ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.3545.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 3545/2023-126
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: D. H. , zastoupený Mgr. Barborou Sedlákovou, advokátkou se sídlem 594 54 Křoví 111/0, proti žalované: M. H. , zastoupená Mgr. Václavem Černým, advokátem se sídlem Jakubské náměstí 109/1, 602 00 Brno, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 132/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2023, č. j. 70 Co 136/2022-99, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce se domáhal omluvy a náhrady nemajetkové újmy v penězích za psychické útrapy, jež mu vznikly v důsledku nemožnosti stýkat se s nezletilým synem v jeho útlém věku a v souvislosti se zjištěním, že žalovaná udržovala vztah s jiným mužem i po zjištění početí dítěte se žalobcem.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 6. 2023, č. j. 70 Co 136/2022-99, potvrdil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 9. 5. 2022, č. j. 7 C 132/2021-66, kterým tento soud zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaslání omluvy (ve výroku odvolacího soudu ve správném znění uvedené) a náhrady nemajetkové újmy ve výši 300 500 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení, rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná se ve stejné době intimně stýkala s žalobcem i s P. F. V tomto období byl počat syn žalované AAAAA (pseudonym). Ještě před narozením AAAAA byl souhlasným prohlášením rodičů zapsán do rodného listu jako jeho otec jiný muž (P. F.). Poté probíhala soudní řízení, v rámci nichž bylo ze znaleckého posudku znalce RNDr. Milana Bartoše, Ph.D., ze dne 19. 2. 2019 zjištěno, že biologickým otcem AAAAA je žalobce. V řízení o určení otcovství vedeném u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 34 P a Nc 10/2017, Nc 8313/2017, došlo při jednání dne 18. 9. 2019 k souhlasnému prohlášení otcovství žalobce k nezletilému. Od roku 2015 probíhalo u téhož soudu pod sp. zn. 12 T 103/2015 trestní řízení, v němž byl žalobce obžalován pro zločin týrání osoby žijící ve společné domácnosti – M. B. Žalobce byl v této věci opakovaně uznán vinným (v roce 2017 a 2020), až rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 9 To 436/2020, byl žalobce obžaloby zproštěn. Žalovaná o tomto trestním řízení věděla a i z dalších řízení byla informována o problematickém chování žalobce i k nezletilým dětem. Navíc i ona sama byla již v době svého těhotenství terčem psychického nátlaku ze strany žalobce. Žalobce se opakovaně domáhal úpravy styku s AAAAA formou předběžných opatření; tyto návrhy byly soudem opakovaně pravomocně zamítnuty. Až usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. 10. 2020, č. j. Nc 99/2019-824, bylo vydáno předběžné opatření, kterým byl umožněn žalovanému asistovaný styk s AAAAA. Styk se přes počáteční problémy realizoval, vztah žalobce s nezletilým byl navázán, od roku 2021 se realizuje již v přirozeném prostředí žalobce. Právně soud věc posoudil podle §2910 a §2956 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a uzavřel, že nedošlo ve smyslu §2910 o. z. k neoprávněnému zásahu do práva na rodinný život žalobce tím, že by mu žalovaná neoprávněně a zaviněně trvale či četně opakovaně bránila ve styku se synem, a není tak splněn jeden z nezbytných předpokladů pro požadovanou náhradu nemajetkové újmy. Žalobce se domáhal zadostiučinění za období od 11. 2. 2017 do 27. 5. 2021. V období od narození AAAAA dne 11. 2. 2017 do doby, kdy se žalovaná ze znaleckého posudku dozvěděla o biologickém otcovství žalobce (březen 2019), neměla jistotu, že žalobce je otcem AAAAA, a pokud v té době neumožňovala žalobci styk, nedopustila se protiprávního jednání. V dalším období do října 2020 byly opakovaně soudem zamítány návrhy žalobce na styk se synem, navíc v té době probíhalo proti žalobci trestní řízení pro týrání M. B. a i ze svědeckých výpovědí v rámci řízení mezi účastníky žalovaná věděla o problematickém chování žalobce k nezletilým dětem. Jestliže v té době respektovala soudní rozhodnutí a styk žalobci neumožňovala, nejednala protiprávně. Poté, kdy byl styk žalobce s AAAAA soudně upraven (od října 2020 do května 2021), byl přes počáteční problémy realizován a došlo k navázání vztahu s nezletilým. Ani v té době tak žalovaná neoprávněně nezasáhla do práva na rodinný život žalobce. Otcem tvrzené jednání žalované, že udržovala vztah s jiným mužem i po zjištění početí dítěte se žalobcem, není možno považovat za zásah do osobnostních práv (jde o obecné prožívání nenaplněného vztahu dvou dospělých lidí).
Rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním. Obsáhle rekapituluje průběh soudního řízení a polemizuje se skutkovými závěry soudů obou stupňů. Nesouhlasí s judikaturou, na niž odkazoval odvolací soud (aniž by argumentoval judikaturou jinou), neboť jde podle něj o „otázky věci rozsouzené“. Domnívá se, že dosud nebyl judikován případ, kdy matka, i když je jí známo, kdo je otcem jejího dítěte, by „zapsala na základě souhlasného prohlášení otcem někoho jiného“. Předkládá vlastní verzi vztahu se žalovanou, jejích pohnutek ohledně početí dítěte i vědomosti o skutečném otcovství (což podle něj vyplynulo z dokazování), zpochybňuje výpovědi svědků a ohledně svého trestního stíhání se dovolává zásady presumpce neviny. Vytýká soudu, že jeho skutkové závěry jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Namítá, že během čtyř let byl jednáním žalované ochuzen o jedinečné a neopakovatelné období v životě syna, což mu působilo duševní útrapy a dodnes to vnímá jako neodčinitelnou újmu. Navíc se svých rodičovských práv musel domáhat soudně (vzhledem ke stanovené vyživovací povinnosti je vyloučena jeho snaha o majetkový prospěch), a to i proti jinému muži. Domnívá se, že se soudy v rozporu s §1 o. s. ř. a ústavním pořádkem nezabývaly veškerými skutkovými tvrzeními a jejich rozhodnutí tak označil za nepřezkoumatelná. Porušení dvouinstančnosti řízení pak spatřuje v tom, že se s jeho námitkami vypořádával až soud odvolací, který rozdělil jeho nárok do 3 období. Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátkou ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není přípustné.
Dovolatel v dovolání nevymezil, které ze čtyř hledisek přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné. Nicméně z obsahu dovolání, konkrétně jeho části, kde žalobce uvádí, že dosud nebyl judikován obdobný případ, lze dovodit, že má na mysli právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Nicméně žádnou právní otázku nepředkládá.
Odvolací soud postavil své rozhodnutí na právním závěru, že v žádném z posuzovaných období nedošlo k neoprávněnému zásahu do práva na rodinný život žalobce tím, že by mu žalovaná neoprávněně a zaviněně trvale či četně opakovaně bránila ve styku se synem. S tímto právním závěrem dovolatel nesouhlasí. Avšak jeho námitky směřují především proti skutkovému stavu, jak jej zjistil odvolací soud v návaznosti na soud prvního stupně, předkládá vlastní hodnocení provedených důkazů a z nich dovozuje odlišný závěr o skutkovém stavu. Nesprávnost rozhodnutí je v dovolání vyvozována nikoliv z nesprávného právního názoru soudu, nýbrž z toho, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž dovolatel nesouhlasí. V podstatě předkládá vlastní verzi skutkového stavu (především že žalovaná, přestože věděla, že žalobce je otcem očekávaného dítěte, nechala souhlasným prohlášením zapsat jako jeho otce jiného muže), přičemž polemizuje s tím, jak soudy nižších stupňů zhodnotily důkazy významné pro závěr o důvodnosti jeho nároku. Uplatněné námitky tak postrádají charakter právní otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. totiž není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Námitky nepřezkoumatelnosti rozsudků soudů obou stupňů či porušení dvouinstančnosti řízení představují námitky vad řízení, k nimž však lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání obecně přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ. Nehledě k tomu, že odvolací soud důvody, o něž opřel své rozhodnutí, zcela srozumitelně a vyčerpávajícím způsobem uvedl a dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011).
Napadá-li pak dovolatel výslovně všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, tedy i výrok o náhradě nákladů řízení, je přípustnost proti tomuto výroku vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 12. 2023
JUDr. Hana Tichá
předsedkyně senátu