ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.321.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 321/2023-219
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: J. Ch. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Oldřichem Navrátilem, advokátem se sídlem Svatoborská 363/11, Kyjov, proti žalovanému: J. B. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Štěpánem Lichovníkem, advokátem se sídlem Pellicova 23/8, Brno, o 225.788 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 6 C 52/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2022, č. j. 17 Co 98/2020-180, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Oldřicha Navrátila.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 10. 2022, č. j. 17 Co 98/2020-180, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5. 12. 2019, č. j. 6 C 52/2019-94, ve výroku, jímž bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobkyni 225.788 Kč, a ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti zaplatit soudní poplatek, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů shledaly důvodným nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění; trvalé následky na zdraví žalobkyně byly způsobeny fyzickým napadením ze strany žalovaného v dubnu 2017. Žalovaný byl rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 6. 8. 2018, č. j. 2 T 147/2017-196, shledán vinným trestným činem úmyslného ublížení na zdraví, jímž žalobkyni způsobil těžkou újmu na zdraví. V trestním řízení bylo rozhodnuto pouze o náhradě hmotné škody a bolestného. Trvalé zdravotní následky žalobkyni značně limitují, zhoršil se jí sluch, orientace, byl jí diagnostikován posttraumatický stresový syndrom, žalobkyně nezvládá mezilidská jednání, má problémy v komunikaci, v důsledku čehož musela značně omezit své dosavadní četné aktivity a společenský život. Žalobkyně byla před útokem činorodá, veselá, účastnila se akcí tělovýchovné jednoty Sokol, navštěvovala kulturní akce, byla společenská, netrpěla nedoslýchavostí, pískáním v uších ani bolestmi hlavy; možností dosavadního způsobu života pozbyla po útoku žalovaného, neboť se podrobuje trvalé medikaci, trpí úzkostnými stavy a změnila i bydliště. Soudy na základě znaleckého posudku a výslechu znalce z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení výše nemateriální újmy na zdraví, shledaly, že požadavku na odčinění nemajetkové újmy podle zásad slušnosti ve smyslu §2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), odpovídá požadovaná částka 225.788 Kč. Vychází totiž z odborného hodnocení zpracovaného podle metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolesti a ztížení společenského uplatnění podle §2958 o. z., publikované pod č. 63/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, dále jen „Sb. rozh. obč.“), dále též jen „Metodika“, a odráží trvalé následky, které mají negativní vliv na život žalobkyně a představují pro ni překážku v další životní dráze. Soudy akceptovaly názor znalce, že k použití modifikačního koeficientu vzhledem k věku žalobkyně a ke snížení náhrady o 10 % není v daném případě důvod a žalobě v plném rozsahu vyhověly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Žalovaný zdůraznil, že posudek vyčíslující náhradu za ztížení společenského uplatnění byl stižen zásadními vadami, a to zejména tím, že v rozporu s Metodikou v něm nebyl použit věkový koeficient, přestože žalobkyni v době útoku bylo takřka 69 let. Základní částka tak měla být snížena alespoň o 10 %. Odvolací soud dále opomenul význam tvrzeného druhého napadení žalobkyně, jež podle posudku mělo stav žalobkyně zhoršit, aniž by však ve vztahu k tomuto útoku byla splněna povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Proti správnosti posudku hovoří i to, že byl sice zpracován znalcem z odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví, nicméně tento znalec ve své praxi působí jako chirurg. Jsou-li podstatou újmy žalobkyně psychické potíže, nelze posudek mít za zpracovaný kompetentní osobou. Dovolatel poukázal na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu reprezentovanou rozhodnutími sp. zn. 25 Cdo 583/2001 a sp. zn. 25 Cdo 2414/2008, vyslovujícími se k hodnocení důkazu znaleckým posudkem. Odvolací soud se od této judikatury odchýlil, převzal-li nekriticky znalecký posudek předložený žalobkyní přes jeho zjevné a zásadní nedostatky; ani provedený výslech znalce neodstranil rozpory v posudku. Pochybením je i to, že odvolací soud se spokojil s vysvětlením znalce, proč neshledal důvod pro použití modifikačního koeficientu. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Okresnímu soudu v Hodoníně k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, neboť neprodleným výkonem rozhodnutí by mu hrozila závažná újma.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání označila napadené rozhodnutí za správné a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, aniž by odkládal vykonatelnost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však podle §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolatel sice poukazuje na procesní otázku řešenou odchylně od rozhodovací praxe, existence takovéto otázky vyhovující požadavkům §237 o. s. ř. se však z jeho argumentace nepodává. Námitka neadekvátní kvalifikace soudního znalce (na jehož závěry soudy při stanovení výše náhrady ztížení společenského uplatnění navázaly) opomíjí, že Nejvyšší soud vychází z toho, že má-li být podle Metodiky určitým způsobeno vyčísleno strádání způsobené újmou na zdraví, je na místě, aby daný posudek zpracoval právě znalec z oboru zdravotnictví, odvětví hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na zdraví, nejde-li o jednoduchý případ, v němž se lze spokojit s odborným vyjádřením (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2207/2020, č. 7/2023 Sb. rozh. obč.). Bylo-li pro posouzení uplatněného nároku klíčové zhodnotit dopady fyzického útoku žalovaného a z toho plynoucí trvalé zdravotní obtíže žalobkyně, a nikoliv například posoudit diagnostiku či správnost nebo vhodnost medicínského postupu, bylo důležité právě to, aby specializace znalce primárně zahrnovala odvětví hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na zdraví, nikoliv jeho další profesní způsobilost. I v tomto směru je postup odvolacího soudu v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu reprezentovanou rozsudkem ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1361/2021, bod 11, č. 90/2022 Sb. rozh. obč., či usnesením ze dne 18. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1017/2018, č. 15/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, podle nějž k podání znaleckého posudku podle Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví je odborně způsobilý znalec z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví, aniž by byla vyžadována jeho odbornost odpovídající danému postižení. Tento znalec však musí učinit své závěry o stupni obtíží poškozeného s oporou o diagnózu a zjištění příslušného odborníka. Zbývá doplnit, že s účinností od 1. 1. 2021 bylo toto znalecké odvětví přejmenováno na hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na zdraví vyhláškou č. 505/2020 Sb., kterou se stanoví seznam znaleckých odvětví jednotlivých znaleckých oborů, jiná osvědčení o odborné způsobilosti, osvědčení vydaná profesními komorami a specializační studia pro obory a odvětví (k provedení zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani výtka, že přiznaná náhrada nebyla snížena o 10 % s ohledem na věk žalobkyně. V souladu s doporučením Metodiky a od ní se odvíjející soudní praxe je totiž takové snížení pouhou možností (srov. formulace „lze snížit“), přičemž jak ve svých rozhodnutích zdůraznil i Nejvyšší soud, je k tomuto kroku oprávněn soud, a to případně v návaznosti na vyjádření znalce (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2843/2020). Soud prvního stupně (na jehož závěry následně odkázal i soud odvolací) prověřoval dlouhodobé zdravotní dopady útoku na žalobkyni i dalšími důkazními prostředky (zejména výpověďmi svědků), jež zhodnotil v odůvodnění svého rozhodnutí, a poukázal zejména na výjimečně aktivní život poškozené před škodní událostí, což je naopak důvodem pro zvýšení náhrady stejně jako úmyslné poškození zdraví trestným činem žalovaného (viz výslovná dikce §2957 o. z.). Za této situace je dovolatelův požadavek na 10% snížení náhrady mechanickým výkladem Metodiky, který nebere v potaz všechny okolnosti případu a nemění nic na tom, že stanovená náhrada není nepřiměřeně vysoká; pak ovšem není namístě, aby dovolací soud úvahu soudů nižších stupňů korigoval.
Poukazuje-li dále dovolatel na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, a ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2414/2008, vyjadřující se k obecným požadavkům na hodnocení znaleckých posudků, neupřesňuje, o jakou odchylně řešenou otázku procesního práva by se mělo v napadeném rozhodnutí jednat. Hodlá-li takto dovolatel napadnout skutkovou podloženost vyslovených závěrů, lze připomenout, že podle účinné právní úpravy dovolacího řízení není Nejvyšší soud ani v případě přípustného dovolání oprávněn prověřovat správnost skutkových zjištění. Pokud se tedy odkazovaná rozhodnutí vyslovovala mimo jiné k výkladu dovolacího důvodu ve smyslu §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., účinného do 31. 12. 2012, jenž spočíval v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nejde o závěry, které by byly uplatnitelné podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srov. zákon č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Ze všech těchto důvodů není dovolání přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř. nelze uvažovat, je-li zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno. Za situace, kdy Nejvyšší soud bez zbytečných odkladů po předložení věci dovolání odmítl, nerozhodoval již samostatně o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3041/2018).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu