ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.2797.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 2797/2022-101
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) Z. P. , narozený XY, b) Z. P. , narozená XY, oba bytem XY, oba zastoupeni Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Vídeňská 546/55, 639 00 Brno, proti žalované: České aerolinie, a. s. , IČO 45795908, se sídlem Evropská 846/176a, 160 00 Praha 6, o zaplacení částky 1 200 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 168/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2020, č. j. 28 Co 46/2020-65, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 6. 2020, č. j. 28 Co 46/2020-65, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 10. 2019, č. j. 14 C 168/2019-50, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali zaplacení 1 200 EUR s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že na den 4. 10. 2018 si žalobci zakoupili (zarezervovali) let žalované OK758 z Prahy do Paříže na letiště Charles de Gaulle (dále jen „CDG“) společně s navazujícím letem jiného dopravce (Air France) AF8002, aby jím po přistání letu OK758 v Paříži na CDG z tohoto letiště dále pokračovali do destinace Zanzibar s mezipřistáním v Nairobi. Přílet letu žalované OK758 z Prahy na pařížské letiště CDG se měl uskutečnit dne 4. 10. 2018 v 9:00 hod., avšak skutečný přílet na CDG se uskutečnil až v 10:50 hod. k terminálu CDG 2D. Navazující let AF8002 Paříž (CDG)-Zanzibar-Nairobi, jehož odlet se měl uskutečnit od terminálu 2E dne 4. 10. 2018 v 12:00 hod., žalobci nestihli. Po přistání letadla byli autobusem dopraveni k terminálu 2D, tam podstoupili kontrolu check-in, kde jim bylo sděleno, že na terminál 2E se již nestihnou dostat včas. Nástupní brána pro navazující let AF8002 od terminálu 2E se uzavřela ve 12:00 hod. tohoto dne, odlet se uskutečnil v 12:24 hod. Časový rozdíl mezi příletem letu OK758 na CDG k terminálu 2D a uzavřením nástupní brány pro odlet letu AF8002 od terminálu 2E činil 1 hodinu a 10 minut. Minimální doba pro přestup v rámci CDG mezi terminály 2D (přílet letu OK758) a 2E (odlet letu AF8002) činí 1 hodinu. Žalobci byli odbaveni společně jak pro let OK758, tak pro navazující let AF8002 již v Praze (palubní vstupenka jim však byla vydána pouze na let z Prahy do Paříže), byli tranzitními cestujícími, kteří pro účely navazujícího letu již nemuseli absolvovat bezpečnostní prohlídku a za tím účelem se ještě před přemístěním k nástupní bráně terminálu 2E časově náročněji dostavit na přepážku check-in na terminálu 2D, ale mohli se přemístit časově méně náročně (za 15 až 25 minut) pomocí autobusu přímo od nástupní brány terminálu 2D k nástupní bráně terminálu 2E, přičemž o způsobu přesunu tranzitních cestujících mezi terminály 2D a 2E lze nalézt informace na internetových stránkách CDG. Soudy věc posoudily podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. 2. 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letu a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91, (dále jen „Nařízení“). Uzavřely, že objektivní odpovědnost žalované za zpožděný let může nastat pouze v případě, že mezi zpožděním jejího letu OK758 a zmeškáním navazujícího letu AF8002 žalobci existuje vztah příčinné souvislosti, jinak nelze žalované zmeškání letu AF8002 přičíst. V řízení bylo prokázáno, že žalobci si cestu plánovali, připravovali se na ni, byli v postavení tranzitních cestujících (odbavených již v Praze) a žádná okolnost, kterou by bylo možno přičítat žalované, jim nebránila v rámci plánování a přípravy na cestu předem využít veřejně dostupných informací o pařížském letišti, na základě takto zjištěných informací se za 15 až 25 minut (tedy v hodinovém limitu) po výstupu z letadla letu OK758 přepravit autobusem od terminálu zpožděného letu k terminálu navazujícího letu AF8002 a tento let stihnout. Skutečnost, že žalovaní navazující let nestihli, proto nelze přičítat zpoždění letu OK758, a tedy ani žalované. Odvolací soud rovněž zmínil, že v souzené věci se neprokázalo významné zpoždění letu, z něhož je uplatňována žalovaná částka, neboť zpoždění letu nečinilo alespoň dvě hodiny.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení pro rozhodnutí zásadních právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, anebo které již dovolací soud částečně ve své rozhodovací praxi řešil, avšak podle dovolatelů tyto otázky mají být doplněny či posouzeny jinak. Konkrétně formulují dovolatelé tyto otázky: „a) Lze označit za správný postup soudu, kdy tento učiní skutkové zjištění bez jakékoliv opory v provedeném dokazování? b) Lze označit za správný postup soudu, kdy se tento bez dostatečného zdůvodnění odchýlí od komunitárního právního aktu a ustálené rozhodovací praxe Soudního dvora Evropské unie? c) Lze označit za správný postup soudu, kdy tento bez zdůvodnění svého postupu nerespektuje existující judikaturu Ústavního soudu? d) Lze připustit, aby odvolací soud akceptoval jako věcně správné rozhodnutí soudu prvního stupně, které postrádá přezkoumatelné odůvodnění, a na toto v plné míře odkázal? e) Lze označit za správný postup soudu, kdy tento bez jakéhokoliv zdůvodnění svého postupu nerespektuje smysl a účel existujícího komunitárního právního aktu?“ Namítají, že došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jako dovolací důvod dovolatelé uvádí nesprávné právní posouzení věci. Upozorňují na nekonzistentnost a v důsledku toho nepřezkoumatelnost odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť si odporuje skutkový závěr o postavení dovolatelů jako tranzitních cestujících se zjištěním, že dovolatelům byly vydány palubní lístky pouze na první úsek jejich letu. Zjištění soudu, že dovolatelé měli možnost využít letištního autobusu, vyhnout se bezpečnostní kontrole a urychlit tak dobu svého přestupu na navazující let nemá oporu v provedeném dokazování. Soudy navíc při dokazování nerespektovaly zásadu formální pravdy. Oporu v provedeném dokazování nemá ani závěr, že se neprokázalo významné zpoždění letu dovolatelů. Za rozhodné nelze považovat zpoždění při mezipřistání v Paříži, ale důležité je zpoždění v cílové destinaci, kterou bylo letiště na Zanzibaru, kde dovolatelé přistáli s více než 24hodinovým zpožděním. Při řešení této otázky odvolací soud nerespektoval Nařízení ani judikaturu Soudního dvora Evropské unie. Dovolatelé považují za rozporné se smyslem a účelem Nařízení, pokud na ně soudy přenáší následky nestihnutí přestupu na navazující let v důsledku nesplnění závazku leteckého dopravce provést let v souladu s přepravní smlouvou a včas tak, že by cestující měli před zahájením své cesty činit zcela nepřiměřené přípravy. Odvolací soud navíc zatížil řízení vadou v podobě tzv. opomenutých důkazů, když nezrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, který neprovedl důkazy navržené dovolateli. Navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobců není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Směřují-li námitky dovolatelů proti skutkovému stavu, z něhož soudy nižších stupňů vycházely, postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatelé se v podstatě domáhají přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozují nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž oni nesouhlasí. Jestliže dovolatelé právní posouzení budují na vlastních skutkových závěrech (že neměli možnost využít letištního autobusu a vyhnout se bezpečnostní kontrole) odlišných od závěrů, k nimž dospěl odvolací soud, nesměřují jejich námitky proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. totiž není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že mezi zpožděním letu a vznikem újmy není vztah příčinné souvislosti, neboť si vznik újmy zavinili dovolatelé sami tím, že nestihli během 70 minut na letišti v Paříži přestup, který při využití informací zveřejněných na internetových stránkách letiště CDG (o možnosti využití autobusu k přepravě mezi terminály) trvá obvykle 15 až 25 minut. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že v rozsahu, v jakém se sám poškozený podílel na způsobení škody (újmy), není dána odpovědnost toho, kdo za škodu odpovídá. Újma totiž nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným. V takovém případě poškozený poměrně nebo zcela nese odpovědnost za újmu vzniklou okolnostmi na jeho straně, neboť chybí jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3287/2019, publikovaný pod číslem 24/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen Sb. rozh. obč., nebo ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2248/2020). Tyto závěry učinil Nejvyšší soud při výkladu §2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, na který sice odvolací soud přímo neodkázal ani ho necitoval, avšak jinými slovy uzavřel, že podíl spoluúčasti dovolatelů na vzniklé újmě byl rozhodující.
Žalobci se domáhají náhrady újmy podle právní úpravy zakotvené v Nařízení, avšak aby mohli být se svým nárokem úspěšní, musí být i v takovém případě splněny základní předpoklady odpovědnosti za újmu, a to existence protiprávního jednání nebo právem kvalifikovaná okolnost, s níž je spojen nárok na odškodnění, vznik újmy a příčinná souvislost mezi nimi. Závěru odvolacího soudu, že v daném případě nastala sice okolnost, s níž je spojeno plnění podle Nařízení (zpoždění letu) a vznikla žalobcům újma (přílet do cílové destinace se značným zpožděním), avšak hlavní příčinou této újmy nebylo zpoždění letu, ale skutečnost, že žalobci se k navazujícímu letu nedostavili včas, přestože to (i při zpoždění letu z Prahy do Paříže) bylo možné, nelze ničeho vytknout. Závěr odvolacího soudu o neexistenci příčinné souvislosti je tak v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto námitky dovolatelů nemohou založit přípustnost dovolání (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, publikovaný pod 83/2020 Sb. rozh. obč.).
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že odvolací soud na žalobce klade příliš přísné požadavky a tím v rozporu se smyslem a účelem Nařízení na ně přenáší následky nestihnutí přestupu. Ustanovení §2918 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností. Dovolací soud je pak oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného a škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007 nebo ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, publikovaný pod C 6063 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Dovolací soud nepovažuje za nikterak nepřiměřené po dovolatelích požadovat, aby se ohledně možností přestupu na letišti dopředu informovali, zvlášť jestliže byly veřejně přístupné. Ze skutkových závěrů, které nepodléhají dovolacímu přezkumu, pak vyplývá, že žalobci byli na celý let odbaveni již v Praze, kde se mohli informovat o způsobu vydání palubního lístku na navazující let. Za rozporný se smyslem a účelem Nařízení, kterým je zajištění vysoké úrovně ochrany cestujících, proto nelze považovat závěr soudů, které za daných okolností žalobu zamítly s odůvodněním, že ke zmeškání navazujícího letu žalobci došlo z důvodů na jejich straně.
Jestliže obstál jeden z důvodů, pro něž odvolací soud nároku žalobců nevyhověl (absence příčinné souvislosti), žádný další dovolací důvod nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobců nijak projevit. To činí dovolání i ve zbylém rozsahu (ohledně závěru soudu o existenci či neexistenci významného zpoždění letu) nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč.).
Dovolatelé dále pokládají dovolacímu soudu řadu obecně formulovaných otázek, na jejichž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Učinění skutkového zjištění bez jakékoliv opory v provedeném dokazování, nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí nebo jeho nepřezkoumatelnost pak představuje vadu řízení, k níž by dovolací soud mohl v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné; tak tomu však v posuzované věci není. Totéž platí o námitkách dovolatelů týkajících se nekonzistentnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí, nerespektování zásady formální pravdy nebo tvrzené existence tzv. opomenutých důkazů v řízení.
Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2023
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu