ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.3419.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 3419/2021-418
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: P. N. , narozený dne XY, bytem XY, zastoupený advokátem Mgr. Ondřejem Novákem, se sídlem Farní 19, Frýdek-Místek, proti žalované: ČEZ Distribuce, a. s. , se sídlem Teplická 874/8, Děčín IV-Podmokly, IČO 24729035, zastoupená advokátem Mgr. Radkem Pokorným, se sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1, o 91.296 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 129/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 6. 2021, č. j. 9 Co 54/2021-381, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 4.210 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Radka Pokorného.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 1. 6. 2021, č. j. 9 Co 54/2021-381, částečně změnil žalobě plně vyhovující rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 22. 9. 2020, č. j. 13 C 129/2016-300, tak, že zamítl žalobu co do požadavku na zaplacení částky 51.571 Kč s příslušenstvím a potvrdil jej co do přisouzené částky 39.725 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu. Odvolací soud tak na rozdíl od soudu prvého stupně dospěl k tomu, že nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení žalovanou není důvodný v plné výši, ale toliko částečně. Žalobce svůj požadavek zdůvodňoval tím, že žalované nahradil škodu za neoprávněný odběr elektřiny ve výši 109.116 Kč, avšak v souladu s historií spotřeby lze mít za to, že v rozhodném období odebral elektřinu za 17.820 Kč, pročež by mu měl být vrácen rozdíl mezi uvedenými částkami. Odvolací soud navázal na zjištění soudu prvního stupně, z nichž vyplynulo, že dne 27. 2. 2014 bylo v odběrném místě žalobce zjištěno porušení zajištění elektroměru proti neoprávněné manipulaci a rovněž bylo zjištěno poškození úředních značek tzv. vypícháním. Ze znaleckého posouzení vyplynulo, že se na kotoučích číselníku nacházejí stopy nasvědčující násilnému přetočení obou číselníků, obě plomby byly deformované a nesoucí stopy po násilném rozvírání. Náhradu škody žalovaná vyčíslila podle vstupních parametrů jako jmenovité napětí, jmenovitý proud hlavního jističe a doby neoprávněného odběru stanovené v návaznosti na předposlední pravidelný odečet. Z žalovanou požadované částky 218.231 Kč (představující náhradu škody za neoprávněný odběr 163.795,37 Kč, částku 15.630,58 Kč na nákladech spojených se zjišťováním neoprávněného odběru a částku 930,25 Kč představující daň z elektřiny a DPH ve výši 21%) měl žalobce z jím zaplacené částky 109.116 Kč oprávněný toliko požadavek žalované na zaplacení 17.820 Kč. Soudy přihlédly k úpravě dané §51 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále též jen „energetický zákon“), prováděcím ustanovením v §9 vyhlášky č. 82/2011 Sb., o měření elektřiny a o způsobu stanovení náhrady škody při neoprávněném odběru, neoprávněné dodávce, neoprávněném přenosu nebo neoprávněné distribuci elektřiny, účinné v rozhodné době, i závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 688/15, podle nichž prokáže-li škůdce, že výše škody za neoprávněný odběr stanovená podle prováděcích předpisů je mnohonásobně vyšší než platby za srovnatelná období před neoprávněným odběrem, nelze takto stanovenou výši škody akceptovat a je třeba přihlédnout ke skutečnostem, jež mohou maximálně napomoci ke stanovení skutečné výše škody. Žalobce přitom v dané věci prokázal, že výše škody za neoprávněně odebranou elektřinu je mnohonásobně vyšší než platby za srovnatelné období. Při stanovení adekvátní výše škody ovšem nelze bez dalšího vycházet z toho, že by odpovídala spotřebě historické či spotřebě stanovené podle znaleckého posudku na základě přehledu spotřebičů (seznam v předmětném posudku uvažovaných spotřebičů nemusí být vyčerpávající). Neoprávněný odběr by neměl být pro odběratele výhodný a výši škody je třeba stanovit spravedlivým uvážením, a to konkrétně na základě maximální výše reálného odběru stanovené podle historických údajů, při zohlednění o něco vyšší než průměrné ceny elektřiny v daném období, což umožňuje zohlednit i to, že doba neoprávněného odběru je pouze fiktivní údaj, přičemž neoprávněný odběr mohl trvat déle. Takto stanovená výše škody odpovídá částce 50.478 Kč. Žalovaná má však též nárok na náklady spojené s neoprávněným odběrem, jež byly uplatněny ve faktuře s vyúčtováním škody za neoprávněný odběr. Před soudem prvního stupně bylo prokázáno provádění příslušných úkonů, nikoliv však vznik těchto nákladů, odvolací soud tedy v souladu s §205a písm. d) o. s. ř. napravil pochybení soudu prvního stupně žalovanou poučit v souladu s §118a odst. 3 o. s. ř. o povinnosti tyto skutečnosti prokázat. Následně bylo zjištěno, že žalovaná vynaložila na zjištění neoprávněného odběru celkem částku 18.913 Kč. Žalovaná tudíž má právo na náhradu škody způsobené neoprávněným odběrem ve výši 50.478 Kč a na náhradu nákladů na zjištění neoprávněného odběru ve výši 18.913 Kč, celkem tedy ve výši 69.391 Kč. S přihlédnutím k žalobcem uhrazené částce lze mít za to, že se co do částky 39.725 Kč žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila. Potud tedy odvolací soud korigoval závěry soudu prvního stupně a žalobu co do částky 51.571 Kč zamítl.
Proti zamítavé části výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé i proti nákladovým výrokům podal žalobce dovolání s odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na posouzení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Rovněž odvolací soud nerespektoval judikaturu Ústavního soudu (rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 668/15, či sp. zn. I. ÚS 2693/16) a Nejvyššího soudu (rozhodnutí 25 Cdo 1523/2021) a náležitě se s ní nevypořádal ve svém rozsudku, což jej činí nepřezkoumatelným. V souladu s těmito rozhodnutími dovolatel prokazoval, že výše škody stanovená podle vyhlášky je mnohonásobně vyšší než v předchozích obdobích, a odvolací soud měl respektovat prováděcí vyhlášku v otázce délky trvání neoprávněného odběru. Napadený rozsudek pomíjí, že žalobce po celou dobu údajného neoprávněného odběru platil za spotřebovanou energii na základě řádných vyúčtování žalovaného, a učiněné závěry se tak příčí Ústavním soudem zdůrazňovanému požadavku na stanovení výše škody v rozsahu odpovídajícím její kompenzační funkci. Žalobce takto hradí spotřebovanou energii dvakrát, a je tak v podstatě sankcionován za neoprávněný odběr. Odchýlení se od judikatorních požadavků i úpravy koncentrace řízení v §118b o. s. ř. žalobce spatřuje v tom, že je žalované přiznána náhrada nákladů ke zjištění neoprávněného odběru ve výši 18.913 Kč, s níž žalovaná přišla až v rámci odvolacího řízení. V tomto postupu lze spatřovat zjevné porušení procesní rovnosti účastníků. Odvolací soud pochybil též při stanovení náhrady nákladů řízení, neboť v dané věci závisel úspěch na úvaze soudu, mělo tedy být postupováno podle §142 odst. 3 o. s. ř. a žalobce měl být shledán plně úspěšným. Chybným je též posouzení rozložení důkazního břemene, neboť jeho unesení ze strany žalované nahradil odvolací soud v rozporu s požadavky judikatury svou ničím nepodloženou úvahou, neoprávněně zvýhodňující žalovanou a obsahující neopodstatněné teorie o tom, že se žalobce dopouštěl neoprávněného odběru, a to nikoliv jen ve smyslu termínu užitého ve vyhlášce, ale v obecném významu tohoto slova. Žalobci přitom neznámá osoba v neznámé době poškodila elektroměr a žalobce je za uvedené sankcionován ze strany žalované, aniž by byl neoprávněným odběratelem v širším slova smyslu než jako vlastník poškozeného elektroměru. Žalobce se přitom nijak nezvýhodnil, platil žalovanou fakturované částky, a přesto je implicitně považován za škůdce. Nedostatkem napadeného rozhodnutí je též, že žalobce byl zatěžován důkazním břemenem o délce období neoprávněného odběru v situaci, v níž neoprávněný odběr nerealizoval a byl sám poškozen jednáním třetí osoby v neznámém čase, přičemž v tomto směru dovolatel odkázal na výklad k rozložení důkazního břemene v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1144/2014. Navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání zpochybnila argumentaci žalobce a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V projednávané věci odvolací soud respektoval závěry vyslovené v dovolatelem zmiňovaných nálezech Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15, a ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16, podle nichž při stanovení výše škody neoprávněným odběrem ve smyslu §51 energetického zákona nelze akceptovat mechanismus jejího stanovení podle prováděcího předpisu, prokáže-li škůdce (tj. osoba, jež neoprávněně odebírala elektrickou energii), že takto stanovená výše je mnohonásobně vyšší než platby za elektřinu ve srovnatelných obdobích před neoprávněným odběrem. V souladu s nálezy Ústavního soudu, jakož i na ně navazující rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, prokáže-li škůdce, že výše škody podle vyhlášky neplní kompenzační, ale sankční funkci a je nepřiměřeným zásahem do jeho majetkových práv, je soud povinen zhodnotit všechny relevantní okolnosti a provedené důkazy a výši škody stanovit podle spravedlivého uvážení všech jednotlivých okolností případu za použití §136 o. s. ř., popřípadě podle §2955 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (srov. obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 201/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 25 Cdo 566/2018, a ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3517/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2490/2020). V dané věci nebylo pochyb, že žalobce unesl důkazní břemeno (tak jak o něm mluví odkazovaná judikatura) ohledně násobně vysoké náhrady škody oproti platbám za elektřinu za předchozí srovnatelná období a náhrada škody požadovaná žalovanou a z části uhrazená žalobcem postrádá náležité právní opodstatnění, soudy obou stupňů proto v souladu s judikatorními pokyny přistoupily k vyčíslení výše škody spravedlivou úvahou a v přesahu uhrazené částky nad škodou takto stanovenou přiznaly žalobci nárok na vydání bezdůvodného obohacení (každá instance v jiné výši). Rozhodovací praxe nedospěla k závěru (jak ve svém podání naznačuje dovolatel), že by unesení důkazního břemene škůdcem o neadekvátním vyčíslení škody podle vyhlášky mělo za následek vznik sekundárního důkazního břemene poškozeného o výši škody v rozsahu odpovídajícím její kompenzační funkci. Již s ohledem na problematičnost, ba přímo nemožnost, jednoznačného prokázání výše takto vzniklé škody dává judikatura přednost stanovení výše škody úvahou soudu. V souladu se zmíněnými rozhodnutími (zejména nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15) přitom nelze mechanicky vycházet z výpočtu podle prováděcího předpisu, ani z údajů historie spotřeby, ale je třeba zohlednit veškeré relevantní skutečnosti skýtající podklad pro dostatečně odůvodněný závěr soudu, jehož rozhodnutí by nemělo být výrazem libovůle či ničím nepodložené úvahy (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 958/2020). O důkazním břemeni poškozeného pak Ústavní soud v usnesení ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16, uvažoval tehdy, bylo-li by prokázáno, že částka stanovená za pomoci prováděcího předpisu je odpovídající a plní převážně kompenzační funkci.
S přihlédnutím k naznačeným kritériím lze uzavřít, že částka 50.478 Kč je přijatelným odhadem skutečné výše škody způsobené neoprávněným odběrem elektřiny za 418 dní od 19. 4. 2012 do 11. 6. 2013 při soudem uvažované celkové spotřebě 8 325,64 kWh odvozené od nejvyšší v daném místě skutečně naměřené spotřeby (na rozdíl od spotřeby podle vyhlášky 32 870 kWh).
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu též to, že v rozporu s judikatorními požadavky nerespektoval stanovení doby neoprávněného odběru podle prováděcího předpisu, pak lze předně podotknout, že z dovolatelem v této souvislosti citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15, se podává pouze možnost vycházet ze stanovení doby prostřednictvím vyhlášky, nikoliv nezbytnost (srov. formulace “soudy mohou aplikovat“), byť s ohledem na obtížné získání jiného adekvátního podkladu pro stanovení délky trvání neoprávněného odběru bude prováděcím předpisem určené období patrně pravidelným východiskem pro další úvahy soudu. Také je třeba uvést, že odvolací soud dobu trvání neoprávněného odběru pro svůj výpočet nestanovil rozdílně oproti době určené žalovanou podle vyhlášky, pouze přihlédl k problematičnosti jejího přesného vymezení při úvaze o průměrné ceně elektřiny po dobu trvání neoprávněného odběru. Závěry odvolacího soudu ohledně rozložení důkazního břemene proto nejsou v rozporu s judikaturou, přičemž tvrzený rozpor není zjevný ani z dovolatelem citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1144/2014, vyslovujícího se k již překonané negativní teorii důkazní (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2022, sp. zn. 22 Cdo 803/2022).
Rovněž lze připomenout, že neoprávněný odběr elektřiny podle §51 energetického zákona je (i v návaznosti na povinnosti zákazníka pečovat o odběrná zařízení ve smyslu §28 energetického zákona) setrvale pojímán jako objektivní stav, ke kterému dochází při naplnění znaků některé ze skutkových podstat zde uvedených (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1165/2018, či dále též Kořán, J. IN: Energetický zákon: Komentář . ASPI, Wolters Kluwer. Komentář k §51, bod 13), aniž by tak z pohledu vzniku nároku na náhradu škody tím způsobené bylo určující povědomí o situaci či přímo subjektivní zavinění odběratele (uvedené nevylučuje, aby zavinění či spoluzavinění stavu jinou osobou bylo zhodnoceno podle obecné občanskoprávní úpravy – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 202/2020).
Námitka dovolatele, že měly být zohledněny platby uhrazené v rozhodném období za naměřenou elektřinu, nebyla v řízení před nalézacími soudy náležitě uplatněna, proto k ní Nejvyšší soud nemůže přihlížet (§241a odst. 6 o. s. ř.). Nadto i v dovolání je námitka žalobce v tomto směru značně neurčitá, žalobce tyto platby blíže nespecifikuje (ani co do jejich výše) a nevznáší konkrétní tvrzení stran způsobu, jakým by se měly odrazit ve vyčíslení škody. Za stávajícího stavu věci (v souladu s §243f odst. 1 o. s. ř. daného ke dni rozhodnutí odvolacího soudu) a ukončeného nalézacího řízení, v němž daný moment nebyl předmětem zjištění a posouzení soudů nižších stupňů, by dovolací soud ostatně neměl ani náležitou oporu pro zhodnocení těchto okolností, a to včetně případného zahrnutí plateb do původního výpočtu žalované podle vyhlášky (jak předpokládal §9 odst. 7 vyhlášky č. 82/2011 Sb.), tedy do výše škody požadované žalovanou, částečně uhrazené a nyní zpět požadované žalobcem, případně rozlišení nároků na náhradu škody a platby za odebranou elektřinu vázaných na postavení obchodníka s elektřinou a provozovatele distribuční soustavy v rozhodné době (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 202/2020).
Namítá-li dále dovolatel, že odvolací soud porušil procesní pravidla koncentrace řízení a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, poukazuje na vady řízení, k nimž je Nejvyššímu soudu v zásadě umožněno (nejde-li o vadu spojenou s otázkou procesního práva srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1750/2022, a judikaturu zde odkazovanou) přihlížet pouze, jde-li o přípustné dovolání (viz §242 odst. 3 o. s. ř.). Nadto lze dodat, že dovolatel ve své argumentaci ani blíže nevysvětluje, z jakého důvodu nemohla být koncentrace prolomena v souladu s odvolacím soudem odkazovaným ustanovením §205a písm. d) o. s. ř. Zjevná absence obtíží dovolatele argumentovat proti závěrům odvolacího soudu pak hovoří proti tomu, aby na něj bylo možné pohlížet jako na nepřezkoumatelné, neboť i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3749/2021, a judikaturu zde odkazovanou).
Napadá-li dovolání rozhodnutí odvolacího soudu i ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je v této části dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 17. 1. 2023
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu