ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.3163.2022.3
sp. zn. 25 Cdo 3163/2022-397
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: CIPRES FILTR BRNO, s. r. o. , IČO 46976531, se sídlem Rebešovická 141/13, Chrlice, pošta Brno, zastoupená JUDr. Dušanem Kučerou, advokátem se sídlem Pekařská 403/12, Brno, proti žalovanému: P. M. , zastoupený Mgr. Janou Latkovou, advokátkou se sídlem Masarykovo nábřeží 2018/10, Praha 2, o 16.609.220 Kč, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 310 C 2/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, č. j. 21 Co 272/2021-369, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 4. 2022, č. j. 21 Co 272/2021-369, potvrdil mezitímní rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 24. 6. 2021, č. j. 310 C 2/2014-324, jímž bylo rozhodnuto, že základ žalobního nároku je dán a že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Ve sporu o náhradu škody způsobené zničením letadla bylo zjištěno, že žalovaný dne 25. 2. 2013 na letišti Dlouhá Lhota – Příbram při vzletovém manévru havaroval s letadlem ve vlastnictví žalobkyně. Podle posudku znalce Ing. Miroslava Hájka, který vycházel též ze závěrečné zprávy o odborném zjišťování příčin letecké nehody letounu Pa 46-500 TP, poznávací značky XY, vypracované Ústavem pro odborné zjišťování příčin leteckých nehod (dále jen „ÚZPLN“), bylo příčinou nehody více faktorů, a to lokální mlha, překročená maximální vzletová hmotnost letounu, nedostatečná délka odklizeného sněhu z dráhy, sporná rychlost rotace, nedostatečná délka rozletu pro možnost získání bezpečné rychlosti letu pro stoupání letounu, a tzv. přetažení letounu manévrem pilota po nazdvihnutí letounu k rozletu. Každá samostatně působící příčina by sice nevedla k letecké nehodě, nicméně souhrn těchto okolností v souvislosti s počínáním pilota svědčí o porušení povinnosti zacházet s letadlem tak, aby pilot neohrozil život nebo majetek druhých; působení jiných vlivů (zejména technická závada) bylo vyloučeno. Po právní stránce dospěl odvolací soud k závěru, že byly splněny všechny předpoklady pro odpovědnost žalovaného za škodu podle §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že rozhodnutí závisí na řešení otázek procesního práva, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, popř. které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly doposud řešeny. Konkrétně se jedná o otázky, zda 1) lze odbornou zprávu vypracovanou správním úřadem výslovně označenou jako zpráva, která nesmí být použita pro stanovení viny a odpovědnosti konkrétní osoby za leteckou nehodu, použít jako důkaz v soudním řízení (závěrečná zpráva ÚZPLN), 2) v soudním řízení znalec může odborné závěry obsažené v takové odborné zprávě převzít bez dalšího, tedy aniž by samostatně provedl vlastní zkoumání, jako odborný podklad do svého posudku v rámci tvorby svého vlastního znaleckého vyjádření a závěru, 3) je znalec, který by měl ve znaleckém posudku revidovat i vlastní závěry a odborné názory, vyloučen z podání tohoto znaleckého posudku. K prvním dvěma otázkám dovolatel blíže uvádí, že jediným účelem závěrečné zprávy ÚZPLN je prevence budoucích nehod a incidentů bez určování viny či odpovědnosti. Závěrečná zpráva, zjištění a závěry v ní uvedené, týkající se leteckých nehod a incidentů, eventuálně systémových nedostatků ohrožujících provozní bezpečnost, mají pouze informativní charakter a nemohou být použity jinak než jako doporučení pro realizaci opatření, která by zabránila vzniku dalších leteckých nehod a incidentů s obdobnými příčinami. Z opatření Ministerstva dopravy vydaného na základě §102 zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví, lze dovozovat, že vybrané informace získané při zjišťování příčin leteckých nehod jsou utajovány, a má být zabráněno použití závěrečné zprávy o letecké nehodě jako důkazu v souvislosti s určením viny nebo odpovědnosti s tím, že má být zabráněno využití analýzy, závěrů a bezpečnostních doporučení obsažených v závěrečné zprávě pro určování viny nebo odpovědnosti. I samotný ÚZPLN jako správní orgán, který závěrečnou zprávu vypracoval, výslovně uvádí, že zpráva nemůže být použita pro stanovení viny či odpovědnosti v souvislosti s určením příčin letecké nehody nebo incidentu a nemůže být použita ani pro uplatnění nároků v případě vzniku pojistné události. Znalec Ing. Miroslav Hájek učinil závěr, že technická závada pohonné jednotky nemohla být příčinnou letecké nehody jen na základě závěrečné zprávy, aniž by prováděl vlastni znalecké zkoumání. Znalec pouze převzal do svého znaleckého posudku závěr pracovníka ÚZPLN, který sám potvrdil, že analýza plastového kroužku jako možná příčina letecké nehody nebyla prováděna. Znalecký posudek není přesvědčivý ani logický, a nemůže proto obstát. Znalec navíc tvrdil, že ze zprávy ÚZPLN použil pouze zapsaný zbytek paliva, nicméně toto sám vyvrátil, když na základě této zprávy uvedl, že vrtule a celá pohonná jednotka byly v pořádku. Žalobce poukazuje i na další nesprávnosti ve znaleckém posudku. Ke třetí otázce uvedl, že soud prvního stupně nepožádal předchozího znalce Ing. Václava Matouška o nový posudek či doplnění posudku, ale rovnou ustanovil jiného znalce. Pokud však měl o věcné správnosti prvního posudku pochybnosti, měl znalce nejprve požádat o potřebné vysvětlení, zejména aby posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popř. aby vypracoval nový posudek. Znalec Ing. Miloslav Hájek přitom již v rámci vedeného správního řízení podával posudek v roce 2013, kdy byl zadavatelem posudku správní orgán – Úřad civilního letectví. Soud prvního stupně tedy jeho závěr znal a nelze předpokládat, že znalec bude svůj závěr přehodnocovat a objektivně přistoupí ke zpracování znaleckého úkolu. Zadání znaleckého úkolu neodpovídalo ani rozhodnutí soudu v té části, že má jít o přezkum, resp. revizní znalecký posudek, který má provést kontrolu závěrů jiného soudního znalce; soud zadal znalci nepodložené údaje o váze jednotlivých cestujících. Dovolatel vytýká soudu prvního stupně, že nepřihlížel ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, nehodnotil důkazy v jejich vzájemné souvislosti a v rozsudku neuvedl, proč neprovedl další navržené důkazy. Řízení je tedy stiženo vadou, neboť jde o opomenuté důkazy. Odvolací soud se pak dopustil vady řízení, jestliže rozsudek soudu prvního stupně nezrušil. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., není však podle §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z této úpravy vyplývá, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013), naopak pokud na dané otázce napadené rozhodnutí, nezávisí, nemůže přípustnost dovolání založit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 25 Cdo 276/2020). Dovolací soud je vázán tzv. kvalitativním vymezením rozsahu dovolání a může vést přezkum jen k otázkám formulovaným v dovolání (§242 odst. 3 věta první v návaznosti na §241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolacímu soudu pak jakožto instanci toliko přezkumné a nikoliv nalézací, jejíž přezkum se podle zákona týká jen otázek právních, případně za podmínky §241b odst. 2 o. s. ř. procesních vad, nepřísluší přezkoumávat správnost skutkových zjištění odvolacího soudu. I v rámci úvahy, je-li dovoláním pokládaná otázka způsobilá založit přípustnost dovolání, tak Nejvyšší soud vychází právě ze skutkových závěrů nalézacích soudů, aniž by je mohl jakkoliv přehodnocovat.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. §132 o. s. ř.). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se hodnocením důkazů rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou upotřebitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu, nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané), a které nikoli (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod č. 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, dále jen „Sb. rozh. obč.“, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4792/2010, nebo ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3318/2013).
Od této ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se zákonnosti důkazního prostředku se odvolací soud nijak neodchýlil, jestliže považoval za správný postup soudu prvního stupně, který závěrečnou zprávu ÚZPLN použil jako podpůrný důkaz, aniž by přímo na základě ní činil závěry o odpovědnosti žalovaného. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 996/2010 ze dne 20. října 2010 o šetření a prevenci nehod a incidentů v civilním letectví a o zrušení směrnice 94/56/ES, ani zákon č. 49/1997 Sb., o civilním letectví, na něž žalovaný odkazuje, nijak nezakazují používání údajů uvedených v závěrečné zprávě k důkazním účelům v soudním řízení. Formulace, že závěrečná zpráva nemá za cíl stanovení viny či odpovědnosti, znamená, že se nepředpokládá, že by takové závěry sama činila, nevylučuje to však, aby její údaje mohly být příslušnými justičními orgány hodnoceny a zvažovány. Je tedy přípustné, aby údaje ze zprávy použil znalec jako podklad pro svůj znalecký posudek.
Namítá-li žalovaný, že soud prvního stupně pochybil při ustanovení znalce, neboť měl nechat vypracovat revizní znalecký posudek namísto ustanovení dalšího znalce, a odvolací soud na uvedené nijak nereagoval, uplatňuje námitku vady řízení. Ostatně soud prvního stupně podrobně a srozumitelně vysvětlil, v čem spatřoval vady posudku znalce Ing. Václava Matouška a proč se při hodnocení důkazů přiklonil k posudku Ing. Miroslava Hájka (srov. zejména bod 41 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně; odvolací soud pak na tyto úvahy odkázal v bodu 8 odůvodnění svého rozsudku). Stejně tak je tvrzenou vadou řízení výhrada, že soud ustanovil znalce, který byl předtím činný již ve správním řízení o předmětné události (obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3416/2020, ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla Ústavním soudem odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 3135/22). Případnou vadu řízení pak vytýkají i námitky, že soud prvního stupně nevyhověl všem důkazním návrhům a odvolací soud tento přístup aproboval. Soudy ovšem srozumitelně vysvětlily, proč neprovedly další důkazy, například že navrhovaný znalec již v době projednání věci soudem znaleckou činnost nevykonával. Dovolací soud proto neshledává, že by neprovedením těchto důkazů došlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces, ani k „naprostému“ opomenutí „existence právních norem ve společnosti“, a to zejména postulátů vyjádřených „v Ústavě ČR, Listině základních práv a svobod“, jak předestírá ve svém dovolání žalobce.
Dovolací soud ze všech těchto důvodů dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť bylo dosud rozhodnuto jen o základu nároku, o jeho výši a o náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v konečném rozhodnutí o věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 9. 2023
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu