ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.3691.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 3691/2022-227
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: J. P. , zastoupený JUDr. Martinem Lištvanem, advokátem se sídlem Kladská 1489/5, Praha 2, proti žalované: Seznam.cz, a.s. , IČO 26168685, se sídlem Radlická 3294/10, Praha 5, zastoupená Mgr. Michalem Nulíčkem, LL.M., advokátem se sídlem Na Pankráci 1683/127, Praha 4, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 345/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2022, č. j. 22 Co 137/2022-184, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Michala Nulíčka, LL.M.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 8. 2022, č. j. 22 Co 137/2022-184, potvrdil rozsudek ze dne 4. 5. 2022, č. j. 10 C 345/2021-150, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu, aby žalovaná uveřejnila na titulní stránce zpravodajského serveru Seznam Zprávy omluvu v požadovaném znění, trvale odstranila články a reportážní video týkající se žalobce a zaplatila újmu ve výši 10 000 000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení (výrok I); dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná zveřejnila reportážní video, jež zachycovalo schůzku žalobce a P. B. zastupujícího obchodní společnost zabývající se prodejem dezinfekčních zařízení a služeb, při níž žalobce nabídl zprostředkovat zakázku na dezinfekci interiérů budov v majetku Městské části Praha 8 ovlivněním radního této městské části, za což požadoval 10-15 % z hodnoty zakázky pro radního a 10-15 % z hodnoty zakázky pro sebe. V sérii navazujících článků žalovaná informovala o vyjádření radního, o možné právní kvalifikaci jednání žalobce zachyceného na záznamu (podle žalovanou osloveného odborníka na trestní právo) a o průběhu trestního řízení včetně jeho skončení zproštěním žalobce obžaloby. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 3. 2021, č. j. 43 T 20/2021-451, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 9 To 158/2021, byl žalobce zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se skutek stal; v trestním řízení soudy zamítly návrh na provedení důkazu zvukovým záznamem ze schůzky žalobce. Odvolací soud věc posoudil ve shodě se soudem prvního stupně podle §81 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a §2956 a násl. o. z. a uzavřel, že žalobci žádný z nároků nevznikl. Tvrzení o žalobci uvedená žalovanou v článcích shledal pravdivými, vyšel přitom z obsahu zvukového záznamu o schůzce žalobce. Na rozdíl od soudů v trestním řízení nahrávku jako důkaz připustil. Argumentaci žalobce poukazem na zproštění obžaloby odmítl s tím, že podle §135 odst. 1 o. s. ř. nejsou soudy vázány zprošťujícím rozsudkem trestního soudu. Žalovaná byla oprávněna vyjádřit své přesvědčení, že jednání žalovaného naplňovalo znaky trestného činu, byť v době vydání některých článků nebylo ještě zahájeno trestní řízení. Tvrzení žalované o úplatcích soud vyhodnotil jako specifický druh hodnotícího soudu, který je v demokratické společnosti přípustný za předpokladu, že pro něj existuje dostatečný skutkový základ, což bylo v dané věci splněno. Obsah nahrávky představoval dostatečný podklad pro závěry a tvrzení zveřejněné v článcích. Sérii článků a potenciální zásah do osobnosti žalobce odvolací soud nehodnotil optikou případného porušení zásady presumpce neviny, neboť to žalobce neučinil předmětem řízení před soudem prvního stupně. Články přitom shledal uveřejněnými ve veřejném zájmu, neboť navzdory tomu, že žalobce nebylo možné bez dalšího považovat za osobu veřejně činnou či známou, týkalo se jeho jednání věcí veřejného zájmu – hospodaření s veřejnými prostředky v době pandemie onemocnění covid-19. Zpravodajství žalované bylo navíc vedeno zcela objektivně, když informovala rovněž o skončení trestního stíhání žalobce. Z uvedených důvodů nemohla žalovaná publikací článků zasáhnout do osobnostních práv žalobce.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost odůvodnil tím, že rozhodnutí závisí na několika otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a současně na otázce, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Za doposud neřešenou otázku považuje žalobce výklad §135 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud podle něj pochybil, neshledal-li označení žalobcova jednání za úplatkářství neoprávněným zásahem do jeho osobnosti navzdory tomu, že byl žalobce v trestním řízení pravomocně zproštěn obvinění. Odůvodnění odvolacího soudu, že podle §135 odst. 1 o. s. ř. zprošťujícími rozsudky vydanými v trestním řízení není vázán, nepovažuje žalobce za správný výklad citovaného ustanovení. Dehonestující tvrzení žalované obsažená v článcích nebyla podle žalobce pravdivá, což vyplynulo právě z rozhodnutí trestních soudů, které žalobce obžaloby zprostily. Odvolací soud měl vzít v úvahu, že důkazní břemeno ohledně pravdivosti tvrzení tíží žalovanou, a neučinil-li tak, odchýlil se od judikatury dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 332/2007) a porušil tím právo žalobce na spravedlivý proces a zásadu rovnosti účastníků řízení. Závěr o pravdivosti obvinění žalobce z úplatkářství navíc neměl oporu v soudy provedeném dokazování. Dále se měl odvolací soud odchýlit od judikatury Ústavního soudu (v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03), neposoudil-li sérii článků ve vzájemném kontextu a provázanosti jako jeden soubor kampaně zaměřené proti žalobci coby neoprávněný zásah do jeho osobnosti. Neoprávněnost zásahu do osobnosti žalobce vyplynula mimo jiné i z toho, že žalovaná v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 19/2020, nevyvinula dostatečně přiměřené úsilí ke zjištění pravdivosti svých tvrzení, resp. k dodržení minimální míry zdrženlivosti před tím, než publikovala dehonestující články, a dále když v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1413/2012, jednostranně interpretovala záznam žalobce a referovala o něm jako o úplatkáři, ačkoli v té době nebylo ani zahájeno trestní stíhání. Konečně dovolatel odvolacímu soud vytkl, že se nezabýval porušením presumpce neviny, a měl-li za to, že by zadostiučinění za porušení tohoto principu odpovídalo jiné znění petitu, měl v tomto smyslu žalobce podle §118 o. s. ř. poučit. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření navrhla dovolání odmítnout a přiznat jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 o. s. ř..), avšak není přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.
Judikatura dovolacího soudu vychází ze zásady, že podle §135 o. s. ř. nejsou soudy v občanském soudním řízení vázány zprošťujícím rozsudkem vydaným v trestním řízení, a proto mohou na základě hodnocení důkazů odpovídajícího ustanovení §132 o. s. ř. dospět k závěru, že se stal skutek, pro nějž byl účastník občanského soudního řízení trestně stíhán, přestože soud v trestním řízení učinil závěr, že tento skutek nebyl prokázán (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2368/98, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 8/1999, s. 246, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 25 Cdo 82/2021), byť nemůže takovýto rozsudek nechat bez povšimnutí (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Cpj 35/78, publikované pod č. 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Nejedná se tak o otázku doposud neřešenou, jak se mylně domníval žalobce, a odvolací soud shora uvedenou judikaturu dovolacího soudu plně respektoval, neboť zprošťující rozhodnutí trestního soudu vzal v potaz. Žalobce byl zproštěn obvinění proto, že trestní soud neměl skutek za prokázaný, neboť shledal zvukový záznam žalobcova jednání z hlediska procesních pravidel trestního řízení nepřípustným důkazním prostředkem. Proto nyní v občanském soudním řízení dokazování k pravdivosti tvrzení žalované provedly soudy samy.
Namítal-li žalobce rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14.12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 19/2020, není z dovolání zřejmé, jakým způsobem se od něj měl odvolací soud odchýlit. Citovaný rozsudek klade na novináře požadavek, aby vyvinuli přiměřené úsilí ke zjištění, zda jsou jimi pronášené výroky pravdivé. Je zřejmé, že žalovaná tomuto požadavku dostála. Žalobce patrně přehlíží, že novinář žalované přímo zaznamenal jeho jednání. Žalovaná nepracovala s informacemi, které by měla z jiného zdroje a měla by ověřovat jejich pravdivost, ale vycházela z autenticky zachyceného jednání žalobce. Rovněž mu v souladu s citovaným rozsudkem dala prostor k vyjádření, což žalobce odmítl.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, že při hodnocení zásahu do osobnosti žalobce posuzoval všechny o žalobci publikované články v jejich souhrnu, nikoli jednotlivě, jak tvrdí žalobce v dovolání. Proto se odvolací soud nemohl odchýlit od nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03, ze kterého dovolatel požadavek na celkové a nikoli izolované hodnocení dovozuje. Dovolací soud dále neshledal odchýlení se od judikatury dovolacího soudu ani v otázce důkazního břemene, neboť žalovaná v projednávané věci své důkazní břemeno ohledně pravdivosti jí uvedených tvrzení unesla. Nelze jí klást k tíži, že se tak stalo i na základě důkazu, který předložil sám žalobce.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu odchýlení se od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1413/2012, dovolává se posouzení protiprávnosti údajného zásahu do jeho osobnosti z důvodu porušení presumpce neviny. Jak však správně uvedl odvolací soud, otázka porušení presumpce neviny nebyla předmětem řízení. Žalobce svou žalobu založil na tvrzení, že žalovaná zasáhla do jeho osobnosti uveřejněním článků, které obsahovaly nepravdivá tvrzení o jeho osobě. To navrhoval prokázat především rozhodnutími trestních soudů, které jej zprostily obžaloby (z trestného činu podvodu). V žalobě však netvrdil, že k zásahu do jeho osobnosti vedlo nejen uveřejnění nepravdivých tvrzení, ale současně i jejich formulace, která by žalobce a jeho jednání označovala způsobem předjímajícím výsledek trestního řízení. Tomu odpovídalo i v žalobě navrhované znění petitu, když se žalobce domáhal omluvy za příkoří a poškození jeho jména způsobená publikací článků, které se nezakládaly na pravdě. Namítá-li v této souvislosti žalobce, že jej měl odvolací soud ohledně znění petitu poučit podle §118 o. s. ř., jde o námitku vady řízení, k níž však lze podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ. Navíc by se jednalo o poučení o hmotném právu, které soud účastníkům zásadně poskytovat nemá.
Konečně namítá-li dovolatel, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování, a činí-li vlastní skutkové závěry (nepravdivost o něm zveřejněných tvrzení), které podle jeho názoru vyplývají z provedených důkazů, případně měly být zjištěny z důkazů dalších, neuplatňuje tím (jediný možný) dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při svých právních závěrech odvolací soud, ani zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, č. 4/2014 Sb. rozh. obč., či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
V rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 11. 2023
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu