ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.3847.2022.1
sp. zn. 25 Cdo 3847/2022-1130
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: Ing. Lukáš Nožička , IČO 72536624, se sídlem Šilingrovo náměstí 257/3, Brno – město, insolvenční správce dlužníka J. F., zastoupený JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou se sídlem Šumavská 991/31, Praha 2, proti žalovanému: JUDr. Milan Usnul , exekutor se sídlem úřadu Bryksova 763/46, Praha 9, zastoupený Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem Vítkova 247/7, Praha 8, o 4.473.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 117/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2022, č. j. 36 Co 160/2022-1073, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 32.089,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky JUDr. Věnceslavy Holubové.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 9. 2022, č. j. 36 Co 160/2022-1073, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 8. 2021, č. j. 60 C 117/2006-953, jímž bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobci 4.473.000 Kč, zamítl žalobu ohledně úroku z prodlení z této částky a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ve sporu o náhradu škody spočívající ve ztrátě vlastnického práva k nemovitosti prodejem ve veřejné dražbě protiprávně vedené žalovaným exekutorem respektoval soud prvního stupně, z jehož skutkových zjištění a právních závěrů vyšel odvolací soud, závazné právní názory vyslovené v předchozích zrušovacích rozhodnutích dovolacího soudu, a to rozsudku ze dne 29. 7. 2010, č. j. 25 Cdo 2508/2009-140, vyslovujícího se k otázce promlčení nároku, a především pak rozsudku ze dne 25. 6. 2015, č. j. 25 Cdo 3443/2011-174. Nejvyšší soud v něm vyložil, že žalovaný porušil povinnosti při výkonu své činnosti, vyhověl-li návrhu zástavního věřitele na prodej nemovitostí tzv. dobrovolnou dražbou podle §76 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), aniž by zástavní věřitel disponoval vykonatelným titulem ve vztahu k nemovitostem. Nebyl-li dluh ze smlouvy o půjčce ze dne 28. 3. 1996 zajištěný zástavním právem řádně splácen, přičemž poslední splátka se stala splatnou dne 30. 11. 1996, pak k tomuto dni vzniklo zástavnímu věřiteli právo domáhat se uspokojení ze zástavy, což však bylo možné pouze na základě vykonatelného rozhodnutí soudu či jiného titulu pro výkon rozhodnutí. Nebylo-li zástavnímu věřiteli přiznáno vůči vlastníku zástavy právo na uspokojení pohledávky z výtěžku prodeje nebo z jiného způsobenu zpeněžení zástavy ve smyslu §151f odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 8. 1998 (dále též jen „obč. zák.“), nemohl se zástavní věřitel důvodně domáhat provedení dražby vůči žalobci. Žalobci oproti tomu nelze přičítat k tíži nepodání žaloby podle §166 obč. zák., neboť je to exekutor, kdo je při své činnosti povinen dodržovat zákon, zatímco od účastníka nelze očekávat, že jej bude právně korigovat. Soudy následně zjišťovaly, zda jednáním žalovaného vznikla žalobci škoda a v jaké výši. Původní žalobce J. F. jako zástavce pozbyl v důsledku porušení povinností žalovaným vlastnické právo k předmětu dražby, čímž mu vznikla škoda, jejíž výše v souladu s rozhodovací praxí spočívá v obvyklé ceně nemovitosti. Soudy měly za přesvědčivý závěr revizního znaleckého posudku stanovící tuto cenu částkou 5.170.000 Kč. Jelikož v projednávané věci zástavnímu věřiteli nesvědčil žádný vykonatelný titul, který by mu přiznával právo na uspokojení z majetku zástavce, a nesvědčilo mu ani právo na zpeněžení majetku zástavce, není důvod snižovat částku odpovídající obvyklé ceně nemovitostí. Žalobce byl toliko zástavním dlužníkem, a nikoliv dlužníkem obligačním, a neměl žádný přímý závazek vůči zástavnímu věřiteli k uhrazení zajištěné pohledávky. Co do požadavku na jistinu 4.473.000 Kč tedy soudy žalobě vyhověly, jelikož však k rozšíření žaloby a uplatnění nároku na příslušenství v podobě úroku z prodlení došlo až po uplynutí promlčecí doby a žalovaný vznesl námitku promlčení, nebyla v této části žaloba shledána důvodnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu ve výrocích, jimiž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost podle §237 o. s. ř. dovozuje pro doposud neřešenou a pro napadené rozhodnutí určující otázku, zda je pro určení výše škody způsobené prodejem předmětu zástavy v dražbě podstatné, že jejím zpeněžením došlo k úhradě dluhu zajištěného zástavním právem. Tato otázka byla podle dovolatele v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 732/2006 (nesprávně uvedeno 31 Cdo) řešena jen v souvislosti s dražbou nedobrovolnou tak, že došlo-li z výtěžku dražby k uspokojení pohledávky zástavním právem zajištěné, je třeba, aby tato skutečnost byla zohledněna a daný prospěch v podobě úhrady dluhu byl oproti obvyklé ceně předmětu dražby zaúčtován. Táže se rovněž, zda je pro určení výše škody způsobené prodejem zástavy v dražbě podstatné, zda dluh, jehož splnění bylo zástavním právem zajištěno, byl dluhem zástavce (tzn. zástavní a obligační dlužník jsou stejnou osobou), nebo zda se jednalo o dluh osoby od zástavce odlišné (tzn. zástavní a obligační dlužník jsou osobami odlišnými). V souvislosti s veřejnou dražbou nedobrovolnou přitom Nejvyšší soud dovodil, že pro stanovení výše škody není rozhodné, zda byl zástavní dlužník dlužníkem obligačním či nikoliv, v obou případech je třeba od obvyklé ceny předmětu zástavy odečíst výši pohledávky uhrazené z výtěžku dražby. Soudy v dané věci přitom předestřený závěr nereflektovaly, dovodily-li, že s ohledem na rozdílnost osob zástavního a obligačního dlužníka není na místě započítat úhradu na dluh zajištěný zástavním právem. Za další, doposud neřešenou otázku, dovolatel pokládá, zda v důsledku nedostatečné aktivity žalobce, jenž nepodal žalobu o nepřípustnosti prodeje zástavy či žaloby na určení neplatnosti dražby, ač zastoupen advokátem, došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a způsobenou škodou. Dovolatel zrekapituloval základní skutkové okolnosti sporu a zdůraznil, že soudy pochybily, pokud nezohlednily právní vady na nemovitosti, zejména zástavní právo, které snižovalo majetkovou hodnotu nemovitostí; buď dochází k úhradě zajištění pohledávky při prodeji nemovitosti, anebo při nuceném prodeji nemovitosti v dražbě, kdy je vlastníkovi vyplacena jen případná hyperocha zbylá po úhradě zajištěné pohledávky. V důsledku opomenutí zástavního práva jako právní vady nemovitosti byl žalovaný zavázán k náhradě škody, kterou ani nemohl způsobit, naopak původní žalobce je zvýhodněn tak, že by měl dostat celou cenu nemovitosti v daném čase bez vypořádání na ní váznoucího zástavního práva. Odlišnost obligačního a zástavního dlužníka by měla být bez vlivu při zvažování výše škody způsobené prodejem zástavy, neboť v obou případech se majetková sféra zástavce zvýšila – buď tím, že za něj byl dluh splněn (je-li zástavce obligační dlužník), anebo tím, že za něj byla splněna jeho povinnost ze zástavy (jde-li toliko o zástavního věřitele). Dovolatel dále zdůraznil, že předmětná dražba byla přinejmenším dražbou platnou ve smyslu §48 odst. 3 a odst. 4 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. Stanoví-li zákon prekluzivní následky spojené s neuplatněním práva vyplývajícího z porušení povinností stanovených zákonem o veřejných dražbách, je nepochybné, že smyslem této právní úpravy je poskytnout pouze omezenou lhůtu pro uplatnění všech námitek vůči případné nezákonnosti či porušení povinností spojených s provedením dražby tak, aby po uplynutí této lhůty existovala nezpochybnitelná právní jistota ohledně dražby a způsobu jejího provedení. Marným uplynutím lhůty je dražba nezpochybnitelně platnou a jakékoliv pochybení již nelze ani zjišťovat, ani přezkoumávat. Oproti stavu řízení, za něhož Nejvyšší soud vynášel své minulé rozhodnutí v této věci dne 26. 5. 2015, č. j. 25 Cdo 3443/2011-204, došlo k doplnění dokazování a bylo prokázáno, že původní žalobce uplatnil duplicitně náhradu škody vůči svému tehdejšímu právnímu zástupci. V řízení, v němž byla předmětná žaloba projednávána a jež skončilo jejím pravomocným zamítnutím, bylo žalobcem poukazováno na pochybení zástupce, jenž nepodal žalobu o nepřípustnost prodeje zástavy, ani o vyslovení neplatnosti dražby. Žalobce si tedy byl vědom možných právních prostředků ochrany svých práv, ale nevyužil je. Dovolatel zrekapituloval v této souvislosti žalobcem iniciovaná řízení týkající se příklepu a existence důvodu k provedení dražby, jež byla pro žalobce neúspěšná. Neúspěšnost žalobce je přitom třeba zohlednit při posuzování příčinné souvislosti. Žalobce nezvolil vhodné prostředky obrany proti nařízené dražbě a okolnost, že se „netrefil“ do vhodného právního institutu, je chybou žalobce, která neguje příčinnou souvislost mezi údajným porušením povinností a tvrzenou škodou. Provedením platné dražby přitom nemůže být porušena právní povinnost. Dovolatel dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 66/2015, z nějž vyvozuje, že nejsou-li splněny podmínky pro konání dobrovolné dražby, nejedná se vůbec o dobrovolnou dražbu, nedojde tedy ani k nabytí vlastnického práva vydražitelem na základě příklepu a nemůže ani dojít ke vzniku škody. I při tomto náhledu pak obstojí závěr, že výsledná škoda vůbec nevznikla v důsledku jednání žalovaného. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání zpochybnil opodstatněnost tvrzení dovolatele a přípustnost podaného dovolání a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Vzhledem k ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů účinných v době škodní události, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“).
Odvolací soud respektoval závazný právní názor předchozího rozhodnutí v této věci (rozsudek ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3443/2011), v němž Nejvyšší soud konstatoval, že dluh ze smlouvy o půjčce ze dne 28. 3. 1996 zajištěné předmětným zástavním právem měl být splněn ve splátkách v měsíčních intervalech, přičemž poslední splátka se stala splatnou k 30. 11. 1996. K tomuto dni vznikl nárok zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy, podmínkou však podle ustálené judikatury byla existence vykonatelného rozhodnutí, popřípadě jiného titulu pro výkon rozhodnutí, směřujícího proti zástavnímu dlužníkovi. Vzhledem k tomu, že vykonatelným soudním rozhodnutím, vykonatelným rozhodčím nálezem a ani notářským zápisem se svolením k vykonatelnosti nebylo zástavnímu věřiteli přiznáno vůči obligačnímu dlužníku ve smyslu ustanovení §151f odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do 31. 8. 1998, právo na uspokojení pohledávky z výtěžku prodeje nebo jiného zpeněžení zástavy, nemohl se zástavní věřitel již z tohoto důvodu důvodně domáhat provedení dražby vůči žalobci. Žalovaný jako soudní exekutor, k němuž byl dne 21. 3. 2003 podán návrh zástavního věřitele na provedení dražby nemovitostí, však provedl dražbu nemovitostí, aniž by k exekuci měl vykonatelný titul. V rozsudku ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 732/2006, Nejvyšší soud vyložil, že jestliže nedošlo (nemůže již dojít) k vyslovení neplatnosti veřejné dražby soudem, nelze dovozovat, že by tím také zanikla případná (objektivně založená) protiprávnost jednání navrhovatele dražby, dražebníka či jiných osob nebo se jinak stala právně bezvýznamnou a že by tedy jen z tohoto důvodu nemohli být odpovědni za svá protiprávní jednání a povinováni k náhradě za škodu takto vzniklou.
Úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody přitom vyžaduje kumulativní naplnění všech zákonem stanovených předpokladů, mezi něž patří i vznik škody samotné (k tomu srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, Soubor C 4027, či ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1921/2012, Soubor C 12903). Škodou se pak obecně rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a která je objektivně vyjádřena všeobecným ekvivalentem – penězi (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1952/2006). Pro úvahu o vzniku odpovědnosti za škodu na straně žalobce je tak rozhodná nejen protiprávnost na straně žalovaného, ale též to, zda došlo k úbytku v majetkové sféře poškozeného. Na uvedené ostatně poukazuje i dovolatelem připomínaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 732/2006, v němž Nejvyšší soud při zvažování výše škody způsobené v příčinné souvislosti s neoprávněně podaným návrhem na provedení veřejné nedobrovolné dražby vzal v potaz, že byť zástavnímu dlužníku vznikla škoda ve výši obvyklé ceny předmětu dražby, současně týmž jednáním se jeho majetková sféra zvětšila, a to způsobem odpovídajícím tomu, zda byl současně obligačním dlužníkem či nikoliv. V nyní projednávané věci však nebylo možné uzavřít (viz též předchozí rozhodnutí dovolacího soudu v této věci), že by majetkovou sféru žalobce (jenž přitom nebyl obligačním dlužníkem) v předmětné době, za zjištěných okolností a rozhodné právní úpravy tížila povinnost uspokojit dluh věřitele nehledě na neoprávněnou dražbu. Není tak možné hovořit o souběžném rozšíření majetkové sféry žalobce, které by bylo třeba vzít v potaz při stanovení výsledné újmy, kterou při neoprávněné dražbě utrpěl. Závěry odvolacího soudu tak nejsou v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Na otázku dosud neřešenou nemíří ani argumentace k přetržení příčinné souvislosti. O přerušení příčinné souvislosti se jedná, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5296/2008), a k přerušení příčinné souvislosti tudíž dochází jen tehdy, působila-li nová okolnost jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila vznik škody bez ohledu na původní škodní událost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009). Zůstala-li původní škodní událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 580/2021). Jak Nejvyšší soud vyložil již ve svém předchozím rozhodnutí v této věci ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3443/2011, na něž lze v bližším odkázat, příčinou, proč žalobce přišel o vlastnické právo k nemovitosti, byl nezákonný postup exekutora, nikoliv okolnost, že žalobce nevyužil vhodný právní prostředek ochrany svého práva. Nemohlo-li být samotné nepodání vhodného opravného prostředku samostatným důvodem pro vznik posuzované škody, nelze v této nedostatečné procesní aktivitě spatřovat přetržení příčinné souvislosti. Uvádí-li dovolatel, že žaloba, jíž se měl žalobce v jiném řízení domáhat náhrady škody po svém tehdejším právním zástupci, byla zamítnuta, není pak důvodu se domnívat, že by žalobci vzniklá újma byla kompenzována jiným subjektem, což opět svědčí pro správnost závěru o důvodnosti projednávaného nároku.
Vyzdvihuje-li dovolatel již nastalou nezpochybnitelnost a platnost provedené dražby, opomíjí ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, jež opakovaně zdůrazňuje, že i když nedošlo (a nemůže již dojít) k vyslovení neplatnosti veřejné dražby soudem, nelze úspěšně dovozovat, že by tím také zanikla případná (objektivně založená) protiprávnost jednání navrhovatele dražby, dražebníka či jiných osob nebo se jinak stala právně bezvýznamnou, a že by tedy jen z tohoto důvodu nemohli být odpovědni za svá protiprávní jednání (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009 sp. zn. 21 Cdo 1263/2008, který byl uveřejněn pod č. 109 v časopise Soudní judikatura, ročník 2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 21 Cdo 387/2017).
Ze všech těchto důvodů není dovolání proti rozhodnutí ve věci samé přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl; dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení je pak nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. 9. 2023
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu