ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.3099.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 3099/2022-223
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Hanou Tichou v právní věci žalobkyně: I. F. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Lukášem Hajžinem, advokátem se sídlem Vachkova 3083, 470 01 Česká Lípa, proti žalované: Nemocnice s poliklinikou Česká Lípa, a. s. , IČO 27283518, se sídlem Purkyňova 1849, 470 01 Česká Lípa, zastoupená JUDr. Oldřichem Filipem, advokátem se sídlem Jiráskova 613/9, 470 01 Česká Lípa, o zaplacení 750 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 C 156/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. 4. 2022, č. j. 83 Co 231/2021-181, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 28. 4. 2022, č. j. 83 Co 231/2021-181, potvrdil rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 29. 9. 2021, č. j. 12 C 156/2020-102, kterým tento soud zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 750 000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení, a rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. V řízení, v němž se žalobkyně domáhala náhrady újmy v žalované částce sestávající z bolestného ve výši 250 000 Kč, náhrady za ztížení společenského uplatnění 250 000 Kč a náhrady další nemajetkové újmy rovněž ve výši 250 000 Kč, žalobkyně tvrdila, že újma jí vznikla v souvislosti s hospitalizací v zařízení žalované v době od 28. 5. 2016, během níž byla žalobkyni dne 2. 6. 2016 provedena hybridní totální endoprotéza kyčelního kloubu a dne 14. 6. 2016 jeho reimplantace. Příčinou reimplantace podle žalobkyně mělo být jednak použití nevhodného materiálu implantátu a jednak nevhodná manipulace s operovanou končetinou ze strany ošetřujícího personálu. Žalovaná v řízení vznesla námitku promlčení. Při posouzení námitky promlčení vyšel odvolací soud ze zjištění, že dopisem ze dne 15. 8. 2016 sdělil ředitel žalované žalobkyni, že žalovaná postupovala při léčbě lege artis a připomněl, že žalobkyně nedodržovala řádně klidový léčebný režim na lůžku. Na základě znaleckého posudku a výslechu znalce MUDr. Michala Šlégla (který v posudku odkázal na nařízení vlády č. 276/2015 Sb.) uzavřel, že z hlediska ztížení společenského uplatnění se zdravotní stav žalobkyně stabilizoval ke dni 25. 11. 2016, od něhož se nedalo předpokládat, že se bude zdravotní stav žalobkyně zlepšovat. Nejpozději se stejnému dni bylo možno ohodnotit i bolestné. Po právní stránce věc posoudil podle §609, §610, §619, §620, §629 a §636 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), odkázal na ustálenou judikaturu, zejména týkající se počátku běhu promlčecí lhůty u újmy na zdraví. Každý z dílčích žalobkyní uplatněných nároků posoudil samostatně a uzavřel, že o osobě povinné k náhradě újmy se žalobkyně dozvěděla nejpozději v srpnu 2016, neboť ze dne 15. 8. 2016 pochází dopis, v němž žalovaná označila stížnost žalobkyně na lékařské a ošetřovatelské postupy a na volbu špatného materiálu implantovaného při první operaci za neoprávněnou. Nárok na náhradu další nemajetkové újmy žalobkyně spojovala se stresem, kterému byla vystavena v souvislosti s reoperací provedenou dne 14. 6. 2016 a v souvislosti s dalším nuceným pobytem v nemocnici. Újmu, která jí takto měla vzniknout, proto mohla vyčíslit již po svém propuštění z nemocnice, ke kterému došlo 22. 6. 2016. Z hlediska počátku běhu promlčecí lhůty odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, a zejména ve vztahu k nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění vyšel ze závěrů znaleckého posudku, podle něhož se po datu 25. 11. 2016 nedalo očekávat žádné závažné zhoršení nebo zlepšení zdravotního stavu žalobkyně. Uzavřel, že tříletá promlčecí lhůta uplynula marně, neboť u nároku na bolestné a ztížení společenského uplatnění skončila ke dni 25. 11. 2019 a u nároku na další nemajetkovou újmu nejpozději v srpnu 2019, přičemž žaloba byla podána 1. 6. 2020. Ve shodě se soudem prvního stupně neshledal důvody, pro které by mělo být vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při svém právním posouzení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž však na žádné konkrétní rozhodnutí neodkázala. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení otázky promlčení. Namítá, že napadené rozhodnutí neodkazuje na příslušná zákonná ustanovení a nevyplývá z něj, proč by se v daném případě mělo postupovat při určení výše ztížení společenského uplatnění podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb. a nikoliv podle Metodiky Nejvyššího soudu. Dále je přesvědčená, že žalovaná vznesla námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy. Poukázala na to, že žalovaná vedla s dovolatelkou několik let korespondenci a udržovala ji v naději, že její nárok uspokojí. Zároveň její nepříznivý zdravotní stav, špatná finanční situace a vyšší věk zapříčinily určitou formu společenské a informační izolace, jež vedla k odkladům a váháním s podáním žaloby. Konečně namítala, že soud pochybil, pokud při rozhodování o náhradě nákladů nepostupoval podle §150 o. s. ř. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobkyně není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nezbytnou náležitostí dovolání je vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Jde zde o výběr jedné ze čtyř situací uvedených v §237 o. s. ř., tedy že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že předestřená otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, jestliže zároveň konkrétně neodůvodní, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje tedy pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a z jakých důvodů. Tvrdí-li dovolatel přípustnost dovolání pro rozpor s judikaturou dovolacího soudu, musí označit konkrétní rozhodnutí, s nimiž je napadené rozhodnutí ve střetu; obdobné platí pro případ, kdy má jít o nejednotnou judikaturu dovolacího soudu. Stejně tak musí dovolatel označit rozhodnutí, od něhož se požaduje odchýlit. Neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jak předpokládá §241a odst. 2 o. s. ř., není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 871/19).
Dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, avšak neoznačuje žádné konkrétní rozhodnutí, s nímž je právní posouzení věci odvolacím soudem v rozporu. Jestliže dovolání postrádá vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§237 až 238a o. s. ř.), trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, neboť není splněna jedna z nezbytných náležitostí dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. Okolnost, že dovolatelka v dovolání označila dovolací důvod jako jednu z nezbytných náležitostí, nic nemění na tom, že neobsahuje jinou nezbytnou náležitost, a to vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Pro úplnost lze podotknout, že odvolací soud se právnímu posouzení z hlediska tohoto dovolacího důvodu věnoval, zdůvodnil svůj závěr, že na základě korespondence mezi účastníky nemohla žalobkyně očekávat dobrovolné plnění, a že se nejedná o situaci, kdy by žalobkyně marné uplynutí promlčecí doby sama nezavinila a šlo by tak ze strany žalované, jež vznesla námitku promlčení žalobou uplatněných nároků, o zneužití práva.
Jestliže dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, není Nejvyšší soud oprávněn dovolání žalobkyně věcně přezkoumat, neboť kdyby tak učinil, porušil by ústavně zaručené právo žalované na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Namítá-li dovolatelka obsahově nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, jde o námitku vady řízení, k níž lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což není tento případ (§242 odst. 3 o. s. ř.). Nehledě k tomu, že není podstatné, že znalec odkázal na nařízení vlády č. 276/2015 Sb., jestliže současně po odborné stránce uzavřel, že zdravotní stav žalobkyně se z hlediska trvalých následků souvisících s operací u žalované po jím stanoveném datu nezměnil, tedy jinými slovy řečeno, byl již tehdy ustálen. Na základě tohoto odborného závěru odvolací soud posuzoval právní otázku počátku běhu promlčecí lhůty ve vztahu k nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, přičemž vycházel z ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 7. 2023
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu