ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.3303.2021.3
sp. zn. 25 Cdo 3303/2021-505
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: M. K. , narozená XY, bytem XY, zastoupena JUDr. Norbertem Naxerou, advokátem se sídlem Rebcova 555, Přeštice, proti žalovaným: 1. L. B. , narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem Pražská 140, Příbram, 2. J. M. , narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Denisem Kašicynem, advokátem se sídlem Kolínská 1722/16, Praha 3, 3. Raiffeisenbank a. s. , IČO 49240901, se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, o zaplacení 141 984,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 4 C 92/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2021, č. j. 25 Co 13/2021-390, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2021, č. j. 25 Co 13/2021-390, v části výroku, kterou byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 25. 6. 2020, č. j. 4 C 92/2019-317, pokud jím byla zamítnuta žaloba co do 116 167,08 Kč, a ve výrocích o náhradě nákladů odvolacího řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 25. 6. 2020, č. j. 4 C 92/2019-317, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit jí společně a nerozdílně 141 984,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 1. 2. 2019 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak v řízení o náhradu škody, kterou měli žalovaní způsobit žalobkyni tím, že 3. žalovaná žalobkyni poskytla hypoteční úvěr bez určení účelu na základě zprostředkovatelské činnosti 2. žalované, aniž by ji informovaly o tom, že 1. žalovaný, jemuž žalobkyně následně peníze z hypotečního úvěru půjčila, je nesolidní dlužník, jemuž banka odmítla poskytnout úvěr. První žalovaný měl žalobkyni způsobit škodu tím, že jí přestal splácet dluh z půjčky, čímž ji uvrhl do druhotné platební neschopnosti a insolvence, v níž byly zpeněženy její nemovitosti. Čím konkrétně je dlužná částka tvořena, okresní soud ve svém rozhodnutí neuvedl. Vyšel ze zjištění, že 3. žalovaná uzavřela dne 12. 9. 2007 s žalobkyní smlouvu o hypotečním úvěru, na základě níž jí vyplatila 1 400 000 Kč. Úvěr byl zajištěn zástavním právem k nemovitostem žalobkyně. Dne 18. 9. 2007 uzavřela žalobkyně s 1. žalovaným smlouvu o půjčce, na základě níž mu půjčila 1 260 000 Kč (od které byl odečten poplatek za zpracování 37 800 Kč a rezerva na splátky 72 200 Kč), které se 1. žalovaný zavázal vrátit v měsíčních splátkách po 12 378 Kč. Zaplatil však jen několik prvních splátek a poté splácet přestal. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 25. 3. 2014, č. j. 16 C 75/2013-110, bylo 1. žalovanému pravomocně uloženo, aby žalobkyni dluh z půjčky zaplatil, to se však nestalo, a to ani cestou exekuce proti němu vedené. Žalobkyně hypoteční úvěr nesplácela řádně podle splátkového kalendáře, proto 3. žalovaná prohlásila zůstatek dluhu v částce 1 400 510,16 Kč za splatný počínaje dnem 16. 2. 2011 a vyzvala žalobkyni k jeho úhradě do 27. 2. 2011, žalobkyně celý dluh nezaplatila. Dne 14. 2. 2014 bylo soudem schváleno oddlužení žalobkyně plněním splátkového kalendáře a nemovitosti žalobkyně zajišťující úvěr byly v insolvenci zpeněženy k úhradě dluhu. Soud prvního stupně žalobu proti všem žalovaným zamítl podle §106 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“) na základě závěru, že uplatněný nárok je promlčen (žalovaní vznesli námitku promlčení), a to aniž by učinil jakékoli další skutkové závěry ohledně existence škody, protiprávního jednání žalovaných a případné příčinné souvislosti mezi nimi. Dále uzavřel, že 2. žalovaná není ve sporu pasivně legitimována, protože veškerá jednání s žalobkyní a dalšími žalovanými vedla jako zaměstnankyně firmy Simply s. r. o., zprostředkovatele úvěru.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 4. 2021, č. j. 25 Co 13/2021-390, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel z jeho skutkových tvrzení, která pokládal za dostačující pro rozhodnutí. Škoda, jíž se žalobkyně domáhala, měla podle odvolacího soudu spočívat v částce 116 167,08 Kč, kterou žalobkyně věřiteli zaplatila na smluvní pokuty z úvěrové a zástavní smlouvy v insolvenčním řízení, v nákladech právního zastoupení v insolvenčním řízení 13 874,72 Kč a v dlužných platbách na sociální a zdravotní pojištění 11 943 Kč. Po právní stránce odvolací soud věc posoudil podle §49a, §106, §415 a §420 obč. zák. Neztotožnil se se závěrem okresního soudu o promlčení uplatněného nároku, respektive takový závěr shledal „přinejmenším za předčasný“, vzhledem k tomu, že smlouva o hypotečním úvěru a smlouva o půjčce sice byly uzavřeny v roce 2007 a žaloba byla podána k soudu v roce 2019, soud prvního stupně se však nezabýval otázkou, kdy mělo dojít ke vzniku škody. Přesto odvolací soud uzavřel, že proti 1. žalovanému žaloba nemůže být úspěšná pro absenci vztahu příčinné souvislosti mezi nesplacením půjčky 1. žalovaným a platbami žalobkyně v insolvenci, neboť 1. žalovaný nemohl předpokládat, že po několika letech od uzavření úvěrové smlouvy bude zjištěn úpadek žalobkyně, že jí v insolvenčním řízení vzniknou náklady s právním zastoupením a že žalobkyně nebude platit sociální a zdravotní pojištění. To jsou zcela nahodilé následky. Insolvence žalobkyně byla způsobena tím, že neplatila závazek z úvěru, což byl následek neplacení půjčky 1. žalovaným a nejde tedy o bezprostřední vztah příčiny a následku. Druhá žalovaná není ve věci pasivně legitimována, jak správně dovodil soud prvního stupně, neboť vůči žalobkyni a vůči 1. žalovanému, stejně jako vůči 3. žalované, vystupovala jako zaměstnankyně zprostředkovatelské společnosti při výkonu pracovní činnosti. Nebylo zjištěno, že by zmíněným jednáním sledovala uspokojení svých zájmů nebo zájmů třetí osoby, či že by jednala s cílem poškodit žalobkyni, na čemž nic nemění ani to, že věděla, že 1. žalovanému byl 3. žalovanou zamítnut návrh na úvěr, protože nebyl, ani se neměl stát vlastníkem zastavované nemovitosti. Doporučovala-li žalobkyni, aby s 1. žalovaným uzavřela notářský zápis o uznání dluhu se svolením k přímé vykonatelnosti, jednala v zájmu žalobkyně. K tomu soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2777/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 796/2017. Třetí žalovaná se podle odvolacího soudu nedopustila žádného protiprávního jednání, ani porušení prevenční povinnosti. Smlouvu o hypotečním úvěru sjednávala s žalobkyní a bylo jen na vůli žalobkyně, jak s finančními prostředky naloží. Případná vědomost bankéřky o úmyslu žalobkyně půjčit získané peníze 1. žalovanému je proto bezvýznamná. Třetí žalovaná také nebyla povinna informovat žalobkyni o majetkových poměrech osoby odlišné od účastníka smluvního vztahu. Rozhodla-li se žalobkyně půjčit 1. žalovanému peníze, které získala za cenu zastavení vlastních nemovitostí, musela si být jako osoba způsobilá k právním úkonům vědoma důsledků a rizik takového počínání. U žádného z žalovaných tak odvolací soud neshledal předpoklady odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ačkoli odvolací soud odkázal na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 25 Cdo 2777/2004 a sp. zn. 25 Cdo 796/2017, otázku případného excesu 2. žalované z rámce plnění jejích pracovních povinností posoudil v rozporu se závěry uvedených rozhodnutí. Žalobkyně tvrdila, že 2. žalovaná sledovala svůj zájem (získání provize za sjednání hypotéky), případně zájem 1. žalovaného, jemuž chtěla zajistit poskytnutí půjčky poté, co mu byla bankou zamítnuta žádost o úvěr. Soud prvního stupně ani odvolací soud k tomu neprovedly žádné dokazování a nečinily žádné dílčí skutkové závěry, přesto odvolací soud jen na základě pracovní smlouvy 2. žalované uzavřel, že k excesu nedošlo. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, protože se neopírá o žádná vlastní skutková zjištění ani o skutková zjištění soudu prvního stupně, který nečinil žádné skutkové závěry, vyjma těch, z nichž vycházel při hodnocení námitky promlčení. Závěr odvolacího soudu o nepředvídatelnosti vzniku škody na straně žalobkyně z pohledu 1. žalovaného je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2209/2020, závěr o nepřípustnosti řetězení příčin ve vztahu k následku je v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000, a ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007. První žalovaný si musel být vědom toho, že přestane-li splácet žalobkyni dluh z půjčky, nebude žalobkyně schopna splácet hypoteční úvěr a vzniknou jí další související dluhy na nákladech řízení. Řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl v daném případě při vzniku škody natolik propojen, že z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Žalobkyně navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně, a vrácení věci Okresnímu soudu v Mělníku k dalšímu řízení.
Třetí žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s posouzením odvolacího soudu, zdůraznila, že neměla důvod ani právo zjišťovat úvěruschopnost 1. žalovaného, který nebyl účastníkem úvěrového vztahu, a navrhla potvrzení rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a nejprve se zabýval jeho přípustností.
V rozsahu, v němž dovolání směřovalo proti části rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok vůči všem třem žalovaným o zaplacení náhrady nákladů právního zastoupení 13 874,72 Kč a penále za opožděné platby na sociální a zdravotní pojištění 11 943 Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v této části bylo rozhodnuto o různých nárocích, z nichž žádný nepřevyšuje zákonem stanovený limit 50 000 Kč.
Proti části výroku rozsudku odvolacího soudu potvrzujícímu zamítnutí žaloby co do 116 167,08 Kč je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., a je též důvodné.
Žalobu proti 1. žalovanému odvolací soud shledal nedůvodnou na základě závěru o neexistenci vztahu příčinné souvislosti mezi jednáním 1. žalovaného a škodou žalobkyně.
Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, a ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo (conditio sine qua non). Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000, a ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007).
V řadě souvisejících příčin nejsou všechny příčiny stejně významné a je třeba odlišit právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných a aplikovat je na konkrétní případ. Je přitom nutno odlišit tzv. faktickou (přirozenou) kauzalitu od kauzality právní, neboť ne všechny fyzikální příčiny jsou významné z hlediska právního pojetí příčinné souvislosti. Právní kauzalita (někdy nazývaná též přičitatelnost) není neomezená a je užší než kauzalita faktická (Tichý, L., Hrádek, J.: Deliktní právo, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2017, s. 140, bod 245). Řešení je třeba hledat v teorii adekvátnosti kauzálního nexu. Jejím základním rysem a účelem je vyloučit netypické škody, které mohly vzniknout v důsledku náhodných okolností a v důsledku nepředvídatelných jevů. Škůdci nelze přičítat následky, se kterými objektivně nebylo možno počítat. Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektive poznatků adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012, ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015, ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 83/2019).
V dané věci odvolací soud připustil, že pokud by 1. žalovaný hradil svůj dluh žalobkyni řádně, byla by finanční situace žalobkyně příznivější, ale přesto mezi jednáním 1. žalovaného a vznikem škody žalobkyně neshledal vztah příčiny a následku, aniž by se zabýval otázkou vlivu porušení povinnosti 1. žalovaného na finanční situaci žalobkyně. Podle odvolacího soudu 1. žalovaný nemohl předpokládat, že bude zjištěn úpadek žalobkyně, mělo jít o následek zcela nahodilý a nepředvídatelný. Takový výklad vztahu příčinné souvislosti není v souladu se shora uvedenou judikaturou. Předně nelze vycházet z předpokladu, že 1. žalovaný nemohl tušit, že by nesplácení jeho dluhu žalobkyni mohlo přivodit žalobkyni finanční problémy. Byť snad nemusel mít přesný přehled o jejích majetkových poměrech, mohl důvodně očekávat, že měsíční splátky jeho dluhu, určené k úhradě splátek hypotéky, budou žalobkyni chybět a sama se tak dostane do prodlení. Pokud jde o vědomost 1. žalovaného o vlivu jeho jednání na postavení žalobkyně, žádný z nalézacích soudů se nezabýval otázkou, jak k tomu vůbec došlo, že žalobkyně zatížila hypotékou vlastní nemovitosti, aby pak peníze vzápětí půjčila 1. žalovanému, například zda 1. žalovaného znala a jednala po dohodě s ním. Shledal-li pak odvolací soud za této situace bez dalšího příčinu vzniku nároku na sankční příslušenství ze smlouvy o úvěru a zahájení insolvenčního řízení výlučně v tom, že žalobkyně nesplácela úvěr 3. žalované a pominul vliv nesplácení půjčky 1. žalovaným na majetkovou situaci žalobkyně, zbavil žalobkyni možnosti prokázat, že platební nekázeň 1. žalovaného byla rozhodující příčinou jejího finančního úpadku, bez níž by sama nebyla nucena hradit sankce za pozdní splácení vlastního úvěru. Závěr o neexistenci vztahu příčinné souvislosti mezi jednáním 1. žalovaného a vznikem škody žalobkyně v částce 116 167,08 Kč, který učinil odvolací soud jen na základě skutkových tvrzení žalobkyně a zjištění okresního soudu, že žalobkyně zatížila vlastní nemovitost hypotékou, 1. žalovanému půjčila peníze, které nevrátil, a sama skončila v insolvenci, lze tudíž označit za předčasný a prozatím neodůvodněný.
Žalobu o zaplacení 116 167,08 Kč proti 2. žalované odvolací soud shledal nedůvodnou, neboť u ní dovodil absenci pasivní věcné legitimace pouze na základě zjištění, že úvěr pro žalobkyni sjednávala jako zaměstnankyně zprostředkovatelské firmy. Vyšel přitom jen ze skutkového závěru okresního soudu o existenci pracovněprávního vztahu mezi 2. žalovanou a společností Simply s. r. o., a konstatoval, že jednala v přímé místní, věcné i časové souvislosti s výkonem svého zaměstnání a její doporučení žalobkyni, aby s 1. žalovaným uzavřela notářský zápis o uznání dluhu se svolením k přímé vykonatelnosti, dokládá, že nejednala s cílem žalobkyni poškodit. Podle odvolacího soudu nebylo prokázáno, že by 2. žalovaná sledovala svým jednáním uspokojení vlastních zájmů nebo zájmů třetí osoby. Okresní soud ani soud odvolací však žádné dokazování k žalobkyní tvrzenému ekonomickému zájmu 2. žalované na uzavření úvěrové smlouvy a získání provize neprovedl a žalobkyni o potřebě prokázání jejího tvrzení nepoučoval. Nevedl-li odvolací soud k žalobkyní tvrzenému excesu 2. žalované z rámce plnění pracovních povinností žádné dokazování a neučinil-li o něm konkrétní skutkové závěry, je jeho právní závěr, že jednání 2. žalované nebylo vybočením z rámce pracovněprávního vztahu, předčasný a nepřezkoumatelný.
Ve vztahu k 3. žalované dovolatelka opírá svůj nárok o porušení prevenční povinnosti 3. žalovanou, která jí při sjednávání jejího hypotečního úvěru nesdělila, že 1. žalovanému bylo poskytnutí téhož úvěru odepřeno, protože neplatí své závazky, ačkoli věděla, že žalobkyně si bezúčelový hypoteční úvěr bere s úmyslem půjčit peníze 1. žalovanému. Kdyby žalobkyně věděla, že 1. žalovaný nesplácí své dluhy, půjčku by mu neposkytla a úvěr by si pro něj nevzala. Podle tvrzení žalobkyně 1. žalovaný ve spolupráci s 2. žalovanou a bankéřkou (zaměstnankyní 3. žalované) získal peníze od banky zneužitím žalobkyně, která jediná ze zúčastněných nevěděla, že ostatní touto cestou obchází bankovní pravidla pro poskytování úvěrů. Odvolací soud bez dalšího (aniž mohl převzít skutková zjištění soudu prvního stupně, který žádná neučinil, a aniž by sám provedl dokazování) přisvědčil námitce 3. žalované, že na základě žádného právního předpisu není povinna v rámci jednání s klientem poskytovat jakékoli informace o třetím subjektu, který není účastníkem daného konkrétního smluvního vztahu, a není k tomu ani oprávněna, proto ani neporušila svou prevenční povinnost, plynoucí z §415 obč. zák. (ať již byl důvod pro odepření úvěru 1. žalovanému jakýkoli). Přitom se však nijak nevypořádal s tvrzením žalobkyně, že konkrétní zaměstnankyně 3. žalované věděla, že žalobkyně úvěrovou smlouvu uzavírá „pro 1. žalovaného“ a postupovala ve shodě s 2. žalovanou a 1. žalovaným tak, aby pro 1. žalovaného finanční prostředky zajistila, ačkoli by 1. žalovaný řádnou cestou podle bankovních pravidel nedostál podmínkám pro získání úvěru od banky. Závěr odvolacího soudu o souladu jednání 3. žalované s §415 obč. zák. je vzhledem k absenci právně relevantních skutkových zjištění rovněž předčasný a dovolacím soudem nepřezkoumatelný.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil zamítavý rozsudek okresního soudu co do 116 167,08 Kč, je důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v dané části založeno na právních závěrech, které nemají oporu ve skutkových zjištěních.
Proto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku okresního soudu co do 116 167,08 Kč a v závislých nákladových výrocích zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
O nákladech řízení před soudy obou stupňů i o nákladech tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 1. 2023
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu