ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.4792.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 4792/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně M. J. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Konopčíkem, advokátem se sídlem Přímětice, Májová 408/15, proti žalovanému J. Š. , zastoupenému JUDr. Radoslavem Přikrylem, advokátem se sídlem Studená, Družstevní 498, o 231.514,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 19 C 367/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. září 2010, č. j. 7 Co 1227/2010-148, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení o 231.514,- Kč s příslušenstvím. Uváděla, že tuto částku uložila na bankovní účet žalovaného s tím, že jí peníze vydá na požádání. Žalovaný dohodu nedodržel a s penězi disponoval bez jejího souhlasu.
Okresní soud v Jindřichově Hradci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. prosince 2009, č. j. 19 C 367/2009-92, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 231.514,- Kč se zde specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 8. září 2010, č. j. 7 Co 1227/2010-148, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 231.514,- Kč s úrokem z prodlení od 19. 3. 2009 do zaplacení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že účastníci spolu žili minimálně od ledna 2005 do léta 2008 ve společné domácnosti. Za trvání soužití získala žalobkyně děděním v přepočtu částku 231.514,- Kč, která byla dne 18. 5. 2005 vložena na bankovní účet žalovaného; žalobkyně neměla k tomuto účtu dispoziční právo. Dne 18. 5. 2005 žalovaný z účtu vybral částku 160.000,- Kč na zakoupení osobního automobilu značky Peugeot 406, který je v jeho vlastnictví. Dne 20. 5. 2005 pak byla z účtu vybrána částka 20.000,- Kč, dne 15. 6. 2005 částka 20.000,- Kč a 14. 7. 2005 částka 10.000,- Kč. Společné soužití účastníci ukončili v červenci 2008. Dne 26. 2. 2009 vyzvala žalobkyně žalovaného k vydání žalované částky. Dopisem ze 7. 4. 2009 žalovaný žalobkyni sdělil, že žádané peníze nevydá, neboť byly na základě vzájemné dohody společně spotřebovány. Zatímco soud prvního stupně na podkladě těchto zjištění dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli dohodu o úschově peněz, které žalobkyně získala děděním, a že nedala žalovanému souhlas k dispozici s nimi, odvolací soud dovodil, že žalobkyni se tvrzení o prosté úschově peněz nepodařilo prokázat; uvěřil obraně žalovaného, že s úložkou pocházející z dědictví žalobkyně disponoval se souhlasem žalobkyně a že tyto peníze byly v době společného soužití se souhlasem žalobkyně spotřebovány.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, které nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nesouhlasí se závěrem, že v řízení neprokázala existenci ústní „nepravidelné smlouvy schovací“. Prosazuje názor, že prokázala nejen to, že peníze, které získala děděním (tj. 12.424,28 kanadských dolarů představujících v přepočtu 231.514,- Kč), odevzdala žalovanému pouze do úschovy, aby „byly opatrovány na jeho bankovním účtu“, ale rovněž to, že žalovaný s nimi disponoval bez jejího souhlasu. Připomíná, že postupovala podle pokynů notáře, který byl pověřen transferem peněz z K. Protože sama účet v bance W. S. v. neměla, souhlasila, aby peníze byly po směně poukázány na účet žalovaného, který s tímto postupem souhlasil. O tom svědčí listinné důkazy, které provedl soud prvního stupně. Žalovaný měl další účet u Č. s. a bylo dohodnuto, že nadále bude používat právě tento účet a účet u W. S. „bude k dispozici pro peníze z dědictví“. „V zájmu důvěry“ se dohodli, že ona nebude mít k tomuto účtu dispoziční právo a že žalovaný jí podle schovací smlouvy kdykoli peníze na požádání vydá. Odvolací soud nepředvídatelně neuvěřil této její skutkové verzi a nesprávně „rozšířil předmět žaloby o nějaké vypořádání nesezdaných partnerů“. Pominul, že nesezdaní partneři nabývají věci do svého výlučného vlastnictví a nemají vůči sobě zákonnou vyživovací povinnost. Žalobkyně je přesvědčena, že z provedeného dokazování nelze dovodit, že se s žalovaným dohodli na spotřebě uložených peněz, konkrétně na tom, že z nich bude zaplacena kupní cena automobilu Peugeot 408, který je ve výlučném vlastnictví žalovaného. Svědci B. a B. se koupě automobilu v autobazaru neúčastnili a neviděli listiny o koupi. Měli pouze zprostředkované nepravdivé informace. Výpověď svědkyně B. je v detailech nepravdivá a navíc nekoresponduje s údaji v dopise žalovaného ze dne 7. 4. 2009. Zatímco svědkyně uvedla, že „žalovaná chtěla auto Peugeot 408“, žalovaný v dopise uvedl, že „žalobkyně auto nechtěla, toto striktně odmítla, že co by s ním dělala, protože nemá řidičský průkaz“. Odvolací soud tyto rozpory přehlédl a dostatečně nevysvětlil, proč shledal výpovědi svědků B. klíčovými. Rozsudek soudu prvního stupně změnil, aniž jí „zprostředkoval svůj jiný právní náhled na věc“, takže zatížil řízení vadou „projevující se vydáním překvapivého rozhodnutí“. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) za splnění podmínek uvedených v §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o. s. ř. a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v časopise Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod označením C 8).
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Odvolací soud vycházel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že peníze, které žalobkyně získala děděním v K., byly poukázány po dohodě účastníků na bankovní účet žalovaného. Tyto údaje (tj. způsob nabytí peněz a jejich vklad na účet) ostatně žalovaný ani nepopíral a bylo nadbytečné provádět v tomto směru další dokazování, neboť potud jde o shodná tvrzení účastníků. Bezpředmětné jsou tudíž výtky, které dovolatelka v tomto směru činí vůči odvolacímu soudu (že nerespektoval listinné důkazy prokazující nabytí dědictví a souhlas žalovaného s použitím jeho bankovního účtu). Odvolací soud pouze nepřisvědčil skutkovému závěru soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli smlouvu, podle níž měly být žalobkyní zděděné peníze žalovaným toliko „uschovány“. Žalovaný existenci smlouvy, která mu zapovídala se zděděnými penězi vloženými na jeho bankovním účtu během soužití účastníků disponovat (a nemohlo tudíž dojít k jejich spotřebování), popíral a nikdo další nebyl uzavření takové dohody přítomen. Svědci I. S., P. J. (syn žalobkyně) a J. H. (dcera žalobkyně) vypovídali o způsobu hospodaření účastníků, který znali pouze z podání žalobkyně (nežili s účastníky ve společné domácnosti), jejich informace byly vesměs zprostředkované, a proto nelze odvolacímu soudu vytýkat, že tyto důkazy vyhodnotil jako nedůležité, resp. nezpůsobilé prokázat skutkovou verzi žalobkyně o existenci smlouvy o „úschově“ peněz. Navíc svědkyně H. při jednání u Okresního soudu v Přerově dne 9. 10. 2009 vypověděla, že jí nebylo známo, z jakých finančních zdrojů byla uhrazena kupní cena automobilu Peugeot 406, ale že se může „domnívat, že šlo o prostředky, které měla matka z dědictví po strýci“. Její výpověď tudíž nepřímo podporuje obrannou verzi žalovaného. Svědek J. na straně jedné uvedl, že „nikdy nebyl přítomen jednání účastníků ohledně zakoupení auta“, současně však vypověděl, že „z matčiných peněz auto určitě koupeno nebylo“. Nelze než mít zato, že uváděl pouze osobní pocity, které nebyly objektivně podloženy, a jeho výpovědi nelze přiznat hodnotu důležitosti, popř. věrohodnosti. Svědci P. a M. B. potvrzovali skutkovou verzi žalovaného, jestliže uvedli, že P. B. zajišťoval žalovanému koupi automobilu, neboť měl kamaráda v autobazaru, že oba svědci od žalobkyně věděli, že auto má být kupováno z peněz, které zdědila v K. a na něž „se čekalo“, že iniciátorem koupě předmětného vozu byla právě žalobkyně, která transakci odůvodňovala svými zdravotními problémy s tím, že je po úrazu páteře, a proto účastníci potřebují větší a pohodlnější vůz. Skutečnost, že ani jeden ze svědků nevěděl, „na koho byl automobil napsaný“, je pro posouzení věci irelevantní. Tvrzení žalobkyně, že peníze, které zdědila a poukázala na bankovní účet žalovaného, měly na tomto účtu zůstat pouze „uschovány“ (tedy neměly být spotřebovány), nebylo podpořeno dalšími důkazy. Neodporuje pravidlům logického myšlení, že odvolací soud tomuto tvrzení žalobkyně (na rozdíl od soudu prvního stupně) neuvěřil. Je totiž značně nepravděpodobné, že by se žalobkyně po celou dobu tvrzené úschovy (tj. od roku 2005 do roku 2008) nezajímala o to, zda peníze jsou stále na účtu žalovaného, popřípadě že by o jejich vydání žalovaného nepožádala bezprostředně po rozchodu účastníků v červenci 2008, kdy si rozdělovali společně pořízené věci, ale teprve dopisem z 26. 2. 2009. Naopak, zřetelný logický rozpor lze shledat v hodnocení provedených důkazů v jejich vzájemných souvislostech soudem prvního stupně. Ten totiž vyšel - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - ze zjištění, že žalobkyně věděla, z jakých peněz je kupován automobil (tedy, že její peníze jsou konzumovány), nebrojila proti tomu (naopak byla iniciátorem koupě automobilu, jehož kupní cena tvořila podstatnou část zděděných peněz), a přesto uvěřil jejímu tvrzení, že účastníci uzavřeli smlouvu, podle níž mají být zděděné peníze dosud „uschovány“. Lze uzavřít, že odvolací soud provedené důkazy zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř. a v jeho hodnocení provedených důkazů není logický rozpor. Bylo na jeho posouzení, kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost i věrohodnost. Své skutkové závěry odvolací soud náležitě vysvětlil a nelze mu z hlediska způsobu, jakým k nim dospěl, ničeho vytknout. Dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. tak nebyl uplatněn právem.
V rámci dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí je „nepředvídatelné“, neboť jí měl po zopakování důkazu výslechem svědků manželů B. „zprostředkovat svůj jiný právní náhled na věc a dát jí možnost na něj reagovat“.
Rozhodnutí odvolacího soudu je „překvapivé“, jestliže ho nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/2004). V §212a o. s. ř. se určuje, z jakých důvodů může odvolací soud přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně. Přezkumná činnost odvolacího soudu po stránce kvalitativní zahrnuje jak hmotněprávní posouzení věci, tak i aplikaci procesněprávních předpisů; odvolací soud tedy zkoumá, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je správné z hlediska použití a výkladu hmotněprávních a procesních předpisů a zabývá se též případnými vadami, k nimž došlo v průběhu řízení před vydáním rozhodnutí. Na rozdíl od vymezení kvantitativního rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu, která je zásadně určena mezemi, v nichž se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §212 o. s. ř.), není odvolací soud při své přezkumné činnosti po stránce kvalitativní zásadně vázán uplatněnými odvolacími důvody. O překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu jde pouze tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některým z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je podle dosavadních výsledků řízení za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci.
Odvolací soud rozhodl o odvolání žalovaného při svém jednání dne 8. 9. 2010, jemuž předcházelo jednání dne 28. 7. 2010, které odvolací soud odročil za účelem zopakování důkazů výslechem svědků P. B. a M. B. s připomenutím výhrad, které k hodnocení výpovědí těchto svědků uplatnil v odvolání žalovaný, a jednání dne 3. 9. 2010, při němž oba zmíněné svědky vyslechl. Účastníci řízení, resp. jejich zástupci se všech tří jednání odvolacího soudu zúčastnili, měli možnost vyjádřit se k věci a činit návrhy na doplnění dokazování. Zástupce žalobkyně se vyjádřil i ke svědeckým výpovědím, které odvolací soud zopakoval, a nebyl nikterak zkrácen ani v právu klást svědkům otázky. Soudy obou stupňů ve skutečnosti nehodnotily výpovědi svědků P. a M. B. rozdílně z hlediska věrohodnosti a závažnosti. Oba čerpaly z uvedených výpovědí shodné poznatky (seznatelné rovněž pro účastníky řízení a jejich zástupce), které pouze odlišně vyhodnotily při konfrontaci s ostatními v řízení provedenými důkazy. Zatímco v hodnocení provedených důkazů v jejich vzájemných souvislostech soudem prvního stupně je - jak bylo výše vyloženo - zřetelný logický rozpor, odvolací soud tento exces svým hodnocením důkazů odstranil. Nelze proto přisvědčit námitce, že skutkový závěr odvolacího soudu ohledně neexistence smlouvy žalobkyní tvrzeného obsahu, na němž založil své měnící zamítavé rozhodnutí, byl pro účastníky řízení nepředvídatelný a že rozhodnutí odvolacího soudu lze mít proto za překvapivé (nebyla-li prokázána smlouva tvrzeného obsahu, nelze ani přiznat její plnění). Řízení tak není zatíženo v dovolání namítanou vadou a jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, z obsahu spisu rovněž nevyplývá.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalovanému podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobkyni právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2011
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu