ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.2978.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 2978/2022-1707
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Bořivoje Hájka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: E. K. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem Václavské náměstí 846/1, 110 00 Praha 1, proti žalované: M. E. , narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Olgou Hudcovou, advokátkou se sídlem Koželuhova 4274/8, 796 01 Prostějov, o zaplacení 63 702 133,33 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 276/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2021, č. j. 13 Co 160/2021-1179, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 2. 10. 2020, č. j. 5 C 276/2017-542, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 63 702 133,33 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně tvrdila, že s žalovanou uzavřela smlouva o půjčce, žalovaná však porušila smluvní podmínky, když místo výzvy ke splacení dluhu upřednostnila šikanózní způsob vymáhání dluhu a podala návrh na exekuci, tím žalobkyni vznikla škoda. Žalovaná měla také porušit obecnou prevenční povinnost, když s žalobkyní nespolupracovala při podání žádosti o bankovní úvěr. Žalovanou částku tvoří ušlý zisk 5 938 808 Kč, skutečná škoda 53 247 088,89 Kč, snížení hodnoty majetku žalobkyně 9 450 000 Kč a částka 84 000 Kč vzniklá zrušením penzijního připojištění. Okresní soud zjistil, že dne 24. 10. 2012 došlo k uzavření smlouvy o půjčce mezi žalobkyní a jejím manželem jako dlužníky a žalovanou jako věřitelkou, jejímž předmětem bylo poskytnutí půjčky ve výši 4 217 442 Kč se splatností do 31. 10. 2013. Úrok měl být hrazen od října 2012 ve výši 84 349 Kč měsíčně na účet žalované a byl splatný 20. dne příslušného kalendářního měsíce. Pro případ prodlení dlužníků se splacením jistiny či úroků si účastníci dohodli smluvní pokutu. Dne 24. 10. 2012 byl sepsán i exekutorský zápis o dohodě, kde dlužníci svolují, aby dle něho byl nařízen a proveden výkon rozhodnutí v případě řádného neplnění povinností ze smlouvy o půjčce. Žalobkyně naposledy zaplatila řádně a včas úroky za měsíc březen 2013, z tohoto důvodu byl 17. 6. 2013 žalovanou (po předchozích emailových upozorněních 22. 4. 2013 a 9. 5. 2013) podán návrh na pověření exekutora a nařízení exekuce. Právně soud nárok posoudil podle §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), ve spojení s §420 zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) a shledal důvody pro jeho zamítnutí spočívající v absenci zaviněného porušení právní povinnosti žalovanou. Uzavřel, že smluvní povinnosti porušila žalobkyně, když řádně a včas nesplácela dluh. Dovodil, že žalovanou nebyla porušena ani prevenční povinnost podle §415 obč. zák., kterou žalobkyně dovozovala z neposkytnutí potvrzení o převodu půjčky. Z tohoto důvodu soud prvního stupně již dále nezkoumal ani vznik škody, ani příčinnou souvislost a žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle úspěchu ve sporu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 10. 2021, č. j. 13 Co 160/2021-1179, potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a uzavřel, že soud vyhodnotil správně absenci podmínky odpovědnosti žalované za tvrzenou škodu, když nebylo prokázáno protiprávní jednání žalované spočívající v podání šikanózního návrhu na nařízení exekuce. Dovodil, že žalovaná podala exekuční návrh důvodně, až ve chvíli, kdy žalobkyně (spolu se svým manželem) porušili smluvní ujednání týkající se řádného a včasného plnění svých povinností ze smlouvy o půjčce, neboť se dostali do prodlení s úhradou smluvních úroků (od dubna 2013). Dospěl k závěru, že exekuce nebyla nařízena předčasně, ani nešlo o návrh šikanózní, podaný ve snaze způsobit žalobkyni škodu. Nedůvodným shledal i požadavek žalobkyně na náhradu škody z důvodu nesoučinnosti žalované při předložení potvrzení o převodu finančních prostředků ve výši půjčky, což mělo mít za následek neposkytnutí dalšího úvěru bankou žalobkyni, neboť tuto povinnost žalovaná neměla, ani nebylo postaveno najisto, že by při poskytnutí tvrzené součinnosti žalobkyně úvěr dostala a v jaké výši, a že by své závazky ze smlouvy řádně a včas uhradila.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání s tím, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto spočívá v nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nebylo prokázáno podání tvrzeného šikanózního návrhu na nařízení exekuce, příp. jeho předčasně podání. Poukázala na to, že exekuce byla v naprosto podstatné části zastavena pro rozpor některých nároků s dobrými mravy. V takovém případě platí, že podáním šikanózního a excesivního exekučního návrhu došlo ze strany žalované právě k porušení prevenční povinnosti ve smyslu ustanovení §415 obč. zák., tj. povinnosti počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na majetku, potažmo k výkonu šikanózního práva v rozporu s §3 odst. 1 obč. zák., čímž byla žalobkyni způsobena škoda podle §420 obč. zák. Žalobkyně dále uvedla, že nebyla řádně poučena soudy ve smyslu §118a o. s. ř. tak, aby mohla náležitě tvrdit a prokázat, že podání návrhu na nařízení exekuce představovalo šikanózní výkon práva. Odvolací soud se měl zabývat otázkou rozporu s dobrými mravy, jak plyne z rozhodnutí Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 22/01 . Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a aby věc se závazným právním názorem vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem, avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Odpovědnost za úmyslné jednání proti dobrým mravům se vztahuje na případy výkonu práva, který je prováděn způsobem, jenž směřuje k poškození jiného a stává se tak vlastně zneužitím práva. Jednání, které směřuje k uskutečnění výsledku, jenž je zákonem předpokládán, je jednáním dovoleným i v případě, že jeho vedlejším následkem je případný vznik újmy jiného. Pokud však někdo vykonává své právo způsobem, který záměrně poškozuje jiného, jde o šikanózní výkon práva, a tedy o jednání proti dobrým mravům, kdy výkon práva se stává toliko prostředkem k poškození jiného. Povaha této odpovědnosti spočívá v tom, že jednání proti dobrým mravům má vedle morálního odsouzení za následek též občanskoprávní odpovědnost, jsou-li dány její předpoklady. Občanský zákoník se omezuje na sankcionování nejzávažnějších jednání proti dobrým mravům, a to jen jednání úmyslných, přičemž zavinění škůdce se nepresumuje, a důkazní břemeno ve sporu leží na poškozeném (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník. I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 1235 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3834/2010). Rozhodovací praxe dovolacího soudu dále dovodila, že odpovědnost za úmyslné jednání proti dobrým mravům zahrnuje jak případy právem neupraveného jednání, tak případy oprávněného výkonu práva, který směřuje k poškození jiného, neodporuje sice přímo zákonu a nedosahuje intenzity protiprávnosti, ale je v rozporu s dobrými mravy. Znamená to, že i když škůdce vykonává své právo, avšak způsobem, který záměrně poškozuje jiného a vede k nepřiměřeným důsledkům, jde o tzv. šikanozní výkon práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 874/2005). Ustanovení §415 obč. zák. ukládá povinnost každému postupovat vzhledem ke konkrétním okolnostem tak, aby nezavdal příčinu ke vzniku škody, a jeho aplikace přichází v úvahu, není-li konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje. Jednání v rozporu s tímto ustanovením je rovněž porušením právní povinnosti ve smyslu ustanovení §420 odst. 1 obč. zák. a tedy jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu. Jedná se o obecnou prevenční povinnost, která platí pro výkon každého subjektivního práva. Zásady občanskoprávní prevence a zákazu komukoli škodit (neminem laedere) jsou základními zásadami občanského práva. Každý je povinen zachovávat vždy takový stupeň pozornosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který – objektivně posuzováno – je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1369/2006 či usnesení ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001).
V této věci soudy vycházely z uvedené judikatury a dospěly po provedeném dokazování k závěru, že žalovaná se podáním exekučního návrhu proti žalobkyni nedopustila porušení právní povinnosti, ani nešlo o návrh předčasný či šikanózní, podaný ve snaze záměrně způsobit žalobkyni škodu, neboť návrh na exekuci podala důvodně vzhledem k neplnění smluvních povinností žalobkyní a jejím manželem. Ze skutkových zjištění nevyplývá, že jeho podáním žalovaná sledovala způsobení škody žalobkyni. Žalovaná pak neporušila ani prevenční povinnost podle §415 obč. zák., kterou žalobkyně dovozovala z neposkytnutí potvrzení o převodu půjčky, neboť takovou povinnost žalovaná neměla a ani nebylo postaveno najisto, že by při poskytnutí tvrzené součinnosti žalobkyně bankovní úvěr získala.
Žalobkyně v dovolání nesouhlasí se závěrem, že nebylo prokázáno šikanózní podání návrhu na exekuci, tedy namítá, že soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Tímto však neuplatňuje (jediný možný) dovolací důvod, a to nesprávné právní posouzení věci, uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Tato námitka postrádá charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit, nesměřuje totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem. V podstatě se žalobkyně domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav jinak. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 1 o. s. ř.) není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, ani zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem prvního stupně nebo odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Další výhrada žalobkyně se týká vady řízení spočívající v nedostatku poučení podle §118a o. s. ř. Námitkou vad řízení se však dovolací soud nemůže samostatně zabývat a může k nim přihlédnout pouze v případě jinak přípustného dovolání; samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 248/2015).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 1. 2023
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu