18. Podle §11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.
19. Podle §13 odst. 1 obč. zák. fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Podle odst. 2 tohoto ustanovení, pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
20. Ustanovení §11 a §13 obč. zák. tvoří právní rámec ochrany základních práv a svobod fyzických osob pro případy jejich porušení, k nimž došlo do 31. 12. 2013. Podle §11 obč. zák. je mimo jiné chráněno právo fyzické osoby na její občanskou čest, lidskou důstojnost a vážnost ve společnosti. Chráněno je právo člověka na soukromí, jehož součástí je rodinný život. Patří k obecným východiskům práva na ochranu osobnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018), že ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívajícího buď v porušení, nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka (obdobně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 439/2018). Pokud došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv fyzické osoby, je tento zásah nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k němu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k postižené fyzické osobě (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006, ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2290/2007, ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3322/2008, ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1092/2011, ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1231/2011, ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3223/2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, uveřejněný pod č. 98/2010 Sb. rozh. obč.). Výčet okolností podle §13 odst. 2 obč. zák., které odůvodňují přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích, je demonstrativní – viz výraz „zejména“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 30 Cdo 181/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2023, sp. zn. 25 Cdo 1764/2022). Náhrada nemajetkové újmy v penězích je tedy možná i v případě jiných závažných zásahů do osobnostních práv, než jsou snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti.
21. V posuzovaném případě odvolací soud uzavřel, že vystěhováním žalobců za zjištěných okolností do vzdáleného místa a do nevhodných podmínek k bydlení početné rodiny zasáhl žalovaný neoprávněně do práva všech žalobců na sebeurčení a na rodinný život v širším slova smyslu. Popsané jednání žalovaného by musel pociťovat úkorně každý na místě a v postavení žalobců. Tento závěr, stejně jako rozhodnutí odvolacího soudu, podle něhož za tento zásah náleží žalobcům a), c), d), g), n) a o) právo na morální zadostiučinění v podobě písemné omluvy zaslané k jejich rukám, nebyl dovoláním napaden.
22. Dovolání žalobců e), i), j), k), l), p) a q) směřuje proti závěru odvolacího soudu, že ve vztahu k těmto žalobcům k uvedenému zásahu nedošlo buď vůbec nebo jen v minimální míře, která neodůvodňuje poskytnutí zadostiučinění podle §13 odst. 2 obč. zák. Judikatura je ustálena v závěru, že občanskoprávní ochrana osobnosti podle §11 a násl. obč. zák. přísluší i těm fyzickým osobám, které pro svůj věk nebo psychický stav nejsou s to plně nebo vůbec chápat újmu, která jim vznikla neoprávněným zásahem jiného na jejich osobnosti, respektive na jednotlivé hodnotě jejich osobnosti; přísluší tedy i těm osobám, které si nejsou vědomy nevhodnosti či protiprávnosti počínání aktérů neoprávněného zásahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 519/2010). Dojde-li zásahem do nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí ke vzniku újmy, nelze odepřít či snížit náhradu této újmy jen z důvodu, že poškozený jednotlivec není schopen z důvodů svého postižení či nedostatečné rozumové vyspělosti plně chápat zásah do svého základního práva. Ústavní soud již ve své judikatuře v obdobném kontextu vyložil, že dětem není možné přiznávat nižší finanční náhrady nemajetkové újmy v případech, kdy pro svůj věk ještě nejsou schopny zcela chápat zásahy do svých práv [srov. nález ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 19/16, body 33–34, týkající se náhrady nemajetkové újmy čtyřletému dítěti v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení, nebo nález ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1737/16, bod 74, týkající se náhrady nemajetkové újmy novorozenému dítěti odebranému matce]. Tato rozhodnutí odrážejí obecnější princip, že zranitelnost jednotlivce spočívající v nemožnosti plně chápat zásahy do svých práv nemůže být s ohledem na rovnost lidí v důstojnosti i v právech [čl. 1 Listiny základních práv a svobod České republiky (dále jen „Listina“)] důvodem pro to, aby práva daného jednotlivce požívala menší ochrany. Snížení náhrad újmy pro osoby, které nejsou schopny plně chápat zásahy do svých práv, by totiž v konečném důsledku vyjadřovalo, že práva těchto osob mají nižší hodnotu a že jejich ochrana má menší význam – a tedy že tyto osoby si ve svých právech nejsou rovny (v rozporu s čl. 1 Listiny) s jinými jednotlivci (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2021, sp. zn. II. ÚS 3003/20, body 32–33). Uvedené závěry však nelze chápat v tom smyslu, že forma odčinění a výše náhrady pro nezletilé dítě musí být vždy stejná jako zadostiučinění poskytnuté dospělému, neboť by tím byl popřen požadavek individualizace náležitého zadostiučinění zohledňujícího všechny konkrétní okolnosti případu, jež se mohou lišit i u jednotlivých obětí téhož protiprávního zásahu.
23. Odvolací soud svůj závěr o malé intenzitě zásahu do práv žalobců i), j), k), l), p) a q) odůvodnil tím, že pro malé děti je přirozeným životním prostředím okruh jejich rodiny a v ní se odbývají jeho sociální kontakty bez ohledu na to, kde rodina pobývá. Tento závěr je ale poněkud zjednodušující. Je pravdou, že život dítěte v předškolním věku se odbývá většinou v rodině. V projednávané věci byla ale tato rodina za poněkud dramatických okolností (celodenní jízda autobusem, návrat do Vsetína v pozdních nočních hodinách, náhradní ubytování) vystěhována do místa, které si nevybrala, a žila poté v domě, jehož stav i velikost neodpovídaly tak početné rodině. Nejen tedy přístup žalovaného k rodině žalobců jako celku, zážitek z vystěhování, ale i následné bydlení ve velmi stísněných podmínkách, na takto malé děti nepochybně dopadl. Navíc i malé děti musely vnímat narušení dosavadního běžného života, které s sebou vystěhování a život v novém nepříliš vhodném domě daleko od dosavadního bydliště přineslo, i nespokojenost svých rodičů a dalších příbuzných s nimi bydlících s nastalou situací a jejím dalším vývojem (prodej domu v dražbě). Nelze uzavřít, že by se vystěhování nedotklo jejich sociálních kontaktů, neboť širší rodina jejich babičky žalobkyně a) zůstala ve Vsetíně, a bylo proto narušeno postupné navazování vztahů s těmito příbuznými, k němuž by došlo nebýt nastalých okolností. Konečně nelze pominout, že důsledkem medializace vystěhování bylo i to, že sousedé v novém bydlišti rodinu žalobců nepřijali, a i to se týkalo malých dětí. Totéž platí i u zdravotně postižené žalobkyně e). Lze shrnout, že do osobnostních práv těchto žalobců bylo neoprávněně zasaženo stejným jednáním žalovaného, jako u žalobců zletilých, u nichž soud dovodil, že do jejich osobnostních práv bylo zasaženo ve značné míře.
24. Jde-li o finanční zadostiučinění pro žalobce e), i), j), k), l), p) a q), názor odvolacího soudu, že zadostiučinění v penězích lze dotčené osobě přiznat jen v případě, bylo-li jí přiznáno právo na omluvu, která nepostačuje k reparaci následků zásahu, nemá oporu v zákoně ani v rozhodovací praxi. Jak již bylo uvedeno, finanční zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti lze přiznat, pokud nebude postačující morální zadostiučinění a pokud došlo k zásahu do osobnostních práv ve značné míře. O takový zásah jde, pokud újmu vzniklou v osobnostní sféře fyzická osoba vzhledem k povaze, intenzitě, opakování, trvání a šíři okruhu působení nepříznivého následku pociťuje a prožívá jako závažnou (viz judikatura uvedená v bodu 20 tohoto rozhodnutí). Jakýkoliv zásah do osobnostních práv je nezbytné vnímat jako zásah stěží reparovatelný, neboť lidská důstojnost, čest a soukromí je hodnotou neporovnatelnou s ostatními ústavně chráněnými hodnotami, je zcela nenahraditelná jiným statkem, tím méně je pak hodnotou kvantifikovatelnou či exaktně vyčíslitelnou v penězích. Jestliže se však v rámci satisfakce nejeví postačujícím zadostiučinění v podobě omluvy (ať již byla omluva požadována či nikoli, a ať již byla přiznána či nikoli), má fyzická osoba (též) právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích, a to zejména byla-li ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti. Z této formulace §13 odst. 2 obč. zák. je zřejmé, že morální zadostiučinění může představovat nedostatečnou satisfakci i v jiných, v zákoně neuvedených situacích, například právě tehdy, nemůže-li dotčená osoba význam omluvy pochopit či docenit – nemůže být pro ni satisfakcí (viz judikatura uvedená zejména v bodu 22). V takovém případě není důvodu nepřiznat poškozenému peněžité zadostiučinění, které pro něj bude mít význam.
25. Jestliže do osobnostních práv žalobců e), i), j), k), l), p) a q) bylo neoprávněně zasaženo stejným jednáním žalovaného jako u žalobců zletilých a morální zadostiučinění nepředstavuje přiměřenou satisfakci, je nutno uzavřít, že mají právo na zadostiučinění v penězích, v jehož výši by se mělo odrážet právě to, že omluva nepředstavuje pro ně vhodnou satisfakci. Závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti nároku na náhradu v penězích u těchto žalobců je tedy v rozporu se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího a Ústavního soudu.
26. Dovolatelé dále namítali odklon od ustálené judikatury při posouzení výše finančního zadostiučinění, kterou považovali za nepřiměřeně nízkou. Platí, že i když určení výše relutární náhrady je předmětem volného uvážení soudu, musí soud v každém jednotlivém případě vycházet z úplného skutkového stavu a v tomto rámci se opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2005/2003). Pro určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích zákon stanoví jako kritéria posouzení míry závažnosti vzniklé nemajetkové újmy a zvážení okolností, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo. Jde o okolnosti nejen na straně poškozené fyzické osoby, ale i původce zásahu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 30 Cdo 427/2000). Při úvaze o přiměřenosti požadovaného zadostiučinění za neoprávněný zásah do osobnostních práv musí soud vyjít z celkové povahy i z jednotlivých okolností konkrétního případu; musí zejména přihlédnout k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři ohlasu a k vlivu vzniklé nemajetkové újmy na postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006). Výše zadostiučinění musí u každého poškozeného splňovat požadavek individualizace; to znamená, že musí zohledňovat všechny konkrétní okolnosti případu a jejich dopad do osobnostních práv toho kterého poškozeného, jež se mohou lišit i u jednotlivých obětí téhož protiprávního zásahu.
27. V daném případě odvolací soud správně uzavřel, že žalovaný vmanévroval žalobce do jím připraveného řešení, které vedlo k dalšímu zhoršení jejich již předtím svízelné situace, z níž sami nenašli východisko, neboť důsledkem jejího přijetí bylo pouze to, že žalobci byli vystěhováni do objektu přinejmenším nevhodného, do obce vzdálené od Vsetína více než 80 km, na jehož výběr neměli vliv a na jehož opravu neměli prostředky, a to za cenu dalšího zadlužení vůči žalovanému. To vedlo ke ztrátě sociálních kontaktů žalobců s prostředím, v němž do té doby žili, a ke zhoršení jejich životních podmínek. Na rozdíl od odvolacího soudu má dovolací soud za to, že i samotný průběh vystěhování žalobců lze hodnotit jako zásah do jejich osobnostních práv, neboť rodina byla nejprve odvezena do domu v Supíkovicích, který byl v takovém stavu, že i zástupce žalovaného usoudil, že v něm nelze bydlet, a po celodenním pobytu v autobusu byla pozdě v noci přivezena zpět do Vsetína a poskytnuto jí náhradní ubytování do doby, než žalobkyně a) a g) uzavřely kupní smlouvu na dům v Dřevnovicích. Při uzavírání smluv byl na žalobkyně a), g) a žalobce n) činěn nátlak mimo jiné i upozorněním, že pokud nabízené řešení koupí nemovitosti nepřijmou a zůstanou tzv. „na ulici“, je pravděpodobné, že jim budou odebrány děti a dány do ústavu, což je pro rodiče zásadní hrozba.
28. Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že tímto jednáním porušil žalovaný právo žalobců na svobodu volby místa pobytu a způsobu života a zasáhl tak neoprávněně do jejich práva na soukromý a rodinný život. Tento zásah postihl (v různé intenzitě) všechny zbývající žalobce. Stejné hodnoty byly u všech těchto žalobců [s výjimkou žalobce h)] porušeny dále i tím, že se výrazně zhoršily jejich životní podmínky, neboť se museli stěsnat pouze do dvou obytných místností (v domě č. p. XY měli k dispozici dva byty 2+1), v novém prostředí byli negativně vnímáni okolím a zásadně se zhoršila dostupnost k úřadům, škole, lékaři. Na straně žalovaného je pak třeba zohlednit na jedné straně nutnost vystěhovat dům č. p. XY, který byl staticky narušen, což ohrožovalo osoby v něm bydlící i okolí, a rovněž vyřešit problém s neplatiči, kterými i žalobci a), b) a g) byli. Současně však nelze opomenout, že úmyslem žalovaného bylo odstěhovat občany, které považoval za problémové, z města a segregovat je od romské komunity ve městě bydlící; jeho prioritou bylo vystěhování rozvětvených rodin mimo Zlínský kraj do menších nemovitostí v „nepříliš pěkných“ lokalitách. Cílem žalovaného bylo vyřešit svůj problém s žalobci a nikoli jejich problém s bydlením (jak žalovaný tvrdil), což je zjevné i z toho, že krátce po vystěhování byla k návrhu žalovaného realizována exekuce prodejem nemovitosti v Dřevnovicích a dům byl prodán v dražbě. Ve vztahu ke všem zbývajícím žalobcům je nutno při stanovení výše zadostiučinění přihlédnout ale i k tomu, že nemajetková újma spočívající v duševním strádání skupiny blízkých osob je snášena lépe díky jejich vzájemné psychické podpoře a peněžitá náhrada této újmy není mechanickým součtem náhrad za újmu členů takové skupiny, neboť slouží k opatření hmotných a nehmotných statků, jež zmírňují nemajetkovou újmu poškozených a mohou přinášet užitky a požitky více poškozeným současně. Tento tzv. koncept sdílené újmy odůvodňuje snížení peněžité náhrady u všech členů postižené skupiny obětí neoprávněného zásahu do osobnostních práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019, uveřejněný pod č. 6/2022 Sb. rozh. obč.).
29. Při stanovení výše finanční náhrady jednotlivým žalobcům ale odvolací soud nerespektoval v dostatečné míře všechna shora uvedená kritéria konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení, jak jej k tomu zavazuje výše uvedená ustálená judikatura dovolacího i Ústavního soudu.
30. Dovolací soud předesílá, že při stanovení výše náhrady v penězích zohledňuje (v různé intenzitě) u všech zbývajících žalobců [s výjimkou žalobce h)] okolnosti i kritéria uvedená v bodech 27 a 28. Při stanovení výše náhrady žalobkyni a) se lze ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že kromě okolností uvedených v bodech 27 a 28 je nutno zohlednit okolnost, že žalobkyně a), která byla spolu s žalobcem b) nájemkyní bytu č. 34 v domě č. p. XY, dlouhodobě řádně neplnila své povinnosti platit řádně nájemné, a proto jim na konci roku 2005 byla uložena povinnost byt vyklidit bez náhrady. Kdyby žalobci a) a b) respektovali soudní rozhodnutí a splnili svou povinnost byt vyklidit a žalovanému předat, nemohla by situace s jejich přestěhováním z popudu žalovaného vůbec nastat. Tato okolnost nemůže zůstat bez vlivu na posouzení intenzity utrpěné újmy a jí odpovídající výše peněžité náhrady. Každý svéprávný občan je primárně sám odpovědný za zajištění svých potřeb a potřeb osob, jejichž je zákonným zástupcem. Ocitne-li se v těžké sociální situaci, která přesahuje jeho finanční či organizační možnosti, je namístě očekávat, že vyvine alespoň nějakou snahu nalézt řešení, například za pomoci subjektů k tomu příslušných (orgánů státní sociální pomoci, samosprávy či charitativních organizací). Avšak žádná taková aktivita u žalobců a) a b) nebyla tvrzena ani prokázána. Ani existence vymahatelného dluhu žalobkyně a) vůči žalovanému (ve značné výši) nemůže být opomenuta, neboť jde opět o skutkovou okolnost, která slouží k individualizaci daného nároku a patří do souboru všech skutečností, jež musí soud při stanovení odpovídající finanční náhrady zvážit. Námitka žalobců, že k výši dluhu a povinnosti byt vyklidit nemělo být vůbec přihlíženo, není proto důvodná. Při stanovení náhrady žalobkyni a) je tedy třeba hodnotit intenzitu zásahu s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně a) spolu s manželem neplněním povinností nájemce zavinila nepříznivou bytovou situaci nejen svou, ale i svých dětí, ale současně i k tomu, že právě na ni samotnou (za nepřítomnosti manžela) byl vyvíjen bezprostřední tlak žalovaného směřující k uzavření kupní smlouvy i smlouvy o půjčce, a i proto bylo vystěhování pro ni spojeno s mimořádným stresem souvisícím s její odpovědností za bydlení celé rodiny, a konečně i k tomu, že na ní bylo postarat se za zhoršených podmínek o postiženou dceru (vozit ji do školy do Vsetína). Bez významu pak není ani to, že žalovaný (na rozdíl od dotčených žalobkyň) si musel být vědom toho, že přiměje-li žalobkyni a) [i žalobkyni g)] ke koupi nemovitosti, získají tak věc, na niž bude moci být vedena exekuce, což se také stalo. Dovolací soud při zvážení všech těchto okolností považuje za přiměřenou finanční náhradu pro žalobkyni a) částku 35 000 Kč.
31. Spolu s žalobci a), b), c), d) a e) bydlel v bytě č. 34 i zletilý syn žalobců a) a b), žalobce n), a spolu s ním i jeho družka, žalobkyně o), a jejich 2 děti. Právo bydlení v tomto bytě bylo sice odvozeno od nájemního vztahu jeho rodičů, ale žalobci n) a o), byli dospělí, svéprávní a nebylo prokázáno, že by jim něco bránilo v tom, aby se sami postarali o sebe a své děti a buď přispívali na náklady společného bydlení, nebo si zajistili bydlení vlastní, zvlášť po soudním rozhodnutí o vyklizení bytu, čímž by hrozícímu (a objektivně nevyhnutelnému) nucenému vystěhování z předmětného bytu zabránili. Těmto dospělým žalobcům bylo známo, že budou muset spolu s bývalými nájemci vyklidit byt č. 34 bez náhrady a neučiní-li tak, budou dříve nebo později vyklizeni exekučně. Hrozba vyklizení tedy nebyla bezprávnou výhrůžkou žalovaného, ale objektivní realitou, na kterou nejen žalobci a) a b), ale i n) a o) nijak nereagovali. Měli tak podíl na vzniku neutěšené situace všech žalobců a výše zadostiučinění tuto skutečnost musí odrážet. Současně je však potřeba, kromě hledisek uvedených v bodech 27 a 28, u nich zohlednit, že přestěhování jejich rodiny s nezletilými dětmi do vzdálené obce a neznámého prostředí bylo pro ně stresující a vytrhlo je z jejich sociálního prostředí, a dále i svízelné podmínky bydlení pro tak početnou rodinu pouze ve dvou místnostech. U žalobce n) je navíc třeba přihlédnout k tomu, že i na něj byl žalovaným vyvíjen tlak, uzavřel proto smlouvu o půjčce, která v důsledku jen zhoršila finanční situaci jeho rodiny. Těmto okolnostem odpovídá, podle názoru dovolacího soudu, náhrada ve výši 30 000 žalobci n) a 20 000 žalobkyni o).
32. Zásadně jiná je situace žalobkyně g). U ní je kromě hledisek uvedených v bodech 27 a 28 nutno přihlédnout k tomu, že byla nájemkyní bytu 2 + 1 č. 52 v domě č. p. XY, kde žila se svou rodinou. Nájemní právo jí zaniklo již v roce 2002 (pro neplacení nájemného), avšak s tím, že byt je povinna vyklidit až po zajištění náhradního bytu žalovaným. Žalovaný, který tak měl dost času na zajištění náhradního bytu, situaci neřešil. Jestliže pak pod popsaným nátlakem přiměl žalobkyni g), aby si náhradní bydlení (v nevyhovujících podmínkách) zajistila koupí podílu na nemovitosti v Dřevnovicích a v důsledku půjčky poskytnuté žalovaným se dále zadlužila, a brzo nato byl dům k návrhu žalovaného na exekuci prodán v dražbě, zasáhl žalovaný do práva žalobkyně na soukromí a rodinný život v podstatně větší míře než u ostatních žalobců, což je nutno ve výši zadostiučinění zohlednit. Navíc na ni byl vyvíjen bezprostřední tlak žalovaného směřující k uzavření kupní smlouvy i smlouvy o půjčce, podstoupila stres spojený s dvojím stěhováním, a to v situaci, kdy byla ve vysokém stupni těhotenství [žalobce m) se narodil 14 dní po nastěhování do Dřevnovic]. V tomto jejím stavu bylo vystěhování do neznámého místa zvláště problematické vzhledem ke špatné dostupnosti lékařské péče. Se čtyřmi (posléze pěti) malými dětmi byla vlastně neoprávněně donucena bydlet v jedné místnosti. Na druhé straně však nelze přehlédnout, že za bydlení v době č. p. XY dlouhodobě neplatila a měla tak vůči žalovanému vysoký dluh. Všechny tyto okolnosti odůvodňují přiznání finanční náhrady ve výši 90 000 Kč.
33. Žalobce h), který byl podle skutkových zjištění manželem žalobkyně g) a otcem jejích dětí, měl právo žít s ní v náhradním bytě, který měl zajistit žalovaný. Jestliže žalovaný náhradní byt nezajistil, a naopak přiměl žalobkyni g) ke koupi nemovitosti a tím i k jejímu vystěhování do Dřevnovic spolu s nezletilými dětmi žalobce h) a následnému jejímu zadlužení, což se muselo projevit i v majetkové sféře žalobce h), zasáhl významně do jeho osobnostního práva na soukromý a rodinný život. Zohlednit je však třeba i skutečnost, že žalobce h) nebyl účasten vystěhování a netrpěl ani ztíženými podmínkami bydlení v Dřevnovicích, neboť podle skutkových zjištění tam s rodinou nebydlel. Proto i zadostiučinění musí být v porovnání s ostatními žalobci podstatně nižší. Za daným okolnostem přiměřenou proto dovolací soud považuje náhradu ve výši 10 000 Kč.
34. Ve vztahu k nároku na finanční náhradu v rozhodné době nezletilým žalobcům je třeba vzít v úvahu, že jim svědčilo jen právo bydlení odvozené od jejich rodičů, neplnění povinností spojených s bydlením v domě č. p. XY jejich rodiči tak nemohli ovlivnit, a proto důsledky nezodpovědného chování rodičů nelze klást k jejich tíži. I protiprávní setrvávání v nemovitosti žalovaného je možno klást k tíži jen zletilým žalobcům, a nikoli těm, kteří byli v předmětné době nezletilými dětmi (zvlášť byly-li v útlém věku), závislými na vůli a jednání svých rodičů. Tuto okolnost je třeba zohlednit jako kritérium, jež svědčí ve prospěch vyšší finanční náhrady. Peněžité zadostiučinění pro všechny v rozhodné době nezletilé žalobce by kromě shora zmíněných okolností mělo svou výší odrážet skutečnost, že v době neoprávněného zásahu byli v různém stupni vývoje, podstata jejich sociálních kontaktů se soustředila v užší rodině zejména u těch z nich, kteří byli zcela útlého věku, zatímco ti, kteří se již blížili věku dospělosti, mohli ztrátu vztahů s vrstevníky pociťovat tíživěji. Proto je namístě výši náhrady odstupňovat s přihlédnutím k věku těchto žalobců, tak, aby se starším z nich dostalo náhrady vyšší, mladším náhrady nižší. V případě žalobkyně c) je proto třeba zohlednit, že v rozhodné době jí bylo 17 let, kdy již chápala okolnosti celé nastalé situace včetně veřejně prezentovaných vyjádření ze strany žalovaného a kdy ztrátu sociálních kontaktů musela intenzivně prožívat, navíc byla v té době v ranném stádiu těhotenství a dopadly na ni tím více i nevhodné podmínky bydlení v Dřevnovicích a horší dostupnost lékařské péče. Na rozdíl od svých starších sourozenců ale na ní nebyly závislé další osoby (děti), což její situaci oproti nim ulehčovalo. Za náhradu přiměřenou všem uvedeným okolnostem proto považuje dovolací soud 45 000 Kč. U žalobkyně d), které bylo v rozhodné době 11 let, je na místě zohlednit, že přestěhováním přišla o kamarády v jejím věku i o kontakt s prarodiči a dalšími příbuznými ze strany matky, dopadly na ni tíživé podmínky bydlení v Dřevnovicích i to, že byli negativně vnímáni svým okolím. Za zadostiučinění přiměřené všem těmto okolnostem považuje dovolací soud 40 000 Kč. Za přiměřenou náhradu zdravotně postižené žalobkyni e), které bylo v rozhodné době 9 let, postihly i ji důsledky ztráty sociálních kontaktů přinejmenším s širší rodinou i okolnost, že vzhledem ke zdravotnímu postižení bylo třeba, aby navštěvovala speciální školu, která v místě přestěhování nebyla dostupná, což vedlo k nutnosti dojíždět do 80 km vzdáleného Vsetína, považuje dovolací soud 40 000 Kč. Přiměřenou náhradou pro žalobce p) a q), kterým v rozhodné době byly 4 a 3 roky a jejich sociální kontakty s prostředím mimo rodinu nebyly dosud v podstatném rozsahu navázány, je 30 000 Kč pro každého z nich.
35. Jde-li však o žalobce i), j), k), l), kteří jsou dětmi žalobkyně g), a proto i pro ně platí, že protiprávní zásah ze strany žalovaného spočívá (kromě hledisek uvedených v bodech 27 a 28) navíc v tom, že v rozporu s rozhodnutím soudu o povinnosti zajistit pro rodinu žalobkyně g) náhradní byt, vyvinul na jejich matku protiprávně tlak, v jehož důsledku si náhradní bydlení zajistila koupí nemovitosti, čímž se zadlužila, a navíc byla tato nemovitost v nedlouhé době po nastěhování z popudu žalovaného prodána v dražbě. Toto protiprávní jednání žalovaného zprostředkovaně zasáhlo žalobce i), j), k), l) tím, že ačkoli měli právo na to, aby jim žalovaný zajistil náhradní byt, museli bydlet ve velmi stísněných podmínkách (jedné místnosti), daleko od dalších příbuzných, dopadly na ně důsledky dalšího zadlužení jejich matky i nejistota spojená s realizací exekuce na dům. I když tito žalobci byli ve věku od 1 roku do 5 let, popsaný zásah do jejich práv a jeho důsledky se týkají všech těchto žalobců stejně. Dovolací soud tak považuje za odpovídající finanční náhradu každému z nich částku 35 000 Kč.
36. Takto stanovené finanční zadostiučinění obstojí i v testu proporcionality, ačkoli se jedná o zásah do osobnostních práv svou povahou těžko porovnatelný s jinými a do jisté míry ojedinělý. Určité srovnání umožňuje skutečnost, že podobnému neoprávněnému zásahu ze strany žalovaného bylo vystaveno více rodin z téhož domu, byť vždy za poněkud odlišných okolností. Situaci žalobců [s výjimkou žalobkyně g) a její rodiny] se nejvíce blíží okolnosti, jež Nejvyšší soud posuzoval ve věci sp. zn. 25 Cdo 55/2022, kde byli žalobci za stejných okolností jako v projednávané věci vystěhováni do domu ve Vidnavě, který přes některé nedostatky byl obyvatelný, a u nezletilých žalobců též zejména tím, že zůstali v péči rodiny, bylo jim tak zachováno rodinné prostředí, na rozdíl od okolností nastalých ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 25 Cdo 177/2022, kde v důsledku vystěhování došlo k rozpadu rodiny a děti byly umístěny do ústavu, čímž bylo do jejich osobnostních práv zasaženo v nepoměrně větší míře. Výše relutární satisfakce ve věci sp. zn. 25 Cdo 55/2022 je zcela srovnatelná s náhradami přiznanými žalobcům v tomto řízení. Výše náhrady je pak přiměřená i v porovnání s dalšími případy náhrady nemajetkové újmy poskytované v době, kdy došlo k neoprávněnému zásahu v posuzované věci. Například ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2129/2012, bylo soudy nižších stupňů uloženo žalované České republice nahradit žalobci nemajetkovou újmu v částce 30 000 Kč za neoprávněný zásah do osobnostních práv spočívající v neoprávněném zadržení cestovního pasu žalobci na dobu asi jeden a půl roku. Ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2646/2010 byla žalobkyni, které byla v roce 2003 provedena sterilizace, přiznána náhrada ve výši 200 000 Kč. Jde o zásah, který má zásadní dopad na celý život poškozené a který je zcela neodčinitelný. Ve srovnání s posuzovanou věcí zasahuje osobnost poškozené mnohem intenzivněji a navíc trvale, čemuž odpovídá i výše zadostiučinění, jež je v relaci s náhradami poskytnutými za daných okolností v posuzované věci. Obdobně je tomu i ve známé věci záměny novorozenců v porodnici v roce 2006 (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2428/2010), kde bylo sice zadostiučinění v penězích poskytnuto v podstatně vyšších částkách, avšak k zásahu do osobnostních práv došlo v nesrovnatelně vyšší míře než u žalobců, a navíc žalobci v odkazované věci neměli na nastalé situaci žádný podíl (na rozdíl od věci nyní dovolacím soudem posuzované). Dovolateli namítané rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2563/2009, není na projednávanou věc přiléhavé, neboť jde o skutkově zcela odlišnou věc, a to náhradu za uveřejnění citlivých osobních informací o žalobkyni v dehonestujících konotacích.
37. Dovolací soud uzavírá, že odvolací soud (i soud prvního stupně) se při stanovení výše zadostiučinění v penězích odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu, a uplatněný dovolací důvod je tak naplněn. Vzhledem k tomu, že dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možno o této části věci rozhodnout, změnil dovolací soud podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. oba rozsudky soudů nižších stupňů v části, kde tyto soudy rozhodly o zadostiučinění žalobcům v penězích. Dovolací soud si je vědom značné složitosti znění výroků o nárocích na zaplacení finančních náhrad, která plyne z nezbytnosti reflektovat výroky soudů dvou předchozích stupňů nalézacího řízení. Proto pro přehlednost dovolací soud shrnuje, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni a) 35 000 Kč, žalobkyni c) 45 000 Kč, žalobkyni d) 40 000 Kč, žalobkyni e) 40 000 Kč, žalobkyni g) 90 000 Kč, žalobci h) 10 000 Kč, žalobci i) 35 000 Kč, žalobci j) 35 000 Kč, žalobci k) 35 000 Kč, žalobci l) 35 000 Kč, žalobci n) 30 000 Kč, žalobkyni o) 20 000 Kč, žalobci p) 30 000 Kč a žalobci q) 30 000 Kč. Vzhledem k tomu, že odvolací soud v části výroku I formuloval celý zamítavý výrok ohledně finančního zadostiučinění nově a dovolací soud jej v tomto výroku změnil, bylo nutno potvrdit zamítavý výrok III rozsudku soudu prvního stupně (v rozsahu po změně provedené dovolacím soudem); v tomto rozsahu současně dovolací soud dovolání dotčených žalobců zamítl [§243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen i ve vyhovujícím výroku II.
38. V dovolacím řízení ve vztahu k žalobcům b), f) a m) byl úspěšný žalovaný, proto by měl podle §243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Žalovanému ale v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, proto dovolací soud rozhodl, jak je ve výroku IV tohoto rozsudku uvedeno.
39. Dovolací soud podle §243e odst. 1 a odst. 2 věty první o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně ohledně všech žalobců, s výjimkou žalobců b), f) a m), ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Ostravě jako soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž soud rozhodne podle úspěchu v řízení o náhradě nákladů v průběhu celého řízení ve vztahu mezi těmito účastníky i vůči státu a o poplatkové povinnosti (výrok V tohoto rozsudku).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 6. 12. 2023
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu